Východní Turecko 5/2023
Někde v těchto místech jsme to v roce 2021 otočili a jeli zpět jižním a západním pobřežím domů. Teď bychom rádí navštívili i tu východní část, o které mnozí říkají, že to je to pravé Turecko. Navštívíme romanitické pohoří Aladaglar, Mezopotámií - území mezi bájnými řekami Eufrat a Tigris, mytický Nemrut Dagi, jezero Van, pradávné arménské města sahající svou historii do začátku křesťanství i nezapomenutelný pohled na majestátnou horu Ararat. Tak uvidíme...
1.5.2023 Tarsus
Měli jsme v plánu ještě navštívit Kypr, ale nějak to nevyšlo. Vzdali jsme to ze dvou důvodů. Za prvé vůbec nebylo jisté, že nás na z okupované části (trajekt z Turecka jezdí jenom tam) pustí do Kyperské republiky a za druhé jsem se neskutečně pohádal při kupování lístku na trajekt, kde nás paní chtěla natáhnout na zhruba dvojnásobnou cenu. Tak nic, možná příště.
Tím, že nejedeme na Kypr, musíme změnit náš plán. Nakonec se rozhodujeme, že i když jsme ještě nezahájili koupací sezónu v moři, nebudeme tady kvůli tomu zbytečně "sedět", ale pojedeme už směrem na východ Turecka a pak dál na sever ke gruzinským hranicím. Dnes ještě cestou zastavujeme u zátoky, která se nám líbí a strávíme tady na půl dne. Po příjezdu je tady jenom pár lidí, kteří se rozhodli strávit dnešní den po turecku, piknikem v přírodě. Při odjezdu je tady hlava na hlavě.
Jedeme cca 2 hodiny do města Tarsus. Cestou tankujeme benzin a přichází pán, který nás vítá v Turecku a ptá se odkud jsme. Prvně se moc neorientuje, ale Bogdan mu pomáhá nápovědou, Milan Baroš, a teď už nasadí široký úsměv, zahlásí Czechia a poděkuje, že jsme navštívili jeho zemi. Projíždíme městem, stres jak blázen, bo ja naviguji, stojíme na semaforu a vedle nás se snaží vecpat nějaké auto. Řidič má kolem pusy úsměv jako Lucie Bílá a srdečně na nás mává. No mně je jasné, že takové individua jako jsme my tady moc často nevidí . Vždyť moc zahraničních karavanů jsme nepotkali ani v turisticky velice známých místech. Za celou dobu snad 4. Jsme na místě. Město tady vybudovalo pro karavany nádherné parkování se zázemím potřebné pro karavany. Jeho součástí je i nádherný park. Nádherné místo ,
Měli jsme v plánu ještě navštívit Kypr, ale nějak to nevyšlo. Vzdali jsme to ze dvou důvodů. Za prvé vůbec nebylo jisté, že nás na z okupované části (trajekt z Turecka jezdí jenom tam) pustí do Kyperské republiky a za druhé jsem se neskutečně pohádal při kupování lístku na trajekt, kde nás paní chtěla natáhnout na zhruba dvojnásobnou cenu. Tak nic, možná příště.
Tím, že nejedeme na Kypr, musíme změnit náš plán. Nakonec se rozhodujeme, že i když jsme ještě nezahájili koupací sezónu v moři, nebudeme tady kvůli tomu zbytečně "sedět", ale pojedeme už směrem na východ Turecka a pak dál na sever ke gruzinským hranicím. Dnes ještě cestou zastavujeme u zátoky, která se nám líbí a strávíme tady na půl dne. Po příjezdu je tady jenom pár lidí, kteří se rozhodli strávit dnešní den po turecku, piknikem v přírodě. Při odjezdu je tady hlava na hlavě.
Jedeme cca 2 hodiny do města Tarsus. Cestou tankujeme benzin a přichází pán, který nás vítá v Turecku a ptá se odkud jsme. Prvně se moc neorientuje, ale Bogdan mu pomáhá nápovědou, Milan Baroš, a teď už nasadí široký úsměv, zahlásí Czechia a poděkuje, že jsme navštívili jeho zemi. Projíždíme městem, stres jak blázen, bo ja naviguji, stojíme na semaforu a vedle nás se snaží vecpat nějaké auto. Řidič má kolem pusy úsměv jako Lucie Bílá a srdečně na nás mává. No mně je jasné, že takové individua jako jsme my tady moc často nevidí . Vždyť moc zahraničních karavanů jsme nepotkali ani v turisticky velice známých místech. Za celou dobu snad 4. Jsme na místě. Město tady vybudovalo pro karavany nádherné parkování se zázemím potřebné pro karavany. Jeho součástí je i nádherný park. Nádherné místo ,
2.5.2023 Národní park Aladaglar, kanion Kazikliali
V noci mi málem povolily svěrače. Ve 4,40 Muezzin zařval Allah Akbar tak, že jsem nevěděla, kde jsem ani kdo jsem. A Bogdan nic. Lezu dolů z postele, jdu po špičkách na záchod protože z toho šoku se není co divit a milospán se ráčili lehce vzbuditi. A prý:"Co tu děláš za kravál" a opět usnul. Ale ráno tvrdil, že o všem ví. Před odjezdem z kempu ještě rychle vyperu svoje merino prádlo, když je tady dostatek vody. Pak může být s vodou problém. Jedeme totiž do divočiny.
Jsme na místě, v kaňonu Kazikliali, parkujeme vedle nějakého německého auta. Jinak nikde nikdo, jenom ptáci. Tí jsou teď v naší úrovni a přitom jsou tak vysoko protože parkujeme nad kaňonem . No pod náma je díra, uff. Udělám oběd a kávu a Bogdan se necítí dobře, tak dnes nikam nejdeme. Zhruba po hodině nás přišla pozdravit naše sousedka Sindy. Ta je jako ohnivá střela. Je tady sama. Zmátla nás dvěmi koly. Jedno má prý trekové a jedno do obchodu . Už 2 roky je na cestě s karavanem. Občas si přivydělá jako číšníce a pak zase může cestovat.
V noci mi málem povolily svěrače. Ve 4,40 Muezzin zařval Allah Akbar tak, že jsem nevěděla, kde jsem ani kdo jsem. A Bogdan nic. Lezu dolů z postele, jdu po špičkách na záchod protože z toho šoku se není co divit a milospán se ráčili lehce vzbuditi. A prý:"Co tu děláš za kravál" a opět usnul. Ale ráno tvrdil, že o všem ví. Před odjezdem z kempu ještě rychle vyperu svoje merino prádlo, když je tady dostatek vody. Pak může být s vodou problém. Jedeme totiž do divočiny.
Jsme na místě, v kaňonu Kazikliali, parkujeme vedle nějakého německého auta. Jinak nikde nikdo, jenom ptáci. Tí jsou teď v naší úrovni a přitom jsou tak vysoko protože parkujeme nad kaňonem . No pod náma je díra, uff. Udělám oběd a kávu a Bogdan se necítí dobře, tak dnes nikam nejdeme. Zhruba po hodině nás přišla pozdravit naše sousedka Sindy. Ta je jako ohnivá střela. Je tady sama. Zmátla nás dvěmi koly. Jedno má prý trekové a jedno do obchodu . Už 2 roky je na cestě s karavanem. Občas si přivydělá jako číšníce a pak zase může cestovat.
3.5.2023, Národní park Aladaglar, kanion Kazikliali
Ráno přijíždí ranger a chce od nás zaplatit poplatek za to, že jsme v národním parku. Sindy nám už včera říkala, že se 2 hodiny hádala s rangerem a nic mu nezaplatila. Ukázala mu na mapě, kde začíná park a ona je kousek od něho. Dnes to vypadá na další handrkování protože chlap někam volá a Sindy Bogdanovi říká, že prý přijede šéf. V každém případě nikde tady není žádná tabule, která by upozornila, že jsme v národním parku a ani že se tady má cokoliv a kolik platit. Podle aplikace pomocí které hledáme místa pro přespání, naprostá většina lidí nic neplatila a ti co platili, tak každý jinou taxu. Aha, takže, kdepak ty peníze asi skončí!? Závěr je takový, že Sindy řekla, že nic nezaplatí protože není v parku. Šéf ji sice ukazuje nějakou novou mapu, kterou však má k dispozici pouze on a jiných mapách neni, na co ho upozornili turečtí přátelé od Sindy, kteří u ni byli od včerejška na návštěvě. Šéf rezignuje, teda napůl. Na noc se máme posunout cca o 500 metrů dál, za hranice nového rozhraní parku . Po ranním divadle balíme ruksak a jdeme na trek kaňonem. Je to zhruba 8 km a cestou se podíváme, jak jsou zajištěné lezecké cesty. Vypadá to slibně a Bogdan si to s nelezením tady asi rozmyslel. Jsme na konci kaňonu a tady se pase početné stádo ovcí. Bogdan mne posílá mezi ně, že udělá krásnou fotku. Jenže, stádo hlídají psi a ti vůbec vypadají, že se s námi chtěli kamarádit. Štěkají na nás až jim pěna odskakuje od huby a Bogdan na mne volá, ať jdu k němu. Teď si na mne vzpomněl. Mohl mi udělal fotku, jak mne žerou! Já se ani nehnu, mám pocit, že kdybych se jakkoliv pohla, tak to nedopadne dobře. Naštěstí z přívěsů "vyskakuje" a ležérním krokem přichází ospalý majitel těchto mazlíčků a my jsme zachráněni. Pán se chystá opět uložit ke spánku do přívěsů, když mu Bogdan ukazuje, že před námi jsou ještě další dva a ten jenom ukazuje, že ti spí a můžeme jít dál. Jsme u auta, poobědváme a zhruba po hodině přijíždí další karavan. No, hned je tady veseleji . Bogdan se dívá na značku a hlásí, že jsou z Belgie. Říkám, že to by mohli mít belgické pralinky a Bogdan dodává, nebo třeba pivo . Noví sousedé jsou Peter Paul a Dante. A mají pejska. Jeho jméno jsem ale zapomněla . V plánu mají stejně jako my jet do Arménie a Gruzie. Po vzájemném seznámení, se podařilo Sindy je přesvědčit, jít lézt. Takže jdou. Největší radost má Sindy . Samozřejmě, že přijeli rangeři. Zkontrolovat, zda se budeme přemísťovat oněch závratných 500 metrů. Bogdan řekl že, hned jen co sousedí dolezou. Pak odjedeme společně.
Ráno přijíždí ranger a chce od nás zaplatit poplatek za to, že jsme v národním parku. Sindy nám už včera říkala, že se 2 hodiny hádala s rangerem a nic mu nezaplatila. Ukázala mu na mapě, kde začíná park a ona je kousek od něho. Dnes to vypadá na další handrkování protože chlap někam volá a Sindy Bogdanovi říká, že prý přijede šéf. V každém případě nikde tady není žádná tabule, která by upozornila, že jsme v národním parku a ani že se tady má cokoliv a kolik platit. Podle aplikace pomocí které hledáme místa pro přespání, naprostá většina lidí nic neplatila a ti co platili, tak každý jinou taxu. Aha, takže, kdepak ty peníze asi skončí!? Závěr je takový, že Sindy řekla, že nic nezaplatí protože není v parku. Šéf ji sice ukazuje nějakou novou mapu, kterou však má k dispozici pouze on a jiných mapách neni, na co ho upozornili turečtí přátelé od Sindy, kteří u ni byli od včerejška na návštěvě. Šéf rezignuje, teda napůl. Na noc se máme posunout cca o 500 metrů dál, za hranice nového rozhraní parku . Po ranním divadle balíme ruksak a jdeme na trek kaňonem. Je to zhruba 8 km a cestou se podíváme, jak jsou zajištěné lezecké cesty. Vypadá to slibně a Bogdan si to s nelezením tady asi rozmyslel. Jsme na konci kaňonu a tady se pase početné stádo ovcí. Bogdan mne posílá mezi ně, že udělá krásnou fotku. Jenže, stádo hlídají psi a ti vůbec vypadají, že se s námi chtěli kamarádit. Štěkají na nás až jim pěna odskakuje od huby a Bogdan na mne volá, ať jdu k němu. Teď si na mne vzpomněl. Mohl mi udělal fotku, jak mne žerou! Já se ani nehnu, mám pocit, že kdybych se jakkoliv pohla, tak to nedopadne dobře. Naštěstí z přívěsů "vyskakuje" a ležérním krokem přichází ospalý majitel těchto mazlíčků a my jsme zachráněni. Pán se chystá opět uložit ke spánku do přívěsů, když mu Bogdan ukazuje, že před námi jsou ještě další dva a ten jenom ukazuje, že ti spí a můžeme jít dál. Jsme u auta, poobědváme a zhruba po hodině přijíždí další karavan. No, hned je tady veseleji . Bogdan se dívá na značku a hlásí, že jsou z Belgie. Říkám, že to by mohli mít belgické pralinky a Bogdan dodává, nebo třeba pivo . Noví sousedé jsou Peter Paul a Dante. A mají pejska. Jeho jméno jsem ale zapomněla . V plánu mají stejně jako my jet do Arménie a Gruzie. Po vzájemném seznámení, se podařilo Sindy je přesvědčit, jít lézt. Takže jdou. Největší radost má Sindy . Samozřejmě, že přijeli rangeři. Zkontrolovat, zda se budeme přemísťovat oněch závratných 500 metrů. Bogdan řekl že, hned jen co sousedí dolezou. Pak odjedeme společně.
4.5.2023, Národní park Aladaglar, kanion Kazikliali
Ráno se budíme jako první, sousedy necháváme dospat a my jedeme zpět nad kaňon. Snídame a přitom máme luxusní výhled na kaňon a zasněžené vrcholky hor. Po snídani vytahujeme ruksaky s lezením a přijíždí Sindy, aby nám řekla, že oni pojedou blíž ke vstupu do kaňonu. Nechce se jim s těmi batohy přelézat po čtyřech popod jednu skálu. Nám se včera pod ní plazilo blbě i s malým ruksakem, tak jsme uvažovali, že tohle bude rozhodně lepší cesta ke skalám. Jenomže nás trošku odradili psi, co včera hlídali stádo ovcí. Ti by nás samou láskou nejraději sežrali. Nakonec hodíme ruksaky zpět do auta a jedeme. Dnes tam žádné ovce nejsou, tzn. ani psi - trhači. Bogdan vyleze 2 cesty a začíná lézt třetí, když přichází Sindy, Peter a Dante. Doleze cestu a pak chvíli si Bogdan s Dante povykládají kam kdo má namířeno a my se loučíme a odcházíme. Stádo je opět u vstupu do kaňonu . Pasáček je ale venku a okamžitě dává povel psům, ať zůstanou v klidu, že nejsme ani vlci ani rysi. Těch je tady prý opravdu hodně. Jsme u auta a jedeme do kempu nabrat vodu. Tady hlídá ranger a chce samozřejmě úplatu. Po doplnění zásob vody, jedeme ještě na 2 hodiny nad kaňon a najíme se. Dělám kávu, když slyším zvonečky a vidím pasačka, kterého jsme před chvílí míjeli. S pasáčkem samozřejmě dorazilo celé velké stádo ovec a jejich bodyguardi. Teď ale neštěkají, obcházejí kolem auta a dělají průzkum . Pak ovce a část psů schází dolů a pasáček a ostří hoši hlídají z povzdálí. K nám přišlo malé štěně, které bylo zvědavé copak jsme vůbec zač a zůstalo u auta. Zhruba po půl hodině se stádo vrátilo nahoru a pasáček se zvedl a všichni šli dál. Všichni až na štěně. To zůstává u auta. Po chvíli slyším výt psa z louky pod náma a z auta vidím na louce malého psa. Myslela jsem si, že to je štěně, které si nás chtělo adoptovat, ale štěně je okamžitě u nás a po chvíli dorazí jeho o něco starší bráška nebo kamarád. Teď si nás chce adoptovat i on . Dávám jím před odjezdem pamlsek a loučíme se jak s nima, tak s nádherným kaňonem Kazikliali. Cestou míjíme pasačka, s kterým si vyměníme pozdravy a nás čeká celkem dlouhá cesta. Cca 4,5 hodiny. Jedeme do města Gurun a Bogdan si samozřejmě vzpomněl na seriál našeho mládí, Majka z Gurunu . Cestou míjíme zasněžené hory a krajinu, která není moc obydlená a zvláštní ráz tomu všemu dodává měsíc, kterému chybí už jenom den do úplňku. Pár kilometrů před dojezdem vidím potůček. Bogdana také zaujme protože není meliorován. Vytváří různá esíčka a teče si tak, jak se mu líbí. Ne jak chce člověk.V Osmandede se ztrácí, pak se znovu objevuje. Teď už je to potok, který se místy mění na maličká jezírka a pak zas pokračujeme dál. Teď teče po druhé straně a my ho už nevidíme. To jsem netušila, že kousek od Tohma Čayr, tak se jmenuje ten potok, budeme dnes v noci spát
Ráno se budíme jako první, sousedy necháváme dospat a my jedeme zpět nad kaňon. Snídame a přitom máme luxusní výhled na kaňon a zasněžené vrcholky hor. Po snídani vytahujeme ruksaky s lezením a přijíždí Sindy, aby nám řekla, že oni pojedou blíž ke vstupu do kaňonu. Nechce se jim s těmi batohy přelézat po čtyřech popod jednu skálu. Nám se včera pod ní plazilo blbě i s malým ruksakem, tak jsme uvažovali, že tohle bude rozhodně lepší cesta ke skalám. Jenomže nás trošku odradili psi, co včera hlídali stádo ovcí. Ti by nás samou láskou nejraději sežrali. Nakonec hodíme ruksaky zpět do auta a jedeme. Dnes tam žádné ovce nejsou, tzn. ani psi - trhači. Bogdan vyleze 2 cesty a začíná lézt třetí, když přichází Sindy, Peter a Dante. Doleze cestu a pak chvíli si Bogdan s Dante povykládají kam kdo má namířeno a my se loučíme a odcházíme. Stádo je opět u vstupu do kaňonu . Pasáček je ale venku a okamžitě dává povel psům, ať zůstanou v klidu, že nejsme ani vlci ani rysi. Těch je tady prý opravdu hodně. Jsme u auta a jedeme do kempu nabrat vodu. Tady hlídá ranger a chce samozřejmě úplatu. Po doplnění zásob vody, jedeme ještě na 2 hodiny nad kaňon a najíme se. Dělám kávu, když slyším zvonečky a vidím pasačka, kterého jsme před chvílí míjeli. S pasáčkem samozřejmě dorazilo celé velké stádo ovec a jejich bodyguardi. Teď ale neštěkají, obcházejí kolem auta a dělají průzkum . Pak ovce a část psů schází dolů a pasáček a ostří hoši hlídají z povzdálí. K nám přišlo malé štěně, které bylo zvědavé copak jsme vůbec zač a zůstalo u auta. Zhruba po půl hodině se stádo vrátilo nahoru a pasáček se zvedl a všichni šli dál. Všichni až na štěně. To zůstává u auta. Po chvíli slyším výt psa z louky pod náma a z auta vidím na louce malého psa. Myslela jsem si, že to je štěně, které si nás chtělo adoptovat, ale štěně je okamžitě u nás a po chvíli dorazí jeho o něco starší bráška nebo kamarád. Teď si nás chce adoptovat i on . Dávám jím před odjezdem pamlsek a loučíme se jak s nima, tak s nádherným kaňonem Kazikliali. Cestou míjíme pasačka, s kterým si vyměníme pozdravy a nás čeká celkem dlouhá cesta. Cca 4,5 hodiny. Jedeme do města Gurun a Bogdan si samozřejmě vzpomněl na seriál našeho mládí, Majka z Gurunu . Cestou míjíme zasněžené hory a krajinu, která není moc obydlená a zvláštní ráz tomu všemu dodává měsíc, kterému chybí už jenom den do úplňku. Pár kilometrů před dojezdem vidím potůček. Bogdana také zaujme protože není meliorován. Vytváří různá esíčka a teče si tak, jak se mu líbí. Ne jak chce člověk.V Osmandede se ztrácí, pak se znovu objevuje. Teď už je to potok, který se místy mění na maličká jezírka a pak zas pokračujeme dál. Teď teče po druhé straně a my ho už nevidíme. To jsem netušila, že kousek od Tohma Čayr, tak se jmenuje ten potok, budeme dnes v noci spát
5.5.2023 Kanion řeky Tohma Čayr
Procházka podél potoka Tohma Čayr, který mi včera učaroval cestou. Ten se jako malinký potůček, tekoucí si bez zásahu člověka, postupně měnil v potok. Dnes v jednom místě tvoří malinké vodopády. Samozřejmě, že jsem v něm nechala otisk své dlaně
Procházka podél potoka Tohma Čayr, který mi včera učaroval cestou. Ten se jako malinký potůček, tekoucí si bez zásahu člověka, postupně měnil v potok. Dnes v jednom místě tvoří malinké vodopády. Samozřejmě, že jsem v něm nechala otisk své dlaně
5.5.2023 Nemrut Dagi
Jedeme dál, před námi je opět dlouhá cesta. Dnes potkáváme hodně policajtů a vojáků se zbraněmi. No, v skutku je to zvláštní pocit. V jednom úseku jsou dokonce na každém příjezdu. Nevím, jestli to je tím, že se blížíme k Sýrii nebo je to třeba místo, kde často přicházejí uprchlíci právě ze Sýrie. Konečně jsme v nějaké zapadlé vesničce, kde si můžeme koupit jídlo. Teprve kolem 16 hodiny jsme v Arsameia na Nymphaios, městě království Commagene. Za své jméno vděčí králi Arsamesovi z Arménie a leží na úpatí hory Nemrut. V 1. století př.n.l. bylo hlavním městem tohoto ministátu, těžícího z polohy na karavanních cestách mezi Římem a Persií. Prvně navštívíme seldžucký most Cendere přes řeku Kahta( Cendere). Most byl postaven na počest císaře Septima Severa a jeho ženy Julie v letech 198 - 200 n.l. a je jedním z nejlépe dochovaných římských kamenných mostů. Pak vidíme arabský hrad z 13. století ležící vysoko nad bývalým městem.
Další zastávkou je artefakt na svahu kopce, na němž si komagenský král podává ruku s Héraklem, přičemž skalní stěna pod reliéfem je pokryta dlouhým nápisem v řečtině. Poslední zastávkou pro dnešek je Nemrut Dagi, monumentální hrobka krále Antiocha Kommagenského. Na jejím vrcholu, 2150 m.n.m., jsou gigantické sochy bohů jak řeckých, tak i arménských a íránských. Mezi nimi je i socha krále Antiocha I., který sám sebe chápal jako boha a nechal toto mystické dílo vybudovat v roce 62 př. n. l.. Nejzachovalejší jsou hlavy boha Apollóna, boha Dia, bohyně Týché a boha Hérakla. Antiochus I. Theos nechal odstranit vrchol hory Nemrut a na jeho místo navršil padesátimetrovou obří mohylu. Polohu důmyslně zvolil tak, aby byla vidět ze všech částí jeho tehdejšího království. A protože dobře věděl o nebezpečí hrozícím od vykradačů hrobů, pojistil se.
Mohyla je konstruovaná tak, aby se v případě otevření ihned zhroutila, což ji prý dodnes ochránilo.
Jedeme dál, před námi je opět dlouhá cesta. Dnes potkáváme hodně policajtů a vojáků se zbraněmi. No, v skutku je to zvláštní pocit. V jednom úseku jsou dokonce na každém příjezdu. Nevím, jestli to je tím, že se blížíme k Sýrii nebo je to třeba místo, kde často přicházejí uprchlíci právě ze Sýrie. Konečně jsme v nějaké zapadlé vesničce, kde si můžeme koupit jídlo. Teprve kolem 16 hodiny jsme v Arsameia na Nymphaios, městě království Commagene. Za své jméno vděčí králi Arsamesovi z Arménie a leží na úpatí hory Nemrut. V 1. století př.n.l. bylo hlavním městem tohoto ministátu, těžícího z polohy na karavanních cestách mezi Římem a Persií. Prvně navštívíme seldžucký most Cendere přes řeku Kahta( Cendere). Most byl postaven na počest císaře Septima Severa a jeho ženy Julie v letech 198 - 200 n.l. a je jedním z nejlépe dochovaných římských kamenných mostů. Pak vidíme arabský hrad z 13. století ležící vysoko nad bývalým městem.
Další zastávkou je artefakt na svahu kopce, na němž si komagenský král podává ruku s Héraklem, přičemž skalní stěna pod reliéfem je pokryta dlouhým nápisem v řečtině. Poslední zastávkou pro dnešek je Nemrut Dagi, monumentální hrobka krále Antiocha Kommagenského. Na jejím vrcholu, 2150 m.n.m., jsou gigantické sochy bohů jak řeckých, tak i arménských a íránských. Mezi nimi je i socha krále Antiocha I., který sám sebe chápal jako boha a nechal toto mystické dílo vybudovat v roce 62 př. n. l.. Nejzachovalejší jsou hlavy boha Apollóna, boha Dia, bohyně Týché a boha Hérakla. Antiochus I. Theos nechal odstranit vrchol hory Nemrut a na jeho místo navršil padesátimetrovou obří mohylu. Polohu důmyslně zvolil tak, aby byla vidět ze všech částí jeho tehdejšího království. A protože dobře věděl o nebezpečí hrozícím od vykradačů hrobů, pojistil se.
Mohyla je konstruovaná tak, aby se v případě otevření ihned zhroutila, což ji prý dodnes ochránilo.
6.5.2023 řeka Eufrat
Dopoledne odjíždíme z Nemrut Dagi a sjíždíme k Eufratu. Sumerská sexuální bohyně Inanna, akkadský bůh Šamaš, řecký bůh Zeus, u křesťanů Bůh nebo Alláh u muslimů – ti všichni mají jedno společné. Eufrat.
Eufrat, (v aramejštině znamená sladká voda) je největší řekou Blízkého východu. Protéká Tureckem, Sýrií a Irákem. Její délka od soutoku zdrojnic je 2 760 km. Povodí Eufratu a Tigridu je jednou z nejstarších kulturních oblastí. Zrodily se zde jedny z nejstarších civilizací na Zemi (Sumer, Babylónie, Asýrie). Město Babylón se rozkládalo přímo na březích Eufratu.
Projíždíme vesničkami, které jsou opravdu bídné. Lidé se spíš udiveně dívají, co jsme zač, kde jsme se tady vzali. V jedné takové vidíme svatbu.
Hledáme, kde bychom mohli dnes spát a Bogdan čte recenze. Jedna je ve španělštině a prohlásil, že nechápe proč mu to překládají do angličtiny, když on všemu rozumí a čte mi recenzi a překládá. Sakra, proč já se s tou španělštinou každý den trápím, když on rezignoval z učení a i tak všemu rozumí
Dopoledne odjíždíme z Nemrut Dagi a sjíždíme k Eufratu. Sumerská sexuální bohyně Inanna, akkadský bůh Šamaš, řecký bůh Zeus, u křesťanů Bůh nebo Alláh u muslimů – ti všichni mají jedno společné. Eufrat.
Eufrat, (v aramejštině znamená sladká voda) je největší řekou Blízkého východu. Protéká Tureckem, Sýrií a Irákem. Její délka od soutoku zdrojnic je 2 760 km. Povodí Eufratu a Tigridu je jednou z nejstarších kulturních oblastí. Zrodily se zde jedny z nejstarších civilizací na Zemi (Sumer, Babylónie, Asýrie). Město Babylón se rozkládalo přímo na březích Eufratu.
Projíždíme vesničkami, které jsou opravdu bídné. Lidé se spíš udiveně dívají, co jsme zač, kde jsme se tady vzali. V jedné takové vidíme svatbu.
Hledáme, kde bychom mohli dnes spát a Bogdan čte recenze. Jedna je ve španělštině a prohlásil, že nechápe proč mu to překládají do angličtiny, když on všemu rozumí a čte mi recenzi a překládá. Sakra, proč já se s tou španělštinou každý den trápím, když on rezignoval z učení a i tak všemu rozumí
7.5.2023 Sanliurfa
Jedeme do Sanliurfa (Edessa,), města, které existovalo již v období Chetitské říše, tedy 13. stol. před naším letopočtem. Je proto považováno za jedno z nejstarších měst vůbec. Podle pověstí se zde narodil Abrahám a měl zde obětovat Bohu svého prvorozeného syna Izáka. Jak z Bible víme, Bůh oběť na poslední chvíli zarazil a obětiště se prý změnilo v jezero. Kolem něho pak vzniklo poutní místo. Dnes se toto jezírko nachází na nádvoří mešity Halil-ur-Rahmana a je obklopeno nádhernými zahradami Gölbaşi. Protože je plné posvátných ryb ( podle pověsti ten kdo rybu zabije, tak oslepne), jmenuje se Balıklıgöl neboli rybí jezero syna Izáka. A že nikdo nechce být slepý, tak ryb je tady požehnaně. Dovedu si představit, kolik by bylo v Čechách slepých. Město navštěvují statisíce poutníků všech tří monoteistických náboženství, vycházejících ze Starého zákona. Přicházíme parkem kolem kanálu s posvátnými rybami k jeskyni, v které se měl narodit Abrahám. Pak jdeme nahoru k hradbám starověkého hradu. Z hora je krásný výhled na celé město. Pak pokračujeme na místní bazar, který je plný voňavého koření a dalších lákadel. Cestou z bazaru kupujeme kebab a usedneme s ním v parku na trávu. Jsme u auta a začínáme nestíhat. Máme zhruba týden na všechny další zajímavosti a zjišťujeme, že jsme v časovém presu. Po recenzích na město Harran, které vypadá úžasně ( hliněné domy ve tvaru úlů), ale děti skáčou pod auta, žebrají a dokonce se pokusili vlézt do obytného auta( ne děti, dospělí), měníme plány. Vynecháváme i památku UNESCO Gobekli Tepe. Ta je sice z historického hlediska unikátní (Megalitický komplex Göbekli Tepe je o celých sedm tisíc let starší než nejstarší kamenné kruhy Stonehenge a podle odborníků jde o archeologický zázrak postavený s neuvěřitelnou přesností), ale podle fotek nás až tak nenadchl. Takže vyhrály jiné zajímavostí, tak honem, bo není čas . Jedeme do Mardinu. Cestou ještě navštívíme Dara, starobylé město z 5. stol.n.l., křižovatku Hedvábné stezky, kdysi jednoho z nejdůležitějších sídel v Mezopotámií. Nachází se zde kostel ve skalách, antický most, agora i úžasné cisterny, které byly schopny pojmout až 1500 m3 vody. Byly tady čtyři. Pak je tady obrovské pohřebiště a údajně nejstarší přehrada na světě. To poslední jsme teda nikde nenašli . Teď už máme nohy zařazené až někde a dnešní maratón je u konce. Teď už jenom dojedeme do Mardinu. Ten si prohlédneme zítra.
Jedeme do Sanliurfa (Edessa,), města, které existovalo již v období Chetitské říše, tedy 13. stol. před naším letopočtem. Je proto považováno za jedno z nejstarších měst vůbec. Podle pověstí se zde narodil Abrahám a měl zde obětovat Bohu svého prvorozeného syna Izáka. Jak z Bible víme, Bůh oběť na poslední chvíli zarazil a obětiště se prý změnilo v jezero. Kolem něho pak vzniklo poutní místo. Dnes se toto jezírko nachází na nádvoří mešity Halil-ur-Rahmana a je obklopeno nádhernými zahradami Gölbaşi. Protože je plné posvátných ryb ( podle pověsti ten kdo rybu zabije, tak oslepne), jmenuje se Balıklıgöl neboli rybí jezero syna Izáka. A že nikdo nechce být slepý, tak ryb je tady požehnaně. Dovedu si představit, kolik by bylo v Čechách slepých. Město navštěvují statisíce poutníků všech tří monoteistických náboženství, vycházejících ze Starého zákona. Přicházíme parkem kolem kanálu s posvátnými rybami k jeskyni, v které se měl narodit Abrahám. Pak jdeme nahoru k hradbám starověkého hradu. Z hora je krásný výhled na celé město. Pak pokračujeme na místní bazar, který je plný voňavého koření a dalších lákadel. Cestou z bazaru kupujeme kebab a usedneme s ním v parku na trávu. Jsme u auta a začínáme nestíhat. Máme zhruba týden na všechny další zajímavosti a zjišťujeme, že jsme v časovém presu. Po recenzích na město Harran, které vypadá úžasně ( hliněné domy ve tvaru úlů), ale děti skáčou pod auta, žebrají a dokonce se pokusili vlézt do obytného auta( ne děti, dospělí), měníme plány. Vynecháváme i památku UNESCO Gobekli Tepe. Ta je sice z historického hlediska unikátní (Megalitický komplex Göbekli Tepe je o celých sedm tisíc let starší než nejstarší kamenné kruhy Stonehenge a podle odborníků jde o archeologický zázrak postavený s neuvěřitelnou přesností), ale podle fotek nás až tak nenadchl. Takže vyhrály jiné zajímavostí, tak honem, bo není čas . Jedeme do Mardinu. Cestou ještě navštívíme Dara, starobylé město z 5. stol.n.l., křižovatku Hedvábné stezky, kdysi jednoho z nejdůležitějších sídel v Mezopotámií. Nachází se zde kostel ve skalách, antický most, agora i úžasné cisterny, které byly schopny pojmout až 1500 m3 vody. Byly tady čtyři. Pak je tady obrovské pohřebiště a údajně nejstarší přehrada na světě. To poslední jsme teda nikde nenašli . Teď už máme nohy zařazené až někde a dnešní maratón je u konce. Teď už jenom dojedeme do Mardinu. Ten si prohlédneme zítra.
8.5.2023 Deyrüzzaferân Manastırı
Jsme na planině Tur Abdin – „Hory služebníků Božích“. Tady se nachází 2 kláštery, které chceme vidět. Jsou zajímavé tím, že Syrská ortodoxní kultura byla soustředěna právě těchto dvou klášterech.
Ráno, ještě před odjezdem do klášterů, stihneme "rychloprohlídku" města Mardin, kde jsme trávili noc. Jedná se o jedno z nejstarších sídel v Mezopotámii. Jeho počátky sahají až do let 4000 př.n.l. Pro svou polohu ho za studené války používalo NATO. Na vrcholu kopce stojí 3000 let starý hrad, který údajně nebyl nikdy dobyt.
Tak a jedeme k prvnímu klášteru. Deyrüzzaferân Manastırı, jeden z nejslavnějších syrských pravoslavných klášterů. Dříve zde sídlil syrsko-ortodoxní patriarchát, který se nyní přesunul do Damašku. U vstupu jsme upozornění, že dovnitř se může jen s průvodcem. Tak čekáme. Konečně vcházíme do opevněného areálu, kde se nás ujímá průvodkyně. Prvně se dozvídáme, že klášter byl založen v roce 493 n.l., na místě, kde původně stál chrám zasvěcen mezopotámskému bohu slunce Šamašovi. Průvodkyně nás vede ke kapli, kde je trůn, na němž jsou vyryta jména všech patriarchů, kteří zde sloužili od roku 792. Pak vidíme hrobky patriarchů a metropolitů, kteří zde působili. Vidíme původní svatyni, podivuhodnou podzemní komoru s klenbou z obrovských kamenů, která prý byla používána slunečními kultisty. Tahle místnost je stará 4000 let a strop je postaven s obrovským kamenů, uložených ve tvaru písmene V bez použití jakéhokoliv spojovacího materiálu. Jak poznamenala průvodkyně, jen znalosti matematiky a fyziky . Napadá mne, jak je možné, že něco vydrží 4000 let a něco se do roka zvlní a udělá se v tom samajama. Jako naše silnice
Jsme na planině Tur Abdin – „Hory služebníků Božích“. Tady se nachází 2 kláštery, které chceme vidět. Jsou zajímavé tím, že Syrská ortodoxní kultura byla soustředěna právě těchto dvou klášterech.
Ráno, ještě před odjezdem do klášterů, stihneme "rychloprohlídku" města Mardin, kde jsme trávili noc. Jedná se o jedno z nejstarších sídel v Mezopotámii. Jeho počátky sahají až do let 4000 př.n.l. Pro svou polohu ho za studené války používalo NATO. Na vrcholu kopce stojí 3000 let starý hrad, který údajně nebyl nikdy dobyt.
Tak a jedeme k prvnímu klášteru. Deyrüzzaferân Manastırı, jeden z nejslavnějších syrských pravoslavných klášterů. Dříve zde sídlil syrsko-ortodoxní patriarchát, který se nyní přesunul do Damašku. U vstupu jsme upozornění, že dovnitř se může jen s průvodcem. Tak čekáme. Konečně vcházíme do opevněného areálu, kde se nás ujímá průvodkyně. Prvně se dozvídáme, že klášter byl založen v roce 493 n.l., na místě, kde původně stál chrám zasvěcen mezopotámskému bohu slunce Šamašovi. Průvodkyně nás vede ke kapli, kde je trůn, na němž jsou vyryta jména všech patriarchů, kteří zde sloužili od roku 792. Pak vidíme hrobky patriarchů a metropolitů, kteří zde působili. Vidíme původní svatyni, podivuhodnou podzemní komoru s klenbou z obrovských kamenů, která prý byla používána slunečními kultisty. Tahle místnost je stará 4000 let a strop je postaven s obrovským kamenů, uložených ve tvaru písmene V bez použití jakéhokoliv spojovacího materiálu. Jak poznamenala průvodkyně, jen znalosti matematiky a fyziky . Napadá mne, jak je možné, že něco vydrží 4000 let a něco se do roka zvlní a udělá se v tom samajama. Jako naše silnice
8.5.2023 - Mor Gabriel
A jsme u dalšího kláštera. Mor Gabriel je nejstarší fungující klášter syrské pravoslavné církve, je z roku 397. Nachází na pozemcích o rozloze 100 ha, o nichž se dlouho vedl spor mezi pravoslavnou církví a okolními městy. Údajně zde stála mešita, ale to nemůže být pravda protože klášter pochází z doby 170 let před narozením Mohameda a tudíž příchodem islámu. Ještě do r. 1960 v oblasti žilo 130 tis. křesťanů, nyní jen pár tisíc. Turecká vláda v r. 1911 rozhodla o vyvlastnění pozemků a tím byla existence kláštera silně ohrožena. Na základě protestů syrských křesťanů žijících v Německu a podpory EU v r. 2013 ministerský předseda Erdogan vrátil pozemky zpět klášteru.
I tentokrát máme průvodce. Vcházíme do kláštera a ten vypadá, jako by ho včera postavili. Je po rekonstrukci a ta se opravdu moc povedla. Jak nám průvodce odpovídá na dotaz, tak na každou část rekonstrukce byli pozvání různí odborníci. Fresky třeba opravovali francouzští restauratéři. Vidíme tady kamenné zdi zdobené nádhernými mozaikami a rytinami na kamenných zdech, původní podlahu, vyřezávané dveře, dómy s byzantskou kupolí, podzemní hrobky, kde jsou pochováni mniši a patriarchové. Pak osmihrannou místnost - Theodořin sál, kostel Panny Marie ze 6. stol.
Počínaje 2. stoletím n.l. byla celá tato oblast domovem křesťanů asyrské pravoslavné církve, jejichž řeč aramejština byla rodným jazykem Ježíše Krista. A tímhle jazykem tady ještě donedávna mluvili i místní obyvatelé. Dnes už ho ovládá málo lidí, ale bible v klášterech v této oblasti, jsou právě v tomto jazyce. I když jsme uvažovali jestli tady zajet, že nám bude stačit vidět jenom jeden klášter, tak návštěva tohoto kláštera opravdu stála za to.
A jsme u dalšího kláštera. Mor Gabriel je nejstarší fungující klášter syrské pravoslavné církve, je z roku 397. Nachází na pozemcích o rozloze 100 ha, o nichž se dlouho vedl spor mezi pravoslavnou církví a okolními městy. Údajně zde stála mešita, ale to nemůže být pravda protože klášter pochází z doby 170 let před narozením Mohameda a tudíž příchodem islámu. Ještě do r. 1960 v oblasti žilo 130 tis. křesťanů, nyní jen pár tisíc. Turecká vláda v r. 1911 rozhodla o vyvlastnění pozemků a tím byla existence kláštera silně ohrožena. Na základě protestů syrských křesťanů žijících v Německu a podpory EU v r. 2013 ministerský předseda Erdogan vrátil pozemky zpět klášteru.
I tentokrát máme průvodce. Vcházíme do kláštera a ten vypadá, jako by ho včera postavili. Je po rekonstrukci a ta se opravdu moc povedla. Jak nám průvodce odpovídá na dotaz, tak na každou část rekonstrukce byli pozvání různí odborníci. Fresky třeba opravovali francouzští restauratéři. Vidíme tady kamenné zdi zdobené nádhernými mozaikami a rytinami na kamenných zdech, původní podlahu, vyřezávané dveře, dómy s byzantskou kupolí, podzemní hrobky, kde jsou pochováni mniši a patriarchové. Pak osmihrannou místnost - Theodořin sál, kostel Panny Marie ze 6. stol.
Počínaje 2. stoletím n.l. byla celá tato oblast domovem křesťanů asyrské pravoslavné církve, jejichž řeč aramejština byla rodným jazykem Ježíše Krista. A tímhle jazykem tady ještě donedávna mluvili i místní obyvatelé. Dnes už ho ovládá málo lidí, ale bible v klášterech v této oblasti, jsou právě v tomto jazyce. I když jsme uvažovali jestli tady zajet, že nám bude stačit vidět jenom jeden klášter, tak návštěva tohoto kláštera opravdu stála za to.
8.5.2023 řeka Tigris a Hasankejf
Pokračujeme k městu Hasankejf, ležícího u řeky Tigris, pocházející z 18 stol.p.n.l(?) a které bylo roce 1981 Tureckem prohlášeno za přírodní chráněnou oblast. Přes námitky místních i mezinárodních historiků, však bylo město a jeho archeologická naleziště zaplaveno v rámci projektu přehrady Ilısu. 1. dubnu 2020 dosáhla hladina vody nadmořské výšky cca 500 m a pokryla celé město. Takže město se smutným příběhem. Na místě jsme pozdě odpoledne a stihneme se projít starou části města, která zůstala zachována.
Jedeme přes Tigris, že zůstaneme na noc na druhém břehu této mýtické řeky. Parkujeme před policejní stanici, jak už párkrát a po chvíli přichází 5 ozbrojených ostrých hochů a snaží se nám něco sdělit. Pak napíšou něco do mobilu a s translatoru se ozval něžný český hlas, prý jsme v militarní zóně. Ups, nikde žádný nápis. Takže odjíždíme kousek dál.
Pokračujeme k městu Hasankejf, ležícího u řeky Tigris, pocházející z 18 stol.p.n.l(?) a které bylo roce 1981 Tureckem prohlášeno za přírodní chráněnou oblast. Přes námitky místních i mezinárodních historiků, však bylo město a jeho archeologická naleziště zaplaveno v rámci projektu přehrady Ilısu. 1. dubnu 2020 dosáhla hladina vody nadmořské výšky cca 500 m a pokryla celé město. Takže město se smutným příběhem. Na místě jsme pozdě odpoledne a stihneme se projít starou části města, která zůstala zachována.
Jedeme přes Tigris, že zůstaneme na noc na druhém břehu této mýtické řeky. Parkujeme před policejní stanici, jak už párkrát a po chvíli přichází 5 ozbrojených ostrých hochů a snaží se nám něco sdělit. Pak napíšou něco do mobilu a s translatoru se ozval něžný český hlas, prý jsme v militarní zóně. Ups, nikde žádný nápis. Takže odjíždíme kousek dál.
9.5.2023 - Botan Vadisi
Jedeme k jezeru Van, cestou se zastavujeme v národním parku Botan Vadisi. Pohledy z tohoto místa na okolí jsou úžasné. Potkáváme tady otce s malým synem, kteří si vyrazili na motorce, jen tak si na chvíli posedět u balíčku chipsů a džusu. Přitom se dívali na přírodu kolem, na nádhernou řeku Botan( přítok řeky Tigris), která tekla hluboko pod náma a povídali si. Pán nás zve, ať si nabídne chipsy a ať se posadíme na louku vedle nich. Ptá se nás odkud jsme, kam jedeme, co jsme v Turecku už viděli a pak nás pošle o kousek dál, že tam je nejhezčí výhled na řeku a kaňon. Ukáže nám to na mapě a my se loučíme a jedeme kousek dál. Teď v podstatě na místo, které jsme měli původně v plánu navštívit, ale navigace nás navedla špatně. Nebyla jsem to já, ta navigace . Ještě že jsme potkali tuhle rodinku. Všechno má svůj význam. Jsme na místě a potkáváme tady Němce, kteří vedle nás parkovali v kempu v Mardinu. Nechali si poradit od Bogdana a také se tady zastavili na cestě k jezeru Van.
Máme pár fotek, v restauraci si dáme čaj a posouváme se dál.
Jedeme k jezeru Van, cestou se zastavujeme v národním parku Botan Vadisi. Pohledy z tohoto místa na okolí jsou úžasné. Potkáváme tady otce s malým synem, kteří si vyrazili na motorce, jen tak si na chvíli posedět u balíčku chipsů a džusu. Přitom se dívali na přírodu kolem, na nádhernou řeku Botan( přítok řeky Tigris), která tekla hluboko pod náma a povídali si. Pán nás zve, ať si nabídne chipsy a ať se posadíme na louku vedle nich. Ptá se nás odkud jsme, kam jedeme, co jsme v Turecku už viděli a pak nás pošle o kousek dál, že tam je nejhezčí výhled na řeku a kaňon. Ukáže nám to na mapě a my se loučíme a jedeme kousek dál. Teď v podstatě na místo, které jsme měli původně v plánu navštívit, ale navigace nás navedla špatně. Nebyla jsem to já, ta navigace . Ještě že jsme potkali tuhle rodinku. Všechno má svůj význam. Jsme na místě a potkáváme tady Němce, kteří vedle nás parkovali v kempu v Mardinu. Nechali si poradit od Bogdana a také se tady zastavili na cestě k jezeru Van.
Máme pár fotek, v restauraci si dáme čaj a posouváme se dál.
9.5.2023 - vulkán Nemrut Dagi
Jsme u jezera Van, největšho tureckého jezera. Vzniklo tak, že výron lávy z vulkánu Nemrut Dagi přehradil místní tok a vznikla přírodní přehrada. Voda má neobvyklý obsah minerálních látek a je extrémně zásaditá. My chceme dnes dojet do kráteru sopky Nemrut Dagi a na noc zůstat u jezera Nemrut. Plán to byl dobrý, ale signál na Vodafone už tak dobrý nebyl. Nebyl žádný. Tak je jasné, že si to tu okoukneme a pojedeme opět nahoru, na vrchol sopky. U jezera je něco jako restaurace a my si u pána kupujeme vodu, turecký čaj a sušenky. Ptá se nás odkud jsme a zda tady chceme zůstat na noc. Když mu říkáme, že tady není signál, tak nemůžeme zůstat, přikyvuje a říká, že vedle v kempu je jeho bratr a ten má Turkcell a musí "lítat " s mobilem, aby našel signál. Ale Vodafone tady nemá signál vůbec. To je taková škoda, že tady neuvidím ty friendly bears, o kterých všichni tak nadšeně píšou . Přicházejí prý do kempu u jezera každý večer. Jsme nahoře a máme signál spolu s krásným výhledem na vulkán s jezerem Nemrut a po druhé straně vidíme jezero Van.
Jsme u jezera Van, největšho tureckého jezera. Vzniklo tak, že výron lávy z vulkánu Nemrut Dagi přehradil místní tok a vznikla přírodní přehrada. Voda má neobvyklý obsah minerálních látek a je extrémně zásaditá. My chceme dnes dojet do kráteru sopky Nemrut Dagi a na noc zůstat u jezera Nemrut. Plán to byl dobrý, ale signál na Vodafone už tak dobrý nebyl. Nebyl žádný. Tak je jasné, že si to tu okoukneme a pojedeme opět nahoru, na vrchol sopky. U jezera je něco jako restaurace a my si u pána kupujeme vodu, turecký čaj a sušenky. Ptá se nás odkud jsme a zda tady chceme zůstat na noc. Když mu říkáme, že tady není signál, tak nemůžeme zůstat, přikyvuje a říká, že vedle v kempu je jeho bratr a ten má Turkcell a musí "lítat " s mobilem, aby našel signál. Ale Vodafone tady nemá signál vůbec. To je taková škoda, že tady neuvidím ty friendly bears, o kterých všichni tak nadšeně píšou . Přicházejí prý do kempu u jezera každý večer. Jsme nahoře a máme signál spolu s krásným výhledem na vulkán s jezerem Nemrut a po druhé straně vidíme jezero Van.
10.5.2023 - jezero Van, ostrov Akhdamar
Odjíždíme z úpatí sopky a pak podél jezera Van jedeme k místu, kde se dá lodí dostat na maličký ostrov Akhdamar. Na něm se nachází arménský kostelík sv. Kříže. Parkujeme a Bogdan se jde zeptat, zda a v kolik by jela loďka. Přiletí, že loď odplouvá za 2 minuty, ať letím. Ty bláho, já jsem měla na sobě tepláky, takže jsem se potřebovala převlíknout. Bogdan na mne hulákal, ať jedu v teplácích, že odplujou bez nás. Tepláky jsem si sice za jeho intenzivního mamrání převlékla, ale v tom fofru jsem si nevzala bundu. Je mi jasné, že na lodi bude foukat, na což mi Bogdan odpověděl za běhu k lodi, že však bundu mám. Tohle ale byla tenoučká bundička do auta. Když tam je tak kolem 20 stupňů. Jsme u lodě, samozřejmě, že pán by ještě minutku počkal, ale hlavně že Bogdan je vysmátý a hrozně na sebe pyšný. Líp už to prý načasovat nešlo. Cesta je to krátká, zhruba po 20 minutách jsme na místě. Máme na prohlídku půl hodiny, tak jdeme na to. Král Gagik si tento ostrov vyhlédl jako své sídelní místo a nechal na něm vybudovat palác a klášter, které se ale nedochovaly. Katedrála sv. Kříže, která byla postavená jeho zásluhou, je z roku 915 a je z růžového sopečného turfu. Vnější část kostela je po rekonstrukci ale vnitřní část, hlavně fresky volají po restaurování. Klášterní komplex sloužil do r. 1915, kdy byli mniši zmasakrováni, kostel vypleněn a ostatní budovy zničeny. Genocida Arménů je pořád velmi ožehavým tématem a Turecko ji dodneška popírá.
Odjíždíme z úpatí sopky a pak podél jezera Van jedeme k místu, kde se dá lodí dostat na maličký ostrov Akhdamar. Na něm se nachází arménský kostelík sv. Kříže. Parkujeme a Bogdan se jde zeptat, zda a v kolik by jela loďka. Přiletí, že loď odplouvá za 2 minuty, ať letím. Ty bláho, já jsem měla na sobě tepláky, takže jsem se potřebovala převlíknout. Bogdan na mne hulákal, ať jedu v teplácích, že odplujou bez nás. Tepláky jsem si sice za jeho intenzivního mamrání převlékla, ale v tom fofru jsem si nevzala bundu. Je mi jasné, že na lodi bude foukat, na což mi Bogdan odpověděl za běhu k lodi, že však bundu mám. Tohle ale byla tenoučká bundička do auta. Když tam je tak kolem 20 stupňů. Jsme u lodě, samozřejmě, že pán by ještě minutku počkal, ale hlavně že Bogdan je vysmátý a hrozně na sebe pyšný. Líp už to prý načasovat nešlo. Cesta je to krátká, zhruba po 20 minutách jsme na místě. Máme na prohlídku půl hodiny, tak jdeme na to. Král Gagik si tento ostrov vyhlédl jako své sídelní místo a nechal na něm vybudovat palác a klášter, které se ale nedochovaly. Katedrála sv. Kříže, která byla postavená jeho zásluhou, je z roku 915 a je z růžového sopečného turfu. Vnější část kostela je po rekonstrukci ale vnitřní část, hlavně fresky volají po restaurování. Klášterní komplex sloužil do r. 1915, kdy byli mniši zmasakrováni, kostel vypleněn a ostatní budovy zničeny. Genocida Arménů je pořád velmi ožehavým tématem a Turecko ji dodneška popírá.
10.5.2023 - vodopády Muradiye
Další zastávkou jsou vodopády Muradiye na řece Bendimahi. Jejich jméno pochází prý od sultána Murata IV., který se vydal na výpravu do Bagdádu a zakopl o ně cestou . 18 metrové vodopády jsou nádherné a navíc fotogenické. Mělo to malinký zádrhel. Museli jsme se k ním dostat přes dřevěný houpací most snad ještě z období Seldžuků, čili počátku Turecka . Něco pro mne . Jsme na druhé straně a můžeme obdivovat vodopády v celé jejich kráse. Usedneme na čaj a pak se jdeme podívat podél řeky dále, kde jsou postupně ještě další 3 vodopády. Před námi je je cca poslední hodina cesty a my v jednom místě jedeme necelý km od íránských hranic. Tento stát jsme chtěli také navštívit, ale letos nám nebylo z hůry dáno. Tak příště. Kolem cesty už druhý nebo třetí den opět pozorujeme zvýšenou frekvenci kontrol. Nás dnes také kontrola neminula. Podruhé za celou dobu. Jsme na místě. Dojezd nám trošku opepřil přejezd samým centrem města, kde na mne Bogdan s láskou volal:"No to né! Kde to zase jsme!" Pak se navíc místo cesty, která tam měla být ke všem peripetiím objevilo náměstí a museli jsme se trošku odklonit od původní trasy, která dle slov Bogdana i tak stála za nic. Tak jsem odfrkla, že si počkám až zaparkujeme, ať mi ukáže, kudy by jel on. Tak prý jo. V kempu sice musíme chvilinku počkat, až odklidí průjezd protože rekonstruují. Ale tohle je maličkost. Já si zatím aspoň vychutnávám, jak Bogdan uznal, že by jel tou samou cestou . A ještě ten nádherný výhled na Ararat.
Další zastávkou jsou vodopády Muradiye na řece Bendimahi. Jejich jméno pochází prý od sultána Murata IV., který se vydal na výpravu do Bagdádu a zakopl o ně cestou . 18 metrové vodopády jsou nádherné a navíc fotogenické. Mělo to malinký zádrhel. Museli jsme se k ním dostat přes dřevěný houpací most snad ještě z období Seldžuků, čili počátku Turecka . Něco pro mne . Jsme na druhé straně a můžeme obdivovat vodopády v celé jejich kráse. Usedneme na čaj a pak se jdeme podívat podél řeky dále, kde jsou postupně ještě další 3 vodopády. Před námi je je cca poslední hodina cesty a my v jednom místě jedeme necelý km od íránských hranic. Tento stát jsme chtěli také navštívit, ale letos nám nebylo z hůry dáno. Tak příště. Kolem cesty už druhý nebo třetí den opět pozorujeme zvýšenou frekvenci kontrol. Nás dnes také kontrola neminula. Podruhé za celou dobu. Jsme na místě. Dojezd nám trošku opepřil přejezd samým centrem města, kde na mne Bogdan s láskou volal:"No to né! Kde to zase jsme!" Pak se navíc místo cesty, která tam měla být ke všem peripetiím objevilo náměstí a museli jsme se trošku odklonit od původní trasy, která dle slov Bogdana i tak stála za nic. Tak jsem odfrkla, že si počkám až zaparkujeme, ať mi ukáže, kudy by jel on. Tak prý jo. V kempu sice musíme chvilinku počkat, až odklidí průjezd protože rekonstruují. Ale tohle je maličkost. Já si zatím aspoň vychutnávám, jak Bogdan uznal, že by jel tou samou cestou . A ještě ten nádherný výhled na Ararat.
11.5.2023 - palác Izhaka Paši
Ráno odjíždíme k paláci Izhaka Paši z osmanského období a čekáme. Google opět kecal, není otevřeno 24 hodin, ale od 9. A v devět pořád čekáme, až do 9,20, kdy ráčil přijet do práce pán, který to tady otevřel a prodal nám lístky. To už s námi čekala i učitelka s dětmi. Jsme uvnitř a z venku palác vypadá krásně. Procházíme všechny místnosti a snažíme se představit si, jak to tady v 18. století asi vypadalo. Shodli jsme se s Bogdanem, že je škoda, že uvnitř není alespoň jedna místnost udělaná i s dobovým nábytkem a dekorací. Bogdan byl u vytržení z množství místností pro konkubíny z Pašova harému. Před námi je cesta do Ani. Opět cestou potkáváme hlídky. Dnes nás zastavili dvě. U první se voják usmívá se a hrozí mi palcem, že jsem neseděla a nebyla připoutána. Bogdan mne vyhnal vařit kávu. Další hlídka měla i posilu, psa, který hledal buďto drogy nebo výbušniny nebo obojí . Cestou v jednom místě projíždíme zhruba 250 metrů od arménských hranic.
Tam máme namířeno, jenomže Arméni a Turci nemají dobré vztahy a mají uzavřené hraniční přechody. Takže budeme muset zajet nejdříve do Gruzie a teprve pak do Arménie.
Ráno odjíždíme k paláci Izhaka Paši z osmanského období a čekáme. Google opět kecal, není otevřeno 24 hodin, ale od 9. A v devět pořád čekáme, až do 9,20, kdy ráčil přijet do práce pán, který to tady otevřel a prodal nám lístky. To už s námi čekala i učitelka s dětmi. Jsme uvnitř a z venku palác vypadá krásně. Procházíme všechny místnosti a snažíme se představit si, jak to tady v 18. století asi vypadalo. Shodli jsme se s Bogdanem, že je škoda, že uvnitř není alespoň jedna místnost udělaná i s dobovým nábytkem a dekorací. Bogdan byl u vytržení z množství místností pro konkubíny z Pašova harému. Před námi je cesta do Ani. Opět cestou potkáváme hlídky. Dnes nás zastavili dvě. U první se voják usmívá se a hrozí mi palcem, že jsem neseděla a nebyla připoutána. Bogdan mne vyhnal vařit kávu. Další hlídka měla i posilu, psa, který hledal buďto drogy nebo výbušniny nebo obojí . Cestou v jednom místě projíždíme zhruba 250 metrů od arménských hranic.
Tam máme namířeno, jenomže Arméni a Turci nemají dobré vztahy a mají uzavřené hraniční přechody. Takže budeme muset zajet nejdříve do Gruzie a teprve pak do Arménie.
11.5.2023 - Ani
No nic, dojeli jsme do Ani, bývalého starověkého arménského města, zapsaného na seznam UNESCO. Bylo nazýváno "městem 1001 kostelů" a leželo na křižovatce několika obchodních cest. Jeho kostely, paláce či opevnění byly ve své době na vysoké úrovni, ať už z hlediska technického či uměleckého. V dobách největší slávy tady žilo 100-200 tis. obyvatel a město tak soupeřilo s Konstantinopolí, Bagdádem či Damaškem. V každém případě, město bylo velké a "podzámčí " tvořily jeskynní otvory. Odcházíme a na parkovišti na nás někdo volá:" Ahoj!" Potkali jsme tady prvního Čecha, který projíždí Turecko. Vyměnili jsme si pár návrhů kam ještě zajet, každý jedeme z jiné strany, a pak jsme chtěli pokračovat v cestě, když k nám přiletí špinavá holčička a sape se mi po batohu. Říkáme ji ať toho nechá a vzápětí je tady i druhá a říká money, money. Chudák Honza udělal chybu, když otevřel dveře auta, že si vytáhne ruksak a už se mu ve věcech v autě přehrabuje první holka. Honza ji vrazí do ruky kešu oříšky a druhá holka okamžitě protestuje, že chce taky. Na což dostala odpověď, že segra už dostala, ať se podělí. Honza pak odešel na prohlídku města a my do auta a ty dvě cácorky jdou za námi. Bogdan má co dělat, aby nám nevlezly do auta. Dáváme jím perníčky a doufáme, že bude klid. Pak jsem si všimla, že ulovily další oběť .
My jsme dnes prvně zažili tyhle žebrající děti. Už jsme četli, že v některých turistických místech, jestli teda tyhle místa lze vůbec nazvat jako turistická, děti skáčou pod auta, vlezou vám do auta a žebrají. Tak i tohle je zkušenost. Pokračujeme k jezeru Cildir, kde chceme zůstat na noc. Pán za parkování bez žádných služeb požadoval 200 TL, tak jsme se otočili a pokračujeme dál o 70 km. Nám se naskýtá nádherný pohled na jezero a zasněžené kopce. Jako ve Švýcarsku. Najednou Bogdan zpozoruje, že jsme kousek od gruzínských hranic a hádejte co!? Už zase změna a jedeme na hranice. Nakonec jsme usoudili, že bude lepší projet hranice až ráno a tak spíme na hranici .
No nic, dojeli jsme do Ani, bývalého starověkého arménského města, zapsaného na seznam UNESCO. Bylo nazýváno "městem 1001 kostelů" a leželo na křižovatce několika obchodních cest. Jeho kostely, paláce či opevnění byly ve své době na vysoké úrovni, ať už z hlediska technického či uměleckého. V dobách největší slávy tady žilo 100-200 tis. obyvatel a město tak soupeřilo s Konstantinopolí, Bagdádem či Damaškem. V každém případě, město bylo velké a "podzámčí " tvořily jeskynní otvory. Odcházíme a na parkovišti na nás někdo volá:" Ahoj!" Potkali jsme tady prvního Čecha, který projíždí Turecko. Vyměnili jsme si pár návrhů kam ještě zajet, každý jedeme z jiné strany, a pak jsme chtěli pokračovat v cestě, když k nám přiletí špinavá holčička a sape se mi po batohu. Říkáme ji ať toho nechá a vzápětí je tady i druhá a říká money, money. Chudák Honza udělal chybu, když otevřel dveře auta, že si vytáhne ruksak a už se mu ve věcech v autě přehrabuje první holka. Honza ji vrazí do ruky kešu oříšky a druhá holka okamžitě protestuje, že chce taky. Na což dostala odpověď, že segra už dostala, ať se podělí. Honza pak odešel na prohlídku města a my do auta a ty dvě cácorky jdou za námi. Bogdan má co dělat, aby nám nevlezly do auta. Dáváme jím perníčky a doufáme, že bude klid. Pak jsem si všimla, že ulovily další oběť .
My jsme dnes prvně zažili tyhle žebrající děti. Už jsme četli, že v některých turistických místech, jestli teda tyhle místa lze vůbec nazvat jako turistická, děti skáčou pod auta, vlezou vám do auta a žebrají. Tak i tohle je zkušenost. Pokračujeme k jezeru Cildir, kde chceme zůstat na noc. Pán za parkování bez žádných služeb požadoval 200 TL, tak jsme se otočili a pokračujeme dál o 70 km. Nám se naskýtá nádherný pohled na jezero a zasněžené kopce. Jako ve Švýcarsku. Najednou Bogdan zpozoruje, že jsme kousek od gruzínských hranic a hádejte co!? Už zase změna a jedeme na hranice. Nakonec jsme usoudili, že bude lepší projet hranice až ráno a tak spíme na hranici .