Severní Makedonie, Albánie, Černá Hora, Bosna a Hercegovina 3/2020
Szegéd 2.3.2020, Maďarsko
Cestou jsme se stavili do našeho dobře známého Szegedu, prošli jsme se městem a strávili odpoledne v termálních lázních sv. Anny
Jezero Ohrid, 3.3.2020, Severní Makedonie
Voda průzračná jako křišťál, kolem vašich nohou plavou rybky, klidné oblázkové pláže a nad vámi vysoké hory s opuštěnou nezničenou přírodou. A do toho památky historického města Ohridu. Ne nadarmo se říká Ohridskému jezeru perla Balkánu. Makedonie sice nemá moře, ale koupání v Ohridském jezeře se mu téměř vyrovná. Samotné jezero leží na hranici Makedonie s Albánií a hradbou hor je odděleno od sousedního Prespanského jezera. Jezero je velmi staré, neboť vzniklo již před 3-4 miliony let. Celá oblast leží poměrně vysoko, proto je jezero docela chladné, v létě však teplota vody v jezeře dosahuje příjemných teplot a jezero je tak ideální na koupání. Ohrid je asi nejnavštěvovanější město v Makedonii a opravdu jeho střed s řadou historických památek a úzkých uliček s dlažbou pokrytou ošoupanými kočičími hlavami si nezadá ani s italskými městy.
Večer jsme ještě navštívili Klášter svatého Nauma, který leží v nejjižnější části Severní Makedonie na břehu Ochridského jezera nedaleko pramenů řeky Černý Drim a hranice s Albánií. Svatý Naum jej založil okolo roku 905. Po většinu doby své existence byl významným kulturním centrem a poutním místem. Kostel ležící na území kláštera je proslulý bohatou freskovou výzdobou a je plně zpřístupněn turistům. Jedná se o vyhledávané výletní místo, nachází se zde hotel, řada restaurací a rozlehlá pláž.
Večer jsme ještě navštívili Klášter svatého Nauma, který leží v nejjižnější části Severní Makedonie na břehu Ochridského jezera nedaleko pramenů řeky Černý Drim a hranice s Albánií. Svatý Naum jej založil okolo roku 905. Po většinu doby své existence byl významným kulturním centrem a poutním místem. Kostel ležící na území kláštera je proslulý bohatou freskovou výzdobou a je plně zpřístupněn turistům. Jedná se o vyhledávané výletní místo, nachází se zde hotel, řada restaurací a rozlehlá pláž.
Cesta albánským vnitrozemím a termální prameny Bënjë, 4.3.2020, Albánie
O co byla cesta utrpením (200 km jsme jeli 5 hodin) o to krásnější výhledy se nám naskytly. Zasněžené štíty Albánských Alp, zelené pastviny s pasoucím se dobytkem, vesnice, kde se zastavil čas. Odpoledne jsme dorazili k ústí kaňonu Lengarice ležicího v údolí řeky Vjosy. Celé údolí patří ke krajinově nejúchvatnějším oblastem jižní Albánie. Vysoké horské hřebeny se tu střídají s průzračnými bystřinami, neprostupné horské lesy s úrodnými nížinami, městečka v dolinách se zapadlými vesnicemi, které teprve čekají na své turistické objevení. Hned za ústím kaňonu řeky Legarica tu do celkem pěti umělých jezírek vyvěrá voda o teplotě 28 °C. Přímo nad bazény se klene turecký most, který nechal v roce 1760 postavit Ali paša Tepelenský.
Kanion Lengarice, Gjirokastër, Syri i Kaltër, 5.3.2020, Albánie
Ráno jsme vstali na Valičiny poměry poměrně brzy a vyrazili na malý trek kolem kanionu Lengerice, o kterým se říká, že je nejúchvatnější v celé Albánii. Trek byl nevšedním zážitkem, stěny až sto metrů hlubokého kaňonu jsou totiž od sebe místy vzdáleny pouhé tři metry a tak se musíte pořádně nahnout za hranu útesu, aby jste řeku dole mohli uvidět.
Po cca 3h jsme zpět u auta, dáváme koupel v termálních bazénkách, vaříme oběd a fičíme směr Gjirokastër. Město je součástí světového kulturního dědictví UNESCO díky tomu, že je jedným z mála zachovalých měst z osmanské éry na Balkáně. Je známo také jako město bílých střech, protože unikátní domy připomínající věže mají střechy z kamenů vybělených sluncem. Jejich krásu doplňují dřevěné balkóny. Je rodným městem Envera Hodži a nejznámějšího albánského spisovatele Ismaila Kadare. My jsme ještě navštívili místní hrad a viděli galerii lemovanou děly ze 2. světové války, zajímavý model tanku Fiat L6/40 a také na nádvoří vystavenou stíhačku sestřelenou roku 1957.
Poslední dnešní zastávkou je Syri i Kaltër, známé spíše jako Modré oko. Pramen chrlí neuvěřitelných 6 kubických metrů vody za sekundu a poskytuje vodu říčce Bistrici tekoucí umělým, 25 km dlouhým kanálem do Jónského moře. Teplota vody je 13 stupňů Celsia a její tmavě modrá barva v centru a světlejší po stranách dala vyvěračce její jméno. Při pokusu zjistit hloubku se potápěčům podařilo dostat do hloubky 70 metrů, ale dna nedosáhli. Celá oblast byla v minulosti pro Albánce nepřístupná – byla vyhrazena stranické elitě, která zde lovila ryby.
Po cca 3h jsme zpět u auta, dáváme koupel v termálních bazénkách, vaříme oběd a fičíme směr Gjirokastër. Město je součástí světového kulturního dědictví UNESCO díky tomu, že je jedným z mála zachovalých měst z osmanské éry na Balkáně. Je známo také jako město bílých střech, protože unikátní domy připomínající věže mají střechy z kamenů vybělených sluncem. Jejich krásu doplňují dřevěné balkóny. Je rodným městem Envera Hodži a nejznámějšího albánského spisovatele Ismaila Kadare. My jsme ještě navštívili místní hrad a viděli galerii lemovanou děly ze 2. světové války, zajímavý model tanku Fiat L6/40 a také na nádvoří vystavenou stíhačku sestřelenou roku 1957.
Poslední dnešní zastávkou je Syri i Kaltër, známé spíše jako Modré oko. Pramen chrlí neuvěřitelných 6 kubických metrů vody za sekundu a poskytuje vodu říčce Bistrici tekoucí umělým, 25 km dlouhým kanálem do Jónského moře. Teplota vody je 13 stupňů Celsia a její tmavě modrá barva v centru a světlejší po stranách dala vyvěračce její jméno. Při pokusu zjistit hloubku se potápěčům podařilo dostat do hloubky 70 metrů, ale dna nedosáhli. Celá oblast byla v minulosti pro Albánce nepřístupná – byla vyhrazena stranické elitě, která zde lovila ryby.
Ksamil, Albánská riviéra, 6.3.2020, Albánie
Dnešní den jsme strávili v malé vesničce Ksamil, nedaleko od Sarandy, neoficiálního hlavního města Albánské riviéry. V dávných dobách byla Saranda osídlena řeckým kmenem Chaonianů a jako důležitý přístav vzkvétala. V 6. století bylo město napadeno Ostrogóty a stávalo se také cílem pirátů, zdá se dokonce, že ve 12. století bylo úplně opuštěno. Ještě na začátku 20. století byla Saranda jen přístavem bez stálého osídlení, v roce 1913 pak byla přičleněna k nově vzniklé Albánii. V následujících letech bylo město okupováno Řeckem, později pak Itálií, od konce druhé světové války je součástí Albánie.
Z pláže v Ksamili, o které se říká, že je nejkrásnější v okolí, můžete zahlédnout čtyři ostrovy, které jsou součástí národního parku Butrint. Park zahrnuje i nedaleké sladkovodní jezera, slaniska a mokřady. Na dohled je i řecký ostrov Korfu, na který jezdí trajekt ze Sarandy.
Z pláže v Ksamili, o které se říká, že je nejkrásnější v okolí, můžete zahlédnout čtyři ostrovy, které jsou součástí národního parku Butrint. Park zahrnuje i nedaleké sladkovodní jezera, slaniska a mokřady. Na dohled je i řecký ostrov Korfu, na který jezdí trajekt ze Sarandy.
Butrint, Saranda, 7.3.2020, Albánie
Ráno se jdeme ještě projít po ksamilských plážích a jelikož na odpoledne předpověď hlásí silný déšť, spěcháme směr Butrint - nejnavštěvovanější historický areál v Albánii zapsaný na seznam UNESCO.
Podle legendy, kterou popsal Vergilius, založil město Buthrotum (býčí město) Trójan Helenus, syn Priamův, poté, co byla Trója zničena Řeky v Trójské válce. Ve 4. století př. Kr. už šlo o významné námořní a obchodní středisko starověkého světa a byly tu postaveny skoro kilometr dlouhé hradby. V té době tu žilo na 10 000 obyvatel. Na zániku města se podepsala zemětřesení, turecký a benátský vpád, epidemie a vzestup spodní vody. Nic na tom nezměnil Napoleon, ani Otomanská říše. S vykopávkami se začalo teprve po osamostatnění Albánie roku 1912.
Odpoledne již za trvalého deště navštevujeme ve Sarandě známou restauraci specializující se na středomorskou kuchyni a pokračujeme v cestě podél pobřeží na sever.
Podle legendy, kterou popsal Vergilius, založil město Buthrotum (býčí město) Trójan Helenus, syn Priamův, poté, co byla Trója zničena Řeky v Trójské válce. Ve 4. století př. Kr. už šlo o významné námořní a obchodní středisko starověkého světa a byly tu postaveny skoro kilometr dlouhé hradby. V té době tu žilo na 10 000 obyvatel. Na zániku města se podepsala zemětřesení, turecký a benátský vpád, epidemie a vzestup spodní vody. Nic na tom nezměnil Napoleon, ani Otomanská říše. S vykopávkami se začalo teprve po osamostatnění Albánie roku 1912.
Odpoledne již za trvalého deště navštevujeme ve Sarandě známou restauraci specializující se na středomorskou kuchyni a pokračujeme v cestě podél pobřeží na sever.
Himarë, 8.3.2020, Albánie
Celý den trávíme v okolí tohoto sympatického města procházkami po plážích i místních tavernách. Himarë je osídleno převážně řeckou menšinou, mnozí obyvatelé města v 90. letech minulého století odešli hledat práci do sousedního Řecka a proto bylo město ještě nedávno vylidněné. Až v posledních letech se z něj stalo letovisko s obrovským potenciálem růstu.
Vuno, kanion Gjipe, Drimadhë, 9.3.2020, Albánie
Pokračujeme podél pobřeží na sever. Míjíme starobylé vesničky, nejvíce se nám líbila Vuno. Zastavujeme dáváme kafe, Valika čaj, platíme 20 kaček. Po cca 10 km parkujeme u odbočky ke klášteru sv. Theodora a po cestě, která je sjízdná pouze terenním autem se vydáváme k pláži a kanionu Gjipe. Po půl hodinové procházce jsme na místě a pokračujeme k stejnomennému kanionu. Výhledy, moře, pláž i samotný kanion jsou okouzlující.
Orikum, Vlorë, 10.3.2020, Albánie
Po snídani vyražíme prudkým stoupáním k Llogarskému průsmyku (1027m), který je jedinou přístupovou cestou k národnímu parku Llogara. Na vrcholu se nám naskýtá panoramatický výhled na pobřeží Jónského moře a z druhé strany na zasněžený štít hory Maja e Çikës (2044m) nachazející se v pohoří Mali i Kanalit. Tento průsmyk je i pomyslnou hranici mezi Jónským a Jaderským mořem. Ve stylové restauraci si dáváme kafe a horský čaj a klesáme 1000m níže až k moři v městě Orikum.
Vybalujeme kola a kolem pobřeží s krásnými výhledy na zátoky již Jaderského moře dojedeme do Vlorë. Využíváme nabídek místních taveren a pochutnáváme si na výtečné středomorské kuchyni.
Vybalujeme kola a kolem pobřeží s krásnými výhledy na zátoky již Jaderského moře dojedeme do Vlorë. Využíváme nabídek místních taveren a pochutnáváme si na výtečné středomorské kuchyni.
Durrës, Shetajský poloostrov, Fushë Drac, 11.3.2020, Albánie
Dnes jsme měli naplánováno dojet do Drače, ale toto druhé nejlidnatější město se nám ani trochu nelíbilo, pokračovali jsme tedy dál a přejeli Shetajský poloostrov a zakempovali u moře u vesnice Fushe Drac. Je tady několika kilometrová pláž, která nám večer nachystala krásný západ slunce. Cestou jsme koupili dvoukilovou chobotnici, tak co budeme mít na večeři je nasnadě :-)
Kruje, jezero Komani, 12.3.2020, Albánie
Dnešní den máme naplánován jako tranzit k jezeru Komani. Cestou navštěvujeme město Krujë ležící severně od Tirany na svahu stejnojmenné hory. Narodil se tady nejznámější národní hrdina Albánie, Skanderbeg, který město nejprve v roce 1444 pro Albánce získal a dalších 25 let ho pak proti útokům Osmanů urputně bránil. Pro Turky se tak Krujë stalo symbolem pokoření, neboť sem po desítky let posílali statisícová vojska, ale těm se prostě město nikdy nepodařilo dobýt. Na kopci nad městem se tyčí hrad, který byl založen asi ve 4. století a později několikrát přestavován. Jeho dominantou je kamenná věž, kterou často uvidíte na různých prospektech lákajících k návštěvě Albánie. V areálu najdete i olivovník, z doby Skanderbega, který ho údajně zasadil v den své svadby.
A areálu hradu dáváme kafe a vyrážíme směr jezero Komani. Cesta k přehradě je ve velmi špatném stavu, posledních 20km jedeme víc jak 2h. Výhledy na strmé stěny okolních hor a na spodní tok řeky Drin barvící se do mnoha odstínů modré a zelené barvy nám vše vynahrazují. Odpoledne jsme na místě pod hrází, ubytováváme se v kempu a s majitelem domlouváme zítřejší projížďku lodí po přehradě.
A areálu hradu dáváme kafe a vyrážíme směr jezero Komani. Cesta k přehradě je ve velmi špatném stavu, posledních 20km jedeme víc jak 2h. Výhledy na strmé stěny okolních hor a na spodní tok řeky Drin barvící se do mnoha odstínů modré a zelené barvy nám vše vynahrazují. Odpoledne jsme na místě pod hrází, ubytováváme se v kempu a s majitelem domlouváme zítřejší projížďku lodí po přehradě.
Jezero Komani, 13.3.2020, Albánie
V 10:00 jak bylo dohodnuto přijíždí náš průvodce a kapitán v jedné osobě a veze nás svým autem k hrází. Nastupujeme do loďky, příbíráme bratra pana kapitána a vyražíme. Neskutečný zážitek, tyrkysová voda, srtmé skály, fjordy, zasněžené štíty v pozadí a k tomu krásné počasí. Po cca 2h plavby z přehrady odpočujeme do přítoku řeky Shala, na kterého konci zastavujeme v menší osadě. Majitel restaurace a hotýlku nás pozývá na kafe a štamprli rakije. No prostě paráda.
Plavba po jezeře Komani je považována za jednu z nejkrásnějších vodních tras na světě a bývá přirovnávána k cestování lodí Hurtigruten podél norského pobřeží nebo trajektem do chilského Puerto Natales. V okolí přehradní nádrže převládá téměř nedotčená příroda. Přehradu, jejíž elektrárna s dalšími dvěma na řece Drin zásobuje převážnou část země, postavili v 80. letech minulého století. Ještě než přijedete k přístavišti v Palaj-Ghusta, vine se trochu rozmlácená cesta kolem jezera vytvořeného pod přehradou. Na hladině jsou vidět velké vrše, rybí hospodářství tu kvete. Osídlení se směrem k hrázi pozvolna vytrácí, pod přehradou leží ves Koman. Tady přehradili řeku v soutěsce Matlán a vzedmuli vody do dlouhatánského a mnoha zátokami členěného jezera. Jezero Komani obklopují vrcholy s nadmořskou výškou kolem 500–1000 metrů, ovšem o něco dále od přehrady, zejména směrem na sever, se již výška hor pohybuje kolem 2000–2500 metrů. Z některých míst u přehradní nádrže lze zahlédnout i vrcholky Dinárských hor. Na březích jezera Komani a jeho zátok se nacházejí pouze menší osady a vesnice, případně jen jednotlivé usedlosti, přičemž jediné spojení s okolním světem pro místní obyvatele představují pouze lodě.
Plavba po jezeře Komani je považována za jednu z nejkrásnějších vodních tras na světě a bývá přirovnávána k cestování lodí Hurtigruten podél norského pobřeží nebo trajektem do chilského Puerto Natales. V okolí přehradní nádrže převládá téměř nedotčená příroda. Přehradu, jejíž elektrárna s dalšími dvěma na řece Drin zásobuje převážnou část země, postavili v 80. letech minulého století. Ještě než přijedete k přístavišti v Palaj-Ghusta, vine se trochu rozmlácená cesta kolem jezera vytvořeného pod přehradou. Na hladině jsou vidět velké vrše, rybí hospodářství tu kvete. Osídlení se směrem k hrázi pozvolna vytrácí, pod přehradou leží ves Koman. Tady přehradili řeku v soutěsce Matlán a vzedmuli vody do dlouhatánského a mnoha zátokami členěného jezera. Jezero Komani obklopují vrcholy s nadmořskou výškou kolem 500–1000 metrů, ovšem o něco dále od přehrady, zejména směrem na sever, se již výška hor pohybuje kolem 2000–2500 metrů. Z některých míst u přehradní nádrže lze zahlédnout i vrcholky Dinárských hor. Na březích jezera Komani a jeho zátok se nacházejí pouze menší osady a vesnice, případně jen jednotlivé usedlosti, přičemž jediné spojení s okolním světem pro místní obyvatele představují pouze lodě.
Skadarské jezero, Bar, 14.3.2020, Černá Hora
Ráno balíme, děláme servis, doplňjeme vodu a vyrážíme. Těsně před odjezdem nám majitel kempu zděluje, že z důvodu opatření proti korona viru jsou všechny hlavní silniční tahy uzavřeny a hraniční přechody taktéž. Hmmm, dušička malá, tak jsme si řekli zkusíme a uvidíme. Cestou googlujeme hlavní albánské noviny a vypadá to, že to nebude tak horké. Cestou jsme míjeli několik policejních hlídek, ale žádná nás nestavěla, tak bez problémů dojíždíme na hranice. Kromě všetečného albánského celníka, který nám prolezl celé auto, se nic speciálního nedělo. Asi hledal drogy, protože při nálezu krabičky se sypaným čajem se mu rosvítíly oči - Marihuana!!! Když jsem mu vysvětlil jak se věci mají, krabičku vrátil zpět a poslal nás dál. Černohorskou část hranice projíždíme úplně v poho a vjíždíme do země, která jako jediná nemá potvrzenou nákazu koronavirem.
Hraniční přechod je u Skadarského jezera, prakticky celou cestu k moři jedeme po jeho pobřeží. Jezero je součástí stejnojmenného národního parku a patří k nejoblíbenějším v Černé Hoře. Je obklopené krasovými horami, které se zvedají od hladiny až několik set metrů. Má rozlohu 400–500 kilometrů čtverečních a přibližně dvě třetiny připadají Černé Hoře a zbývající třetina Albánii.
Odpoledne jsme dojeli k moři, parkujeme kousek od městečka Bar, dáváme procházku po promenádě a malý oběd.
Hraniční přechod je u Skadarského jezera, prakticky celou cestu k moři jedeme po jeho pobřeží. Jezero je součástí stejnojmenného národního parku a patří k nejoblíbenějším v Černé Hoře. Je obklopené krasovými horami, které se zvedají od hladiny až několik set metrů. Má rozlohu 400–500 kilometrů čtverečních a přibližně dvě třetiny připadají Černé Hoře a zbývající třetina Albánii.
Odpoledne jsme dojeli k moři, parkujeme kousek od městečka Bar, dáváme procházku po promenádě a malý oběd.
Crvena Plaža, 15.3.2020, Černá Hora
Ráno se jdeme projít po místní nejznámější pláži - Crvena Plaža. Odpoledne se s ohledem na situaci se šířením corona viru rozhodujeme pro návrat domů. Bylo to na poslední chvíli, další den svoje hranice uzavřela Bosna i Chorvatsko. Tak by to bylo s návratem složitější. Původně jsme chtěli jet na sever směr Sarajevo a dál Chorvatsko a Maďarsko, ale přechod v Ščepan Polje už byl uzavřen a tak jsme se museli vrátit (nevadí, alespoň jsme viděli nádhernou přehradu na řece Piva) a jet podél pobřeží přes Chorvatsko. Díky tomu, že poslední část cesty musíme přes Rakousko (Slovensko svoje hranice uzavřelo), musíme do 14denní karantény. Výlet byl kratší než jsme původně plánovali, ale člověk míní a Bůh mění. Severní Makedonie, Albánie i Černá Hora nám učarovaly, určitě se ještě vrátíme.
Shihemi Shqiperi ! Zbogom Crna Gora!
Shihemi Shqiperi ! Zbogom Crna Gora!