Maroko 11/2022
27.10.2022 Trajekt, hranice, Šafšaván
Po další noci plné kraválu jedeme do přístavu. Vyzvedneme si lístek a jdeme směrem k lodi. Jsme tady první! Stojíme před závorou, na které bliká červené světlo, které mne dráždí. Ještě že nejsem epileptik. A tak to bude 2 hodiny . Konečně se naloďujeme. Cesta je to vskutku krátká, necelá hodina, zbytek kávy jsem musela vdechnout. Vyloďujeme se, procházíme celní kontrolou. Španělskou, paní se ptá zda máme perro o gato. Po záporné odpovědi nás pouští dál. Ještě chvíli projíždíme Španělskou autonomii než dorazíme na marocké hranice. Tady už to není tak lehké a rychlé. Hodina a neskutečné množství kontrol. I pes nás kontroloval, jestli nejsme drogoví dealeři. Když už nás skontroloval každý celník, který tady byl, byli jsme propuštění. U poslední kontroly vedle nás čeká na kontrolu další karavan. Bogdan se s pánem dává do řeči a jenom slyším, že nejedou do Maroka, ale do Western Sahara a Toga. V autě s nim jede paní a 2 malé děti. Bogdan se ho ptá, zda to je bezpečné a borec tvrdí, že to vůbec není dangerous. Zastavujeme v prvním městě vyměníme peníze a snažíme se koupit mobilní kartu s datami. Místní nás posílají z jedné strany na druhou, než konečně najdeme poštu. Tady útrapy ještě nekončí, kartu máme, ale pouze zaregistrovanou. Teď musíme zjistit, kde ji nabijeme. Asi v třetím obchodě nám chlap ukáže na vedlejší obchod. Tady je mladý muž, který nám kartu i " zprovozní" i dobije, takže po 2 hodinách můžeme dát vědět, že jsme v pořádku. Moje nervy. Jedeme do modrého města, Šafšavánu. Než se dostaneme do kempu jsem na nervový kolaps. Všichni už od hranic všechno nabízejí, jeden velký chaos, do toho horko, no prostě Afrika. Chvíli po nás dorazí i " naší Francouzi". Nakonec se rozhodujeme, že se na Šafšaván zajdeme podívat ještě, dnes. Celý den jsme strávili v autě, tak se trošku rozhýbeme. Není to daleko, zhruba 2-3 kilometry, ale to teplo. "Příjemných" 33, které se snad na asfaltu zdvojnásobuje . Jsme tady a začínáme se proplétat labryntem uliček, v kterých je o hodně příjemněji. Domy a úzké uličky dělají z tohoto místa příjemnou oázu. Oběma nám je už chvíli špatně a motá se nám hlava. Evidentně jsme dnes podcenili pitný režim. Usedáme do restaurace, abychom vyzkoušeli tolik opěvované tajine a kus kus, ale hlavně se napili. Jídlo bylo výborné a my jdeme zpět do kempu. I tak už dorazíme za tmy. Po osprchování usedáme k sousedům a nakonec se z toho vykloubal nádherný večer. Jardane je zdravotní sestra na příjmu a po posledním útoku pacientem, ji už delší dobu práce, kterou má ráda, vůbec nenaplňuje. Teď bude rodina rok na cestě a pak uvidí, zda se vůbec vrátí do práce. Johan je street art umělec, má svůj ateliér, kde učí malovat. Timeo má 7, tudíž je školou povinný a každý den si musí plnit své povinnosti. Nejmladší člen rodiny je Mani, které jsou 3 roky.
Po další noci plné kraválu jedeme do přístavu. Vyzvedneme si lístek a jdeme směrem k lodi. Jsme tady první! Stojíme před závorou, na které bliká červené světlo, které mne dráždí. Ještě že nejsem epileptik. A tak to bude 2 hodiny . Konečně se naloďujeme. Cesta je to vskutku krátká, necelá hodina, zbytek kávy jsem musela vdechnout. Vyloďujeme se, procházíme celní kontrolou. Španělskou, paní se ptá zda máme perro o gato. Po záporné odpovědi nás pouští dál. Ještě chvíli projíždíme Španělskou autonomii než dorazíme na marocké hranice. Tady už to není tak lehké a rychlé. Hodina a neskutečné množství kontrol. I pes nás kontroloval, jestli nejsme drogoví dealeři. Když už nás skontroloval každý celník, který tady byl, byli jsme propuštění. U poslední kontroly vedle nás čeká na kontrolu další karavan. Bogdan se s pánem dává do řeči a jenom slyším, že nejedou do Maroka, ale do Western Sahara a Toga. V autě s nim jede paní a 2 malé děti. Bogdan se ho ptá, zda to je bezpečné a borec tvrdí, že to vůbec není dangerous. Zastavujeme v prvním městě vyměníme peníze a snažíme se koupit mobilní kartu s datami. Místní nás posílají z jedné strany na druhou, než konečně najdeme poštu. Tady útrapy ještě nekončí, kartu máme, ale pouze zaregistrovanou. Teď musíme zjistit, kde ji nabijeme. Asi v třetím obchodě nám chlap ukáže na vedlejší obchod. Tady je mladý muž, který nám kartu i " zprovozní" i dobije, takže po 2 hodinách můžeme dát vědět, že jsme v pořádku. Moje nervy. Jedeme do modrého města, Šafšavánu. Než se dostaneme do kempu jsem na nervový kolaps. Všichni už od hranic všechno nabízejí, jeden velký chaos, do toho horko, no prostě Afrika. Chvíli po nás dorazí i " naší Francouzi". Nakonec se rozhodujeme, že se na Šafšaván zajdeme podívat ještě, dnes. Celý den jsme strávili v autě, tak se trošku rozhýbeme. Není to daleko, zhruba 2-3 kilometry, ale to teplo. "Příjemných" 33, které se snad na asfaltu zdvojnásobuje . Jsme tady a začínáme se proplétat labryntem uliček, v kterých je o hodně příjemněji. Domy a úzké uličky dělají z tohoto místa příjemnou oázu. Oběma nám je už chvíli špatně a motá se nám hlava. Evidentně jsme dnes podcenili pitný režim. Usedáme do restaurace, abychom vyzkoušeli tolik opěvované tajine a kus kus, ale hlavně se napili. Jídlo bylo výborné a my jdeme zpět do kempu. I tak už dorazíme za tmy. Po osprchování usedáme k sousedům a nakonec se z toho vykloubal nádherný večer. Jardane je zdravotní sestra na příjmu a po posledním útoku pacientem, ji už delší dobu práce, kterou má ráda, vůbec nenaplňuje. Teď bude rodina rok na cestě a pak uvidí, zda se vůbec vrátí do práce. Johan je street art umělec, má svůj ateliér, kde učí malovat. Timeo má 7, tudíž je školou povinný a každý den si musí plnit své povinnosti. Nejmladší člen rodiny je Mani, které jsou 3 roky.
28.10.2022
Dopoledne trávíme v kempu. Už jsme oba po snídani, když se ve vedlejším karavanu francouzi probouzí k životu. Jordane vyleze jak právě vyoraná myška a ukazuje nám, že ji v hlavě tlučou kovaříci. Po včerejším neúspěchu si dnes raději vodu nahřívám a jdu si s lavorem plným teplé vody umýt hlavu. Pak si čtu a pozoruji jak Francouzka Jordane trpělivě učí svého syna Timea. Malá Mani asi spí. Johan sedí vedle a také si něco čte. Bogdan dělá objednávky a pak se snaží nahrát fotky z mobilu do počítače. WiFi ale stojí za starou bačkoru, asi jí je taky horko, tak to vzdává. I Maroko trápí extrémně teplé počasí. Po dobu Bogdanové nepřítomnosti k autu přijdou 2 chlapi a říkají mi Ahoj! . Prý nás přišli pozdravit, že přijeli v noci a všimli si naše auto. Teda naší SPZku. Jsou od Olomouce a do Maroka přijeli na 12 dní. Začínáme se balit a přijíždí nádherný, obrovský zelený mercedes ze 70 let předělaný tak, že vypadá jakoby právě vyjel z výrobní linky. Z auta vyskočí prvně paní a pak pán. Bogdan jim řekne, že mají nádherné auto a hodně velké, na což pán odpoví, že musí mít velké auto, když má 3 děti a 2 psy. Když vylezly z auta, ty psi, tak jsem pochopila. Ti potřebují hodně místa . A to jsem děti ani neviděla. Loučíme se, Timeon a Mani nás obejmou, úplně jsem si vzpomněla na Sofinku . Cestou kupujeme grilované kuřecí maso s cibulí a olivama. Jak jinak než moc dobré. Ještě kousek a jsme na místě. Nemůžeme přesně trefit místo, ale pán o něco málo starší od nás, na nás mává a ukazuje, kam máme zaparkovat. Nohama a rukama se domlouváme na večeři. Snažíme se zaparkovat tak, abychom byli alespoň trošku ve stínu pod dvěma malými stromy, ale slunce je neúprosné. Dnes je o 3 stupně více než včera. 36 Po chvíli přichází mladší muž a mluví na nás francouzsky a to hodně rychle. Teda ne že by nám něco pomohlo, kdyby mluvil pomaleji . Pak volá svému příteli, který žije v USA a domlouváme se přes něho na večeři, dává nám i tip na nějakou hezkou pláž. Nakonec se domlouváme na ryboluvu na zpáteční cestě s Mounirem, to je ten rychle mluvící, prý půjde s námi. Pak ukazuje na holčičku, která sedí vedle domu a hrdě hlásí, že to je jeho dcera a prý ma ještě další 2. Jdu za Selmou a dávám jí dárek. Ten pohled jak se ji rozsvítilo v očích . Utíkala za babičkou, aby se ji pochlubila. Po chvíli vidíme jak jde Salma za dědečkem a ruce má za sebou přesně jako on. Už podruhé během dvou dnů se mi naskytuje podobný pohled. Zrcadlení dětí a jejich vzorů. Přesně v 19 hodin máme připravené jídlo. Tajine a salát. Tak to bylo ještě lepší než včera . Hned vedle probíhá veselka, to nám řekl Mounir, a hudba hraje celkem dlouho. Tzn. bubny a píšťalka. Někdy nad ránem svatbu ukončili odjíždějící auta velice hlasitým troubením. Teď už dobrou noc, teda spíš dobré ráno.
Dopoledne trávíme v kempu. Už jsme oba po snídani, když se ve vedlejším karavanu francouzi probouzí k životu. Jordane vyleze jak právě vyoraná myška a ukazuje nám, že ji v hlavě tlučou kovaříci. Po včerejším neúspěchu si dnes raději vodu nahřívám a jdu si s lavorem plným teplé vody umýt hlavu. Pak si čtu a pozoruji jak Francouzka Jordane trpělivě učí svého syna Timea. Malá Mani asi spí. Johan sedí vedle a také si něco čte. Bogdan dělá objednávky a pak se snaží nahrát fotky z mobilu do počítače. WiFi ale stojí za starou bačkoru, asi jí je taky horko, tak to vzdává. I Maroko trápí extrémně teplé počasí. Po dobu Bogdanové nepřítomnosti k autu přijdou 2 chlapi a říkají mi Ahoj! . Prý nás přišli pozdravit, že přijeli v noci a všimli si naše auto. Teda naší SPZku. Jsou od Olomouce a do Maroka přijeli na 12 dní. Začínáme se balit a přijíždí nádherný, obrovský zelený mercedes ze 70 let předělaný tak, že vypadá jakoby právě vyjel z výrobní linky. Z auta vyskočí prvně paní a pak pán. Bogdan jim řekne, že mají nádherné auto a hodně velké, na což pán odpoví, že musí mít velké auto, když má 3 děti a 2 psy. Když vylezly z auta, ty psi, tak jsem pochopila. Ti potřebují hodně místa . A to jsem děti ani neviděla. Loučíme se, Timeon a Mani nás obejmou, úplně jsem si vzpomněla na Sofinku . Cestou kupujeme grilované kuřecí maso s cibulí a olivama. Jak jinak než moc dobré. Ještě kousek a jsme na místě. Nemůžeme přesně trefit místo, ale pán o něco málo starší od nás, na nás mává a ukazuje, kam máme zaparkovat. Nohama a rukama se domlouváme na večeři. Snažíme se zaparkovat tak, abychom byli alespoň trošku ve stínu pod dvěma malými stromy, ale slunce je neúprosné. Dnes je o 3 stupně více než včera. 36 Po chvíli přichází mladší muž a mluví na nás francouzsky a to hodně rychle. Teda ne že by nám něco pomohlo, kdyby mluvil pomaleji . Pak volá svému příteli, který žije v USA a domlouváme se přes něho na večeři, dává nám i tip na nějakou hezkou pláž. Nakonec se domlouváme na ryboluvu na zpáteční cestě s Mounirem, to je ten rychle mluvící, prý půjde s námi. Pak ukazuje na holčičku, která sedí vedle domu a hrdě hlásí, že to je jeho dcera a prý ma ještě další 2. Jdu za Selmou a dávám jí dárek. Ten pohled jak se ji rozsvítilo v očích . Utíkala za babičkou, aby se ji pochlubila. Po chvíli vidíme jak jde Salma za dědečkem a ruce má za sebou přesně jako on. Už podruhé během dvou dnů se mi naskytuje podobný pohled. Zrcadlení dětí a jejich vzorů. Přesně v 19 hodin máme připravené jídlo. Tajine a salát. Tak to bylo ještě lepší než včera . Hned vedle probíhá veselka, to nám řekl Mounir, a hudba hraje celkem dlouho. Tzn. bubny a píšťalka. Někdy nad ránem svatbu ukončili odjíždějící auta velice hlasitým troubením. Teď už dobrou noc, teda spíš dobré ráno.
29.10.2022 Meknes
Na ráno mám nastavený budík na 7 hodinu, ať nejedeme v tom vedru. Bogdan ale zahlásí, že na to kašle, že ještě spíme a já ho moc ráda poslechnu. Za chvíli nás budí živý budík, volá nám Sofinka . Pak zjišťujeme, že nám budík zvonil o hodinu dříve než jsme chtěli, což Bogdan mimo jiné komentáře ještě okomentoval, že to podvědomě věděl, že není tolik hodin a proto nechtěl vstávat. Později jsem zjistila, že nám v 6 hodin budík zvonil po celou dobu v sobotu i v neděli. 6 týdnů jsem o tom ani netušila . Vyjíždíme a je 12 stupňů. Během 2 hodin je o 10 stupňů více. Jsme v Meknes, jednom z královských měst Maroka. Královská města v Maroku jsou čtyři a v každém z nich sídlili vládci jednotlivých dynastií, kteří si dané město zvolili za město hlavní. Každé z nich je něčím jedinečné, každé z nich má svou typickou atmosféru, každé z nich má svou pohnutou historii. Jsou jimi Marákeš, Fez, Meknes a Rabat. Meknes bylo založeno berberskými kmeny již v 10. století a je třetím královským městem Maroka. Do 17. století bylo město využíváno jen jako výletní místo marockých vládců. Když se na trůn dostal Moulay Ismail, vybudoval si tady svou rezidenci, která se stala nejmohutnější pevností severní Afriky. Trojité hradby dosahují délky 40 kilometrů. Parkujeme a jdeme. Vcházíme vstupní bránou Bab Mansour, která má být architektonickým skvostem. Bohužel se opravuje, takže vidíme jenom nataženou plachtu. Pokračujeme k mauzoleu de Moulay Ismaila, který se vlády chopil ve svých 25 letech. Prvních dvacet let jeho krutovlády bylo obzvlášť krvavých. Dusil četná povstání a snažil se zpacifikovat odbojné oblasti. Moc tohoto sultána zajišťovala především elitní tzv. černá garda. Ta se většinou skládala z bývalých otroků z oblastí černé Afriky, která dosahovala počtu 16 000. Na svou dobu pořádná armáda. Moulay Ismail se zhlédl v tehdejší Francii a jejím vládci Ludvíku XIV. A to natolik, že se chtěl oženit s jeho dcerou. Měl 360 až 500 konkubín, s nimiž zplodil na 800 potomků. Zajímavá je rovněž vedlejší královská rezidence Dar el Makhzen a také největší palácový komplex Dar el Kebira, kde vstup není povolen. Unavení a žízniví usedáme v patře v restauraci na jejích mátový čaj a vodu a sledujeme ruch na náměstí El Hedim, které patří k nejrušnějším místům ve městě, ale to se taky přestavuje. Najednou slyším hrát píšťalku a zvuk mi připomíná scény z filmů a dokumentů, kde chlap hraje a z košíku vylézá kobra. Tak říkám Bogdanovi, že doufám, že tam borec nemá kobru. Díváme se, ale vidíme jenom chlapa s opicí oblečenou v žlutém tričku. Pak hledáme směnárnu a jdeme přes ono náměstí. Neuvěřitelný, je tam fakt chlap a kobra! Bogdan rychle vytahuje mobil, ale představení pro nějaké cizince skončilo, pán kobru schovává do bedny a jde s kloboukem pro drobné. Procházíme místním trhem a nakupujeme granátové jablko, hrozny a místní cukrovinky na vyzkoušení . Pokračujeme v cestě, máme namířeno do Fezu a Bogdan si ho chce prohlédnout ještě dnes. Já už mám ale prohlídek plné kecky, začíná mi být špatně a když ještě čtu, že ve Fezu je kolem 9000 uliček, je rozhodnuto. Parkujeme, já se vrhnu na paralen a nadávám si, že jsem opět podcenila pitný režim a vedro.
Na ráno mám nastavený budík na 7 hodinu, ať nejedeme v tom vedru. Bogdan ale zahlásí, že na to kašle, že ještě spíme a já ho moc ráda poslechnu. Za chvíli nás budí živý budík, volá nám Sofinka . Pak zjišťujeme, že nám budík zvonil o hodinu dříve než jsme chtěli, což Bogdan mimo jiné komentáře ještě okomentoval, že to podvědomě věděl, že není tolik hodin a proto nechtěl vstávat. Později jsem zjistila, že nám v 6 hodin budík zvonil po celou dobu v sobotu i v neděli. 6 týdnů jsem o tom ani netušila . Vyjíždíme a je 12 stupňů. Během 2 hodin je o 10 stupňů více. Jsme v Meknes, jednom z královských měst Maroka. Královská města v Maroku jsou čtyři a v každém z nich sídlili vládci jednotlivých dynastií, kteří si dané město zvolili za město hlavní. Každé z nich je něčím jedinečné, každé z nich má svou typickou atmosféru, každé z nich má svou pohnutou historii. Jsou jimi Marákeš, Fez, Meknes a Rabat. Meknes bylo založeno berberskými kmeny již v 10. století a je třetím královským městem Maroka. Do 17. století bylo město využíváno jen jako výletní místo marockých vládců. Když se na trůn dostal Moulay Ismail, vybudoval si tady svou rezidenci, která se stala nejmohutnější pevností severní Afriky. Trojité hradby dosahují délky 40 kilometrů. Parkujeme a jdeme. Vcházíme vstupní bránou Bab Mansour, která má být architektonickým skvostem. Bohužel se opravuje, takže vidíme jenom nataženou plachtu. Pokračujeme k mauzoleu de Moulay Ismaila, který se vlády chopil ve svých 25 letech. Prvních dvacet let jeho krutovlády bylo obzvlášť krvavých. Dusil četná povstání a snažil se zpacifikovat odbojné oblasti. Moc tohoto sultána zajišťovala především elitní tzv. černá garda. Ta se většinou skládala z bývalých otroků z oblastí černé Afriky, která dosahovala počtu 16 000. Na svou dobu pořádná armáda. Moulay Ismail se zhlédl v tehdejší Francii a jejím vládci Ludvíku XIV. A to natolik, že se chtěl oženit s jeho dcerou. Měl 360 až 500 konkubín, s nimiž zplodil na 800 potomků. Zajímavá je rovněž vedlejší královská rezidence Dar el Makhzen a také největší palácový komplex Dar el Kebira, kde vstup není povolen. Unavení a žízniví usedáme v patře v restauraci na jejích mátový čaj a vodu a sledujeme ruch na náměstí El Hedim, které patří k nejrušnějším místům ve městě, ale to se taky přestavuje. Najednou slyším hrát píšťalku a zvuk mi připomíná scény z filmů a dokumentů, kde chlap hraje a z košíku vylézá kobra. Tak říkám Bogdanovi, že doufám, že tam borec nemá kobru. Díváme se, ale vidíme jenom chlapa s opicí oblečenou v žlutém tričku. Pak hledáme směnárnu a jdeme přes ono náměstí. Neuvěřitelný, je tam fakt chlap a kobra! Bogdan rychle vytahuje mobil, ale představení pro nějaké cizince skončilo, pán kobru schovává do bedny a jde s kloboukem pro drobné. Procházíme místním trhem a nakupujeme granátové jablko, hrozny a místní cukrovinky na vyzkoušení . Pokračujeme v cestě, máme namířeno do Fezu a Bogdan si ho chce prohlédnout ještě dnes. Já už mám ale prohlídek plné kecky, začíná mi být špatně a když ještě čtu, že ve Fezu je kolem 9000 uliček, je rozhodnuto. Parkujeme, já se vrhnu na paralen a nadávám si, že jsem opět podcenila pitný režim a vedro.
30.10.2022 Fez
Když jsme k večeru zaparkovali auto ( dnes prvně na divoko), vypadalo to na poklidné místo. Během chvilky tady dorazilo celkem hodně aut. Zhruba po 2 hodinách a včerejší zkušenosti, jsme pochopili, že se jedná zase o svatbu. Bubny jedou na plné pecky, do toho kromě píšťalky hrají i trubky. Marně se snažím najít v té hudbě nějaký rytmus. Nic. Kromě toho jsme byli potrestání za chybu, když jsme otevřeli auto a svítili. Máme tady během mikrochvilky tak 50 nenažraných komárů. Začal boj a vypadalo to, že jsme vyhráli, ale někde se nám jeden nebo dvě potvory schovaly. A ty o sobě dávají každou chvíli vědět. Hrají si na schovku . Zhruba se zvukem budíka končí svatba, poslední dvě písničky Eda Sheerana a .....hraje někdo na živo na piáno. Po snídani jedeme do Fezu, nemáme to daleko. Fés (Fez) je největším středověkým městem na světě. Byl založen v roce 789 a je jedním z nejslavnějších a nejzachovalejších měst arabského světa. Vždy byl významným centrem vzdělanosti, městem kde vzkvétal obchod a řemesla, místem výstavby paláců, mešit a islámských škol. Scházeli se zde obchodníci, vědci, mudrcové muslimští i křesťanští hodnostáři z celého světa. Do roku 1912 byl hlavním městem Maroka. Zdejší univerzita Al-Karaouine byla založena již v roce 859 a je nestarší nepřetržitě fungující univerzitou na světě!
Parkujeme na téměř prázdném parkovišti. I přes varování, že se tady můžeme ve spleti 9000 uliček ztratit, jdeme pouze s mapou. Procházíme modrou bránou Bab Bou Jeloud, což je vstup do starého města. Už od vstupu máte pocit, že jste na tržišti. Po chvíli jsme plní různých vůní, od oděvů, kůže až po koření, maso a různé laskominy. Úspěšně jsme se dostali do Medíny, která je chráněnou památkou UNESCO. Tady jsou soustředěna nejrůznější řemesla a tradice. Život v medíně se po staletí nezměnil. Pověst o založení města praví, že první dům byl postaven stříbrnou motykou, které se v arabštině říká fas. Od toho také vznikl název města. Jdeme a hledáme Medersa Bú Inania (medersa je škola islámu), která byla postavena ve 14. století a je považována za nejkrásnější medersu v Maroku. Naproti vchodu do medersi mají být vodní hodiny. Nakonec se ptáme místního pána, ten nám ji ukazuje, ale bohužel, také se přestavuje. Smůla . Tento dotaz nás však stál vyslání do místní " lékárny" údajně napojenou na tuhle univerzitu. Teď už víme, že jsme hezky naletěli . Muž nás dovedl na místo, kde to bylo moc hezké, krásně tady vonělo. Paní nám povykládala hodně věcí, z kterých nic nevíme a pak jsme čichali k různým kořením a nakonec nám nabídla vyzkoušení kosmetiky. Chyba! Odcházím s tuhým deodorantem za 250 Kč a nasraným Bogdanem. Deodorant nádherně voní a má údajně vydržet 5 let, doufám, že tak dlouho nebude naštvaný Bogdan. Ještě v lékárně mu říkám, že má vyjednávat, jenomže on se naštvaně dívá na ten mini kousíček něčeho a nevyjednává. Platí a jdeme. Dostáváme se k největší atrakci mediny, ke koželužně. Odchytává nás nějaký pán, vede nás po schodech nahoru, vysvětluje, že tady je " podívaná" gratis. U vchodu dostáváme kousek čerstvé máty, která má " ulevit" smradu, který vzniká při odmašťování kůže. Vysvětluje nám, že barvy jsou přírodní, že na barvení se používá kari, henna, máta, no a dál nevím . Podívaná je to neskutečná. Nic podobného jsem ještě neviděla. Pak nám pán nabídne, ať se podíváme, co všechno se z kůže tady vyrábí a jsme opět v pasti. Zase abychom něco koupili. Jenomže nám se nelíbí způsob jeho jednání a odcházíme i když se pán tváří naštvaně a chce po nás dýško. Bogdan se ptá kolik chce za 5 minut času a on nakonec uznává, že to je asi blbost a loučí se s námi. Jdeme kousek dál, tady je lepší výhled na kádě s barvami a opět se nás ujímá pán. Bogdan se ho ptá jaká kůže se tady barví. Takže teď už víme, že se tady zpracovává kůže kozí beraní, hovězí a dromedaří ( velbloud jednohrbý). Pán nám taky nabídne jeho zboží, ale i když byl ochotný a Bogdan si chtěl koupit kožený opasek, nic si nevybral. Zavedl nás teda vedle, ale ani tady se nám nic nelíbilo. Hned vedle ale Bogdana zaujali opasky a začala neskutečná podívaná, o které jsme už četli, ale nevyzkoušeli. Dohadování o ceně . Hlášky:
Když vám teď zaplatím, to co po mne chcete, tak budeme týden o hladu. Odpověď: Budeš chodit na oběd k nám.
Když ty po mně chceš 150, máš na tom 100 % , tzn. že ten opasek Tě v nákupu stojí 75 . Takže na jednom opasku vyděláš 75. Ale když od Tebe koupím dva, tak a dáš mi slevu 50, vyděláš 100 dinárů, o 25 víc, než bys prodal jeden. Já dostanu slevu a ty vyděláš víc. Chlap se srdečně zasmál a zavolal" Ty jsi Alibaba! . Nakonec je prodal za 270 a uznal, že Bogdan byl dobrý. Už jsme viděli vše co jsme vidět chtěli, vyzkoušeli si, jak funguje opravdové nakupování - vyjednávání a jdeme na jídlo. Bogdan si dává smažené ryby se smaženou ostrou paprikou a já bobovou polévku. Těsně před odchodem z mediny usedáme ještě na kávu a sladkost a vracíme se k autu. Teď už parkoviště úplně plné. Po vyprázdnění měchýřů ( v medině nebylo kde) po půldenní prohlídce se jdeme ještě podívat do parku vedle parkoviště. Pak odjíždíme do kempu v Abraomoumni, kousek za Iframe. Majitel kempu je prý velký sympaťák, říkal Bogdan. Chvíli povykládali, jak to tu fungovalo, teda nefungovalo během kovidu. Prý se během pár hodin zavřeli hranice a tady zůstalo tisíce turistů, kteří se nesměli vrátit domů.
Když jsme k večeru zaparkovali auto ( dnes prvně na divoko), vypadalo to na poklidné místo. Během chvilky tady dorazilo celkem hodně aut. Zhruba po 2 hodinách a včerejší zkušenosti, jsme pochopili, že se jedná zase o svatbu. Bubny jedou na plné pecky, do toho kromě píšťalky hrají i trubky. Marně se snažím najít v té hudbě nějaký rytmus. Nic. Kromě toho jsme byli potrestání za chybu, když jsme otevřeli auto a svítili. Máme tady během mikrochvilky tak 50 nenažraných komárů. Začal boj a vypadalo to, že jsme vyhráli, ale někde se nám jeden nebo dvě potvory schovaly. A ty o sobě dávají každou chvíli vědět. Hrají si na schovku . Zhruba se zvukem budíka končí svatba, poslední dvě písničky Eda Sheerana a .....hraje někdo na živo na piáno. Po snídani jedeme do Fezu, nemáme to daleko. Fés (Fez) je největším středověkým městem na světě. Byl založen v roce 789 a je jedním z nejslavnějších a nejzachovalejších měst arabského světa. Vždy byl významným centrem vzdělanosti, městem kde vzkvétal obchod a řemesla, místem výstavby paláců, mešit a islámských škol. Scházeli se zde obchodníci, vědci, mudrcové muslimští i křesťanští hodnostáři z celého světa. Do roku 1912 byl hlavním městem Maroka. Zdejší univerzita Al-Karaouine byla založena již v roce 859 a je nestarší nepřetržitě fungující univerzitou na světě!
Parkujeme na téměř prázdném parkovišti. I přes varování, že se tady můžeme ve spleti 9000 uliček ztratit, jdeme pouze s mapou. Procházíme modrou bránou Bab Bou Jeloud, což je vstup do starého města. Už od vstupu máte pocit, že jste na tržišti. Po chvíli jsme plní různých vůní, od oděvů, kůže až po koření, maso a různé laskominy. Úspěšně jsme se dostali do Medíny, která je chráněnou památkou UNESCO. Tady jsou soustředěna nejrůznější řemesla a tradice. Život v medíně se po staletí nezměnil. Pověst o založení města praví, že první dům byl postaven stříbrnou motykou, které se v arabštině říká fas. Od toho také vznikl název města. Jdeme a hledáme Medersa Bú Inania (medersa je škola islámu), která byla postavena ve 14. století a je považována za nejkrásnější medersu v Maroku. Naproti vchodu do medersi mají být vodní hodiny. Nakonec se ptáme místního pána, ten nám ji ukazuje, ale bohužel, také se přestavuje. Smůla . Tento dotaz nás však stál vyslání do místní " lékárny" údajně napojenou na tuhle univerzitu. Teď už víme, že jsme hezky naletěli . Muž nás dovedl na místo, kde to bylo moc hezké, krásně tady vonělo. Paní nám povykládala hodně věcí, z kterých nic nevíme a pak jsme čichali k různým kořením a nakonec nám nabídla vyzkoušení kosmetiky. Chyba! Odcházím s tuhým deodorantem za 250 Kč a nasraným Bogdanem. Deodorant nádherně voní a má údajně vydržet 5 let, doufám, že tak dlouho nebude naštvaný Bogdan. Ještě v lékárně mu říkám, že má vyjednávat, jenomže on se naštvaně dívá na ten mini kousíček něčeho a nevyjednává. Platí a jdeme. Dostáváme se k největší atrakci mediny, ke koželužně. Odchytává nás nějaký pán, vede nás po schodech nahoru, vysvětluje, že tady je " podívaná" gratis. U vchodu dostáváme kousek čerstvé máty, která má " ulevit" smradu, který vzniká při odmašťování kůže. Vysvětluje nám, že barvy jsou přírodní, že na barvení se používá kari, henna, máta, no a dál nevím . Podívaná je to neskutečná. Nic podobného jsem ještě neviděla. Pak nám pán nabídne, ať se podíváme, co všechno se z kůže tady vyrábí a jsme opět v pasti. Zase abychom něco koupili. Jenomže nám se nelíbí způsob jeho jednání a odcházíme i když se pán tváří naštvaně a chce po nás dýško. Bogdan se ptá kolik chce za 5 minut času a on nakonec uznává, že to je asi blbost a loučí se s námi. Jdeme kousek dál, tady je lepší výhled na kádě s barvami a opět se nás ujímá pán. Bogdan se ho ptá jaká kůže se tady barví. Takže teď už víme, že se tady zpracovává kůže kozí beraní, hovězí a dromedaří ( velbloud jednohrbý). Pán nám taky nabídne jeho zboží, ale i když byl ochotný a Bogdan si chtěl koupit kožený opasek, nic si nevybral. Zavedl nás teda vedle, ale ani tady se nám nic nelíbilo. Hned vedle ale Bogdana zaujali opasky a začala neskutečná podívaná, o které jsme už četli, ale nevyzkoušeli. Dohadování o ceně . Hlášky:
Když vám teď zaplatím, to co po mne chcete, tak budeme týden o hladu. Odpověď: Budeš chodit na oběd k nám.
Když ty po mně chceš 150, máš na tom 100 % , tzn. že ten opasek Tě v nákupu stojí 75 . Takže na jednom opasku vyděláš 75. Ale když od Tebe koupím dva, tak a dáš mi slevu 50, vyděláš 100 dinárů, o 25 víc, než bys prodal jeden. Já dostanu slevu a ty vyděláš víc. Chlap se srdečně zasmál a zavolal" Ty jsi Alibaba! . Nakonec je prodal za 270 a uznal, že Bogdan byl dobrý. Už jsme viděli vše co jsme vidět chtěli, vyzkoušeli si, jak funguje opravdové nakupování - vyjednávání a jdeme na jídlo. Bogdan si dává smažené ryby se smaženou ostrou paprikou a já bobovou polévku. Těsně před odchodem z mediny usedáme ještě na kávu a sladkost a vracíme se k autu. Teď už parkoviště úplně plné. Po vyprázdnění měchýřů ( v medině nebylo kde) po půldenní prohlídce se jdeme ještě podívat do parku vedle parkoviště. Pak odjíždíme do kempu v Abraomoumni, kousek za Iframe. Majitel kempu je prý velký sympaťák, říkal Bogdan. Chvíli povykládali, jak to tu fungovalo, teda nefungovalo během kovidu. Prý se během pár hodin zavřeli hranice a tady zůstalo tisíce turistů, kteří se nesměli vrátit domů.
31.10.2022 Infrane
Naladili jsme se na africké tempo a v klidu čekáme až vyjde slunce a trochu se oteplí . Jinak bych musela tahat bundu . Jsme ve výšce 1500 metrů, takže tady je o poznání příjemněji. Hlavně noci v Maroku jsou chladné, což je super. Po 10 hodině vyrážíme na kole . Dnes máme v plánu vidět jediný cedrový les v Africe. Ten se nachází v centrální části Atlasu, poblíž městečka Azrou. A kromě toho, že vidíme nádherné stromy a krásně tu voní cedrem, tak na stromech dovádějí opice bezocasého makaka. Takže dnešní cíl, jsou vlastně dva cíle. Chvíli chodíme a hledáme, kde by ty potvory mohly být schované, ale pak nám starší pán ukazuje dvě u silnice a ihned nám dává pár kousků nakrájených banánů na kolečka. Ukazuje, že máme banán položit na volně nataženou ruku. Přichází opice a ihned bere banán. Pak po nás chce pán tuto službu samozřejmě zpoplatnit, a ne málo. Začíná smlouvání, které s tím včerejším nemělo nic společného. Tohle bylo celkem nepříjemné handrkování. Odcházíme na druhou stranu silnice, tady je celá skupinka opic. Tady k nám promlouvá mladší muž, ptá se nás odkud jsme a okamžitě odpovídá ahoj . Ptá se, jestli jsme z Prahy nebo Brna a že zná pár Čechů. Bogdan od něho kupuje balíček burlaků a on nás upozorňuje, že máme opice jenom krmit, rozhodně nehladit. Mohly by být agresivní. Vytahují burák, přichází opice a bere si ho. Ihned odněkud vyleze trošku větší opice a já mám celkem nahnáno, ale Rašid je v klidu. Tak natahuji ruku, pak ještě jednou a pak se ten zmetek postavil, chytil mi nohu a ukradl celý pytlík s buráky. Rašid nám vysvětluje, že to je boss a je mu 20 a že se dožívají tak 25 let. Pak se kouká Bogdanovi na ruku a jeho náramky a vyptává se odkud jsou. Po zjištění, že z Maroka ještě nemá, nás zve do svého krámku, jako jinak a ukazuje jaké má náramky. Prvně nahodil cenu ( 200), že nám oběma vyskočili oči a Bogdan říká, že to fakt ne. Tak se Rašid ptá kolik by dal, to se zase on tváří , ale když Bogdan řekl, že si koupí něco jenom do 50 dirhamů, jinak bohužel, smlouvání bylo ukončeno. Prý jsi můj přítel, tak Ti to prodám jenom za 50. No prosím. Teď jedeme ještě do Azou, potřebujeme dobít data, vyměnit peníze a najíst se. První dvě položky už jsou splněny, takže teď hledáme, nějakou místní restauraci. Tady zásadně spoléhám na Bogdana, ten jde vždy " po čichu" . Jsme u jedné a objednáváme si kostky z mletého masa na grilu v místním chlebu a salát. Mniam. Vracíme se zpět k autu. Teď už je zase hic jako v Africe . Po návratu si hledám nějaké zajímavosti o Azrou a čtu, že se tady dodnes zachovaly zbytku povodního ekosystému. Žije zde mnoho vzácných živočichů a rostlin, z nichž některé jsou na seznamu ohrožených druhů. Nejznámější zdejší raritou jsou poslední velké cedrové lesy na světě. O cedrech se zmiňuje nejstarší literární památka – Epos o Gilgamešovi a je vzpomínaný i v bibli. Ze dřeva těchto stromů byl postaven První a Druhý chrám v Jeruzalémě. Féničané z něho stavěli své lodě a pro Egypťany byl zdrojem oleje a pryskyřice k mumifikování faraónů. Tak to bylo to, co bylo ve Fezu na každém kroku . Dnes máme objednanou večeři v kempu. Bude pstruh s houbami. Už se nemůžu dočkat.
Naladili jsme se na africké tempo a v klidu čekáme až vyjde slunce a trochu se oteplí . Jinak bych musela tahat bundu . Jsme ve výšce 1500 metrů, takže tady je o poznání příjemněji. Hlavně noci v Maroku jsou chladné, což je super. Po 10 hodině vyrážíme na kole . Dnes máme v plánu vidět jediný cedrový les v Africe. Ten se nachází v centrální části Atlasu, poblíž městečka Azrou. A kromě toho, že vidíme nádherné stromy a krásně tu voní cedrem, tak na stromech dovádějí opice bezocasého makaka. Takže dnešní cíl, jsou vlastně dva cíle. Chvíli chodíme a hledáme, kde by ty potvory mohly být schované, ale pak nám starší pán ukazuje dvě u silnice a ihned nám dává pár kousků nakrájených banánů na kolečka. Ukazuje, že máme banán položit na volně nataženou ruku. Přichází opice a ihned bere banán. Pak po nás chce pán tuto službu samozřejmě zpoplatnit, a ne málo. Začíná smlouvání, které s tím včerejším nemělo nic společného. Tohle bylo celkem nepříjemné handrkování. Odcházíme na druhou stranu silnice, tady je celá skupinka opic. Tady k nám promlouvá mladší muž, ptá se nás odkud jsme a okamžitě odpovídá ahoj . Ptá se, jestli jsme z Prahy nebo Brna a že zná pár Čechů. Bogdan od něho kupuje balíček burlaků a on nás upozorňuje, že máme opice jenom krmit, rozhodně nehladit. Mohly by být agresivní. Vytahují burák, přichází opice a bere si ho. Ihned odněkud vyleze trošku větší opice a já mám celkem nahnáno, ale Rašid je v klidu. Tak natahuji ruku, pak ještě jednou a pak se ten zmetek postavil, chytil mi nohu a ukradl celý pytlík s buráky. Rašid nám vysvětluje, že to je boss a je mu 20 a že se dožívají tak 25 let. Pak se kouká Bogdanovi na ruku a jeho náramky a vyptává se odkud jsou. Po zjištění, že z Maroka ještě nemá, nás zve do svého krámku, jako jinak a ukazuje jaké má náramky. Prvně nahodil cenu ( 200), že nám oběma vyskočili oči a Bogdan říká, že to fakt ne. Tak se Rašid ptá kolik by dal, to se zase on tváří , ale když Bogdan řekl, že si koupí něco jenom do 50 dirhamů, jinak bohužel, smlouvání bylo ukončeno. Prý jsi můj přítel, tak Ti to prodám jenom za 50. No prosím. Teď jedeme ještě do Azou, potřebujeme dobít data, vyměnit peníze a najíst se. První dvě položky už jsou splněny, takže teď hledáme, nějakou místní restauraci. Tady zásadně spoléhám na Bogdana, ten jde vždy " po čichu" . Jsme u jedné a objednáváme si kostky z mletého masa na grilu v místním chlebu a salát. Mniam. Vracíme se zpět k autu. Teď už je zase hic jako v Africe . Po návratu si hledám nějaké zajímavosti o Azrou a čtu, že se tady dodnes zachovaly zbytku povodního ekosystému. Žije zde mnoho vzácných živočichů a rostlin, z nichž některé jsou na seznamu ohrožených druhů. Nejznámější zdejší raritou jsou poslední velké cedrové lesy na světě. O cedrech se zmiňuje nejstarší literární památka – Epos o Gilgamešovi a je vzpomínaný i v bibli. Ze dřeva těchto stromů byl postaven První a Druhý chrám v Jeruzalémě. Féničané z něho stavěli své lodě a pro Egypťany byl zdrojem oleje a pryskyřice k mumifikování faraónů. Tak to bylo to, co bylo ve Fezu na každém kroku . Dnes máme objednanou večeři v kempu. Bude pstruh s houbami. Už se nemůžu dočkat.
1.11.2022
Po 8 odjíždíme z kempu a nás čeká dlouhá cesta. Opouštíme zelené hory, ty se postupně mění na skalnaté hory. Okolí postupně získává saharoidní charakter. Nikde kolem cesty není náznak života, pak vidím široko daleko jediný strom, tak mne zaujme, kde se tady chudáček vzal. Najednou za ním vidím maskovaného policajta s radarem. Tak to je bomba . Po chvíli se cesty objeví velice skromná obydlí, na kůly natažené folie a je vidět, že tady je kraj hodně chudý. Pak jedeme a vidíme, jak se tady těží fosfáty. To je prachu! Tady se lidé asi vysokého věku nedožívají. Maroko patří mezi tři hlavní světové producenty fosfátů (fosforečná hnojiva a kyselina fosforečná) spolu s Čínou a USA a je největší světový exportér této komodity. Aktuálně trh s fosfáty ovládá z 1/3 světového obchodu. Pro ekonomiku země jsou fosfáty hlavním zdrojem deviz. Na území Maroka (včetně Západní Sahary) leží největší světové zásoby fosfátů, uvádí se až 72 %. Zajíždíme abychom si mohli vyfotit tohle zvláštní místo a tady stojí 2 karavany z Belgie. Odjíždíme a naproti nám jede postupně dalších 18 belgických karavanů. Kromě toho jsme zaregistrovali i 2 z Rakouska, jeden z Německa, pár francouzských really aut
a 2 velké gangy motorkářů . No tolik karavanů jsme nepotkali snad ani v kempech . Naproti nám jede vojenské auto a voják nám ukazuje, ať jedeme pomalu, no a za chvíli tam byl radar . Krajina se opět mění, kolem jsou palmy. Dívám se jak jedna strana krajiny vypadá jako nehostinná pustina a naproti, kolem řeky, je všechno krásně zelené. Po 15 hodině jsme konečně v kempu. Mezi palmami . Dnes výjimečně vařím a připravuji španělské brambory se švédským máslem, marockého lososa s italskými bylinkami a marocká rajčata s španělským olivovým olejem. To se to potom vaří samo
Po 8 odjíždíme z kempu a nás čeká dlouhá cesta. Opouštíme zelené hory, ty se postupně mění na skalnaté hory. Okolí postupně získává saharoidní charakter. Nikde kolem cesty není náznak života, pak vidím široko daleko jediný strom, tak mne zaujme, kde se tady chudáček vzal. Najednou za ním vidím maskovaného policajta s radarem. Tak to je bomba . Po chvíli se cesty objeví velice skromná obydlí, na kůly natažené folie a je vidět, že tady je kraj hodně chudý. Pak jedeme a vidíme, jak se tady těží fosfáty. To je prachu! Tady se lidé asi vysokého věku nedožívají. Maroko patří mezi tři hlavní světové producenty fosfátů (fosforečná hnojiva a kyselina fosforečná) spolu s Čínou a USA a je největší světový exportér této komodity. Aktuálně trh s fosfáty ovládá z 1/3 světového obchodu. Pro ekonomiku země jsou fosfáty hlavním zdrojem deviz. Na území Maroka (včetně Západní Sahary) leží největší světové zásoby fosfátů, uvádí se až 72 %. Zajíždíme abychom si mohli vyfotit tohle zvláštní místo a tady stojí 2 karavany z Belgie. Odjíždíme a naproti nám jede postupně dalších 18 belgických karavanů. Kromě toho jsme zaregistrovali i 2 z Rakouska, jeden z Německa, pár francouzských really aut
a 2 velké gangy motorkářů . No tolik karavanů jsme nepotkali snad ani v kempech . Naproti nám jede vojenské auto a voják nám ukazuje, ať jedeme pomalu, no a za chvíli tam byl radar . Krajina se opět mění, kolem jsou palmy. Dívám se jak jedna strana krajiny vypadá jako nehostinná pustina a naproti, kolem řeky, je všechno krásně zelené. Po 15 hodině jsme konečně v kempu. Mezi palmami . Dnes výjimečně vařím a připravuji španělské brambory se švédským máslem, marockého lososa s italskými bylinkami a marocká rajčata s španělským olivovým olejem. To se to potom vaří samo
2.11.2022 Marzouga
Ráno pro změnu neni dobře Bogdanovi. Už včera se mi zdálo, že má teplotu. Nadává, že ho bolí hlava. Dopujeme se vším možným a uvidíme, zda zůstaneme ještě jednu noc tady, nebo pojedeme dál. Velké teplotní výkyvy naše těla nějak nezvládají. Rozdíl 26 stupňů během pár hodin má za následek začínají rýmu a teplotu. Do toho včera celý den v rozehřátém autě, klima a hodně prachu. V nose mám pocit, jak bych čichala nějakou žíravinu. Mně bylo špatně předevčírem, i přesto že jsem zpomalená, v tomhle jsem Bogdana předběhla. Nakonec jedeme. Přejíždíme kolem ohořelých palem, určitě pár kilometrů. Je zajímavé, že mezi těmi ohořelými jsou sem tam krásné, zdravé, jako by je oheň přeskočil. Pak vidím na cestě zapřaženého osla, jak veze lidi.
Přizpůsobivost lidí je neskutečná, mám na mysli, kde všude můžou bydlet. Domy tady vypadají jinak. Mají barvu písku a kamenů, takže splývají s okolím. Prvně jsem si myslela, že jsou postaveny z hlíny, ale pak jsem zjistila, že jsou z cihel a na těch je hlína se sušenou trávou. Projíždíme městem Rissani, kde všichni jezdí na kole. Čtyři holky jedou po silnici vedle sebe, navzájem si drží řidítka, vykládají si a jedou. Před nějakou " fabrikou" stojí u silnice víc než 100 kol. Jenom tak opřených. Blížíme se k místu, které je vstupní bránou na největší poušť světa. Sahara svou rozlohou 9 269 000 km² je skoro stejně velká jako Čína . Jsme v kempu Ocean de Dunes, vítá nás Ibrahim a zve nás na čaj. Usedáme a dostáváme úžasný silný mátový čaj a Ibrahim nám říká, že to je jejich berberská whisky ( říká se mu tak kvůli mírně omamným účinkům ) a směje se. On se vlastně směje pořád . Prvně vybavujeme všechny formality a pak se ho ptáme na možnosti navštívit Saharu. Všechno nám vysvětlil a rozhodujeme se, že po krátkém odpočinku bychom ještě dnes vyrazili na hodinku podívat se na duny na velbloudovi. Zítra bychom se projeli Saharou autem a počkali na západ slunce. Bogdan se ptá, co je vhodné si obléct, jestli dlouhé kalhoty, říká, že ne, že je teplo, ať jdeme v tom, co máme na sobě. Pak se nás ptá, zda máme a ukazuje šátek na hlavu jaké se nosí tady. Bogdan říká, že ne a jestli si máme vzít nějaký. Mysleli jsme jako ochrana před sluncem. A Ibrahim nám říká, že nám půjčí:"It is good for camera. You will look like Ahmed". Začala jsem se smát a ukazuji palcem, že to byla dobrá hláška.
Ráno pro změnu neni dobře Bogdanovi. Už včera se mi zdálo, že má teplotu. Nadává, že ho bolí hlava. Dopujeme se vším možným a uvidíme, zda zůstaneme ještě jednu noc tady, nebo pojedeme dál. Velké teplotní výkyvy naše těla nějak nezvládají. Rozdíl 26 stupňů během pár hodin má za následek začínají rýmu a teplotu. Do toho včera celý den v rozehřátém autě, klima a hodně prachu. V nose mám pocit, jak bych čichala nějakou žíravinu. Mně bylo špatně předevčírem, i přesto že jsem zpomalená, v tomhle jsem Bogdana předběhla. Nakonec jedeme. Přejíždíme kolem ohořelých palem, určitě pár kilometrů. Je zajímavé, že mezi těmi ohořelými jsou sem tam krásné, zdravé, jako by je oheň přeskočil. Pak vidím na cestě zapřaženého osla, jak veze lidi.
Přizpůsobivost lidí je neskutečná, mám na mysli, kde všude můžou bydlet. Domy tady vypadají jinak. Mají barvu písku a kamenů, takže splývají s okolím. Prvně jsem si myslela, že jsou postaveny z hlíny, ale pak jsem zjistila, že jsou z cihel a na těch je hlína se sušenou trávou. Projíždíme městem Rissani, kde všichni jezdí na kole. Čtyři holky jedou po silnici vedle sebe, navzájem si drží řidítka, vykládají si a jedou. Před nějakou " fabrikou" stojí u silnice víc než 100 kol. Jenom tak opřených. Blížíme se k místu, které je vstupní bránou na největší poušť světa. Sahara svou rozlohou 9 269 000 km² je skoro stejně velká jako Čína . Jsme v kempu Ocean de Dunes, vítá nás Ibrahim a zve nás na čaj. Usedáme a dostáváme úžasný silný mátový čaj a Ibrahim nám říká, že to je jejich berberská whisky ( říká se mu tak kvůli mírně omamným účinkům ) a směje se. On se vlastně směje pořád . Prvně vybavujeme všechny formality a pak se ho ptáme na možnosti navštívit Saharu. Všechno nám vysvětlil a rozhodujeme se, že po krátkém odpočinku bychom ještě dnes vyrazili na hodinku podívat se na duny na velbloudovi. Zítra bychom se projeli Saharou autem a počkali na západ slunce. Bogdan se ptá, co je vhodné si obléct, jestli dlouhé kalhoty, říká, že ne, že je teplo, ať jdeme v tom, co máme na sobě. Pak se nás ptá, zda máme a ukazuje šátek na hlavu jaké se nosí tady. Bogdan říká, že ne a jestli si máme vzít nějaký. Mysleli jsme jako ochrana před sluncem. A Ibrahim nám říká, že nám půjčí:"It is good for camera. You will look like Ahmed". Začala jsem se smát a ukazuji palcem, že to byla dobrá hláška.
Po krátkém odpočinku přichází Ibrahim se šátky a prý z nás udělá Ahmeda a Fatimu . Tak si necháme "ovázat" hlavy a jdeme za ním. Tady už čeká pán s velbloudy a Bogdan se představuje jako Ahmed a mne jako Fatimu. On se zasměje a říká, že Ahmed je on a že Bogdan je Mohamed. Pak si nás převezme Omar, který jde s námi. Nevím proč, ale Bogdana posadí na toho menšího a mne zůstává větší. Bogdan usedá, já čekám a dívám se jak Omar cmuká na velbloda, klepe mu na nohy a pobízí ho, ať vstane. Jenom slyším Bogdanové UUAA a zvláštní výraz ve tváři. Povzbuzena slovy:" UUAA a No nevím, nevím", teď usedám já. Omar mi ukazuje, že se mám držet kovového udělátka a opět pobízí toho mého, ať se postaví. Jak se zvedal, nebyl to zrovna příjemný pocit. Řekla bych, že člověk má pocit, že může přepadnou hlavou dolů, když se něco zvrtne. Stojíme, teda velbloud stojí, já naštěstí pořád sedím a začíná jít. No tak tohle teda není kůň a pocit je to hodně zvláštní. Chvíli mi trvá než se poddám a zžijeme se. Pohled z hřbetu tohoto tvora na duny z písku je ÚŽASNÝ! Naprosté ticho, nádherně příjemný vánek a nikde nikdo jenom my. Omar nás v polovině cesty vysadí, můžeme se projít po písku. Bogdan se ho ptá jak staré jsou velblody, dozvídáme se, že mají 10 let. A pak nás fotí a říká, že máme vyskočit 3,2,1 teď, já se odrážím a Bogdan už je ve vzduchu. Zkouší udělat fotku ještě jednou, ale ať se snaží sebevíc, tak prostě líp to nepůjde . Tak mu Bogdan říká, že máme velké zadky, já přihodím, že spíš hodně let a on se ptá, kolik že nám je. Pak se Bogdan zeptá jeho, prý 25, tak jsme mu řekli, že máme stejně starého syna. Uděláme ještě pár fotek a vracíme se zpět. Teď už se mi tak dobře nesedí jako v první polovině cesty a snažím se najít původní místo. Navíc jdeme víc z kopce, což je rozhodně diskomfortnější než do kopce a někdy mám pocit, že se velbloudovi podlamují nohy. Jsme zpět a musím uznat, že hodina opravdu bohatě stačí.
Do večeře máme ještě chvíli čas, takže jdeme do sprchy a zjišťují, že moje hodinová jízda na velbloudovi má malé následky. Dvě modřiny cca 10 x 3 cm na stehnech. Už se těším až se vybarví do podzimních barev. Jdeme vyzkoušet podle recenzí prý nejlepší kuskus v Maroku. A že recenze vůbec nelhaly. Když nám Ibrahim přinesl tu hromadu jídla, tak jsme si řekli, že to nemůžeme sníst. No a my jsme to skoro všechno sežrali . Tak to bylo výborné. Recept na kuskus je prý od Fatimy( jestli jsme dobře pochopili jeho ženy) a na omáčku jeho. Neskutečný gastronomický zážitek. Prvně jsem měla výčitky, že jsem toho tolik snědla. Ale pak mne uklidnilo, když Ibrahim vedlejšímu stolu vysvětloval, po sdělení, že už nemůžou, že prý tohle jídlo je perfektní pro střeva. Ti měli sice zeleninový kuskus a já kuřecí, ale to je malý detail . Když večer píší zápisky, tak se mi vybavilo, jak jsme po příjezdu řešili výlet na Saharu, říkali jsme, že už jsme viděli poušť v Jordánsku. Ibrahim nám říká, že tam jsou ale beduíni, ti nosí a ukazuje co. Že tady jsou Berbeři, ti nosí a ukazuje šátek s drdolem. Pak jsme se ještě dozvěděli, že berberský jazyk je sice oficiální, ale pouze mluvený. Psát se učí jenom na 4 školách v okolí Azrou. Berbersky jazyk má 4 akcenty podle regionu. Nedalo mi to a po večeři vyhledávám ještě informace o Berberech. Jsou původními obyvateli severní Afriky. Archeologické doklady o jejich existenci sahají do doby 5000-4000 let př.n. Barbary (barbaroi) byli označováni méně civilizovaní cizinci vně římských hranic, kteří měli sklony k násilnému a nevybíravému získávání sousedního kulturního bohatství. Barbaroi jsou v původním významu svého označení v podstatě cizinci - lidé mluvící nesrozumitelně. Historický předěl vytvořil v 7. století islám, šířený vítězným postupem Arabů. Místní berberské obyvatelstvo bylo z většiny arabizováno - přejalo arabštinu i islám a někteří se stali jeho šířiteli v podobě dalších výbojů. Velitelem invazních vojsk, které se v roce 710 vylodilo v křesťanském Španělsku, aby jej po několik století ovlivňovalo islámem, byl Berber Tárik. (Místo, kde se oddíly vylodily je ustálenou zkomoleninou - Gibraltar je ve skutečnosti Džabal Tárik, horou Tárikovou.)
Mnoho žen stále ještě nosí tradiční bakhnoug – šátek a zdobí své tváře tetováním. Muži nosí burnous – vlněné pláště s kapucí.
Staří Berbeři zvláštním způsobem ošetřovali rány. Kůži z okolí rány stáhli k sobě a do těsné blízkosti položili červeného mravence. Jakmile zabořil kusadla do kůže, uštípli mu hlavu a kusadla ponechali v ráně jako svorku, která odpadla, když se rána zacelila. .
Dnes je zvláštní den. Jsme nejdále od domova a odteď se vlastně už budeme pomalu vracet.
Do večeře máme ještě chvíli čas, takže jdeme do sprchy a zjišťují, že moje hodinová jízda na velbloudovi má malé následky. Dvě modřiny cca 10 x 3 cm na stehnech. Už se těším až se vybarví do podzimních barev. Jdeme vyzkoušet podle recenzí prý nejlepší kuskus v Maroku. A že recenze vůbec nelhaly. Když nám Ibrahim přinesl tu hromadu jídla, tak jsme si řekli, že to nemůžeme sníst. No a my jsme to skoro všechno sežrali . Tak to bylo výborné. Recept na kuskus je prý od Fatimy( jestli jsme dobře pochopili jeho ženy) a na omáčku jeho. Neskutečný gastronomický zážitek. Prvně jsem měla výčitky, že jsem toho tolik snědla. Ale pak mne uklidnilo, když Ibrahim vedlejšímu stolu vysvětloval, po sdělení, že už nemůžou, že prý tohle jídlo je perfektní pro střeva. Ti měli sice zeleninový kuskus a já kuřecí, ale to je malý detail . Když večer píší zápisky, tak se mi vybavilo, jak jsme po příjezdu řešili výlet na Saharu, říkali jsme, že už jsme viděli poušť v Jordánsku. Ibrahim nám říká, že tam jsou ale beduíni, ti nosí a ukazuje co. Že tady jsou Berbeři, ti nosí a ukazuje šátek s drdolem. Pak jsme se ještě dozvěděli, že berberský jazyk je sice oficiální, ale pouze mluvený. Psát se učí jenom na 4 školách v okolí Azrou. Berbersky jazyk má 4 akcenty podle regionu. Nedalo mi to a po večeři vyhledávám ještě informace o Berberech. Jsou původními obyvateli severní Afriky. Archeologické doklady o jejich existenci sahají do doby 5000-4000 let př.n. Barbary (barbaroi) byli označováni méně civilizovaní cizinci vně římských hranic, kteří měli sklony k násilnému a nevybíravému získávání sousedního kulturního bohatství. Barbaroi jsou v původním významu svého označení v podstatě cizinci - lidé mluvící nesrozumitelně. Historický předěl vytvořil v 7. století islám, šířený vítězným postupem Arabů. Místní berberské obyvatelstvo bylo z většiny arabizováno - přejalo arabštinu i islám a někteří se stali jeho šířiteli v podobě dalších výbojů. Velitelem invazních vojsk, které se v roce 710 vylodilo v křesťanském Španělsku, aby jej po několik století ovlivňovalo islámem, byl Berber Tárik. (Místo, kde se oddíly vylodily je ustálenou zkomoleninou - Gibraltar je ve skutečnosti Džabal Tárik, horou Tárikovou.)
Mnoho žen stále ještě nosí tradiční bakhnoug – šátek a zdobí své tváře tetováním. Muži nosí burnous – vlněné pláště s kapucí.
Staří Berbeři zvláštním způsobem ošetřovali rány. Kůži z okolí rány stáhli k sobě a do těsné blízkosti položili červeného mravence. Jakmile zabořil kusadla do kůže, uštípli mu hlavu a kusadla ponechali v ráně jako svorku, která odpadla, když se rána zacelila. .
Dnes je zvláštní den. Jsme nejdále od domova a odteď se vlastně už budeme pomalu vracet.
3.11.2022 Marzouga
Není nám moc dobře, takže jsme skoro celé dopoledne u auta, kromě kratičké procházky. V 15 máme domluvené auto a jedeme se podívat na Saharu, dnes autem. Přijíždí Ali, má krátký skluz, ale to je v Africe normální . Jde za Ibrahimem a domlouvají se spolu, kam chceme vzít. Pak nám Ibrahim říká, ať si to užijeme a že Ali rozumí anglicky. U prvního dorazu nám bylo jasné, jak moc anglicky umí . Má naučených pár frází, ale když se ho na něco zeptáme, tak odpoví něco úplně mimo doraz. Tak nic, snad to nějak půjde. Hlavně, že ví, kam jedeme. Prvně nás Ali veze do vesnice, kde žijí lidé ze Súdánu a je tady dům, kde prezentují berberskou hudbu. Zajímavá podívaná. Bogdan poznamenal, že teď už alespoň vím, jak to vypadá na berberské svatbě, mám to prý i s obrazem . Co mne zarazilo, byl černoch, který měl snad 2 metry. Jo a všichni měli hodinky . Jedeme dál, k bývalému dolu, poblíž staré vesnice Mifus, která tady byla po dobu těžby. Z odchodem Francouzů náročná ruční těžba skončila a lidé tuto vesnici opustili. Přestěhovali se Merzougy. Těžilo a těží se zde zlato, hematit, křemík, fosfáty. Teď už se těží strojově. Díry po ruční těžbě jsou obrovské. Ali do díry háže kámen a ten padá hodně dlouho než dopadne. Pak nám ukazuje, že hned vedle je militárni zóna a říká nám, že Alžírsko není bezpečná země. Za chvíli zastavujeme ve " vesnici", kde žijí berberští nomádi. Ti se tady usadili před 6 let. Normálně jsou kočovníci, ale 4 roky nepršelo a tady mají přístup k vodě, tak jsou pořád tady. Když prší, je voda i jinde a tak můžou kočovat. Navíc dostávají příspěvky od státu, že prezentují svým způsobem před turisty Maroko, proto tady zůstávají. Usedáme u jedné rodiny a dostáváme klasický marocký mátový čaj, k němu chléb, fíkovou omáčku a nějaké zvláštní " krekry". Ali říká, že v této rodině žije 6 lidí. Chlapi dělají právě v dole, který je kousek dál a berbersko - nomádské děti z této vesnice do školy nechodí. Děkujeme za občerstvení, opět zaplatíme nějaký dirham za ochotu a občerstvení a pokračujeme dál.
Není nám moc dobře, takže jsme skoro celé dopoledne u auta, kromě kratičké procházky. V 15 máme domluvené auto a jedeme se podívat na Saharu, dnes autem. Přijíždí Ali, má krátký skluz, ale to je v Africe normální . Jde za Ibrahimem a domlouvají se spolu, kam chceme vzít. Pak nám Ibrahim říká, ať si to užijeme a že Ali rozumí anglicky. U prvního dorazu nám bylo jasné, jak moc anglicky umí . Má naučených pár frází, ale když se ho na něco zeptáme, tak odpoví něco úplně mimo doraz. Tak nic, snad to nějak půjde. Hlavně, že ví, kam jedeme. Prvně nás Ali veze do vesnice, kde žijí lidé ze Súdánu a je tady dům, kde prezentují berberskou hudbu. Zajímavá podívaná. Bogdan poznamenal, že teď už alespoň vím, jak to vypadá na berberské svatbě, mám to prý i s obrazem . Co mne zarazilo, byl černoch, který měl snad 2 metry. Jo a všichni měli hodinky . Jedeme dál, k bývalému dolu, poblíž staré vesnice Mifus, která tady byla po dobu těžby. Z odchodem Francouzů náročná ruční těžba skončila a lidé tuto vesnici opustili. Přestěhovali se Merzougy. Těžilo a těží se zde zlato, hematit, křemík, fosfáty. Teď už se těží strojově. Díry po ruční těžbě jsou obrovské. Ali do díry háže kámen a ten padá hodně dlouho než dopadne. Pak nám ukazuje, že hned vedle je militárni zóna a říká nám, že Alžírsko není bezpečná země. Za chvíli zastavujeme ve " vesnici", kde žijí berberští nomádi. Ti se tady usadili před 6 let. Normálně jsou kočovníci, ale 4 roky nepršelo a tady mají přístup k vodě, tak jsou pořád tady. Když prší, je voda i jinde a tak můžou kočovat. Navíc dostávají příspěvky od státu, že prezentují svým způsobem před turisty Maroko, proto tady zůstávají. Usedáme u jedné rodiny a dostáváme klasický marocký mátový čaj, k němu chléb, fíkovou omáčku a nějaké zvláštní " krekry". Ali říká, že v této rodině žije 6 lidí. Chlapi dělají právě v dole, který je kousek dál a berbersko - nomádské děti z této vesnice do školy nechodí. Děkujeme za občerstvení, opět zaplatíme nějaký dirham za ochotu a občerstvení a pokračujeme dál.
Hned za vesnicí zastavujeme u studny, která je zdrojem vody pro tyto lidi, ale studna je vyschlá. Prý tím pádem musí chodit pro vodu k další podzemní řece. A teď už se jedeme podívat na písečné duny a západ slunce. Odstavujeme auto a jdeme pěšky. Ali nám cestou ukazuje stromeček, který vypadá, že je uschlý, ale přesto má zelené lístky a plod, který vypadá jako avokádo. Prý je to banán pro velbloudy. A rozevře ho. Opravdu, uvnitř je malinký banán obalený nejakou "pavučinou". Kráčíme dál a Ali nám ukazuje stopy v písku. Zanechal je tady štír. Odteď jdu jenom v Aliho šlépějích. Jsme mezi dunami a hledáme kousek místa, kde bychom byli sami. Tady je turistů . Je to zvláštní pocit sedět na vyhřátém písku a koukat, jak se duny barví z zářivé terakotové se západem slunce na skořicovou.
4.11.2022 Todra
Mám hlavu jako by mi s ní celou noc někdo bouchal o zeď. Vůbec se necítím dobře. Čekáme až Ibrahim dodělá snídaně, ať můžeme zaplatit a jet. Zatím si dáme jejich úžasný čaj, pak se loučíme a jedeme dál. Cesta dnes je nekonečná, cesta není bůh ví co a Bogdanovi je taky špatně. V dalším kempu jsme po 15 a o nějaké aktivitě pro dnešek můžeme zapomenout, takže, paralen a odpočinek.
Mám hlavu jako by mi s ní celou noc někdo bouchal o zeď. Vůbec se necítím dobře. Čekáme až Ibrahim dodělá snídaně, ať můžeme zaplatit a jet. Zatím si dáme jejich úžasný čaj, pak se loučíme a jedeme dál. Cesta dnes je nekonečná, cesta není bůh ví co a Bogdanovi je taky špatně. V dalším kempu jsme po 15 a o nějaké aktivitě pro dnešek můžeme zapomenout, takže, paralen a odpočinek.
5.11.2022 Todra
Kdo by to tušil, jak lehce lze v Maroku přijít k rýmě . Po 12 hodinách spánku vyrážíme dál.
Prvně se podíváme na soutěsku Todra, kaňon který odděluje Vysoký Atlas od pohoří Džebel Sahro. Tvoří ji masivní puklina v náhorní plošině, kde vyvěrá křišťálově čistá řeka Todra. 40 kilometrů se zařezává do skál a v nejužším místě soutěsky se stěny kaňonu tyčí až do výšky 300 metrů. Nejpůsobivější je posledních 600 metrů, kdy se kaňon zužuje. Podívaná je to neskutečná. Po této nádheře pokračujeme v cestě a úkol pro dalších pár km je jasný, najít benzinku, kde se dá zaplatit kartou. Voila, máme. Bogdan jde platit a borec chce po něm poplatek 60 Dirhamů. Tak mu Bogdan vysvětluje, že v Maroku netankuje prvně a že nikdo po něm žádné poplatky nikdy nechtěl. Ať mu zavolá šéfa, že mu nic nezaplatí. A najednou to je bez poplatku. S plnou nádrží pokračujeme dál v cestě a kolem cesty vidíme hodně dětí. Podle tašek na zádech to vypadá, že tady se chodí do školy i v sobotu. Už odnedávná se vesnice budovaly u vody. Tak tomu i v dnešní době a výjimkou není ani Maroko. Jak obrovská je to změna vidět po vyprahlé suché části, něco co má zelenou barvu. Voda je tady nad zlato, kde je voda, tam jsou postaveny akvadukty. A těch dnes bylo. Jejda, policajt mířící radarem na auta nás nachytal. 9 km navíc= 150 dirhamů. Nevím co to je za matematicka rovnice. Po zaplacení policajt řekl Bogdanovi:" Welcome to Maroko". Že děkujeme. Dorazili jsme do Oasis fe Fint. Když jsme dojížděli k parkovišti, zastavil nás muž, který se nám snažil vnutit jeho služby jako průvodce. Když jsme ho opakovaně odmítli začal být hodně naštvaný a po pravdě, měla jsem sto chutí říct Bogdanovi, ať to otočí. Že mám strach. Vedle nás ale stáli další dvě auta, nějací fotografové. Fotili tady nějakou modelku. Tak snad se během té chvíle nic nestane. Jdeme a těsně před námi skončí kámen, který po nás hodili děti a do toho nás oslovuje další místní, kam jdeme, že tady nic neuvidíme. Že on je průvodce a provede nás oázou. Naštěstí měl sebou další turisty a když jsme mu řekli, že se chceme jenom tak na chvíli projít, řekl ok. Pak jsme sešli k řece, do které skákaly z kamenů želvy do řeky. A že jich bylo . Místo je to nádherné. Zvláštní skály, řeka a palmy. Místní by mohli z turistů těžit, ale s takovým přístupem nevím, nevím. U auta jsme zjistili, že se o něho opírají dva místní a já nemůžu najít klíče od auta. Hledám už dost dlouho, když Bogdan otevře nezamčené dveře od auta. Paráda. Nezamkli jsme a navíc, klíče jsme zapomněli v zapalování . Původně jsme tu měli v plánu na základě super recenzí přespat, ale ujíždíme dál, do kempu. Po příjezdu nás vítá majitel, vyskakuji z místa spolujezdce, že vytáhnu pasy a pán říká, ať si v klidu zaparkujeme a pak přijdeme s pasy na čaj. Popíjíme čaj a vypisujeme papíry. Když sme vraceli vyplněné formuláře majiteli kempu, zeptali se, jestli chce zaplatit dnes nebo až zítra. Kyvnul rukou, prý zítra, dá-li Bůh. Což je jejich oblíbená věta. "bukra inš'alláh,...", tedy "zítra, dá-li Bůh, bude..." Nebo "Inšalláh", čili dá-li Bůh.
Kdo by to tušil, jak lehce lze v Maroku přijít k rýmě . Po 12 hodinách spánku vyrážíme dál.
Prvně se podíváme na soutěsku Todra, kaňon který odděluje Vysoký Atlas od pohoří Džebel Sahro. Tvoří ji masivní puklina v náhorní plošině, kde vyvěrá křišťálově čistá řeka Todra. 40 kilometrů se zařezává do skál a v nejužším místě soutěsky se stěny kaňonu tyčí až do výšky 300 metrů. Nejpůsobivější je posledních 600 metrů, kdy se kaňon zužuje. Podívaná je to neskutečná. Po této nádheře pokračujeme v cestě a úkol pro dalších pár km je jasný, najít benzinku, kde se dá zaplatit kartou. Voila, máme. Bogdan jde platit a borec chce po něm poplatek 60 Dirhamů. Tak mu Bogdan vysvětluje, že v Maroku netankuje prvně a že nikdo po něm žádné poplatky nikdy nechtěl. Ať mu zavolá šéfa, že mu nic nezaplatí. A najednou to je bez poplatku. S plnou nádrží pokračujeme dál v cestě a kolem cesty vidíme hodně dětí. Podle tašek na zádech to vypadá, že tady se chodí do školy i v sobotu. Už odnedávná se vesnice budovaly u vody. Tak tomu i v dnešní době a výjimkou není ani Maroko. Jak obrovská je to změna vidět po vyprahlé suché části, něco co má zelenou barvu. Voda je tady nad zlato, kde je voda, tam jsou postaveny akvadukty. A těch dnes bylo. Jejda, policajt mířící radarem na auta nás nachytal. 9 km navíc= 150 dirhamů. Nevím co to je za matematicka rovnice. Po zaplacení policajt řekl Bogdanovi:" Welcome to Maroko". Že děkujeme. Dorazili jsme do Oasis fe Fint. Když jsme dojížděli k parkovišti, zastavil nás muž, který se nám snažil vnutit jeho služby jako průvodce. Když jsme ho opakovaně odmítli začal být hodně naštvaný a po pravdě, měla jsem sto chutí říct Bogdanovi, ať to otočí. Že mám strach. Vedle nás ale stáli další dvě auta, nějací fotografové. Fotili tady nějakou modelku. Tak snad se během té chvíle nic nestane. Jdeme a těsně před námi skončí kámen, který po nás hodili děti a do toho nás oslovuje další místní, kam jdeme, že tady nic neuvidíme. Že on je průvodce a provede nás oázou. Naštěstí měl sebou další turisty a když jsme mu řekli, že se chceme jenom tak na chvíli projít, řekl ok. Pak jsme sešli k řece, do které skákaly z kamenů želvy do řeky. A že jich bylo . Místo je to nádherné. Zvláštní skály, řeka a palmy. Místní by mohli z turistů těžit, ale s takovým přístupem nevím, nevím. U auta jsme zjistili, že se o něho opírají dva místní a já nemůžu najít klíče od auta. Hledám už dost dlouho, když Bogdan otevře nezamčené dveře od auta. Paráda. Nezamkli jsme a navíc, klíče jsme zapomněli v zapalování . Původně jsme tu měli v plánu na základě super recenzí přespat, ale ujíždíme dál, do kempu. Po příjezdu nás vítá majitel, vyskakuji z místa spolujezdce, že vytáhnu pasy a pán říká, ať si v klidu zaparkujeme a pak přijdeme s pasy na čaj. Popíjíme čaj a vypisujeme papíry. Když sme vraceli vyplněné formuláře majiteli kempu, zeptali se, jestli chce zaplatit dnes nebo až zítra. Kyvnul rukou, prý zítra, dá-li Bůh. Což je jejich oblíbená věta. "bukra inš'alláh,...", tedy "zítra, dá-li Bůh, bude..." Nebo "Inšalláh", čili dá-li Bůh.
6.11.2022 Warzazát
Odjíždíme do Warzazátu. Tady si zakoupíme lístky a jdeme se podívat na Taourirt Kasbah (kasby pevnostní úkryty před nájezdníky).
Úžasné. Snažím se představit si, jak se tady schovávají před útoky lidé. Jaký to musel být pocit!? Procházíme tím obrovským labyrintem aaa, nemůžeme najít východ . Všude jsou jenom přechody do dalších " balkonů" nebo z balkonů do patra, ale nikde úplně dolů. Konečně, jsme zachráněni .
Odjíždíme do Warzazátu. Tady si zakoupíme lístky a jdeme se podívat na Taourirt Kasbah (kasby pevnostní úkryty před nájezdníky).
Úžasné. Snažím se představit si, jak se tady schovávají před útoky lidé. Jaký to musel být pocit!? Procházíme tím obrovským labyrintem aaa, nemůžeme najít východ . Všude jsou jenom přechody do dalších " balkonů" nebo z balkonů do patra, ale nikde úplně dolů. Konečně, jsme zachráněni .
Filmová studia
Pokračujeme v cestě, kousek dál se nachází "Hollywood na poušti " filmová studia Atlas. Filmovému průmyslu se tady daří, a to díky spolehlivému klimatu a různorodému rázu krajiny. Prašné plániny východního úpatí pohoří Atlas jsou moc fotogenické. A tím pádem i vhodné pro natáčení. K tomu nízké provozní náklady = filmařský ráj . Co se rozlohy týče, jsou filmová studia Atlas největšími na světě.Rozprostírají se na 30 000 m².
Pokračujeme v cestě, kousek dál se nachází "Hollywood na poušti " filmová studia Atlas. Filmovému průmyslu se tady daří, a to díky spolehlivému klimatu a různorodému rázu krajiny. Prašné plániny východního úpatí pohoří Atlas jsou moc fotogenické. A tím pádem i vhodné pro natáčení. K tomu nízké provozní náklady = filmařský ráj . Co se rozlohy týče, jsou filmová studia Atlas největšími na světě.Rozprostírají se na 30 000 m².
Ait Ben Haddou
Tak a teď nás prý čeká perla pravého Maroka, ksar (opevněná vesnice) Ait Ben Haddou. Jedná se o nejvýznamnější a také nejzachovalejší ukázku marocké tradiční hliněné architektury, současná podoba je datována do 17. století našeho letopočtu, nicméně použité stavební techniky jsou podstatě starší. Unikátní je především díky stavu, ve kterém se nachází. Na rozdíl od jiných ksarů a kasbahů (rodinných opevněných sídel) v okolí se do současnosti dochoval bez výrazného poškození. V současnosti se ovšem místní obyvatelé přesunuli přes most na druhý břeh říčního koryta, kde si postavili modernější domy. V pevnosti nyní žijí pouze čtyři rodiny. V minulosti byla pevnost schopna pojmout až několik tisíc lidí. Ksar byl v roce 1987 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. A že je tahle pevnost nedaleko filmového studia, bylo jen otázkou času, kdy objeví i Ait Ben Haddou. A stalo se. Přímo v pevnosti a jejím okolí byly natáčeny scény z mnoha filmů (například Gladiátor, Mumie, Království nebeské, nebo i seriál Hra o trůny, kde si pevnost zahrála město otrokářů – Yunkai). S nárůstem turistů se zvýšil počet suvenýrů k prodeji, což znamená, že od vstupu procházíte jedním velkým tržištěm, které podle mého názoru změnilo původní krásu tohoto opevnění. Já jsem byla hodně sklamaná. Bogdan mi říká, ať si odmyslím ty otravné obchodníky a všechny ty cetky a že pak to tady má své kouzlo. A opět jedeme. Směr Marakéš. Nekonečné kilometry po rozbité cestě. S příjezdem do Marakéše začíná provoz a chaos houstnout. Po cestách tady se jezdí bez pravidel. Na neosvětlených motorkách jede dospělý a další 2,3 děti. Jedou i v protisměru. Blinkr, ten je asi jako náhradní díl nedostatkové zboží, tudíž se nepoužívá , pruhy na cestě jsou zbytečné, chodci přechází, že máš pocit, že to tady je jeden kamikadze vedle druhého . V kempu jsme už za tmy a podaří se nám zaparkovat vedle Jordane a Johana, Francouzů, které jsme potkali na celnici při vstupu do Maroka a strávili jsme s nimi první společný večer v Šafšavánu. Večer jsme spolu poseděli a vyprávěli si zážitky z Maroka a cestování vůbec. Byl to moc fajn večer.
Tak a teď nás prý čeká perla pravého Maroka, ksar (opevněná vesnice) Ait Ben Haddou. Jedná se o nejvýznamnější a také nejzachovalejší ukázku marocké tradiční hliněné architektury, současná podoba je datována do 17. století našeho letopočtu, nicméně použité stavební techniky jsou podstatě starší. Unikátní je především díky stavu, ve kterém se nachází. Na rozdíl od jiných ksarů a kasbahů (rodinných opevněných sídel) v okolí se do současnosti dochoval bez výrazného poškození. V současnosti se ovšem místní obyvatelé přesunuli přes most na druhý břeh říčního koryta, kde si postavili modernější domy. V pevnosti nyní žijí pouze čtyři rodiny. V minulosti byla pevnost schopna pojmout až několik tisíc lidí. Ksar byl v roce 1987 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. A že je tahle pevnost nedaleko filmového studia, bylo jen otázkou času, kdy objeví i Ait Ben Haddou. A stalo se. Přímo v pevnosti a jejím okolí byly natáčeny scény z mnoha filmů (například Gladiátor, Mumie, Království nebeské, nebo i seriál Hra o trůny, kde si pevnost zahrála město otrokářů – Yunkai). S nárůstem turistů se zvýšil počet suvenýrů k prodeji, což znamená, že od vstupu procházíte jedním velkým tržištěm, které podle mého názoru změnilo původní krásu tohoto opevnění. Já jsem byla hodně sklamaná. Bogdan mi říká, ať si odmyslím ty otravné obchodníky a všechny ty cetky a že pak to tady má své kouzlo. A opět jedeme. Směr Marakéš. Nekonečné kilometry po rozbité cestě. S příjezdem do Marakéše začíná provoz a chaos houstnout. Po cestách tady se jezdí bez pravidel. Na neosvětlených motorkách jede dospělý a další 2,3 děti. Jedou i v protisměru. Blinkr, ten je asi jako náhradní díl nedostatkové zboží, tudíž se nepoužívá , pruhy na cestě jsou zbytečné, chodci přechází, že máš pocit, že to tady je jeden kamikadze vedle druhého . V kempu jsme už za tmy a podaří se nám zaparkovat vedle Jordane a Johana, Francouzů, které jsme potkali na celnici při vstupu do Maroka a strávili jsme s nimi první společný večer v Šafšavánu. Večer jsme spolu poseděli a vyprávěli si zážitky z Maroka a cestování vůbec. Byl to moc fajn večer.
7.11.2022 Marakech
Marakéš, jojo, Johan a Jordane nám řekli, že se máme prý připravit na kobry, opice na náměstí a v medině neustále projíždějící skútry a menší motorky. No a hlavně neúnavné prodejce toužící prodat. Z kempu jedeme domluveným taxíkem s dalším párem. Sympatičtí Švýcaři původem Němci. Ve Švýcarsku žijí 6 let a do Německa už se nechtějí vrátit. Přijeli tady hlavně za lezením. Jsme na místě a každý jdeme jiným směrem. Procházíme náměstím, kde kobry mijím velkým obloukem. Opice jsou tady zatím jenom dvě. Ale ani ty nemám v plánu týrat nějakým pózováním. Vcházíme do mediny. No tak to je něco. I přes varování, jak to tady vypadá, jsem tu z toho humraje v šoku. Každý na nás volá, moped z leva, moped z prava, uprostřed... Už po chvíli jsem z toho úplně hotová. Musíš být neustále ve střehu. Je čas oběda a jdeme na nějaké street food. Usedáme v jedné uličce, kde jí místní a objednáváme si Tajine. Zatím nejlevnější, který jsme jedli. Chvíli po nás si tady objednávají jídlo další turisté. Tajine byl výborný, skopový s bramborem a marocký salát. Zmožení jdeme relaxovat do Jardin Majorelle-Yves Saint Laurent Mansion. Původně se jednalo o soukromou zahradu vybudovanou umělcem Jacquese Majorella kolem jeho marákešské vily. Jacques věnoval zahradě 40 let svého života. Přivážel rostliny a stromy z cest a vybudoval jedinečnou oázu uprostřed rušného města. Už za svého života zahradu otevřel veřejnosti, ale náklady mu i tak přerostly přes hlavu a zahradu musel prodat. Nový majitel ji nechal pustnout. Pak ji objevil módní návrhář Yves Saint Laurent. Slavný YSL zahradu i s vilou koupil, zrestauroval a spolu se svým partnerem i obýval. S rekonstrukcí pomohl marocký profesor botaniky, cestovatel a parfumér, Abderrazzak Benchaabane. Moc hezké místo. A asi velmi známé, u vstupu jsme si počkali v asi 30 metrové frontě. Odcházíme a chceme si objednat taxi. Opět vyjednáváme cenu za odvoz. Na večeři nás dnes pozvala Jordane, tak chystám alespoň salát. Později se k nám přidali i Švýcaři. Byl to zajímavý večer. Jordane nám vyprávěla zážitky ze Senegalu a Madagaskaru, když tam byla ve 21 a 22 létech jako zdravotní sestřička. Od Švýcarů jsme se zase dozvěděli, jak se nechali nachytat aplikací, přes kterou hledáme spaní pro karavany.
Marakéš, jojo, Johan a Jordane nám řekli, že se máme prý připravit na kobry, opice na náměstí a v medině neustále projíždějící skútry a menší motorky. No a hlavně neúnavné prodejce toužící prodat. Z kempu jedeme domluveným taxíkem s dalším párem. Sympatičtí Švýcaři původem Němci. Ve Švýcarsku žijí 6 let a do Německa už se nechtějí vrátit. Přijeli tady hlavně za lezením. Jsme na místě a každý jdeme jiným směrem. Procházíme náměstím, kde kobry mijím velkým obloukem. Opice jsou tady zatím jenom dvě. Ale ani ty nemám v plánu týrat nějakým pózováním. Vcházíme do mediny. No tak to je něco. I přes varování, jak to tady vypadá, jsem tu z toho humraje v šoku. Každý na nás volá, moped z leva, moped z prava, uprostřed... Už po chvíli jsem z toho úplně hotová. Musíš být neustále ve střehu. Je čas oběda a jdeme na nějaké street food. Usedáme v jedné uličce, kde jí místní a objednáváme si Tajine. Zatím nejlevnější, který jsme jedli. Chvíli po nás si tady objednávají jídlo další turisté. Tajine byl výborný, skopový s bramborem a marocký salát. Zmožení jdeme relaxovat do Jardin Majorelle-Yves Saint Laurent Mansion. Původně se jednalo o soukromou zahradu vybudovanou umělcem Jacquese Majorella kolem jeho marákešské vily. Jacques věnoval zahradě 40 let svého života. Přivážel rostliny a stromy z cest a vybudoval jedinečnou oázu uprostřed rušného města. Už za svého života zahradu otevřel veřejnosti, ale náklady mu i tak přerostly přes hlavu a zahradu musel prodat. Nový majitel ji nechal pustnout. Pak ji objevil módní návrhář Yves Saint Laurent. Slavný YSL zahradu i s vilou koupil, zrestauroval a spolu se svým partnerem i obýval. S rekonstrukcí pomohl marocký profesor botaniky, cestovatel a parfumér, Abderrazzak Benchaabane. Moc hezké místo. A asi velmi známé, u vstupu jsme si počkali v asi 30 metrové frontě. Odcházíme a chceme si objednat taxi. Opět vyjednáváme cenu za odvoz. Na večeři nás dnes pozvala Jordane, tak chystám alespoň salát. Později se k nám přidali i Švýcaři. Byl to zajímavý večer. Jordane nám vyprávěla zážitky ze Senegalu a Madagaskaru, když tam byla ve 21 a 22 létech jako zdravotní sestřička. Od Švýcarů jsme se zase dozvěděli, jak se nechali nachytat aplikací, přes kterou hledáme spaní pro karavany.
8.11.2022 Essaouira
Loučíme se s Jordane, Johanem, Timim a Manon. Zveme je k nám do Čech. Evidentně mají zájem se k nám přijet podívat. V Čechách ještě nikdy nebyli. A my je opravdu rádi uvidíme . Po krátké chvíli nás opět staví policajti. Další pokuta, překročení rychlosti o 8 km a opět jsme o 150 Dirhamů chudší. Tentokrát je Bogdan policajty pozván na čaj. Hned po nás zastavují další auto, místní. Borec okamžitě vysedne, dává policajtům papíry a hned se vrací do auta pro svoji skleničku na čaj. To mne podrž . Policajt se vrací, dává Bogdanovi všechny papíry, bere peníze a chce autogram . Prý máme být opatrní a dávat pozor na značky. To by to tu měli mít trošku líp označené a hlavně nečíhat 10 metrů před značkou s povolenou rychlostí 100km/ hodinu, že . Blížíme se k Essaouiry ( (As-Sawíry) a na arganových stromech vidíme stát kozy. Ty si je můžeš vyfotit, ale za skromný poplatek, samozřejmě. Super podnikatelský nápad. Pak jsem se dočetla, že ty kozy tam samozřejmě nepozují dobrovolně. Ty asi musejí milovat turisty . Hlavně ty americké. Wau, it is SO sweet! Kousek za " kozama modelkama" vidím u cesty výrobní družstvo na zpracování arganového a olivového oleje. Zastavujeme a jdeme. Mám v plánu si jeden tento klenot koupit a poučená internetem vím, že v Marakéši žádný čistý neprodávají ( údajně se tady prodávají oleje naředěného až ze 2/3 jiným olejem). Teda to jsem si vygúglila včera těsně před tím, než jsem ho málem zaplatila. A pak jsem samozřejmě pátrala, kdepak toto marocké zlato lze koupit. No vida a vyskočilo nám jedno ze dvou měst, kam dnes jedeme. Takže, tady by to mohlo klapnout. Pán nám vysvětluje všechno ohledně zpracování arganových ořechů. Ukazuje nám jak vypadá strom, jakou barvu má zralý plod, pak nás zavede k sedící paní, která tady pracuje, louská ořechy. Ukazuje nám, jak vypadá ořech se slupkou, ořech a pak jádro. To se prý nejí, není dobré. Skořápky se používají jako "podpálka" pod gril. Dále nám ukazuje stroj, kterým se lisují plody a odpad, který zůstává. Ten se taky využívá. Sní ho dobytek . Na výrobu 1 litra oleje je třeba až 30 kg plodů arganie = cca 3 stromy. Pro srovnání, na výrobu jednoho litru olivového oleje se spotřebuje jen 5 kg oliv. Kosmetický arganový olej se vyrábí z nepražených loupaných jader. Po vylisování se olej filtruje. Na počtu filtrací závisí jeho čistota. Arganový olej může mít usazeninu, která se lehce rozmíchá. Potravinářský olej se vyrábí z pražených semen a díky tomu má výraznější chuť. A že jsme ho ochutnali, tak mužů říct, že je úžasný. Lepší než olivový. Jen stojí víc penízků . Letos je prý toto marocké zlato dražší kvůli suchu, které se podepsalo na množství úrody. Pak se můžeme ještě podívat jak se mění olivy na olivový olej. I tady je cena oleje letos vyšší. Dlouho trvající sucha doléhají na všechnu úrodu. Pro Maročany je olivový součástí každodenní kuchyně. A cena vyletěla nahoru jednou tolik. Další špatná zpráva je, že normálně sběr probíhá od října do ledna, ale vypadá to, že na konci měsíce budou muset se sběrem končit. Plody už pak budou nepoužitelné. Loučíme se a před námi je posledních pár kilometrů než dorazíme k Atlantiku. Jsme v kempu a jdeme se projít kolem oceánu. Fascinující pohled. Usedáme v restauraci na čaj a Bogdan neodolal nabídce sardinek. Budou prý grilované a to ještě nejedl. Ani jsme netušili, že sardinky můžou být tak velké. Zapadá sluníčko a my se vracíme k autu. Zase je další den za náma.
Když jsem večer brouzdala po internetu, tak jsem se dočetla, že arganové ořechy jsou jedněmi z nejtvrdších na světě a jejich louskání je nejnáročnější fází výroby oleje. Můžu potvrdit, jeden oříšek jsem louskala celkem dlouho. Já bych se tím neuživila. Kdysi nechávali sežrat ořechy kozy a pak když je vyloučili, bylo jejich zpracování snadnější. To už je dnes zakázáno. Jednak takový výrobek byl " ovlivněn natrávením", umíte si představit jak a jednak to prostě neobstálo u hygieny, pokud chtějí produkty vyvážet. V podstatě koza byla taková cibetka , ale trošku smradlavá .
Prostředí, kde argánie roste, by se dalo charakterizovat jako polopoušť s těžko proniknutelným kamenitým terénem. Aby odolávala přírodním vlivům, vyvinula si dlouhé kořeny, které sahají mnohdy až do hloubky 40 metrů pod povrch. Rostliny dorůstají až 10 metrů, dožívají se až 200 let. Plodit začínají po 15. roce.
Loučíme se s Jordane, Johanem, Timim a Manon. Zveme je k nám do Čech. Evidentně mají zájem se k nám přijet podívat. V Čechách ještě nikdy nebyli. A my je opravdu rádi uvidíme . Po krátké chvíli nás opět staví policajti. Další pokuta, překročení rychlosti o 8 km a opět jsme o 150 Dirhamů chudší. Tentokrát je Bogdan policajty pozván na čaj. Hned po nás zastavují další auto, místní. Borec okamžitě vysedne, dává policajtům papíry a hned se vrací do auta pro svoji skleničku na čaj. To mne podrž . Policajt se vrací, dává Bogdanovi všechny papíry, bere peníze a chce autogram . Prý máme být opatrní a dávat pozor na značky. To by to tu měli mít trošku líp označené a hlavně nečíhat 10 metrů před značkou s povolenou rychlostí 100km/ hodinu, že . Blížíme se k Essaouiry ( (As-Sawíry) a na arganových stromech vidíme stát kozy. Ty si je můžeš vyfotit, ale za skromný poplatek, samozřejmě. Super podnikatelský nápad. Pak jsem se dočetla, že ty kozy tam samozřejmě nepozují dobrovolně. Ty asi musejí milovat turisty . Hlavně ty americké. Wau, it is SO sweet! Kousek za " kozama modelkama" vidím u cesty výrobní družstvo na zpracování arganového a olivového oleje. Zastavujeme a jdeme. Mám v plánu si jeden tento klenot koupit a poučená internetem vím, že v Marakéši žádný čistý neprodávají ( údajně se tady prodávají oleje naředěného až ze 2/3 jiným olejem). Teda to jsem si vygúglila včera těsně před tím, než jsem ho málem zaplatila. A pak jsem samozřejmě pátrala, kdepak toto marocké zlato lze koupit. No vida a vyskočilo nám jedno ze dvou měst, kam dnes jedeme. Takže, tady by to mohlo klapnout. Pán nám vysvětluje všechno ohledně zpracování arganových ořechů. Ukazuje nám jak vypadá strom, jakou barvu má zralý plod, pak nás zavede k sedící paní, která tady pracuje, louská ořechy. Ukazuje nám, jak vypadá ořech se slupkou, ořech a pak jádro. To se prý nejí, není dobré. Skořápky se používají jako "podpálka" pod gril. Dále nám ukazuje stroj, kterým se lisují plody a odpad, který zůstává. Ten se taky využívá. Sní ho dobytek . Na výrobu 1 litra oleje je třeba až 30 kg plodů arganie = cca 3 stromy. Pro srovnání, na výrobu jednoho litru olivového oleje se spotřebuje jen 5 kg oliv. Kosmetický arganový olej se vyrábí z nepražených loupaných jader. Po vylisování se olej filtruje. Na počtu filtrací závisí jeho čistota. Arganový olej může mít usazeninu, která se lehce rozmíchá. Potravinářský olej se vyrábí z pražených semen a díky tomu má výraznější chuť. A že jsme ho ochutnali, tak mužů říct, že je úžasný. Lepší než olivový. Jen stojí víc penízků . Letos je prý toto marocké zlato dražší kvůli suchu, které se podepsalo na množství úrody. Pak se můžeme ještě podívat jak se mění olivy na olivový olej. I tady je cena oleje letos vyšší. Dlouho trvající sucha doléhají na všechnu úrodu. Pro Maročany je olivový součástí každodenní kuchyně. A cena vyletěla nahoru jednou tolik. Další špatná zpráva je, že normálně sběr probíhá od října do ledna, ale vypadá to, že na konci měsíce budou muset se sběrem končit. Plody už pak budou nepoužitelné. Loučíme se a před námi je posledních pár kilometrů než dorazíme k Atlantiku. Jsme v kempu a jdeme se projít kolem oceánu. Fascinující pohled. Usedáme v restauraci na čaj a Bogdan neodolal nabídce sardinek. Budou prý grilované a to ještě nejedl. Ani jsme netušili, že sardinky můžou být tak velké. Zapadá sluníčko a my se vracíme k autu. Zase je další den za náma.
Když jsem večer brouzdala po internetu, tak jsem se dočetla, že arganové ořechy jsou jedněmi z nejtvrdších na světě a jejich louskání je nejnáročnější fází výroby oleje. Můžu potvrdit, jeden oříšek jsem louskala celkem dlouho. Já bych se tím neuživila. Kdysi nechávali sežrat ořechy kozy a pak když je vyloučili, bylo jejich zpracování snadnější. To už je dnes zakázáno. Jednak takový výrobek byl " ovlivněn natrávením", umíte si představit jak a jednak to prostě neobstálo u hygieny, pokud chtějí produkty vyvážet. V podstatě koza byla taková cibetka , ale trošku smradlavá .
Prostředí, kde argánie roste, by se dalo charakterizovat jako polopoušť s těžko proniknutelným kamenitým terénem. Aby odolávala přírodním vlivům, vyvinula si dlouhé kořeny, které sahají mnohdy až do hloubky 40 metrů pod povrch. Rostliny dorůstají až 10 metrů, dožívají se až 200 let. Plodit začínají po 15. roce.
9.11.2022 Essaouira
Juuj, dnes jsme spali dlouho. Auta v kempu obchází borec s teplým chlebem a prodává, tomu, kdo má zájem. Chvíli po něm přišel náš soused, Francouz, který nám dává nějaký placek podobný lokši. Vzhledem k tomu, že francouzky oba dva mluvíme až po páté půlce, moc jsme nepochopili. Ale myslím si, že to má být pozornost od manželky majitele kempu každému, kdo tady kempuje. Po snídani jedeme do Essaouiry. Když hledám informace o tomto městě, čtu:" Pokud si přejete se po hluku a výrazných vůních Marrakéše na chvíli přesunout do klidnější, ale stejně zajímavé oblasti, pobřežní město Essaouira (As-Sawíra) – dříve zvané Mogador je to pravé.Má bohatou a pro Maroko typicky divokou historii, původně bylo vystavěno počátkem 15. století jako jedna z šesti pobřežních pevností spadajících pod portugalskou nadvládu. " Odcházíme od auta a jdeme pobřežím kolem Atlantiku. Přicházíme ke zmíněné pevnosti. Uděláme pár fotek a jdeme k medině. Jaká to změna, nikdo na nás nenaléhal, že se musíme jen podívat. Jojo, jen podívat, to znamenalo, dlouhé naléhání, ať něco koupíš. Tady nic. Prodavači nám párkrát sice ukázali rukama, že máme jít dál, ale pokud jsme poděkovali a naznačili hlavou, že nemáme zájem, tím byla záležitost ukončena. Medina je malá a jak je v popisu, že se tady nedá ztratit a všechny cesty vedou k oceánu, tak to sedí. Usedáme na marocký čaj, u něho je kostka cukru. Tu hodím do čaje a nalévám si. Ty brďo, čaj už byl evidentně slazený a kostka k němu byla jen pro případ, že množství kalorii by neodpovídalo chuťovým pohárkům. Snažíme se koupit nějaké dárky, ale za 100% kašmír bych ruku do ohně nedala. A tak je to se vším. Jdeme se najíst a borec hodí sardinky a kalamáry na tác a mrsk to i s tím těžkým tácem na váhu. A ještě se diví, že odcházíme naštvání. Tak nic, najíme se v autě a popojedem dál. Dnes spíme na divoko, po druhé. Ale recenze jsou super na tohle místo. Hlavně, vedle je policejní stanice. K večeru nás policajt skontroluje, zapíše si naše údaje, popřeje hezký večer a jde k vedlejšímu autu. Jo, a vedle auta leží pejskek, který se nás snažil hned po příjezdu adoptovat.
Juuj, dnes jsme spali dlouho. Auta v kempu obchází borec s teplým chlebem a prodává, tomu, kdo má zájem. Chvíli po něm přišel náš soused, Francouz, který nám dává nějaký placek podobný lokši. Vzhledem k tomu, že francouzky oba dva mluvíme až po páté půlce, moc jsme nepochopili. Ale myslím si, že to má být pozornost od manželky majitele kempu každému, kdo tady kempuje. Po snídani jedeme do Essaouiry. Když hledám informace o tomto městě, čtu:" Pokud si přejete se po hluku a výrazných vůních Marrakéše na chvíli přesunout do klidnější, ale stejně zajímavé oblasti, pobřežní město Essaouira (As-Sawíra) – dříve zvané Mogador je to pravé.Má bohatou a pro Maroko typicky divokou historii, původně bylo vystavěno počátkem 15. století jako jedna z šesti pobřežních pevností spadajících pod portugalskou nadvládu. " Odcházíme od auta a jdeme pobřežím kolem Atlantiku. Přicházíme ke zmíněné pevnosti. Uděláme pár fotek a jdeme k medině. Jaká to změna, nikdo na nás nenaléhal, že se musíme jen podívat. Jojo, jen podívat, to znamenalo, dlouhé naléhání, ať něco koupíš. Tady nic. Prodavači nám párkrát sice ukázali rukama, že máme jít dál, ale pokud jsme poděkovali a naznačili hlavou, že nemáme zájem, tím byla záležitost ukončena. Medina je malá a jak je v popisu, že se tady nedá ztratit a všechny cesty vedou k oceánu, tak to sedí. Usedáme na marocký čaj, u něho je kostka cukru. Tu hodím do čaje a nalévám si. Ty brďo, čaj už byl evidentně slazený a kostka k němu byla jen pro případ, že množství kalorii by neodpovídalo chuťovým pohárkům. Snažíme se koupit nějaké dárky, ale za 100% kašmír bych ruku do ohně nedala. A tak je to se vším. Jdeme se najíst a borec hodí sardinky a kalamáry na tác a mrsk to i s tím těžkým tácem na váhu. A ještě se diví, že odcházíme naštvání. Tak nic, najíme se v autě a popojedem dál. Dnes spíme na divoko, po druhé. Ale recenze jsou super na tohle místo. Hlavně, vedle je policejní stanice. K večeru nás policajt skontroluje, zapíše si naše údaje, popřeje hezký večer a jde k vedlejšímu autu. Jo, a vedle auta leží pejskek, který se nás snažil hned po příjezdu adoptovat.
10.11.2022 Casablanca
Na základě negativních recenzí na El Jadida, není tady prý nic moc k vidění a krade se tady, budeme se snažit dojet až do Casablancy. Největšího města a přístavu v Maroku. Město není ničím zajímavé. Možná bych řekla naopak Cesta to byla dlouhá a nekonečná. Kolem 15 jsme tady, bereme taxi a jdeme se podívat na 7 největší mešitu na světě.O stavbě mešity rozhodl sám král Hassan II. V roce 1980 prohlásil, že chce dát Casablance velkou a krásnou budovu, na kterou bude město hrdé do konce časů. Řekla bych, že také jedinou. Ten zbytek je, hmm, nic moc. Přáním Hassana II. bylo, aby stavba stála na vodě stejně jako boží trůn. Jak řekl, tak se stalo. Mešita stojí z částí doopravdy nad Atlantickým oceánem. Bílozelený minaret je nejvyšší na světě a je 210 metrů vysoký. Monumentální budova koncipovaná pro 105 tisíc věřících je dílem francouzského architekta Michela Pinseaua. Komplex je zabezpečen proti zemětřesení a nachází se v něm ještě Národní muzeum a tradiční lázně. Veškerý materiál pochází z Maroka – cedrové dřevo ( tohle dřevo odpuzuje insekty), vzácný mramor i žula. Jedinou výjimkou je sklo na desítkách mohutných lustrů, které přivezli až z Benátek. Zpět jdeme pěšky kolem oceánu. Na každém volném místě na pláži hrají děti i chlapi fotbal.
Na základě negativních recenzí na El Jadida, není tady prý nic moc k vidění a krade se tady, budeme se snažit dojet až do Casablancy. Největšího města a přístavu v Maroku. Město není ničím zajímavé. Možná bych řekla naopak Cesta to byla dlouhá a nekonečná. Kolem 15 jsme tady, bereme taxi a jdeme se podívat na 7 největší mešitu na světě.O stavbě mešity rozhodl sám král Hassan II. V roce 1980 prohlásil, že chce dát Casablance velkou a krásnou budovu, na kterou bude město hrdé do konce časů. Řekla bych, že také jedinou. Ten zbytek je, hmm, nic moc. Přáním Hassana II. bylo, aby stavba stála na vodě stejně jako boží trůn. Jak řekl, tak se stalo. Mešita stojí z částí doopravdy nad Atlantickým oceánem. Bílozelený minaret je nejvyšší na světě a je 210 metrů vysoký. Monumentální budova koncipovaná pro 105 tisíc věřících je dílem francouzského architekta Michela Pinseaua. Komplex je zabezpečen proti zemětřesení a nachází se v něm ještě Národní muzeum a tradiční lázně. Veškerý materiál pochází z Maroka – cedrové dřevo ( tohle dřevo odpuzuje insekty), vzácný mramor i žula. Jedinou výjimkou je sklo na desítkách mohutných lustrů, které přivezli až z Benátek. Zpět jdeme pěšky kolem oceánu. Na každém volném místě na pláži hrají děti i chlapi fotbal.
11.11.2022 Assilah
Posouváme se opět dál, teď už k vidění moc v Maroku toho není. Vememe to opět přes dálnici, takže si ušetříme nějakou hodinku cesty. V kempu jsme odpoledne. Po odpočinku se jdeme projít kolem oceánu, pak se podívat na medinu a koupit něco k jídlu. Chtěli jsme jídlo sebou a dostali jsme neskutečně těžkou tašku . To jsem zvědavá, co všechno tam je. Objednávka byla jasná. Jedna porce kuřecí kuskus a jedna porce rybí mix. K němu suchý kuskus navíc. To co jsme si donesli, máme minimálně na 2 dny.
Posouváme se opět dál, teď už k vidění moc v Maroku toho není. Vememe to opět přes dálnici, takže si ušetříme nějakou hodinku cesty. V kempu jsme odpoledne. Po odpočinku se jdeme projít kolem oceánu, pak se podívat na medinu a koupit něco k jídlu. Chtěli jsme jídlo sebou a dostali jsme neskutečně těžkou tašku . To jsem zvědavá, co všechno tam je. Objednávka byla jasná. Jedna porce kuřecí kuskus a jedna porce rybí mix. K němu suchý kuskus navíc. To co jsme si donesli, máme minimálně na 2 dny.
12.-13.11.2022
Loučíme se s Marokem. Čeká nás posledních pár kilometrů na hranice. Dnes se jenom tak " poflakujeme", projdeme se kolem oceánu a po obědě odjíždíme směrem k hranici. Po zkušenostech s celní kontrolou při příjezdu se raději v klidu odbavíme dnes a zítra po 10 hodině se nalodíme. Takže noc už strávíme v Ceutě, španělské autonomii. Míjíme dálnici protože jsem předpokládala, že u cesty budou prodejci a my za zbytek peněz nakoupíme zeleninu a něco k jídlu. První část cesty je v pohodě, ale nejsou tady žádní prodejci. Pak se to zvrtne a jedeme výmoly jako kráva. No a už je to tady! " Jsem to věděl, že máme jet po dálnici. Hodinu jedeme takový kousek cesty! Se na to vyse....."a ještě pár nepublikovatelných vět. Tak měníme trasu, že dojedeme ještě kousek kotěhulkami a pak odbočíme na Ksar a tam se napojíme na dálnici. No vida, v Ksaru jsme utratili skoro všechny peníze. Prvně jsme dali napít autíčku a pak zbylo i na rajčátka, papriky, klobásy a tajine koření a skromný oběd. A už je tady hranice. První kontrola, druhá kontrola, třetí a u čtvrté se celník párkrát zeptá zda jsme z Česka nebo ze Slovenska, což mi bylo divné. V duchu si říkám, ať nemá averzi na Česko! Pak Bogdan otevírá zadní dveře a než skontroluje s celníkem naší garáž, tak auto kontrolujeme pejsek kvůli drogám. Jsou otevřené dveře řidiče a pes čichá i tady a pak se mne celník ptá, jestli jsem opravdu z ČR. Říkám, že ano a pak se mne zeptá jestli mluvím anglicky. Tak říkám, že trošičku. Rozsvítí se mu oči a prý:" This dog is from Czech!" Já se usměju, ptám se jestli je to fenka nebo pes a pak říkám pejskovi AHOJ. Asi celníka potěšilo, že jsem fenku pozdravila v jejím rodném jazyce protože ihned šel za dalšími celníky a něco jim vykládal a všichni se usmívali . Až večer mi došlo, že jsem se nezeptala, jak se psí lady jmenuje. Škoda . Kontrola je za námi a musíme se probojovat šíleným chaosem v Ceutě. Všude je hodně policajtů. První parkování jsme měli naplánováno v přístavu, ale tady se parkovat nedá. Vyzvedneme si jenom lístek na trajekt a jedeme na nákup. Když se Bogdan vrátil z nákupu, upozornil ho místní pán, ať tady neparkujeme, že je tady dangerous zone. Tím odpadá další parkování, které je kousíček odsud. Takže hledáme dál. Nakonec parkujeme u cesty vedle přístavu. Cestou k přístavu jsme i zjistili, proč je všude tolik policajtů. Dnes mají nějakou slavnost a lidí jdou s nějakou sochou ( Panna Maria?).
Jak na mne zapůsobilo Maroko? Všichni ho tak opěvují a tvrdí, že je to láska na první pohled. Moje pocity jsou rozpolcené. To že tady bude bída, všichni tak nějak tuší. Navíc jsme už byli v Tanzanii a Zanzibaru. Ale i tak se člověk nemůže připravit na některé " pohledy". Úplně první den jsem byla hrozně vystrašená. Hlavně když si člověk uchovává v paměti 3 roky starou událost - 2 podřezané Švýcarky. To, že to udělal Švýcar, se už nikdy nikde nenapsalo. Ale předsudek zůstal. Po přejezdu hranic jsem se bála všeho až do příjezdu do Šafšavánu. Když jsme dorazili do kempu, kde bylo hodně karavanů, tak jsem si řekla, že by přece tady tolik lidí nejelo, kdyby tady bylo nebezpečno. Tak jsem se uklidnila. Později se ukázalo, že někteří tady jezdí pravidelně ( hlavně Francouzští a Němečtí důchodci na zimu) a někteří chtějí projet nebo projeli velkou část Afriky. Nejenom Maroko. A vypadalo to, že o cestě vykládají jako by jeli třeba ....do Švýcarska, akorát hodně chudého.
Nejsilnější zážitky zde? Hned první den, kdy jsme šli do mediny v Šafšavánu a po cestě jsem viděla asi 8-10 leteho kluka, jak nese zbytky slepicím. U těch slepic seděl starý muž, který ty zbytky jedl společně s nimi. Tenhle obrázek mi zůstane před očima celý život. Neměla jsem u sebe jídlo ani drobnější peníze, pouze velkou bankovku ze směnárny. Bylo mi stydno za všechny lidi, kteří se mají lépe než on. Na zpáteční cestě tam už pán nebyl. Později jsem pochopila, že takových lidí je tady víc a já je nezachráním. Navíc, 4 roky sucha situaci tady rozhodně jenom zhoršilo.
Co se mi tady nejvíce líbilo? Fez s úžasnou starou Medinou. Tak to byl středověk . Pro mne jeden z největších zážitků všech cest. Pak Merzouga = Sahara a úžasný hostitel Ibrahim. A pak Azrou. Příroda nás nedonutila říct tady wau, teda kromě Sahary a Todry. Ale je pravda, že turistiku jsme vynechali protože by Bogdan 4 dny treku s ohledem na jeho nohu nedal. Většina lidí je hrozně milá a přátelská. Samozřejmě že jsme natrefili i na otravné naháněče, ale v naprosté většině byli lidé, se kterými jsme přišli do kontaktu, úžasní. Nikdo nás tady nepodvedl a když se na něčem domluvilo, tak to platilo.
Takže šukran a inshalah, pak někdy wadan .
Loučíme se s Marokem. Čeká nás posledních pár kilometrů na hranice. Dnes se jenom tak " poflakujeme", projdeme se kolem oceánu a po obědě odjíždíme směrem k hranici. Po zkušenostech s celní kontrolou při příjezdu se raději v klidu odbavíme dnes a zítra po 10 hodině se nalodíme. Takže noc už strávíme v Ceutě, španělské autonomii. Míjíme dálnici protože jsem předpokládala, že u cesty budou prodejci a my za zbytek peněz nakoupíme zeleninu a něco k jídlu. První část cesty je v pohodě, ale nejsou tady žádní prodejci. Pak se to zvrtne a jedeme výmoly jako kráva. No a už je to tady! " Jsem to věděl, že máme jet po dálnici. Hodinu jedeme takový kousek cesty! Se na to vyse....."a ještě pár nepublikovatelných vět. Tak měníme trasu, že dojedeme ještě kousek kotěhulkami a pak odbočíme na Ksar a tam se napojíme na dálnici. No vida, v Ksaru jsme utratili skoro všechny peníze. Prvně jsme dali napít autíčku a pak zbylo i na rajčátka, papriky, klobásy a tajine koření a skromný oběd. A už je tady hranice. První kontrola, druhá kontrola, třetí a u čtvrté se celník párkrát zeptá zda jsme z Česka nebo ze Slovenska, což mi bylo divné. V duchu si říkám, ať nemá averzi na Česko! Pak Bogdan otevírá zadní dveře a než skontroluje s celníkem naší garáž, tak auto kontrolujeme pejsek kvůli drogám. Jsou otevřené dveře řidiče a pes čichá i tady a pak se mne celník ptá, jestli jsem opravdu z ČR. Říkám, že ano a pak se mne zeptá jestli mluvím anglicky. Tak říkám, že trošičku. Rozsvítí se mu oči a prý:" This dog is from Czech!" Já se usměju, ptám se jestli je to fenka nebo pes a pak říkám pejskovi AHOJ. Asi celníka potěšilo, že jsem fenku pozdravila v jejím rodném jazyce protože ihned šel za dalšími celníky a něco jim vykládal a všichni se usmívali . Až večer mi došlo, že jsem se nezeptala, jak se psí lady jmenuje. Škoda . Kontrola je za námi a musíme se probojovat šíleným chaosem v Ceutě. Všude je hodně policajtů. První parkování jsme měli naplánováno v přístavu, ale tady se parkovat nedá. Vyzvedneme si jenom lístek na trajekt a jedeme na nákup. Když se Bogdan vrátil z nákupu, upozornil ho místní pán, ať tady neparkujeme, že je tady dangerous zone. Tím odpadá další parkování, které je kousíček odsud. Takže hledáme dál. Nakonec parkujeme u cesty vedle přístavu. Cestou k přístavu jsme i zjistili, proč je všude tolik policajtů. Dnes mají nějakou slavnost a lidí jdou s nějakou sochou ( Panna Maria?).
Jak na mne zapůsobilo Maroko? Všichni ho tak opěvují a tvrdí, že je to láska na první pohled. Moje pocity jsou rozpolcené. To že tady bude bída, všichni tak nějak tuší. Navíc jsme už byli v Tanzanii a Zanzibaru. Ale i tak se člověk nemůže připravit na některé " pohledy". Úplně první den jsem byla hrozně vystrašená. Hlavně když si člověk uchovává v paměti 3 roky starou událost - 2 podřezané Švýcarky. To, že to udělal Švýcar, se už nikdy nikde nenapsalo. Ale předsudek zůstal. Po přejezdu hranic jsem se bála všeho až do příjezdu do Šafšavánu. Když jsme dorazili do kempu, kde bylo hodně karavanů, tak jsem si řekla, že by přece tady tolik lidí nejelo, kdyby tady bylo nebezpečno. Tak jsem se uklidnila. Později se ukázalo, že někteří tady jezdí pravidelně ( hlavně Francouzští a Němečtí důchodci na zimu) a někteří chtějí projet nebo projeli velkou část Afriky. Nejenom Maroko. A vypadalo to, že o cestě vykládají jako by jeli třeba ....do Švýcarska, akorát hodně chudého.
Nejsilnější zážitky zde? Hned první den, kdy jsme šli do mediny v Šafšavánu a po cestě jsem viděla asi 8-10 leteho kluka, jak nese zbytky slepicím. U těch slepic seděl starý muž, který ty zbytky jedl společně s nimi. Tenhle obrázek mi zůstane před očima celý život. Neměla jsem u sebe jídlo ani drobnější peníze, pouze velkou bankovku ze směnárny. Bylo mi stydno za všechny lidi, kteří se mají lépe než on. Na zpáteční cestě tam už pán nebyl. Později jsem pochopila, že takových lidí je tady víc a já je nezachráním. Navíc, 4 roky sucha situaci tady rozhodně jenom zhoršilo.
Co se mi tady nejvíce líbilo? Fez s úžasnou starou Medinou. Tak to byl středověk . Pro mne jeden z největších zážitků všech cest. Pak Merzouga = Sahara a úžasný hostitel Ibrahim. A pak Azrou. Příroda nás nedonutila říct tady wau, teda kromě Sahary a Todry. Ale je pravda, že turistiku jsme vynechali protože by Bogdan 4 dny treku s ohledem na jeho nohu nedal. Většina lidí je hrozně milá a přátelská. Samozřejmě že jsme natrefili i na otravné naháněče, ale v naprosté většině byli lidé, se kterými jsme přišli do kontaktu, úžasní. Nikdo nás tady nepodvedl a když se na něčem domluvilo, tak to platilo.
Takže šukran a inshalah, pak někdy wadan .