Řecko - ostrovy Evia, Skyros 4-6/2024
8.4.2024 - Cesta do Szegedu
Ráno nastaly klasické zmatky při balení. Já jsem unavená jako kůň po celé sezóně a náročné víkendové akci, kterou jsme v podstatě ukončili zimní sezónu. Nevím co mám, co nemám sbaleno, ale jedeme, jinak Bogdana trefí šlak. Pozdnější odjezd má plus, nestojíme hodinu u Kysuckého Nového Města, máme jenom cca 5 minutový skluz. Paráda. Cesta proběhla bez problémů, v Segedu jsme kolem 17 hodiny a jdeme do oblíbených termalů. Tady vemu útokem všechno co bublá, ať mi promasíruje bolavé kosti a svaly, vlastně všechno. Vždy končíme v léčebném bazénu a tady jsem usla spánkem spravedlivých. Bogdan mne budí a já mám co dělat, abych se zmobilizovala k odchodu a přesunu k autu. Po večeři se jdeme alespoň kousíček projít ( přece jenom jsme dnes strávili výraznou část dne v autě) do centra Segedu, který je moc krásný a nám sympatický.
Ráno nastaly klasické zmatky při balení. Já jsem unavená jako kůň po celé sezóně a náročné víkendové akci, kterou jsme v podstatě ukončili zimní sezónu. Nevím co mám, co nemám sbaleno, ale jedeme, jinak Bogdana trefí šlak. Pozdnější odjezd má plus, nestojíme hodinu u Kysuckého Nového Města, máme jenom cca 5 minutový skluz. Paráda. Cesta proběhla bez problémů, v Segedu jsme kolem 17 hodiny a jdeme do oblíbených termalů. Tady vemu útokem všechno co bublá, ať mi promasíruje bolavé kosti a svaly, vlastně všechno. Vždy končíme v léčebném bazénu a tady jsem usla spánkem spravedlivých. Bogdan mne budí a já mám co dělat, abych se zmobilizovala k odchodu a přesunu k autu. Po večeři se jdeme alespoň kousíček projít ( přece jenom jsme dnes strávili výraznou část dne v autě) do centra Segedu, který je moc krásný a nám sympatický.
9.4.2024 Kalithea
Nemám pocit, že bych se vyspala a je třeba vstát . Před námi je celodenní přesun Srbskem a Severní Makedonii a my se rozhodujeme, zda bychom nejeli do Řecka pres Albánii a pobyli tam pár dnů. Nakonec Albánii vynecháváme . Na místě jsme večer kolem 18 hodiny. Projdeme se alespoň kousek po pláži ať víme jak krásně vypadá a voní moře.
Nemám pocit, že bych se vyspala a je třeba vstát . Před námi je celodenní přesun Srbskem a Severní Makedonii a my se rozhodujeme, zda bychom nejeli do Řecka pres Albánii a pobyli tam pár dnů. Nakonec Albánii vynecháváme . Na místě jsme večer kolem 18 hodiny. Projdeme se alespoň kousek po pláži ať víme jak krásně vypadá a voní moře.
10.4.2024 Cyklovýlet do Leptokárie
Ráno mne Bogdan budí, že naši únavu musíme rozhýbat, ideálně na kole. Nemůžu vylézt ani z postele, jsem zvědavá, jak vylezu na to kolo. Od prvního centimetru jsem tušila, že jsem se měla uložit do jarního dvoutýdenního spánku, tak jako na začátku každé dovolené. Už u 15 km jsem těžce nemohla a to Bogdan naplánoval na dnešní den 70 km o čem jsem vůbec netušila. Už při zmínce včera, že nás dnes čeká 60 km jsem ho upozornila, že nejsem v kondici. Že mám co dělat abych se vůbec nadechla a vydechla. Tak si opět udělal po svém a když viděl, že je zle, ukončili jsme jízdu u první možné funkční restaurace. I tak nás čeká 30 km zpět a to teda nevím, nevím. Po dopingu v podobě frape a slaného koláče, sjíždíme kousíček dál k pláži, tam sebou fláknu a děj se vůle páně. Někdo nahoře má ale velký smysl pro humor. Jak jsem byla ráno indisponována, tak mne samozřejmě ani náhodou nenapadlo, že by bylo vhodné vzít si krém na opalování. Tuhý krátký mikrospánek na pláži, cca 2 hodinky, a cesta zpět s příjemným vánkem se ozvaly hned po vypadnutí totální trosky z kola, čili mne. Nejenom že jsem rozhrkaná víc než jsem byla, dokonce i na místech, které byly jinak ok, ale mám hubu v jednom ohni. Co k tomu dodat, když to necítíš, tak nejeď a mazání vždy sebou.
Ráno mne Bogdan budí, že naši únavu musíme rozhýbat, ideálně na kole. Nemůžu vylézt ani z postele, jsem zvědavá, jak vylezu na to kolo. Od prvního centimetru jsem tušila, že jsem se měla uložit do jarního dvoutýdenního spánku, tak jako na začátku každé dovolené. Už u 15 km jsem těžce nemohla a to Bogdan naplánoval na dnešní den 70 km o čem jsem vůbec netušila. Už při zmínce včera, že nás dnes čeká 60 km jsem ho upozornila, že nejsem v kondici. Že mám co dělat abych se vůbec nadechla a vydechla. Tak si opět udělal po svém a když viděl, že je zle, ukončili jsme jízdu u první možné funkční restaurace. I tak nás čeká 30 km zpět a to teda nevím, nevím. Po dopingu v podobě frape a slaného koláče, sjíždíme kousíček dál k pláži, tam sebou fláknu a děj se vůle páně. Někdo nahoře má ale velký smysl pro humor. Jak jsem byla ráno indisponována, tak mne samozřejmě ani náhodou nenapadlo, že by bylo vhodné vzít si krém na opalování. Tuhý krátký mikrospánek na pláži, cca 2 hodinky, a cesta zpět s příjemným vánkem se ozvaly hned po vypadnutí totální trosky z kola, čili mne. Nejenom že jsem rozhrkaná víc než jsem byla, dokonce i na místech, které byly jinak ok, ale mám hubu v jednom ohni. Co k tomu dodat, když to necítíš, tak nejeď a mazání vždy sebou.
11.4.2024 Neoi Poroi
Po 5 letech jsme se vrátili na naše skoro první místo s naším nově nabytým karavanem. Jsme v Panteleimonas, parkujeme na tom samém místě, jenom restaurace, u které jsme tehdy parkovali dnes funguje. Takže si objednáváme frape a vodu a stejně jako rodilí Řekové sedíme a povídáme si dlouho u jedné kávy. Pak se zvedáme a vydáváme se na procházku přesně jako v roce 2019, po kolejích starým tunelem, které už slouží pouze jako atrakce. Bože, jak mi to připadá jako včera, když jsem chodila takhle po kolejích jako dítě . Došli jsme k první vesnici a toužebně usedli na pravý řecký gyros. Mniam. Že nám chutnalo a obsluha byla moc příjemná, poděkovali jsme hezkou recenzí. Doufáme, že je potěšila stejně jako jejich gyros naše bříška . Po návratu k autu pokračujeme v cestě dál. Narážíme na objížďku. Vzhledem k tomu, že Řekové jsou lemplové a nelámou si hlavy s označením objížděk a my jsme se rozhodli, že nechceme jet po dálnici, ukázalo se, že toto rozhodnutí bylo sakra špatné. K večeru jsme usoudili, že to "zapíchneme" na prvním obstojném parkovišti.
Po 5 letech jsme se vrátili na naše skoro první místo s naším nově nabytým karavanem. Jsme v Panteleimonas, parkujeme na tom samém místě, jenom restaurace, u které jsme tehdy parkovali dnes funguje. Takže si objednáváme frape a vodu a stejně jako rodilí Řekové sedíme a povídáme si dlouho u jedné kávy. Pak se zvedáme a vydáváme se na procházku přesně jako v roce 2019, po kolejích starým tunelem, které už slouží pouze jako atrakce. Bože, jak mi to připadá jako včera, když jsem chodila takhle po kolejích jako dítě . Došli jsme k první vesnici a toužebně usedli na pravý řecký gyros. Mniam. Že nám chutnalo a obsluha byla moc příjemná, poděkovali jsme hezkou recenzí. Doufáme, že je potěšila stejně jako jejich gyros naše bříška . Po návratu k autu pokračujeme v cestě dál. Narážíme na objížďku. Vzhledem k tomu, že Řekové jsou lemplové a nelámou si hlavy s označením objížděk a my jsme se rozhodli, že nechceme jet po dálnici, ukázalo se, že toto rozhodnutí bylo sakra špatné. K večeru jsme usoudili, že to "zapíchneme" na prvním obstojném parkovišti.
12.4.2024 Glyfa trajekt, Neos Pyrgos
Snažíme se dostat na ostrov Evia a včerejší chyba nepokračovat po dálnici se projevuje i dnes. Přijíždíme k cestě, která je pod vodou a evidentně už cestou nějaký pátek není. Ojojoj, že to nevěděla Mercedes, naše neaktualizovaná navigace v autě, tomu rozumím. Ale ani mapy.cz to neměly pod kontrolou a nechali jsme se nima napálit ještě jednou, než jsme pochopili, že tady zatopili snad celou vesnici i s cestami, tak to nechápu. Takže hledáme alternativní cestu a nakonec se ukázalo, že cesta, která měla trvat hodinku a měla mít 40 km nám trvala 3 x víc. Co už. Jsme v přístavu a tady je pro změnu paní štěstěna na naší straně. Kupujeme lístek naloďujeme se a hned jedeme. Jako by trajekt čekal jenom na nás. Cesta to byla vskutku rychlá, než jsme se stihli najíst a vyjít na palubu, už jsme pomalu parkovali. Chvilinku před doplutím Bogdan na mne volá, ať se jdu podívat, že si myslí, že tam skáčou delfíni. Něco v moři vyskočilo, ale či já bez brýlí rozeznám zda to byla ryba, delfín, velryba nebo cokoliv jiného ? Jsme na místě, na druhém největším ostrově Řecka, na Evii neboli Euboii. Tak se údajně jmenovala nymfa, kterou v bájných dobách na ostrově držel v zajetí Zeus. Nymfa se tak stala ochránkyní pitné vody, kašen a studní na ostrově. Na Evii byl objeven chrám bohyně Artemis, která proslula nejen pro svoji neuvěřitelnou krásou a šikovnost při lovu, ale i jako ochránkyně lesů. A zrovna lesy se Evia rozhodně pyšní. Stejně jako svoji nejvyšší horou Dirfis (1743m n.m.), jejíž svahy v zimě sjíždějí řečtí skialpinisti. Tolik nejzákladnější informace o této krásce a my stavíme kousek za přístavem na frape. Pán majitel byl moc sympatický a evidentně potěšen, že k němu vůbec někdo zavítal, když není sezóna. I když, tenhle ostrov není ještě docela objeven. Ale je jen otázkou času, kdy to tak bude. Podle článku, které jsme objevili a prvního dojmu, má tento ostrov velkou budoucnost. Vypadá to, že měníme plány a rozhodli jsme se tomuto ostrovu věnovat celou dovolenou. Ujedeme pár kilometrů a parkujeme u moře. Vytahujeme lehátka a jdeme si užít sluníčko a vůní moře. K večeru jdeme na procházku do vedlejší vesnice.
Snažíme se dostat na ostrov Evia a včerejší chyba nepokračovat po dálnici se projevuje i dnes. Přijíždíme k cestě, která je pod vodou a evidentně už cestou nějaký pátek není. Ojojoj, že to nevěděla Mercedes, naše neaktualizovaná navigace v autě, tomu rozumím. Ale ani mapy.cz to neměly pod kontrolou a nechali jsme se nima napálit ještě jednou, než jsme pochopili, že tady zatopili snad celou vesnici i s cestami, tak to nechápu. Takže hledáme alternativní cestu a nakonec se ukázalo, že cesta, která měla trvat hodinku a měla mít 40 km nám trvala 3 x víc. Co už. Jsme v přístavu a tady je pro změnu paní štěstěna na naší straně. Kupujeme lístek naloďujeme se a hned jedeme. Jako by trajekt čekal jenom na nás. Cesta to byla vskutku rychlá, než jsme se stihli najíst a vyjít na palubu, už jsme pomalu parkovali. Chvilinku před doplutím Bogdan na mne volá, ať se jdu podívat, že si myslí, že tam skáčou delfíni. Něco v moři vyskočilo, ale či já bez brýlí rozeznám zda to byla ryba, delfín, velryba nebo cokoliv jiného ? Jsme na místě, na druhém největším ostrově Řecka, na Evii neboli Euboii. Tak se údajně jmenovala nymfa, kterou v bájných dobách na ostrově držel v zajetí Zeus. Nymfa se tak stala ochránkyní pitné vody, kašen a studní na ostrově. Na Evii byl objeven chrám bohyně Artemis, která proslula nejen pro svoji neuvěřitelnou krásou a šikovnost při lovu, ale i jako ochránkyně lesů. A zrovna lesy se Evia rozhodně pyšní. Stejně jako svoji nejvyšší horou Dirfis (1743m n.m.), jejíž svahy v zimě sjíždějí řečtí skialpinisti. Tolik nejzákladnější informace o této krásce a my stavíme kousek za přístavem na frape. Pán majitel byl moc sympatický a evidentně potěšen, že k němu vůbec někdo zavítal, když není sezóna. I když, tenhle ostrov není ještě docela objeven. Ale je jen otázkou času, kdy to tak bude. Podle článku, které jsme objevili a prvního dojmu, má tento ostrov velkou budoucnost. Vypadá to, že měníme plány a rozhodli jsme se tomuto ostrovu věnovat celou dovolenou. Ujedeme pár kilometrů a parkujeme u moře. Vytahujeme lehátka a jdeme si užít sluníčko a vůní moře. K večeru jdeme na procházku do vedlejší vesnice.
13.4.2024, Orei
Nad ránem se budím, něco jako by tahalo bednu upevněnou na zadních dveřích auta. Vylekaná budím Bogdana, posloucháme, všude je ticho a tak bojovou akci striktně ukončí ulehnutím do postele . Po chvíli se opět vzbudíme, něco hýbe zadní bednou. Tentokrát vystrčím hlavu ze středního okýnka a hlásím Bogdanovi, že jdu ven ať zjistím, co se děje. To mu ovšem nedovolila chlapská ješitnost a prý jde ven on. Normální chlap by si vzal sebou baterku i když už svitalo a bejzbolovou pálku. Tu teda nemáme . Proto můj Herkules vymyslel náhradní plán, vzal cigarety. Možná chtěl případného zloděje ohromit novou taktikou. Třeba by si s ním zakouřil něco jako indiánskou bojovou dýmku . No nic, nikde nikdo, tak si alespoň zakouřil sám .
Po snídani pokračujeme dál. Jedeme nádhernou přírodou, která spíš připomíná Švýcarsko. Moře v těchto místech spíš vypadá jako jezero olemované lesy. Měli jsme v plánu zajet na souostroví Lichadonisia (komplex sedmi sopečných ostrůvků) přezdívané jako "Řecké Maledivy". Nakonec jsme ale "stroskotali" a to na převozu. Není sezóna a my jsme nenašli lodičku, která by nás povozila kolem těchto krásných ostrůvků. Tak opět hledáme náhradní plán pro dnešek. Nakonec parkujeme u krásné zátoky, vytahujeme loďku a posilujeme svaly jezdou kolem břehu . Samozřejmě si to vše užíváme . Pak nás čeká zasloužený odpočinek na pláži, kilometr a půl nám dal zabrat . A protože nejsme žádné béčka, tak si to po odpočinku ještě jednou zopakujeme. Pak fandíme Třinci, který dnes bojuje o postup do finále, to byly nervy. K večeru se opět kousek poposunem a opět zažijeme u večeře záhadu s klepajícím se autem.
Nad ránem se budím, něco jako by tahalo bednu upevněnou na zadních dveřích auta. Vylekaná budím Bogdana, posloucháme, všude je ticho a tak bojovou akci striktně ukončí ulehnutím do postele . Po chvíli se opět vzbudíme, něco hýbe zadní bednou. Tentokrát vystrčím hlavu ze středního okýnka a hlásím Bogdanovi, že jdu ven ať zjistím, co se děje. To mu ovšem nedovolila chlapská ješitnost a prý jde ven on. Normální chlap by si vzal sebou baterku i když už svitalo a bejzbolovou pálku. Tu teda nemáme . Proto můj Herkules vymyslel náhradní plán, vzal cigarety. Možná chtěl případného zloděje ohromit novou taktikou. Třeba by si s ním zakouřil něco jako indiánskou bojovou dýmku . No nic, nikde nikdo, tak si alespoň zakouřil sám .
Po snídani pokračujeme dál. Jedeme nádhernou přírodou, která spíš připomíná Švýcarsko. Moře v těchto místech spíš vypadá jako jezero olemované lesy. Měli jsme v plánu zajet na souostroví Lichadonisia (komplex sedmi sopečných ostrůvků) přezdívané jako "Řecké Maledivy". Nakonec jsme ale "stroskotali" a to na převozu. Není sezóna a my jsme nenašli lodičku, která by nás povozila kolem těchto krásných ostrůvků. Tak opět hledáme náhradní plán pro dnešek. Nakonec parkujeme u krásné zátoky, vytahujeme loďku a posilujeme svaly jezdou kolem břehu . Samozřejmě si to vše užíváme . Pak nás čeká zasloužený odpočinek na pláži, kilometr a půl nám dal zabrat . A protože nejsme žádné béčka, tak si to po odpočinku ještě jednou zopakujeme. Pak fandíme Třinci, který dnes bojuje o postup do finále, to byly nervy. K večeru se opět kousek poposunem a opět zažijeme u večeře záhadu s klepajícím se autem.
14.4.2024 - Loutra Edipsos
Dnes v noci se kromě klepání auta přidalo mohutné řecké disco s početným orchestrem nenasosaných komárů, teda komařic. Nemůžu rozhodně říct, že bych se vyspala narůžovo. Po snídani se posouváme k termalům Edipsou. Když jsem se včera zmínila o Herkulesovi, tak podle řecké mytologie požádala Athéna svého bratra Héfaista (Boha ohně), aby na Evii na povrch Země přivedl teplou vodu. Chtěla, aby zde její ochránce Herkules mohl odpočívat po svých úkolech a mohl se uzdravovat. Podle legendy Héfaistos přání své milované sestry vyslyšel, zasáhl božským kladivem do útrob Země a z nitra vytryskly termální prameny.
Už jsme pár přírodních termálních jezírek zažili, ale tyhle jsou zvláštní tím, že jsou u moře a v něm taky končí. Termální prameny Loutra Edipsos byly známy již ve 4. stol. před n.l. podle spisů starověkých filozofů, mezi které patřil i Aristotelés. Hydroterapii, jako léčebnou metodu mnoha nemocí představil poprvé Hippokratés v polovině 5 stol. před n.l. a od té doby až do dnes zažíval Edipsos období své prosperity i úpadku. Vrcholné slávy dosáhly lázně během římské říše. Edipsos velice často navštěvoval římský generál Lucius Cornelius Sulla a vodní terapii tu absolvovali i císaři jako Hadrianus, Marcus Aurelius či Konstantin Veliký. No a dnes my . Voda je opravdu horká, pocitově už zdaleka, ale Bogdan to musel ověřit i teploměrem. Vrazil do zřídla prst a vyhrkl v překladu auu. Ti co ho znají, ví, co řekl. No, takže je horká. Jednou o ten prst přijde. U jednoho z chladnějších pramenů je teploměr, který ukazuje 45° a vlézt do kteréhokoliv z pramenů jde ztuha. V zimě to musí být paráda. Když už jsme se do jednoho z jezírek po milimetrech nasoukali, byla to paráda. Dlouho tam ovšem sedět nejde a tak si chladíme nohy v moři, ležíme přitom na kamenech a popod záda nám teče termální voda . To Řekové čuměli na Bogdanův zlepšovák. Je čas na oběd, tak jdeme vystopovat nějaký giros a frape. Odpoledne popojedeme k známému letovisku Pefki. Bogdan se jde poptat místního staršího pána, zda tady můžeme parkovat a ten ho chce pozvat na kávu. Bogdan odmítá a pán rozhazuje rukama a volá:"Ke pora?!" Nakonec jde Bogdan do auta pro pivo a jde si s ním popovídat. Sakra, jak to dělá, že se s každým domluví . Pán má prý přes 80 a téměř celý život pracoval jako námořník na velkých rybářských lodích. Plavil se skoro po celém světě. Poté co mu zemřela paní, zavřel i malou restauraci, kterou spolu v důchodu provozovali. Ted už mu síly nezbývají, posedává na verandě a pěstuje v truhlících, kde asi kdysi byly kytičky, bylinky a zeleninu . Cibule vypadala nádherně.
Dnes v noci se kromě klepání auta přidalo mohutné řecké disco s početným orchestrem nenasosaných komárů, teda komařic. Nemůžu rozhodně říct, že bych se vyspala narůžovo. Po snídani se posouváme k termalům Edipsou. Když jsem se včera zmínila o Herkulesovi, tak podle řecké mytologie požádala Athéna svého bratra Héfaista (Boha ohně), aby na Evii na povrch Země přivedl teplou vodu. Chtěla, aby zde její ochránce Herkules mohl odpočívat po svých úkolech a mohl se uzdravovat. Podle legendy Héfaistos přání své milované sestry vyslyšel, zasáhl božským kladivem do útrob Země a z nitra vytryskly termální prameny.
Už jsme pár přírodních termálních jezírek zažili, ale tyhle jsou zvláštní tím, že jsou u moře a v něm taky končí. Termální prameny Loutra Edipsos byly známy již ve 4. stol. před n.l. podle spisů starověkých filozofů, mezi které patřil i Aristotelés. Hydroterapii, jako léčebnou metodu mnoha nemocí představil poprvé Hippokratés v polovině 5 stol. před n.l. a od té doby až do dnes zažíval Edipsos období své prosperity i úpadku. Vrcholné slávy dosáhly lázně během římské říše. Edipsos velice často navštěvoval římský generál Lucius Cornelius Sulla a vodní terapii tu absolvovali i císaři jako Hadrianus, Marcus Aurelius či Konstantin Veliký. No a dnes my . Voda je opravdu horká, pocitově už zdaleka, ale Bogdan to musel ověřit i teploměrem. Vrazil do zřídla prst a vyhrkl v překladu auu. Ti co ho znají, ví, co řekl. No, takže je horká. Jednou o ten prst přijde. U jednoho z chladnějších pramenů je teploměr, který ukazuje 45° a vlézt do kteréhokoliv z pramenů jde ztuha. V zimě to musí být paráda. Když už jsme se do jednoho z jezírek po milimetrech nasoukali, byla to paráda. Dlouho tam ovšem sedět nejde a tak si chladíme nohy v moři, ležíme přitom na kamenech a popod záda nám teče termální voda . To Řekové čuměli na Bogdanův zlepšovák. Je čas na oběd, tak jdeme vystopovat nějaký giros a frape. Odpoledne popojedeme k známému letovisku Pefki. Bogdan se jde poptat místního staršího pána, zda tady můžeme parkovat a ten ho chce pozvat na kávu. Bogdan odmítá a pán rozhazuje rukama a volá:"Ke pora?!" Nakonec jde Bogdan do auta pro pivo a jde si s ním popovídat. Sakra, jak to dělá, že se s každým domluví . Pán má prý přes 80 a téměř celý život pracoval jako námořník na velkých rybářských lodích. Plavil se skoro po celém světě. Poté co mu zemřela paní, zavřel i malou restauraci, kterou spolu v důchodu provozovali. Ted už mu síly nezbývají, posedává na verandě a pěstuje v truhlících, kde asi kdysi byly kytičky, bylinky a zeleninu . Cibule vypadala nádherně.
15.4.2024 Agio Nikolau beach
Opět jedeme kousek dál. Máme namířeno na pláž Agiou Nikolau s přenádherným výhledem na malinký ostrůvek stejnojmenného názvu, jehož dominantou je bílo modrý kostel. To je nádhera . A navíc má tento mini ostrůvek i náznak kopce a pár stromů. Prostě k zamilovaní už na první ohled. Nejlepší na tom je, že k tomuto ostrůvku jsme doplavali na naší loďce a dokonce jsme ho celý obepluli . U ostrova "parkoval" místní rybář, který nás navedl v těchto "hlubokých" vodách , abychom nestroskotali. Chtěli jsme od něho koupit jednu chobotničku, ale nechtěl prodat. Něco se nám snažil vysvětlit, ale... těžko říct co. Na tomto nádherném místě jsme zůstali až do dalšího rána.
Opět jedeme kousek dál. Máme namířeno na pláž Agiou Nikolau s přenádherným výhledem na malinký ostrůvek stejnojmenného názvu, jehož dominantou je bílo modrý kostel. To je nádhera . A navíc má tento mini ostrůvek i náznak kopce a pár stromů. Prostě k zamilovaní už na první ohled. Nejlepší na tom je, že k tomuto ostrůvku jsme doplavali na naší loďce a dokonce jsme ho celý obepluli . U ostrova "parkoval" místní rybář, který nás navedl v těchto "hlubokých" vodách , abychom nestroskotali. Chtěli jsme od něho koupit jednu chobotničku, ale nechtěl prodat. Něco se nám snažil vysvětlit, ale... těžko říct co. Na tomto nádherném místě jsme zůstali až do dalšího rána.
16.4.2024 Vodopády Drymonas, klášter Moni Osiou David Gerontas
Opouštíme líbezný ostrůvek s kostelem, jedeme do hor. Cestou míjíme bílé auto v poličku, obrostlé popínavou růži a trávou . Prvně jdeme navštívit klášter svatého Davida, který je jeden z nejslavnějších klášterů na ostrově Euboia. Nachází se v zalesněné oblasti Rovia v nadmořské výšce 927 metrů nad mořem. Byl postaven na troskách již existujícího chrámu kolem roku 1540. Tady jsme zažili něco, co jsme ještě nikde jinde nezažili. Dělal se tu velký úklid. A když říkám velký, tak tím myslím generální, vynášely i koberce, i svícny, prostě všechno co se dalo vynést a dřeli to, že i mistr Proper, který čistí čistě, že se sami vidíte (pamatujete starou reklamu ), by mohl závidět. Vypadá to, že alespoň jeden zástupce každé rodiny z širokého okolí tady přikládá ruku k dílu. Teda úklidu. Než nás zapojí do práce raději rychle odcházíme a pokračujeme k vodopádu Drymonas. Tady současně s námi parkuje autobus plny teenagerů . Bogdan velí ať udělám frape a že chvíli počkáme než se děcka pokochají výhledy a vrátí, ale když vidíme, že jim tam jeden kluk nese svačinu, je jasné, že bychom museli čekat dlouho. Takže jdeme. Mládež skáče ze skály do vody a řvou tady, že všechna zvěř z širokého okolí si raději vrazila špunty do uší. Toto místo musí být oázou v horkých letních dnech.
Když už jsem psala o tom, že klášter se nachází v zalesněné oblasti, pak je potřeba poopravit tuto větu. Už třetí den můžeme vidět následky obrovského požáru z roku 2021. Neumíme si ani predstavit to peklo, co tu zažili lidé a hlavně příroda. Nádherné vzrostlé borovice jsou nenávratně pryč. Jako pomník tady zůstalo jen pár ohořelých kousků, které jsou úplně suché a je otázkou času, kdy se jim podlomí "nohy" a také padnou k zemi. Pokračujeme dál ke kaňonu Bolovinena. Vypráví se, že během turecké okupace se v roklině ukrývalo až na 40 místních rodáků. Mezi nimi i holka „Boulovina“. Ta jednoho dne vycházela z rokle a spatřili ji Turci. Aby nešla do zajetí a zároveň i neprozradila úkryt, skočila dolů. Chvíli bloudíme a pak Bogdan na googlu zjistil, že cesta po požáru ještě není zprovozněná. Takže se vracíme a hledáme náhradní plán. Nakonec parkujeme někde téměř na samotě u moře. Jak jinak. Za celou dobu jsme tady ještě nepotkali žádného cizince.
Opouštíme líbezný ostrůvek s kostelem, jedeme do hor. Cestou míjíme bílé auto v poličku, obrostlé popínavou růži a trávou . Prvně jdeme navštívit klášter svatého Davida, který je jeden z nejslavnějších klášterů na ostrově Euboia. Nachází se v zalesněné oblasti Rovia v nadmořské výšce 927 metrů nad mořem. Byl postaven na troskách již existujícího chrámu kolem roku 1540. Tady jsme zažili něco, co jsme ještě nikde jinde nezažili. Dělal se tu velký úklid. A když říkám velký, tak tím myslím generální, vynášely i koberce, i svícny, prostě všechno co se dalo vynést a dřeli to, že i mistr Proper, který čistí čistě, že se sami vidíte (pamatujete starou reklamu ), by mohl závidět. Vypadá to, že alespoň jeden zástupce každé rodiny z širokého okolí tady přikládá ruku k dílu. Teda úklidu. Než nás zapojí do práce raději rychle odcházíme a pokračujeme k vodopádu Drymonas. Tady současně s námi parkuje autobus plny teenagerů . Bogdan velí ať udělám frape a že chvíli počkáme než se děcka pokochají výhledy a vrátí, ale když vidíme, že jim tam jeden kluk nese svačinu, je jasné, že bychom museli čekat dlouho. Takže jdeme. Mládež skáče ze skály do vody a řvou tady, že všechna zvěř z širokého okolí si raději vrazila špunty do uší. Toto místo musí být oázou v horkých letních dnech.
Když už jsem psala o tom, že klášter se nachází v zalesněné oblasti, pak je potřeba poopravit tuto větu. Už třetí den můžeme vidět následky obrovského požáru z roku 2021. Neumíme si ani predstavit to peklo, co tu zažili lidé a hlavně příroda. Nádherné vzrostlé borovice jsou nenávratně pryč. Jako pomník tady zůstalo jen pár ohořelých kousků, které jsou úplně suché a je otázkou času, kdy se jim podlomí "nohy" a také padnou k zemi. Pokračujeme dál ke kaňonu Bolovinena. Vypráví se, že během turecké okupace se v roklině ukrývalo až na 40 místních rodáků. Mezi nimi i holka „Boulovina“. Ta jednoho dne vycházela z rokle a spatřili ji Turci. Aby nešla do zajetí a zároveň i neprozradila úkryt, skočila dolů. Chvíli bloudíme a pak Bogdan na googlu zjistil, že cesta po požáru ještě není zprovozněná. Takže se vracíme a hledáme náhradní plán. Nakonec parkujeme někde téměř na samotě u moře. Jak jinak. Za celou dobu jsme tady ještě nepotkali žádného cizince.
17.4.2024 Paralia Metochiou
Jedeme dál. Cestou zastavuje v Lidlu a nakupujeme. Tak a teď přes hory a serpentíny . Cestou je vidět nádherné husté smíšené lesy, kterých kontrast jasné a tmavé zelené barvy je absolutně dokonalý. Tady už požár nenapáchal žádné škody.
V jednom místě v lese pán sbírá úly a nakládá je do auta. Tady jsou úle všude kolem, řekla bych, že opravdu na každém kroku. Pak mne cestou zaujala pneumatika, ze které vyrostl strom. Asi tady už nějaký pátek leží . Cestou chceme nabrat vodu a jak naschvál dnes nevidíme žádné studánky. Konečně jsme na jednu natrefili, ale je bez koncovky. Takže nabrat vodu je kumšt. Do toho foukl vítr a opět napáchal škody na dveřích. Tentokrát na zadních . Ty řecké větry jsou zákeřné. Jsme u moře, opět sami a je tady nádherně. Opět .
Je čas pomalu připravit večeři a Bogdan se nabídnul, že nakrájí sepie, které jsme dnes koupili. Po rozbalení zjišťuje, že sépie jsou nevyčištěně, takže je pitvá a čistí. Když je dílo skoro hotové, rozhodl se, že když jsou to plody moře, tak je vymyje v moři. Najednou v autě slyším hodně neslušnou větu a koukám, že se snaží z moře podruhé opět vylovit naše kilo sépií. Ty si teď svobodně plavou opět v moři. Jestli jsem si myslela, že polovinu jich musím dát do mrazáku, že to nesmíme, tak teď se obávám, že budeme mít homeopatické rizoto s vůní sépií . No nic, co si uloví, to si sní. Jinak bude mít zeleninové rizoto. Jsem zvědavá, jak by byl nadšený
Jedeme dál. Cestou zastavuje v Lidlu a nakupujeme. Tak a teď přes hory a serpentíny . Cestou je vidět nádherné husté smíšené lesy, kterých kontrast jasné a tmavé zelené barvy je absolutně dokonalý. Tady už požár nenapáchal žádné škody.
V jednom místě v lese pán sbírá úly a nakládá je do auta. Tady jsou úle všude kolem, řekla bych, že opravdu na každém kroku. Pak mne cestou zaujala pneumatika, ze které vyrostl strom. Asi tady už nějaký pátek leží . Cestou chceme nabrat vodu a jak naschvál dnes nevidíme žádné studánky. Konečně jsme na jednu natrefili, ale je bez koncovky. Takže nabrat vodu je kumšt. Do toho foukl vítr a opět napáchal škody na dveřích. Tentokrát na zadních . Ty řecké větry jsou zákeřné. Jsme u moře, opět sami a je tady nádherně. Opět .
Je čas pomalu připravit večeři a Bogdan se nabídnul, že nakrájí sepie, které jsme dnes koupili. Po rozbalení zjišťuje, že sépie jsou nevyčištěně, takže je pitvá a čistí. Když je dílo skoro hotové, rozhodl se, že když jsou to plody moře, tak je vymyje v moři. Najednou v autě slyším hodně neslušnou větu a koukám, že se snaží z moře podruhé opět vylovit naše kilo sépií. Ty si teď svobodně plavou opět v moři. Jestli jsem si myslela, že polovinu jich musím dát do mrazáku, že to nesmíme, tak teď se obávám, že budeme mít homeopatické rizoto s vůní sépií . No nic, co si uloví, to si sní. Jinak bude mít zeleninové rizoto. Jsem zvědavá, jak by byl nadšený
18.4.2024 Kymi, Stomio beach
Opět se kousíček přemístíme a cestou zastavujeme na frappe a koupit lezeckého průvodce. Dnes náš miláček utrpěl další šrám. Při couvání mne Bogdan vyslal, ať hlídám obrubníky a za náma visela větev jako kráva. Najednou slyším divný zvuk letím se podívat dozadu, co se děje a máme v autě další důlek . Ach jo. Nakonec za to mužů já, ale prý to vůbec nevadí. Odpoledne strávíme na krásné pláži u moře, do kterého se vlévá malá řeka. Nebo spíš potok. Je krásně průzračný a vyskakují z něho pstruzi ( si to teda myslíme, že to jsou pstruzi) do moře. V moři hned podél pláže si jich tam skotačí celé hejno. Jen vzít síťku a lovit. Doufala jsem, že s přílivem je uvidím vracet se do řeky, ale než jsme si zacvičili a připravila jsem večeři, byl už odliv . Hezké je to na tom světě
Opět se kousíček přemístíme a cestou zastavujeme na frappe a koupit lezeckého průvodce. Dnes náš miláček utrpěl další šrám. Při couvání mne Bogdan vyslal, ať hlídám obrubníky a za náma visela větev jako kráva. Najednou slyším divný zvuk letím se podívat dozadu, co se děje a máme v autě další důlek . Ach jo. Nakonec za to mužů já, ale prý to vůbec nevadí. Odpoledne strávíme na krásné pláži u moře, do kterého se vlévá malá řeka. Nebo spíš potok. Je krásně průzračný a vyskakují z něho pstruzi ( si to teda myslíme, že to jsou pstruzi) do moře. V moři hned podél pláže si jich tam skotačí celé hejno. Jen vzít síťku a lovit. Doufala jsem, že s přílivem je uvidím vracet se do řeky, ale než jsme si zacvičili a připravila jsem večeři, byl už odliv . Hezké je to na tom světě
19.4.2024 Vrysi, lezecká oblast Manikia
Od moře to máme kousek do kempu a k lezení. Prvně se "ubytujeme" a po obědě jdeme krátkou příjemnou procházkou ke skalám. Bogdan si umanul, že všechno potřebné k lezení narve do jednoho batohu a ten ponese, pro něho to teda asi až tak příjemná procházka nebyla. Se divím, že to vůbec "hodil" na záda. Jsme tady a začínáme lehčími cestami. Jednak je to první lezení po více než půl roce a jednak lézt se má pro radost. Já jsem v roli jističky a do lezení se nehrnu. Ještě že tak, protože tím pádem jsme dříve skončili a kráčeli do kempu už s deštěm. Ten sice nebyl na začátku intenzivní, ale pak se rozpršelo. Těsně před kempem se nám spustil alarm na mobilu. Nejdříve jsme vůbec netušili, odkud se ten zvláštní zvuk(kravál) bere, pak jsme zjistili, že nám přišla výstraha před údajně šílenými večerními bouřkami, s upozorněním, že nemáme nikam jezdit a zůstat kde jsme. Koukáme na předpověď, ale tam to vypadá na normální déšť, který nám i tak skomplikuje život. Jak nám vítr foukl do zadních dveří, tak je vykřivil a ty teď nedovírají. Je jasné, že nám nateče do auta.
Od moře to máme kousek do kempu a k lezení. Prvně se "ubytujeme" a po obědě jdeme krátkou příjemnou procházkou ke skalám. Bogdan si umanul, že všechno potřebné k lezení narve do jednoho batohu a ten ponese, pro něho to teda asi až tak příjemná procházka nebyla. Se divím, že to vůbec "hodil" na záda. Jsme tady a začínáme lehčími cestami. Jednak je to první lezení po více než půl roce a jednak lézt se má pro radost. Já jsem v roli jističky a do lezení se nehrnu. Ještě že tak, protože tím pádem jsme dříve skončili a kráčeli do kempu už s deštěm. Ten sice nebyl na začátku intenzivní, ale pak se rozpršelo. Těsně před kempem se nám spustil alarm na mobilu. Nejdříve jsme vůbec netušili, odkud se ten zvláštní zvuk(kravál) bere, pak jsme zjistili, že nám přišla výstraha před údajně šílenými večerními bouřkami, s upozorněním, že nemáme nikam jezdit a zůstat kde jsme. Koukáme na předpověď, ale tam to vypadá na normální déšť, který nám i tak skomplikuje život. Jak nám vítr foukl do zadních dveří, tak je vykřivil a ty teď nedovírají. Je jasné, že nám nateče do auta.
20.4. Trek ke vovopádům Manikiates
V noci lilo a my sme zachytávali vodu u zadních dveří do misek. Kromě toho Bogdan včera do dveří "vrazil do dveří těsnění" a to obal na klíny na vyrovnání auta. No jenomže ten nebyl nepromokavý a tak nám z něho kapala voda do misek . Ještě celé dopoledne prvně lije, pak prší a pak už je jenom zataženo. Po obědě ještě chvíli čekáme, jestli předpověď počasí "nemlží" s tím, že má být jasno protože zatím to tak nevypadá a pak jdeme k vodopádu. Prvně jdeme 3 km asfaltem, pak odbočíme se silnice a jdeme další 3 km turistickým chodníčkem. V jednom místě si Bogdan není nebo spíš je jistý, že máme jít směrem dolů, že vodopád je přímo pod náma ale tam žádný chodníček nevede. Jenom samé pichlavé křoví a prudký kopec dolů. Kolem nás naštěstí projde turistka, kterou známe z kempu a ta konstatuje po vzhlednutí mapy, že bychom měli jít chodníčkem, který tu je. Zaplať pánbůh, jinak bychom se asi drapali tím křovím přímý směr vodopád . Jsme u řeky, která je po deštích hnědá a velká a přes ní vede most, který sice v mapách cz není, ale holčina z kempu nám o něm říkala, když nám radila s cestou. Tak tenhle "most" je snad ještě z doby kamenné . Od stromu na jednom břehu ke stromu na druhém břehu na natažené lano jako "zábradlí" a možná jako pojistka, kdyby se pod náma propadlo to, co má být most. Desky mnohokrát opravené, různých velikostí a různých tvarů. Úspěšně jsme se dostali na druhý břeh a tam potkáváme další turisty. Bogdan se jich ptá, zda je možné se dostat k vodopádu, na což paní vtipně odpověděla, že ano, ale na loďce . No ale to bychom pluli proti proudu . Takže je jasné, že vodopády, budou sice krásně hlučet po dešti, ale potok, kterým jsme se k ním měli dostat nepřebrodíme. Jdeme alespoň ke kostelíčku, který tady působí dojmem oázy. Chvíli si odpočineme a vracíme se zpět.
Všude kolem nás je nádherná divočina. Krásně zeleno, daleko pod náma řeka a daleko nad náma skály, kterých konec není vidět. Možná tu bude tak nádherně a ticho ještě nějakou chvíli, než toto místo objeví lezci a začnou tady jezdit jako na ostrov Kalymnos. Pak budou všude drahé obchůdky z lezeckým materiálem a suvenýry a kavárny a restaurace na každém kroku a divočina a klid bude fuč . Škoda. Do kempu jsme došli úplně zmožení .
V noci lilo a my sme zachytávali vodu u zadních dveří do misek. Kromě toho Bogdan včera do dveří "vrazil do dveří těsnění" a to obal na klíny na vyrovnání auta. No jenomže ten nebyl nepromokavý a tak nám z něho kapala voda do misek . Ještě celé dopoledne prvně lije, pak prší a pak už je jenom zataženo. Po obědě ještě chvíli čekáme, jestli předpověď počasí "nemlží" s tím, že má být jasno protože zatím to tak nevypadá a pak jdeme k vodopádu. Prvně jdeme 3 km asfaltem, pak odbočíme se silnice a jdeme další 3 km turistickým chodníčkem. V jednom místě si Bogdan není nebo spíš je jistý, že máme jít směrem dolů, že vodopád je přímo pod náma ale tam žádný chodníček nevede. Jenom samé pichlavé křoví a prudký kopec dolů. Kolem nás naštěstí projde turistka, kterou známe z kempu a ta konstatuje po vzhlednutí mapy, že bychom měli jít chodníčkem, který tu je. Zaplať pánbůh, jinak bychom se asi drapali tím křovím přímý směr vodopád . Jsme u řeky, která je po deštích hnědá a velká a přes ní vede most, který sice v mapách cz není, ale holčina z kempu nám o něm říkala, když nám radila s cestou. Tak tenhle "most" je snad ještě z doby kamenné . Od stromu na jednom břehu ke stromu na druhém břehu na natažené lano jako "zábradlí" a možná jako pojistka, kdyby se pod náma propadlo to, co má být most. Desky mnohokrát opravené, různých velikostí a různých tvarů. Úspěšně jsme se dostali na druhý břeh a tam potkáváme další turisty. Bogdan se jich ptá, zda je možné se dostat k vodopádu, na což paní vtipně odpověděla, že ano, ale na loďce . No ale to bychom pluli proti proudu . Takže je jasné, že vodopády, budou sice krásně hlučet po dešti, ale potok, kterým jsme se k ním měli dostat nepřebrodíme. Jdeme alespoň ke kostelíčku, který tady působí dojmem oázy. Chvíli si odpočineme a vracíme se zpět.
Všude kolem nás je nádherná divočina. Krásně zeleno, daleko pod náma řeka a daleko nad náma skály, kterých konec není vidět. Možná tu bude tak nádherně a ticho ještě nějakou chvíli, než toto místo objeví lezci a začnou tady jezdit jako na ostrov Kalymnos. Pak budou všude drahé obchůdky z lezeckým materiálem a suvenýry a kavárny a restaurace na každém kroku a divočina a klid bude fuč . Škoda. Do kempu jsme došli úplně zmožení .
21.4. Lezení v sektoru
Opouštíme kemp a na cestu dostáváme welcome balíček od pani majitelky Marie. Prý nás nečekala a neměla nic připravené v den příjezdu. To je od ní velice milé . Když jsme do kempu dorazili, byly tady jenom 2 auta a ty během chvilky kemp opustili. Po návratu z lezení už tady bylo celkem rušno. V podstatě v kempu jsou jediní turisti, na které jsme za celou dobu na Evii natrefili. Máme v plánu být teď 2,3 dny u moře a pak se do kempu opět vrátit. Jedeme ke skalám a tady už je to jako v úlu. Všichni se snad rozhodli lézt v jednom sektoru . No nic, vytahujeme z auta ruksaky a šlapeme nahoru ke skále. Tady už začínají lézt 2 starší německé páry. Z toho jeden pár jsme potkali včera cestou k vodopádu. Veselá paní s lodičkou . Hmm, tady jsou skoro všichni z Německa. I ty auta první den byli Němci. První cesta, kterou Bogdan vybral byla v průvodci špatně označená a dala mu zabrat. Pak se posouváme a Bogdan leze další cestu hned vedle veselé paní. Po zlezení se od ní dozvídáme, že jsou z Konstnice u Švýcarských hranic, tam jsme byli před dvěmi lety. Samozřejmě, že jsme jim to řekli, i to, že jsme to tam projeli na kole a že tam upálili našeho Jana Husa. I paní má pocit, jakoby byly cesty prohozené. Koukají s Bogdanem do průvodce a řeší tam, že cesta označená jako 22 metrů dlouhá nemůže mít tak málo metrů už jenom při pohledu na vedlejší cesty nalevo, které mají cca 40 metrů a více a tahle je zhruba stejně vysoká. Načež paní zvolala mein Gott, já jsem to chtěla lézt a mám jenom 70 metrové lano, to jsem dolezla . My jsme dolezli také. Jednak proto, že Bogdan už má dost, jednak proto, že také máme jenom 70ti metrové lano. Jedeme k moři a budeme lenošit .
Opouštíme kemp a na cestu dostáváme welcome balíček od pani majitelky Marie. Prý nás nečekala a neměla nic připravené v den příjezdu. To je od ní velice milé . Když jsme do kempu dorazili, byly tady jenom 2 auta a ty během chvilky kemp opustili. Po návratu z lezení už tady bylo celkem rušno. V podstatě v kempu jsou jediní turisti, na které jsme za celou dobu na Evii natrefili. Máme v plánu být teď 2,3 dny u moře a pak se do kempu opět vrátit. Jedeme ke skalám a tady už je to jako v úlu. Všichni se snad rozhodli lézt v jednom sektoru . No nic, vytahujeme z auta ruksaky a šlapeme nahoru ke skále. Tady už začínají lézt 2 starší německé páry. Z toho jeden pár jsme potkali včera cestou k vodopádu. Veselá paní s lodičkou . Hmm, tady jsou skoro všichni z Německa. I ty auta první den byli Němci. První cesta, kterou Bogdan vybral byla v průvodci špatně označená a dala mu zabrat. Pak se posouváme a Bogdan leze další cestu hned vedle veselé paní. Po zlezení se od ní dozvídáme, že jsou z Konstnice u Švýcarských hranic, tam jsme byli před dvěmi lety. Samozřejmě, že jsme jim to řekli, i to, že jsme to tam projeli na kole a že tam upálili našeho Jana Husa. I paní má pocit, jakoby byly cesty prohozené. Koukají s Bogdanem do průvodce a řeší tam, že cesta označená jako 22 metrů dlouhá nemůže mít tak málo metrů už jenom při pohledu na vedlejší cesty nalevo, které mají cca 40 metrů a více a tahle je zhruba stejně vysoká. Načež paní zvolala mein Gott, já jsem to chtěla lézt a mám jenom 70 metrové lano, to jsem dolezla . My jsme dolezli také. Jednak proto, že Bogdan už má dost, jednak proto, že také máme jenom 70ti metrové lano. Jedeme k moři a budeme lenošit .
22.4. Kola - okruh Kymi - Vrysi
Ráno, noo, spíš dopoledne nás budí místní borci, kteří tady přijeli autem, který ale vydává zvuk traktoru. Bogdan udělal kávu a šel si zakouřit, tak jako každé ráno, a chlap na něho mluví plynulou řečtinou. Jasně, že mu nic nerozuměl, jediné co pochytil, bylo slovo megalo. Ale co mělo být velké, to ví jenom ten Řek.
Ajaj, začíná pršet. To v plánu pro dnešní den teda rozhodně nebylo. Já jsem se vrhla na úklid auta, Bogdan na účetnictví a pak volal
svojí mamce. Hned první věta byla ve smyslu jak to, že ji volá ze zahraničí, na což ji opět vysvětlil, že už pár let je jedno jestli voláme z ČR nebo z EU a do toho vstoupila poznámkou, že u nás, myšleno v ČR je opět zima, ale u nás, myšleno v Řecku máme taky chladno a prší. Bogdan překvapeně odpovídá jak to ví ( no jak asi, když zdědila geny koukat na všechny předpovědi počasí na všech kanálech) a babička dodala, že je na veterině a ozve se pak . By mě zajímalo, která pak televize nahlásila správně počasí, ať ji také začneme také sledovat . Z ohledu na počasí měníme opět plán, když už neprší jedeme na kolo, ale jinou, kratší trasu.
Míjíme nádhernou Stomio beach, projíždíme kolem olivovníků, starých opuštěných domků... najednou projíždíme kolem obrovského olivovníků a všimla jsem si u něho tabulky. Volám na Bogdana, jestli si všiml ten ten olivovník. Vracíme se a zjišťujeme, že je to nejstarší olivovník na Evii a jeden z nejstarších v Řecku. Páni! To se musí zdokumentovat na pamatku. Pohladila jsem si ho a jedeme dál. U cesty najednou vidíme 5 malinkých nádherných Dášeňek. Hned bych je všechny pomazlila. Ale kde jsou štěňata, bude i fena, takže pozor. Opět jedeme kolem moře a Bogdan se mne ptá u jedné restaurace, jestli si něco nedáme. Nakonec se ukazuje, že jsme v rybí restauraci, a vzhledem k tomu, že tu jí i místní, nebudou tu vařit špatně. Bogdan si objednává smažené sardinky a mně chce objednat mušle. Chvíli se braním, ale pak jsem pochopila, že jsem si popletla mušle s ústřicemi . Po příchodu do restaurace u vedlejšího stolu seděli místní a když odešli, stůl po nich zůstal nějakou chvíli neuklizený. Což Bogdan nenávidí. Po chvíli přijíždí auto, vystupuje z něho pětičlenná rodina a samozřejmě usedá k neprostřenému stolu. Každý hospodský zná tuhle situaci. Jak by si nemohli sednout k čistému, vždyť stolu je tady dost. No nic. Přišla paní domácí pro objednávku a pak začne sbírat talíře na tác a zbytky jídla šup na papírový ubrus přímo před hosty . Tady se opravdu na nic nehraje . Nakonec ještě jedeme na chvíli na pláž, Bogdan se usadil na nějaké staré bývalé molo a čte si na mobilu novinky z domova i ze světa. A já, já jsem si sedla na nádherný kámen u moře a koukám jak vlna přichází a odchází v nějakém asymetrickém vzorci a poslouchám jak při tom vydává nádherný zvuk. Pro neznalce , tento zvuk se řadí mezi tzv. bílé šumy a miminka u toho rády spí. Připomíná jim to období v bříšku. Koukám, že nad Bogdanem je cca 45° pískovcová stěna, na které rostou nádherné borovice. No nic, den končí a my se vracíme k autu. Je večer a my slyšíme z auta vycházet nějaké divné zvuky. Už včera jsme si to vsimli. Ale až dnes Bogdan zjistil, že to je kočka v motoru . Ta utíkala
Ráno, noo, spíš dopoledne nás budí místní borci, kteří tady přijeli autem, který ale vydává zvuk traktoru. Bogdan udělal kávu a šel si zakouřit, tak jako každé ráno, a chlap na něho mluví plynulou řečtinou. Jasně, že mu nic nerozuměl, jediné co pochytil, bylo slovo megalo. Ale co mělo být velké, to ví jenom ten Řek.
Ajaj, začíná pršet. To v plánu pro dnešní den teda rozhodně nebylo. Já jsem se vrhla na úklid auta, Bogdan na účetnictví a pak volal
svojí mamce. Hned první věta byla ve smyslu jak to, že ji volá ze zahraničí, na což ji opět vysvětlil, že už pár let je jedno jestli voláme z ČR nebo z EU a do toho vstoupila poznámkou, že u nás, myšleno v ČR je opět zima, ale u nás, myšleno v Řecku máme taky chladno a prší. Bogdan překvapeně odpovídá jak to ví ( no jak asi, když zdědila geny koukat na všechny předpovědi počasí na všech kanálech) a babička dodala, že je na veterině a ozve se pak . By mě zajímalo, která pak televize nahlásila správně počasí, ať ji také začneme také sledovat . Z ohledu na počasí měníme opět plán, když už neprší jedeme na kolo, ale jinou, kratší trasu.
Míjíme nádhernou Stomio beach, projíždíme kolem olivovníků, starých opuštěných domků... najednou projíždíme kolem obrovského olivovníků a všimla jsem si u něho tabulky. Volám na Bogdana, jestli si všiml ten ten olivovník. Vracíme se a zjišťujeme, že je to nejstarší olivovník na Evii a jeden z nejstarších v Řecku. Páni! To se musí zdokumentovat na pamatku. Pohladila jsem si ho a jedeme dál. U cesty najednou vidíme 5 malinkých nádherných Dášeňek. Hned bych je všechny pomazlila. Ale kde jsou štěňata, bude i fena, takže pozor. Opět jedeme kolem moře a Bogdan se mne ptá u jedné restaurace, jestli si něco nedáme. Nakonec se ukazuje, že jsme v rybí restauraci, a vzhledem k tomu, že tu jí i místní, nebudou tu vařit špatně. Bogdan si objednává smažené sardinky a mně chce objednat mušle. Chvíli se braním, ale pak jsem pochopila, že jsem si popletla mušle s ústřicemi . Po příchodu do restaurace u vedlejšího stolu seděli místní a když odešli, stůl po nich zůstal nějakou chvíli neuklizený. Což Bogdan nenávidí. Po chvíli přijíždí auto, vystupuje z něho pětičlenná rodina a samozřejmě usedá k neprostřenému stolu. Každý hospodský zná tuhle situaci. Jak by si nemohli sednout k čistému, vždyť stolu je tady dost. No nic. Přišla paní domácí pro objednávku a pak začne sbírat talíře na tác a zbytky jídla šup na papírový ubrus přímo před hosty . Tady se opravdu na nic nehraje . Nakonec ještě jedeme na chvíli na pláž, Bogdan se usadil na nějaké staré bývalé molo a čte si na mobilu novinky z domova i ze světa. A já, já jsem si sedla na nádherný kámen u moře a koukám jak vlna přichází a odchází v nějakém asymetrickém vzorci a poslouchám jak při tom vydává nádherný zvuk. Pro neznalce , tento zvuk se řadí mezi tzv. bílé šumy a miminka u toho rády spí. Připomíná jim to období v bříšku. Koukám, že nad Bogdanem je cca 45° pískovcová stěna, na které rostou nádherné borovice. No nic, den končí a my se vracíme k autu. Je večer a my slyšíme z auta vycházet nějaké divné zvuky. Už včera jsme si to vsimli. Ale až dnes Bogdan zjistil, že to je kočka v motoru . Ta utíkala
23.4. Lezení v sektoru
Dnes jedeme za lezením do jiného sektoru. Evidentně méně populárního, protože jsme tady sami. Teda alespoň nějakou chvíli. Zato v jedné části skál naproti, kde jsme byli předevčírem, je celkem plno. Teda na to, kolik málo lidí tady je. Evidentně je to asi nejpopulárnější část. A to tady jsou kilometry skál. Bogdan začal lézt první cestu a přišel starší manželský pár Angličanů. Když dolez druhou cestu, zapálil si cigaretu a odpočíval. Všimla jsem si, že pán Angličan má téměř stejné lezecké boty jako Bogdan, tak mu o tom povídám. Bogdan pána oslovil, řekl, že mají podobné boty, akorát ty jeho vypadají více komfortně. Pán přitakal, řekl že si je koupil na Kalymnosu loni a už se kluci spolu bavili. Bogdan má také boty z tohoto ostrova, ale o rok starší. Nakonec zjišťujeme, že pánovi je okolo 80 let a my se jen fascinovaně dívali, jak bezchybně a ladně leze. Paní také lezla hezky. Snad každý Angličan ovládá je pověstným anglickým humorem a tento pán byl jeho prikladem. Když mu Bogdan říkal, že kdysi dávno před 30 léty a 20 kily lezl a spadl ze skály, tak když jsme se s nimi loučili, Bogdan obdivně řekl, že jsou pro nás inspirací a pán odpověděl:"Nashledanou bez 20 kil".
Dnes jedeme za lezením do jiného sektoru. Evidentně méně populárního, protože jsme tady sami. Teda alespoň nějakou chvíli. Zato v jedné části skál naproti, kde jsme byli předevčírem, je celkem plno. Teda na to, kolik málo lidí tady je. Evidentně je to asi nejpopulárnější část. A to tady jsou kilometry skál. Bogdan začal lézt první cestu a přišel starší manželský pár Angličanů. Když dolez druhou cestu, zapálil si cigaretu a odpočíval. Všimla jsem si, že pán Angličan má téměř stejné lezecké boty jako Bogdan, tak mu o tom povídám. Bogdan pána oslovil, řekl, že mají podobné boty, akorát ty jeho vypadají více komfortně. Pán přitakal, řekl že si je koupil na Kalymnosu loni a už se kluci spolu bavili. Bogdan má také boty z tohoto ostrova, ale o rok starší. Nakonec zjišťujeme, že pánovi je okolo 80 let a my se jen fascinovaně dívali, jak bezchybně a ladně leze. Paní také lezla hezky. Snad každý Angličan ovládá je pověstným anglickým humorem a tento pán byl jeho prikladem. Když mu Bogdan říkal, že kdysi dávno před 30 léty a 20 kily lezl a spadl ze skály, tak když jsme se s nimi loučili, Bogdan obdivně řekl, že jsou pro nás inspirací a pán odpověděl:"Nashledanou bez 20 kil".
24.4. Kola okruh Vrysi, Manikia, Seta, Vrysi
Není to dobré ráno. Nálet komárů a možná i představa jaká cesta na kole je přede mnou, mi nedaly spát . Ráno jsem jak zombie . Když jsem včera večer četla komentář syna na dnešní plánovanou vyjížďku na kole:"hezký, to je jako na Javorový"., tak jsem si uvědomila, co mne jako třetí kolo po více než půl roční přestávce čeká .
Už ze startu je "lehké stoupání". Po 7 km máme nastoupáno u první zastávky 450 výškových metrů. Jsme ve vesničce Manikia, kde se úplně zastavil čas. Nádhera . V hospodě sedí 3 místní chlapi v pracovním a popíjejí frappe. Po chvíli nasedají do auta a odjíždí. Starší paní, která tady obsluhuje neumí anglicky, ale je vyzbrojená ručně psaným nápojovým a jídelním lístkem, evidentně její rukou, u toho má anglický překlad, ten už psal někdo jiný . I když jsme si objednali pomocí této čarovné kartičky, paní vytahuje kondenzované mléko a ptá se nás, zda chceme mléko a pak totéž na cukr. Kouzelná . Jako bonus nám dává domácí koláčky. Loučíme se a jedeme dál, pořád do kopce. Ještě něco kolem 400 výškových metrů a 10 km než budeme na vrcholu a možná se i najíme. Příroda tady je neskutečná. Divoká, na hodně místech jsou zarostlá pole a opuštěné domy. Jakoby dlouho čekaly, že se do nich bývalý majitel vrátí, ale pak to vzdaly. V jednom přímo u cesty, který se rozpadal pod tíhou času, byl vidět nádherný původní nábytek. Myslím, že mne bude mrzet, že jsem si ho nevyfotila. Dnes je zataženo a takový zvláštní opar. Škoda kvůli fotkám, pro nás na kolo je počasí ideální. Jsme nahoře, ve vesničce Seta. Našli jsme i restauraci po dlouhé době, takže budeme papat . Moje bříško už nějakou dobu volá po jídle. Než nám přinesou jídlo, můžeme pozorovat, jak paní v obrovském hrnci připravuje okurky pro nějakou místní specialitu. Prvně to v něčem namáčela, pak to vařili, cedili, opět něčím zalila.... Chvíli kolem ní poskakovaly 3 dcery v rozpětí 7-9 let?, které pak šly opět do školy. Ta nejstarší evidentně v nevolí a dávala to celkem hlasitě najevo. Tady je svět ještě v pořádku Jídlo bylo výborné, měli jsme jehněčí s domácími hranolkami a nějaké místní rolky s výborným sýrem v cestičku. Jako dezert nám slečna přinesla řecký jogurt s nakládaným kandovaným ovocem. Nakonec se ukázalo, že tahle restaurace je vyhlášená široko daleko a i když je z ruky, tak místní si sem rádi přijedou. No vidíš. Měli jsme ještě zálusk odvést si domácí sýr z kozího a ovčího mléko, ale nebyl ještě vysušený. Bogdan se zeptal, za jak dlouho bude vysušený, tak za 2-3 dny a příjemná slečna jenom prohodila, že ať se ještě pro sýr vrátíme . Už vidím Bogdana, jak se sem ženeme 2 hodiny na kole . Tak a teď už pojedeme skoro celou cestu z kopce. Jak mne baví koukat jenom tak kolem sebe a kochat se. Vždy si vzpomenu na známou hlášku z filmu Vesničko má středisková:"Zase ste se kochal pane doktore". Jak já mu rozumím . Musím přiznat, že dnes to bylo moc hezké a šlapalo se mi úplně lehce. Nakonec máme na kontě přes 1000 výškových metrů a 39 km. Jo a plno krásných dojmů
Není to dobré ráno. Nálet komárů a možná i představa jaká cesta na kole je přede mnou, mi nedaly spát . Ráno jsem jak zombie . Když jsem včera večer četla komentář syna na dnešní plánovanou vyjížďku na kole:"hezký, to je jako na Javorový"., tak jsem si uvědomila, co mne jako třetí kolo po více než půl roční přestávce čeká .
Už ze startu je "lehké stoupání". Po 7 km máme nastoupáno u první zastávky 450 výškových metrů. Jsme ve vesničce Manikia, kde se úplně zastavil čas. Nádhera . V hospodě sedí 3 místní chlapi v pracovním a popíjejí frappe. Po chvíli nasedají do auta a odjíždí. Starší paní, která tady obsluhuje neumí anglicky, ale je vyzbrojená ručně psaným nápojovým a jídelním lístkem, evidentně její rukou, u toho má anglický překlad, ten už psal někdo jiný . I když jsme si objednali pomocí této čarovné kartičky, paní vytahuje kondenzované mléko a ptá se nás, zda chceme mléko a pak totéž na cukr. Kouzelná . Jako bonus nám dává domácí koláčky. Loučíme se a jedeme dál, pořád do kopce. Ještě něco kolem 400 výškových metrů a 10 km než budeme na vrcholu a možná se i najíme. Příroda tady je neskutečná. Divoká, na hodně místech jsou zarostlá pole a opuštěné domy. Jakoby dlouho čekaly, že se do nich bývalý majitel vrátí, ale pak to vzdaly. V jednom přímo u cesty, který se rozpadal pod tíhou času, byl vidět nádherný původní nábytek. Myslím, že mne bude mrzet, že jsem si ho nevyfotila. Dnes je zataženo a takový zvláštní opar. Škoda kvůli fotkám, pro nás na kolo je počasí ideální. Jsme nahoře, ve vesničce Seta. Našli jsme i restauraci po dlouhé době, takže budeme papat . Moje bříško už nějakou dobu volá po jídle. Než nám přinesou jídlo, můžeme pozorovat, jak paní v obrovském hrnci připravuje okurky pro nějakou místní specialitu. Prvně to v něčem namáčela, pak to vařili, cedili, opět něčím zalila.... Chvíli kolem ní poskakovaly 3 dcery v rozpětí 7-9 let?, které pak šly opět do školy. Ta nejstarší evidentně v nevolí a dávala to celkem hlasitě najevo. Tady je svět ještě v pořádku Jídlo bylo výborné, měli jsme jehněčí s domácími hranolkami a nějaké místní rolky s výborným sýrem v cestičku. Jako dezert nám slečna přinesla řecký jogurt s nakládaným kandovaným ovocem. Nakonec se ukázalo, že tahle restaurace je vyhlášená široko daleko a i když je z ruky, tak místní si sem rádi přijedou. No vidíš. Měli jsme ještě zálusk odvést si domácí sýr z kozího a ovčího mléko, ale nebyl ještě vysušený. Bogdan se zeptal, za jak dlouho bude vysušený, tak za 2-3 dny a příjemná slečna jenom prohodila, že ať se ještě pro sýr vrátíme . Už vidím Bogdana, jak se sem ženeme 2 hodiny na kole . Tak a teď už pojedeme skoro celou cestu z kopce. Jak mne baví koukat jenom tak kolem sebe a kochat se. Vždy si vzpomenu na známou hlášku z filmu Vesničko má středisková:"Zase ste se kochal pane doktore". Jak já mu rozumím . Musím přiznat, že dnes to bylo moc hezké a šlapalo se mi úplně lehce. Nakonec máme na kontě přes 1000 výškových metrů a 39 km. Jo a plno krásných dojmů
25.4. Lezení v sektoru a trajekt na Skyros
Na dnešek jsme si před odjezdem z kempu u Marie objednali domácí vajíčka. Mniam. Pak jedeme autem do oblasti, kde jsme minule potkali starší anglický pár. Tady už parkují 3 auta, z čehož moc nadšení nejsme, ale nakonec se ukazuje, že všichni jsou v sektoru vedle. Dnes šlo Bogdanovi lezení od ruky a tak končíme dříve. Není tady už co lézt a je vedro jako kráva. Takže před naloděním na trajekt, stihneme ještě relax u moře. Teda jak kdo. Já musím rozmrazit mrazák před dnešním doplněním zásob. Pak už poplujeme na ostrov Skyros. Bogdan hned po zaparkování auta, zaparkoval v studeném moři, prý dnes je to fakt studené (jakoby jinak moře bylo teplé ) a pak si dává vysušit mokré plavky na moje boční zrcátko. V přístavu jsme už 2 hodiny před odplutím, chtěli jsme nakoupit. Bohužel, tady platí asi celoroční polední siesta, takže otvírají až v 17 hodin. A jeje. Další komplikace přichází v zápětí, ukazuje se, že možná dnes ani neodplujeme, protože je nahlášených hodně nákladních aut. Takže čekáme a před v 16,15 máme lístek. Pak Bogdan letí nakoupit, já bych prý nakupovala půl dne. Když bude třeba, mám vjet na trajekt. Ty kráso, vždyť pro mne je i dálniční pruh úzký. Už trénují pomocí translatora, jak řeknu obsluze lodi, že čekám na Bogdana, jinak neručím za újmy na zdraví a majetku. 15 minut po 17 přiletěl Bogdan a vypadá jako by měl infarkt v kombinaci s astmatickým záchvatem. S láskou se mne ptá:" KURVA, kde máš mobil!?". No kde asi, nabíjí se. Nažhavený jakoby právě dostal 220 do těla sedá na místo šoféra a já mu jenom s klidem v hlase oznamují, že se nic neděje, že se teprve naloďují osobní auta. Jenom jsem to dořekla a obsluha ukazuje na obytňák před námi, že může jet. Ten pohled co na mne upřel bych vám přála vidět. Nebo spíš nepřála. Sundávám z bočního zrcátka Bogdanove plavky, které jsem nesměla schovat při odjezdu z pláže protože se museli sušit na větríčku během jízdy. Prý než dorazíme do přístavu, budou skoro suché. Jistě, za 5 minut?! Pán po našem pravoboku se tím evidentně celkem dost pobavil. Já se tvářím, že tu nejsem . Nakonec se naloďujeme až za 10 minut a já si kontroluji mobil. 2 zmeškané hovory, 1 SMS na zmeškaný hovor a 2 vzkazy na WhatsAppu. 1. že v obchodě je ještě zavřeno 2. jestli má čekat ?
Teď už se na trajekt najíždí couváním. Tak tohle bych fakt nedala. Obsluha naviguje Bogdana a my parkujeme na milimetry od stěny. Asi je dobře, že jsem ten telefón neslyšela. A že nemáme nákup? Snad na lodi bude něco k jídlu a ostrov kam plujeme, bude mít nějaký obchůdek. Nakonec se ukázalo, že když se plavíme na turisticky neznámi ostrov, kam jezdí pouze Řekové, jsou tomu přizpůsobené i ceny. A mají i teplý sendvič . Jsme na Skyrosu a hned za přístavem je obchod , dokonce otevřený. Není tam sice velký výběr, ale hlady neumřeme. No a po zhruba 10 km, kousek před cílem je další obchod. Dokonce otevřený 24 hodin. A máme všechno, co potřebujeme. Vůbec nerozumím, proč Bogdan tak stresoval s nákupem před naloděním .
Na dnešek jsme si před odjezdem z kempu u Marie objednali domácí vajíčka. Mniam. Pak jedeme autem do oblasti, kde jsme minule potkali starší anglický pár. Tady už parkují 3 auta, z čehož moc nadšení nejsme, ale nakonec se ukazuje, že všichni jsou v sektoru vedle. Dnes šlo Bogdanovi lezení od ruky a tak končíme dříve. Není tady už co lézt a je vedro jako kráva. Takže před naloděním na trajekt, stihneme ještě relax u moře. Teda jak kdo. Já musím rozmrazit mrazák před dnešním doplněním zásob. Pak už poplujeme na ostrov Skyros. Bogdan hned po zaparkování auta, zaparkoval v studeném moři, prý dnes je to fakt studené (jakoby jinak moře bylo teplé ) a pak si dává vysušit mokré plavky na moje boční zrcátko. V přístavu jsme už 2 hodiny před odplutím, chtěli jsme nakoupit. Bohužel, tady platí asi celoroční polední siesta, takže otvírají až v 17 hodin. A jeje. Další komplikace přichází v zápětí, ukazuje se, že možná dnes ani neodplujeme, protože je nahlášených hodně nákladních aut. Takže čekáme a před v 16,15 máme lístek. Pak Bogdan letí nakoupit, já bych prý nakupovala půl dne. Když bude třeba, mám vjet na trajekt. Ty kráso, vždyť pro mne je i dálniční pruh úzký. Už trénují pomocí translatora, jak řeknu obsluze lodi, že čekám na Bogdana, jinak neručím za újmy na zdraví a majetku. 15 minut po 17 přiletěl Bogdan a vypadá jako by měl infarkt v kombinaci s astmatickým záchvatem. S láskou se mne ptá:" KURVA, kde máš mobil!?". No kde asi, nabíjí se. Nažhavený jakoby právě dostal 220 do těla sedá na místo šoféra a já mu jenom s klidem v hlase oznamují, že se nic neděje, že se teprve naloďují osobní auta. Jenom jsem to dořekla a obsluha ukazuje na obytňák před námi, že může jet. Ten pohled co na mne upřel bych vám přála vidět. Nebo spíš nepřála. Sundávám z bočního zrcátka Bogdanove plavky, které jsem nesměla schovat při odjezdu z pláže protože se museli sušit na větríčku během jízdy. Prý než dorazíme do přístavu, budou skoro suché. Jistě, za 5 minut?! Pán po našem pravoboku se tím evidentně celkem dost pobavil. Já se tvářím, že tu nejsem . Nakonec se naloďujeme až za 10 minut a já si kontroluji mobil. 2 zmeškané hovory, 1 SMS na zmeškaný hovor a 2 vzkazy na WhatsAppu. 1. že v obchodě je ještě zavřeno 2. jestli má čekat ?
Teď už se na trajekt najíždí couváním. Tak tohle bych fakt nedala. Obsluha naviguje Bogdana a my parkujeme na milimetry od stěny. Asi je dobře, že jsem ten telefón neslyšela. A že nemáme nákup? Snad na lodi bude něco k jídlu a ostrov kam plujeme, bude mít nějaký obchůdek. Nakonec se ukázalo, že když se plavíme na turisticky neznámi ostrov, kam jezdí pouze Řekové, jsou tomu přizpůsobené i ceny. A mají i teplý sendvič . Jsme na Skyrosu a hned za přístavem je obchod , dokonce otevřený. Není tam sice velký výběr, ale hlady neumřeme. No a po zhruba 10 km, kousek před cílem je další obchod. Dokonce otevřený 24 hodin. A máme všechno, co potřebujeme. Vůbec nerozumím, proč Bogdan tak stresoval s nákupem před naloděním .
26.4. Pláž Aspous, Achileo a kostelík Agios Nikolaos
Ráno se probouzíme na pláži Aspous beach a po snídani jedeme Achilleovou pláž. Právě na ostrově Skyros se podle legendy chvíli skrýval (a zamiloval) Achilles, když váhal s odchodem do Trojské války. Do války vyplul údajně právě z této pláže a nechal tady po sobě syna Neoptolema. Alespoň tak praví jedna z verzí Homérovy Illiády. Kousíček od pláže se nachází nádherný kostelík Agios Nikolaos, který současně slouží i jako útulna. Od moře je chráněn velkými kameny, takže jej není vidět a zároveň je ochráněn před případným větrem.
Ráno se probouzíme na pláži Aspous beach a po snídani jedeme Achilleovou pláž. Právě na ostrově Skyros se podle legendy chvíli skrýval (a zamiloval) Achilles, když váhal s odchodem do Trojské války. Do války vyplul údajně právě z této pláže a nechal tady po sobě syna Neoptolema. Alespoň tak praví jedna z verzí Homérovy Illiády. Kousíček od pláže se nachází nádherný kostelík Agios Nikolaos, který současně slouží i jako útulna. Od moře je chráněn velkými kameny, takže jej není vidět a zároveň je ochráněn před případným větrem.
Pokračujeme v cestě dál na farmu se skyrskými poníky. Pán, který právě přinesl poníkům seno, nám říká, že chová 65 těchto koní. Vidíme tam něco jako ochoz, kde pravděpodobně vodí koníky s dětmi, Bogdan se ptá jestli je to tak a pán nám to potvrdí. Ale v zápětí dodává, že pouze děti, ne dospělé. Bogdan mu říká, že určitě ne americké turisty. Pán převrátí očima a dodá:"To by zemřely". Myslím, že i český turista by ho zabil.
Teď jedeme do Chory nebo Skyrosu, což je hlavní město ostrova. U hlavní silnice nás zaujmou zvláštní přírodní kameny s dírami. V zápětí vidíme expozici soch jak z tohoto přírodního kamene, tak i z bílého mramoru označené Art of Skyros. Krásné.
Tak a jsme v Choře a šlapeme nahoru k ruinách Apollova hradu, ten je zavřený, což Bogdan nadšeně okometuje. Pokračujeme dále k Monastery of Agios Georgios a pak ještě kousek nahoru ke kostelíku San Nikolas. Odsud je nádherný výhled na moře a celé město. Sejdeme kousek dál a jsme u sochy věnované památce anglickému básníkovi Rupertu Brookovi (jeho verše do češtiny překládal Josef Čapek), který tady zemřel v roce 1915.
Na skyroských 200 kilometrech čtverečních žije jen něco málo přes tři tisíce lidí. Samozřejmě že naprostá většina právě v Choře. Když jsem hledala nějaké informace o tomto městě, tak mimo jiné jsem se dočetla, že je to mimořádné a magické městečko na vysoké skále, jehož historie sahá tisíce let zpátky a je korunovaná na vrcholu impozantním středověkým hradem. A tohle mne pobavilo, je spletí mimořádně úzkých kamenných uliček. Mimořádně úzkých znamená, že průměrný český, německý a americký turista musí projít bokem vpřed a zatáhnout pupek až do žeber . Jsme zpět u auta a popojedeme jenom malý kousek a zaparkujeme u pláže Molos, která se pozvolna přelévá do pláže Magazia těsně pod vysokou skálou Chory. Ozdobou pláže Molos je jedna z nejvíce fotografovaných řeckých taveren, která je přestavěná z bývalého větrného mlýna. Zajímavá je dvěma stolečky a červenými židlemi rovnou ve vodě. Při odlivu si dáte frappé s nohama v suchu, za přílivu vám ho číšník přinese broděním po kolena ve vodě. Těšila jsem se na frappe tady, ale je zavřeno. Pár kroků od taverny se nachází pozůstatky starověkých lomů porolitového kamene. Společnost jim v tom osamělém koutě dělají kostelík a kaple svatého Mikuláše vytesaná do skály. Kostelů je prý na ostrově rovných 365. Moc zvláštní místo, drsné a přitom tak nádherné. Taky jsem se dočetla, že Skyřané se vůbec rádi objímají mezi sebou, jako součást pozdravu, a vztahují ruce ke každému, kdo je jejich hostem. Tož to je jako u nás