Španělsko 10/2022 - Cesta do Maroka
Col de Nargo 11.10.2022
Odjíždíme z Organye po ekologickém vyprání všeho mého merino oblečení. Není nad ruční práci . Jedeme za lezením do Coll de Nargo. Prvně hledáme parkování a pak hledáme chodník ke skalám. No a zase jsme se trošku ztratili ale nakonec jsme tu potvůrku skálu našli. Dnes máme i fanynku. Je malá a milá . Červenka obecná. Kráska s pomerančovou náprsenkou se evidentně lidí nebojí. Chvíli nám něco vykládá, upřímně na nás kouká, a mne došlo, že asi škemrá o jídlo. Chce něco jiného než jí nabízí příroda. Bogdan jí dává kousek pečiva a Červenka se tváří spokojeně. I když leze a ptáček je celou dobu vedle mne. Balíme a vracíme se dolů. Teď se už nenecháme nachytat a nechceme se brodit pichlavými keři, tak se ptáme Francouzů, kteří jsou vedle na cestu z druhé strany a pak jdeme. Byla to chyba a už po 5 minutách poslouchám, jak Bogdan nadává, že kdyby bylo po jeho, tak jdeme tak jak jsme přišli a že on se ani neodvážil mi to navrhnout. Takže, vzpomněla jsem si na včerejší článek nejtoxičtější znamení a jen jsem prohodila. Jojo, kozoroh. Takže se vracíme zpět a jdeme původní cestou, na které jsme vlastně našli správnou cestu, bez těch pichlavých potvor. Pak se jdeme ještě podívat na vesničku, která je moc hezká a jedeme dál. Cestou musíme natankovat konečně LPG, už víme kde. Těsně před dojezdem na benzinku Bogdanovi hlásím, že za chvíli budeme odbočovat doleva, ať se připraví. Jenomže on jede pořád stejně rychle a jen se mne zeptá za jak dlouho, tak říkám, že teď, no a nevím proč začal po mne řvát, že k...on jede 150 na hodinu a že jestli si myslím, že on tak rychle zastaví a ještě nějaké další kecy, tak mu říkám proč jede v 90 150. To už jsme stáli na benzince. Pak ještě prohodil, že mu mám hlásit, že budeme odbočovat 5 km před dojezdem. Fix, či já vím, co je 5 km když minule jsem hlásila 5 km a bylo z toho 40 km!!! Tak jsem uraženě prohodila, že než nastartuje, tak mu nahlásím, že má odbočit vlevo a bude. Tak a jdeme konečně čepovat. Nikde nikdo, tak se Bogdan chytá čepování sám. Vypadá to ale poněkud složitější, tak mu říkám, že tam píšou jesli potřebujeme poradit a ruka. Tak asi je třeba zajít dovnitř. Tož tam Bogdan šel a řekl prý chlapovi, že tu je a on mu řekl OK. Tak se zas vrátil. Ptám se jestli mu řekl, že chceme poradit, na což mi zase naštvaně odpověděl, prý když jsem tak chytrá, ať to jdu domluvit. Tak jdu! Vidím obsluhu u kamionu, tak počkám, až tam nastrká 3 hadice a říkám mu hrdě:" We necesitamos ayuda con GPL." Borec evidentně pochopil, že nejsem zdejší , ale pochopil . Chlap zkontrolujte našroubovanou koncovku, strčí na ni pistoli, otočí červené tlačítko, pak chvíli drží zelené tlačítko, voila, a je to. No, sami bychom to nezvládli, ale snad příště. A teď ještě 30 km a jsme v Foradada. Evidentně jsem už odbočky hlásila dostatečně v předstihu . Tady máme v plánu jenom přespat a zítra pokračovat v cestě. Stihli jsme ještě procházku vesničkou, a že je to hodně malá vesnice, tak to byla hodně rychlá procházka.
Odjíždíme z Organye po ekologickém vyprání všeho mého merino oblečení. Není nad ruční práci . Jedeme za lezením do Coll de Nargo. Prvně hledáme parkování a pak hledáme chodník ke skalám. No a zase jsme se trošku ztratili ale nakonec jsme tu potvůrku skálu našli. Dnes máme i fanynku. Je malá a milá . Červenka obecná. Kráska s pomerančovou náprsenkou se evidentně lidí nebojí. Chvíli nám něco vykládá, upřímně na nás kouká, a mne došlo, že asi škemrá o jídlo. Chce něco jiného než jí nabízí příroda. Bogdan jí dává kousek pečiva a Červenka se tváří spokojeně. I když leze a ptáček je celou dobu vedle mne. Balíme a vracíme se dolů. Teď se už nenecháme nachytat a nechceme se brodit pichlavými keři, tak se ptáme Francouzů, kteří jsou vedle na cestu z druhé strany a pak jdeme. Byla to chyba a už po 5 minutách poslouchám, jak Bogdan nadává, že kdyby bylo po jeho, tak jdeme tak jak jsme přišli a že on se ani neodvážil mi to navrhnout. Takže, vzpomněla jsem si na včerejší článek nejtoxičtější znamení a jen jsem prohodila. Jojo, kozoroh. Takže se vracíme zpět a jdeme původní cestou, na které jsme vlastně našli správnou cestu, bez těch pichlavých potvor. Pak se jdeme ještě podívat na vesničku, která je moc hezká a jedeme dál. Cestou musíme natankovat konečně LPG, už víme kde. Těsně před dojezdem na benzinku Bogdanovi hlásím, že za chvíli budeme odbočovat doleva, ať se připraví. Jenomže on jede pořád stejně rychle a jen se mne zeptá za jak dlouho, tak říkám, že teď, no a nevím proč začal po mne řvát, že k...on jede 150 na hodinu a že jestli si myslím, že on tak rychle zastaví a ještě nějaké další kecy, tak mu říkám proč jede v 90 150. To už jsme stáli na benzince. Pak ještě prohodil, že mu mám hlásit, že budeme odbočovat 5 km před dojezdem. Fix, či já vím, co je 5 km když minule jsem hlásila 5 km a bylo z toho 40 km!!! Tak jsem uraženě prohodila, že než nastartuje, tak mu nahlásím, že má odbočit vlevo a bude. Tak a jdeme konečně čepovat. Nikde nikdo, tak se Bogdan chytá čepování sám. Vypadá to ale poněkud složitější, tak mu říkám, že tam píšou jesli potřebujeme poradit a ruka. Tak asi je třeba zajít dovnitř. Tož tam Bogdan šel a řekl prý chlapovi, že tu je a on mu řekl OK. Tak se zas vrátil. Ptám se jestli mu řekl, že chceme poradit, na což mi zase naštvaně odpověděl, prý když jsem tak chytrá, ať to jdu domluvit. Tak jdu! Vidím obsluhu u kamionu, tak počkám, až tam nastrká 3 hadice a říkám mu hrdě:" We necesitamos ayuda con GPL." Borec evidentně pochopil, že nejsem zdejší , ale pochopil . Chlap zkontrolujte našroubovanou koncovku, strčí na ni pistoli, otočí červené tlačítko, pak chvíli drží zelené tlačítko, voila, a je to. No, sami bychom to nezvládli, ale snad příště. A teď ještě 30 km a jsme v Foradada. Evidentně jsem už odbočky hlásila dostatečně v předstihu . Tady máme v plánu jenom přespat a zítra pokračovat v cestě. Stihli jsme ještě procházku vesničkou, a že je to hodně malá vesnice, tak to byla hodně rychlá procházka.
Cubells 12.10.2022
Bogdan řeší faktury no a máme opět dusnou atmosféru. Kolabuje mu internet a pořád se mu odpojuje připojení v bance. To by jste tady nechtěli být. Ani já ne. Ale já mám smůlu. Až dokončí práci, zakouří si. Špatnou náladu přenechá mně. Jedeme kousek dál, pod skály, do Cubells. Tady už je hromada aut. Dnes jdeme cestou podle průvodce, i tak jsme se 3 x vraceli a na zpáteční cestě zjistili, že začátek cesty byl úplně jinde. Bogdan vyleze 2 a půl cesty. Na jedné má " zásek", ale lezci od vedle mu cestu vylezli a karabinu přinesli. Scházíme dolů a pokračuje v cestě dál, do Tarres. Bohužel cestou se nám nepodařilo nakoupit, takže snad zítra. Jinak bude dieta . Dnes parkujeme vedle Američanky, která si koupila auto v Anglii a 7 let cestuje po Evropě.
Bogdan řeší faktury no a máme opět dusnou atmosféru. Kolabuje mu internet a pořád se mu odpojuje připojení v bance. To by jste tady nechtěli být. Ani já ne. Ale já mám smůlu. Až dokončí práci, zakouří si. Špatnou náladu přenechá mně. Jedeme kousek dál, pod skály, do Cubells. Tady už je hromada aut. Dnes jdeme cestou podle průvodce, i tak jsme se 3 x vraceli a na zpáteční cestě zjistili, že začátek cesty byl úplně jinde. Bogdan vyleze 2 a půl cesty. Na jedné má " zásek", ale lezci od vedle mu cestu vylezli a karabinu přinesli. Scházíme dolů a pokračuje v cestě dál, do Tarres. Bohužel cestou se nám nepodařilo nakoupit, takže snad zítra. Jinak bude dieta . Dnes parkujeme vedle Američanky, která si koupila auto v Anglii a 7 let cestuje po Evropě.
13.10. Siurana
Siurana, Bogdan tady prý musí být, protože to je to horolezecká meka. Prý se tam jen projdeme. Prý. Parkujeme a za 2 minuty je všechno jinak. Z toho auta před námi vylezl nějaký pár a podle slov Bogdana cituji:" Nevypadali na extrémně zdatné lezce". Pane Bože, nebudu se k této hlášce vůbec vyjadřovat protože my jsme Spidermani . Takže Bogdan vytahuje ty těžké ruksaky protože nakonec zjistil, že tady jsou i lehčí cesty. Jak se dívám na ty mury, z kterých mi je blbě už od pohledu, a po včerejší "prohře " se skálou, nevím, nevím. Ale aspoň se projdeme. I ze zátěží. Ušli jsme nějaký kousek cesty a Bogdan mi oznamuje, že se musíme dostat tam dolů. Někde tady musí být chodníček. Teď už se zelená barva mění na fialovou. Si ze mne snad dělá srandu! Vždyť já se tam nemůžu ani podívat a já tam mám slézt? A ještě přes takovou osekanou skálu a pak šup dolů. Neřekla jsem ani půl slova, i tak pochopil, co si o téhle exklusivní nabídce myslím. Do toho mi ještě hlásí, že tady je taková malilinká úžovka. Jak my dva sme se mohli potkat, vždyť větší Jin a Jang není. On odvážný sportovec každým coulem a já antisportovec s neskutečným množstvím fobií. Bůh má smysl pro humor. To teda ne že ne. Vracíme se k autu, necháme tam tréninkovou zátěž pro efektivní chůzí a jdeme se podívat na vesničku. Ta je malinká a moc sympatická. Tady nás oslovuje paní, která zachytila kousek rozhovoru a ptá se, zda jsme z Česka. Prý ve Španělsku žije, původně pochází z Havířova a v Siuraně je prvně i se sestřenicí, která za ní přijela. No vida, první Češi na naší cestě. Teda Češky. Po kávě s výhledem na všechny ty mega obrovské skály všude kolem, se vracíme k autu a pokračujeme dál. Čeká nás cca 210 km a 4 hodiny v autě. Když jsem viděla tu pavučinu na mapě, kam máme dojet, jenom jsem zahlásila, ať Bogdana ani nenapadne po mne křičet, jestli to jako navigátor zkoním . Na místě jsme k večeru a stihneme krátkou procházku kolem moře. Tady už jsme byli před 2 léty. Bogdan jde vyzkoušet teplotu vody. Mám se prý na co zítra těšit, voda je jako polévka.
Siurana, Bogdan tady prý musí být, protože to je to horolezecká meka. Prý se tam jen projdeme. Prý. Parkujeme a za 2 minuty je všechno jinak. Z toho auta před námi vylezl nějaký pár a podle slov Bogdana cituji:" Nevypadali na extrémně zdatné lezce". Pane Bože, nebudu se k této hlášce vůbec vyjadřovat protože my jsme Spidermani . Takže Bogdan vytahuje ty těžké ruksaky protože nakonec zjistil, že tady jsou i lehčí cesty. Jak se dívám na ty mury, z kterých mi je blbě už od pohledu, a po včerejší "prohře " se skálou, nevím, nevím. Ale aspoň se projdeme. I ze zátěží. Ušli jsme nějaký kousek cesty a Bogdan mi oznamuje, že se musíme dostat tam dolů. Někde tady musí být chodníček. Teď už se zelená barva mění na fialovou. Si ze mne snad dělá srandu! Vždyť já se tam nemůžu ani podívat a já tam mám slézt? A ještě přes takovou osekanou skálu a pak šup dolů. Neřekla jsem ani půl slova, i tak pochopil, co si o téhle exklusivní nabídce myslím. Do toho mi ještě hlásí, že tady je taková malilinká úžovka. Jak my dva sme se mohli potkat, vždyť větší Jin a Jang není. On odvážný sportovec každým coulem a já antisportovec s neskutečným množstvím fobií. Bůh má smysl pro humor. To teda ne že ne. Vracíme se k autu, necháme tam tréninkovou zátěž pro efektivní chůzí a jdeme se podívat na vesničku. Ta je malinká a moc sympatická. Tady nás oslovuje paní, která zachytila kousek rozhovoru a ptá se, zda jsme z Česka. Prý ve Španělsku žije, původně pochází z Havířova a v Siuraně je prvně i se sestřenicí, která za ní přijela. No vida, první Češi na naší cestě. Teda Češky. Po kávě s výhledem na všechny ty mega obrovské skály všude kolem, se vracíme k autu a pokračujeme dál. Čeká nás cca 210 km a 4 hodiny v autě. Když jsem viděla tu pavučinu na mapě, kam máme dojet, jenom jsem zahlásila, ať Bogdana ani nenapadne po mne křičet, jestli to jako navigátor zkoním . Na místě jsme k večeru a stihneme krátkou procházku kolem moře. Tady už jsme byli před 2 léty. Bogdan jde vyzkoušet teplotu vody. Mám se prý na co zítra těšit, voda je jako polévka.
14.10.2023
Dnes máme rest day. Zajedeme si na kole do vedlejšího města na víno, což je 30 km tam a zpět. Odpoledne si užijeme sluníčko a moře. Původně měl Bogdan v plánu spojit a projet všechny cyklo trasy, které jsme jeli před 2 léty. To by bylo 120 km. Když ale zjistit, že k nervovému kolapsu nemám daleko, výrazně ubral. K večeru se přemístíme do Jerice, kde už jsme také byli. Moc se nám tady líbilo, ale tenkrát nás vyhnal odsud mráz, teda spíš nedostatek LPG .
Dnes máme rest day. Zajedeme si na kole do vedlejšího města na víno, což je 30 km tam a zpět. Odpoledne si užijeme sluníčko a moře. Původně měl Bogdan v plánu spojit a projet všechny cyklo trasy, které jsme jeli před 2 léty. To by bylo 120 km. Když ale zjistit, že k nervovému kolapsu nemám daleko, výrazně ubral. K večeru se přemístíme do Jerice, kde už jsme také byli. Moc se nám tady líbilo, ale tenkrát nás vyhnal odsud mráz, teda spíš nedostatek LPG .
15.-16.10.2022 Jerica
15.10.2022 Tak a bude se lézt. Moje předpověď, že vzhledem k tomu že bude sobota a každý horolezec z okolí sem dorazí, se naplnila. Naštěstí všichni visí na protější straně. Po chvíli jsme pochopili proč. Oni byli ve stínu a na nás celou dobu svítilo slunce. Navážeme se, Bogdan vylezl první cestu s menším trápením a prý ať si to vylezu taky. Srdečně poděkuji, ale prý cesta je mooc hezká až do toho místa skoro nahoře, kde se sekl. Jestli mi to nepůjde, tak mne spustí dolů. Tak jdu, debil. Už od začátku nahlas nadávám, že se mi to nelíbí, že Bogdan se tam trápil a já se nechám nachytat. Jsem u onoho místa, Bogdan mi radí, že po pravé straně je trochu víc nahoře chyt pro ruku. Jo, on má o nějaký centimetr navíc a to se mam tady nechat natáhnou na skřipec nebo co . Nevím jak, ale nějak se mi podařilo přelézt tuhle potvoru, jsem nad ní a najednou nemám pocit bezpečí. Stáhlo mi krk, ruce a nohy se mi klepou a já nevím co dělat a jak se dostat dolů. Bogdan se mne snaží uklidnit, ale moc to nezabírá a hláška:" Neboj, držím Tě, jenom si sedni do lana", mne akorát rozzuřila. Asi sekundu jsem uvažovala skočit přímo na něho a uškrtit ho. Pak jsem jenom zařvala, neraď, nic neříkej a pomalu mne spouštěj. Jsem dole a je mi úplně mizerně. Brečím. Bogdan se mne ptá, co se stalo, že jsem vylezla i to těžké místo a tam už to bylo v pohodě. Nevím, prostě najednou jsem neměla pocit bezpečí ale panickou hrůzu. Bogdan leze další cestu. Evidentně nemá dost protože místo 2 plánovaných cest, jde kouknout ještě do vedlejšího sektoru a křičí na mne, ať balím, že jdeme ještě vedle. Tam ještě vyleze 2 cesty a než odejdeme, zapálí si cigaretu a říká mi, že mi udělal krásnou fotku z lezení. Než dokouří, tak se na ni chci podívat a říká mi:" Ani špeky Ti tam není vidět, odfotil jsem Tě jak si se natáhla, takže špek se schoval." Okamžitě mu došlo, co ze sebe vypustil a říká, že to tak nemyslel. Na co jsem mu odpověděla:" Tobě ta huba jede rychleji než mozek." Jsme k autu a Bogdan začíná hekat, že je úplně rozlámaný a všechno ho bolí. Tak mu odpovídám:" A nebylo to málo?" = zápisek z dřívějších cest .Dvě cesty mu totiž nestačili
Po odpočinku jdeme na procházku do dediny, krásnou stezkou kolem potoka. Jsme na náměstí, které si pamatuje z minula a restaurace, v které jsme seděli, je zavřená. Stojí tady nějaký místní pán, který se nám snaží vysvětlit, že je zavřeno. Nejsem přece debil, vidím, že je cerrado (zavřená). Posílá nás secunda calle (druhá ulice) kde je prý bar. No vidíš, ono to půjde ta španělština, ne že né Dorazili jsme do baru, kde uvnitř sedí po jedné straně ženy a hrají Bingo a po druhé muži, ti hrají karty. My si dáme víno a nějaký anýzový místní alkohol. Najednou tady sedí i pán, co nám poradil, kde je otevřený bar. Ptá se nás odkud jsme. Zná Československo, takže správně tušíte, že to není teenager. Pak vyzvídá, jestli cestujeme po Španělsku, jestli se nám tady líbí atd. Volá nám Sofinka a chlubí se, že už umí říct Ryba a ne Lyba. Chválím ji a ptám se, kdo ji to naučil a Verča ji nabádá, ať se pochlubi, jak se R naučila. Sof se směje, prý na sprostém slově. Prvně se cuká, ale pak vyhrkne PRRRRRDEL!!! .
Vzhledem k tomu, že já všechno dělám hodně pomalu, teda i piju, tak si Bogdan objedná ještě jednu anýzovku, to dá rozum, že tu nebude jen tak sedět a koukat na mne.
16.10.2022 Kolo z Jerice do Navajas. Tam 23 km, 2 hodiny cesty, zpět 10 km 42 minut. Na náměstí usedáme na něco malého k jídlu. Objednáváme si tapas. Pečené brambory pro nás, pro mne sepii a Bogdan se ptá čističky, jestli nemají něco vepřového, ona přikyvuje a něco říká. Bogdan se bláhově usměje, že ano, to chce. Jak by ji rozuměl. Když odešla, říká mi, že tam viděl nést obsluhu něco v misce a vypadalo to jako vepřové nožičky. Hned jsem si vzpomněla na Portugalsko . No jet na kole zpět tou samou cestou, tak by se ve mně dlouho to vepřové neohřálo . Už nám to nesou, taky už mám hlad, juuj, velký. Bogdanovi svítí oči, prý:" to jsou škvarky!" No tak to teda nevím, ale nic neříkám. I tak by mi to bylo k ničemu cokoliv říct. Po čtvrtém škvarku se už tak šťastně netvářil. Po chvíli řekl, že večer mu asi nebude dobře a po krátké odmlce ještě dodal:" To byla asi blbost si to objednat, co ?" No teda rozhodně jsem netvrdila, že udělal dobře . Na zpáteční cestě přejíždíme kolem honosných vilek krásnou cyklostezkou bývalou železniční tratí.
Hláška dne:
Bogdan: "Co tak funíš, zapni si tu elektriku. Na co to máš!"
Já:"Já nefuním, že nemůžu, já funím protože se bojím, že spadnu."
15.10.2022 Tak a bude se lézt. Moje předpověď, že vzhledem k tomu že bude sobota a každý horolezec z okolí sem dorazí, se naplnila. Naštěstí všichni visí na protější straně. Po chvíli jsme pochopili proč. Oni byli ve stínu a na nás celou dobu svítilo slunce. Navážeme se, Bogdan vylezl první cestu s menším trápením a prý ať si to vylezu taky. Srdečně poděkuji, ale prý cesta je mooc hezká až do toho místa skoro nahoře, kde se sekl. Jestli mi to nepůjde, tak mne spustí dolů. Tak jdu, debil. Už od začátku nahlas nadávám, že se mi to nelíbí, že Bogdan se tam trápil a já se nechám nachytat. Jsem u onoho místa, Bogdan mi radí, že po pravé straně je trochu víc nahoře chyt pro ruku. Jo, on má o nějaký centimetr navíc a to se mam tady nechat natáhnou na skřipec nebo co . Nevím jak, ale nějak se mi podařilo přelézt tuhle potvoru, jsem nad ní a najednou nemám pocit bezpečí. Stáhlo mi krk, ruce a nohy se mi klepou a já nevím co dělat a jak se dostat dolů. Bogdan se mne snaží uklidnit, ale moc to nezabírá a hláška:" Neboj, držím Tě, jenom si sedni do lana", mne akorát rozzuřila. Asi sekundu jsem uvažovala skočit přímo na něho a uškrtit ho. Pak jsem jenom zařvala, neraď, nic neříkej a pomalu mne spouštěj. Jsem dole a je mi úplně mizerně. Brečím. Bogdan se mne ptá, co se stalo, že jsem vylezla i to těžké místo a tam už to bylo v pohodě. Nevím, prostě najednou jsem neměla pocit bezpečí ale panickou hrůzu. Bogdan leze další cestu. Evidentně nemá dost protože místo 2 plánovaných cest, jde kouknout ještě do vedlejšího sektoru a křičí na mne, ať balím, že jdeme ještě vedle. Tam ještě vyleze 2 cesty a než odejdeme, zapálí si cigaretu a říká mi, že mi udělal krásnou fotku z lezení. Než dokouří, tak se na ni chci podívat a říká mi:" Ani špeky Ti tam není vidět, odfotil jsem Tě jak si se natáhla, takže špek se schoval." Okamžitě mu došlo, co ze sebe vypustil a říká, že to tak nemyslel. Na co jsem mu odpověděla:" Tobě ta huba jede rychleji než mozek." Jsme k autu a Bogdan začíná hekat, že je úplně rozlámaný a všechno ho bolí. Tak mu odpovídám:" A nebylo to málo?" = zápisek z dřívějších cest .Dvě cesty mu totiž nestačili
Po odpočinku jdeme na procházku do dediny, krásnou stezkou kolem potoka. Jsme na náměstí, které si pamatuje z minula a restaurace, v které jsme seděli, je zavřená. Stojí tady nějaký místní pán, který se nám snaží vysvětlit, že je zavřeno. Nejsem přece debil, vidím, že je cerrado (zavřená). Posílá nás secunda calle (druhá ulice) kde je prý bar. No vidíš, ono to půjde ta španělština, ne že né Dorazili jsme do baru, kde uvnitř sedí po jedné straně ženy a hrají Bingo a po druhé muži, ti hrají karty. My si dáme víno a nějaký anýzový místní alkohol. Najednou tady sedí i pán, co nám poradil, kde je otevřený bar. Ptá se nás odkud jsme. Zná Československo, takže správně tušíte, že to není teenager. Pak vyzvídá, jestli cestujeme po Španělsku, jestli se nám tady líbí atd. Volá nám Sofinka a chlubí se, že už umí říct Ryba a ne Lyba. Chválím ji a ptám se, kdo ji to naučil a Verča ji nabádá, ať se pochlubi, jak se R naučila. Sof se směje, prý na sprostém slově. Prvně se cuká, ale pak vyhrkne PRRRRRDEL!!! .
Vzhledem k tomu, že já všechno dělám hodně pomalu, teda i piju, tak si Bogdan objedná ještě jednu anýzovku, to dá rozum, že tu nebude jen tak sedět a koukat na mne.
16.10.2022 Kolo z Jerice do Navajas. Tam 23 km, 2 hodiny cesty, zpět 10 km 42 minut. Na náměstí usedáme na něco malého k jídlu. Objednáváme si tapas. Pečené brambory pro nás, pro mne sepii a Bogdan se ptá čističky, jestli nemají něco vepřového, ona přikyvuje a něco říká. Bogdan se bláhově usměje, že ano, to chce. Jak by ji rozuměl. Když odešla, říká mi, že tam viděl nést obsluhu něco v misce a vypadalo to jako vepřové nožičky. Hned jsem si vzpomněla na Portugalsko . No jet na kole zpět tou samou cestou, tak by se ve mně dlouho to vepřové neohřálo . Už nám to nesou, taky už mám hlad, juuj, velký. Bogdanovi svítí oči, prý:" to jsou škvarky!" No tak to teda nevím, ale nic neříkám. I tak by mi to bylo k ničemu cokoliv říct. Po čtvrtém škvarku se už tak šťastně netvářil. Po chvíli řekl, že večer mu asi nebude dobře a po krátké odmlce ještě dodal:" To byla asi blbost si to objednat, co ?" No teda rozhodně jsem netvrdila, že udělal dobře . Na zpáteční cestě přejíždíme kolem honosných vilek krásnou cyklostezkou bývalou železniční tratí.
Hláška dne:
Bogdan: "Co tak funíš, zapni si tu elektriku. Na co to máš!"
Já:"Já nefuním, že nemůžu, já funím protože se bojím, že spadnu."
17.10.2022 Jerica
Lezení v Jerici. Prvně jsme mysleli, že zkusíme sektory, které byly včera naproti nám. Když jsme tam došli, Bogdanovi se skály moc nelíbily a tak zrezignoval z dnešního lezení. Navrhla jsem mu, až jdeme do včerejší oblasti, že tam jsme zhruba za 20 minut. Ani neříkám, jak ho to potěšilo. Po návratu k autu a krátkém odpočinku jedeme do Sierra de Toix.
Lezení v Jerici. Prvně jsme mysleli, že zkusíme sektory, které byly včera naproti nám. Když jsme tam došli, Bogdanovi se skály moc nelíbily a tak zrezignoval z dnešního lezení. Navrhla jsem mu, až jdeme do včerejší oblasti, že tam jsme zhruba za 20 minut. Ani neříkám, jak ho to potěšilo. Po návratu k autu a krátkém odpočinku jedeme do Sierra de Toix.
18.10.2022 Sierra de Toix
Celý den na pláži, kniha, opalování, odpočinek, moře. Večer se posouváme pod skály.
Celý den na pláži, kniha, opalování, odpočinek, moře. Večer se posouváme pod skály.
19.-20.10. Sierra del Toix
19.10.2022 Lezení, odpoledne jedeme na pláž. Večer procházka s vínem v restauraci v přístavu, ve které jsme byli před 2 léty. A pak večer jsem měla připravit večeři. Fondue. Po prvé a naposled. Prý jsem to celé posrala, že on to minule míchal celou dobu a měl to hladké a já jsem z toho udělala guc! Následoval málem rozvod a hláška tohoto zájezdu a vůbec všech zájezdů byla:" Já jsem do tebe zainvestoval 16 eur a k čemu mi to bylo!" Super! Pak už bylo ticho, ať si mluví sám se sebou. A ať mu to druhé já i vaří. Třeba Fondue, které mi vůbec nechutná!
20.10.2022
Dnes jsme si raději na lezení přivstali. Po včerejších vedrech, jsem prohlásila, že se tam nebudu tak potit v poledne. Raději se obětují a vstanu dříve. Jsme u skály a tady už tady visí 2 páry. Jdeme do sektoru za ně a vybavuleme se. Dnes pro mne nebyl den Dé a já jsem po vylezení cesty opět dostala panický záchvat ( zatím nejhorší) a nemohla se dostat dolů. Mozek mi úplně vypnul, bylo mi špatně od žaludku, stočilo se mi v hlavě, do toho jsem začala rychle dýchat. Bylo jasné že to vůbec není dobré, že jestli se během minuty nezačnu nějak dostávat dole, tak prostě zkolabuji. Bogdan asi viděl, že je kurnia zle, když už si nedovolil ani pípnout, že mám být v klidu a sednout si do lana. Řekl mi, ať to pomalu záčnu scházet, hlava to vyhodnotila jako že to je asi jediná možnost a pomalu jsem scházela Z lezením je konec. Pro mne. Bogdan samozřejmě ještě neměl dost a když jsem se uklidnila, vylezl ještě 2 cesty. Pak jsme se sbalili a zajeli opět k moři. Juu, to byla paráda vlézt do příjemně nahřáté vody a spláchnou pot. Ještě k večeru jedeme do Selly. Tady se nás minule moc líbilo.
19.10.2022 Lezení, odpoledne jedeme na pláž. Večer procházka s vínem v restauraci v přístavu, ve které jsme byli před 2 léty. A pak večer jsem měla připravit večeři. Fondue. Po prvé a naposled. Prý jsem to celé posrala, že on to minule míchal celou dobu a měl to hladké a já jsem z toho udělala guc! Následoval málem rozvod a hláška tohoto zájezdu a vůbec všech zájezdů byla:" Já jsem do tebe zainvestoval 16 eur a k čemu mi to bylo!" Super! Pak už bylo ticho, ať si mluví sám se sebou. A ať mu to druhé já i vaří. Třeba Fondue, které mi vůbec nechutná!
20.10.2022
Dnes jsme si raději na lezení přivstali. Po včerejších vedrech, jsem prohlásila, že se tam nebudu tak potit v poledne. Raději se obětují a vstanu dříve. Jsme u skály a tady už tady visí 2 páry. Jdeme do sektoru za ně a vybavuleme se. Dnes pro mne nebyl den Dé a já jsem po vylezení cesty opět dostala panický záchvat ( zatím nejhorší) a nemohla se dostat dolů. Mozek mi úplně vypnul, bylo mi špatně od žaludku, stočilo se mi v hlavě, do toho jsem začala rychle dýchat. Bylo jasné že to vůbec není dobré, že jestli se během minuty nezačnu nějak dostávat dole, tak prostě zkolabuji. Bogdan asi viděl, že je kurnia zle, když už si nedovolil ani pípnout, že mám být v klidu a sednout si do lana. Řekl mi, ať to pomalu záčnu scházet, hlava to vyhodnotila jako že to je asi jediná možnost a pomalu jsem scházela Z lezením je konec. Pro mne. Bogdan samozřejmě ještě neměl dost a když jsem se uklidnila, vylezl ještě 2 cesty. Pak jsme se sbalili a zajeli opět k moři. Juu, to byla paráda vlézt do příjemně nahřáté vody a spláchnou pot. Ještě k večeru jedeme do Selly. Tady se nás minule moc líbilo.
21.10. Sella
Po probuzení říkám Bogdanovi, že jeho by ukradli i s autem a ani by o tom nevěděl. Ptá se proč, tak hlásím, že v 1 hodinu slyším pořád chodit někoho kolem auta. Chvíli poslouchám, pak poslouchám se zatajeným dechem a pak potichu lezu s postele, odestřu okno a koukám odkud zvuk jde. Vedle nás "přistálo " auto a teď se předělává na spaní. Po hodině v něm konečně přestali izolovat okna, rozkládat matrace a nevím co všechno ještě. Pak začali zavírat a otevírat dveře. Já jsem ani netušila, kolikrát je může v takovém autě během krátké chvíle prásknout dveřmi. Konečně klid, jenom já pak nějak nemůžu usnout. A pak před 7 už vedle budovali stavaři nějaké dílo, na což mi Bogdan odpověděl, že ne každý se může v 7 válet v posteli. Rozčtvrtit ho je málo. Ale pak bych se pak musela ještě drbat s úklidem těla. Počkám si na karmu. Jde se lézt. Dnes i s turistikou. Bogdan prý veme oba ty těžké ruksaky s lezením a já vemu dostatečné množství vody a svačinu. Protestuji, že to je daleko, že vemu něco z lezení i já. Ale, rohatý kozoroh... Čekají nás šťavnaté 3 kilometry. Jdeme, někde po 2 kilometrech, když už toho teď máme plné kecky, si vzpomínám, že to bylo daleko jak sviňa a podvědomí něco mele o šesti kilometrech. Dnes tu asi nechám duši. Je teplo jako v Keni a ještě nedýchatelno. V Španělsku už 2 týdny řádí nějaké mimořádně příznivé teplé počasí a já ani nemůžu nadávat. Když už jsem chtěla za teplem, že. A když už jsem tak v tom Švýcarsku vymrzla, že . Takže, zuby dám k sobě, držím pusu a šlapu. U třetího kilometru jsem si dovolila naznačit, že těch kilometrů bylo 6, na což Bogdan odsekl, že ta skála už je tady, tak co to vykládám. Z třech kilometrů je šest. Bogdan samozřejmě o těch šesti kilometrech neřekl ani půl slova. Jediné co byl schopen ze sebe vydat, bylo že je dojeb....jako cikánská hračka už teď. Komentáře jsem si nechala pro sebe. Jestli si myslí, že sníme svačinu a vrátíme se zpět, tak to teda prr. Chtěl lézt, ať leze! To co se dělo u lezení, škoda psát. První dvě cesty byly v pohodě. Pak se to zlomilo, a už jsem poslouchala:" to je tady na prd, je to kluzké atd..." Závěr, prý to lézt nebude. Tak se balíme, bereme ty ruksaky, já skoro prázdný, svačinu jsme snědli a vypili. Bogdan opět trvá na svém, odnese si všechno sám. Už po kilometru vypadá, že budu volat záchranku a to jsme teprve vyšli z lesa. Co těch 5 kilometrů po asfaltu bez stínu! Byla to tichá a dlouhá cesta. Jen jednou se zeptal, jestli se napijeme, pak do sebe nasál vodu jako velbloud a zas šel. Jen pro sebe si nadával, že si vzal blbé boty. Rozmluvil se až poslední kilometr, když už bylo vidět Sellu. U auta jebnul ruksak na zem, sedl si a hodinu se ani nehnul. Zítřejší kolo prý sere, balíme se a jedeme k moři. Jo a o lezení nechce aspoň dva dny slyšet. Když obživl, pokračujeme v cestě. Večer jsme u moře, ale je tu tak 50 aut. Karavanů. No nic, parkujeme a Bogdan se jde ještě zchladit do moře, ještě že tak. K explozi už dnes neměl daleko. Já chystám večeři. Pak celý večer poslouchám, jak že ho bolí nožičky. Pravá to je jasné, po úrazu a levá po dnešní turistice. A jak je úplně zničený. Jsem zvědavá, jak dlouho mu to zničení potrvá.
22.10.2022
V noci tady přijížděly další auta a evidentně se chtěli podívat na noční moře a o celé té nádheře měli potřebu diskutovat. Jako by si nemohli nachystat budík na 7 a vstát se sluncem. Když už jsem konečně nevím po které usnula, začala tady běhat nějaká šílená ženská a ječela nějaké jméno. Asi se šel nějaký domácí mazlíček proběhnout za nějakou šťabajznou. Při rozbřesku si to zopakovala, nevím jestli si nastavila budík nebo se vrátila z vedlejší vesnice, ale v každém případě teď jezdil na motorce i borec a volali jméno v duetu. Fix, druhá noc co jsem se nevyspala. Ještě mám zalepené oči a už se mne Bogdan ptá, co budeme dnes dělat. Odpovídám, že ještě spím, ať se mne zeptá až opravdu vstanu. Ne jenom tělo. Po 5 minutách mi zahlásí, že se nudí, že půjde asi běhat, to mne probudilo víc než káva. Odpovídám mu, ať si nezapomene vzít i ruksak s horolezeckou výbavou. Evidentně se hodně pobavil a zapomněl, že ho bolí i pravá i levá noha. Pak mi řekl, že určitě myslím, že kdyby třeba natrefil na skálu. No jasně, že jsem to myslela přesně takhle . Množství karavanů nás nenadchlo, tak se raději po snídani balíme a jedeme dál. Bogdan počítal a spočítal, že si dnes cestu natáhne a pojedeme až do Nerje, což je více než 400 km. Tzn. kilometry a kilometry v autě s krátkou přestávkou na nákup a pak oběd. V 17 jsme na místě a než jsem si stihla odepnout pás, Bogdan vyskočil, že se jdeme vykoupat do moře než zaleze sluníčko . Dvě věci, mám hlad a nikde nevidím sluníčko, jen opar. Hlad se prý nepočítá, že jsem mu řekla že jíst se ma 3 x denně, tak co si stěžuji. Zapomněl na svačiny. Bereme osušky a jdeme se koupat. Voda je oproti Sierra de Toix ledová, ani se mi tam nechce. A to jsme 500 km jižněji. Večer máme výpadek signálu a dvě hodiny se ho snažíme najít. Nic. Vzdali jsme to. Knížka je jistota.
Po probuzení říkám Bogdanovi, že jeho by ukradli i s autem a ani by o tom nevěděl. Ptá se proč, tak hlásím, že v 1 hodinu slyším pořád chodit někoho kolem auta. Chvíli poslouchám, pak poslouchám se zatajeným dechem a pak potichu lezu s postele, odestřu okno a koukám odkud zvuk jde. Vedle nás "přistálo " auto a teď se předělává na spaní. Po hodině v něm konečně přestali izolovat okna, rozkládat matrace a nevím co všechno ještě. Pak začali zavírat a otevírat dveře. Já jsem ani netušila, kolikrát je může v takovém autě během krátké chvíle prásknout dveřmi. Konečně klid, jenom já pak nějak nemůžu usnout. A pak před 7 už vedle budovali stavaři nějaké dílo, na což mi Bogdan odpověděl, že ne každý se může v 7 válet v posteli. Rozčtvrtit ho je málo. Ale pak bych se pak musela ještě drbat s úklidem těla. Počkám si na karmu. Jde se lézt. Dnes i s turistikou. Bogdan prý veme oba ty těžké ruksaky s lezením a já vemu dostatečné množství vody a svačinu. Protestuji, že to je daleko, že vemu něco z lezení i já. Ale, rohatý kozoroh... Čekají nás šťavnaté 3 kilometry. Jdeme, někde po 2 kilometrech, když už toho teď máme plné kecky, si vzpomínám, že to bylo daleko jak sviňa a podvědomí něco mele o šesti kilometrech. Dnes tu asi nechám duši. Je teplo jako v Keni a ještě nedýchatelno. V Španělsku už 2 týdny řádí nějaké mimořádně příznivé teplé počasí a já ani nemůžu nadávat. Když už jsem chtěla za teplem, že. A když už jsem tak v tom Švýcarsku vymrzla, že . Takže, zuby dám k sobě, držím pusu a šlapu. U třetího kilometru jsem si dovolila naznačit, že těch kilometrů bylo 6, na což Bogdan odsekl, že ta skála už je tady, tak co to vykládám. Z třech kilometrů je šest. Bogdan samozřejmě o těch šesti kilometrech neřekl ani půl slova. Jediné co byl schopen ze sebe vydat, bylo že je dojeb....jako cikánská hračka už teď. Komentáře jsem si nechala pro sebe. Jestli si myslí, že sníme svačinu a vrátíme se zpět, tak to teda prr. Chtěl lézt, ať leze! To co se dělo u lezení, škoda psát. První dvě cesty byly v pohodě. Pak se to zlomilo, a už jsem poslouchala:" to je tady na prd, je to kluzké atd..." Závěr, prý to lézt nebude. Tak se balíme, bereme ty ruksaky, já skoro prázdný, svačinu jsme snědli a vypili. Bogdan opět trvá na svém, odnese si všechno sám. Už po kilometru vypadá, že budu volat záchranku a to jsme teprve vyšli z lesa. Co těch 5 kilometrů po asfaltu bez stínu! Byla to tichá a dlouhá cesta. Jen jednou se zeptal, jestli se napijeme, pak do sebe nasál vodu jako velbloud a zas šel. Jen pro sebe si nadával, že si vzal blbé boty. Rozmluvil se až poslední kilometr, když už bylo vidět Sellu. U auta jebnul ruksak na zem, sedl si a hodinu se ani nehnul. Zítřejší kolo prý sere, balíme se a jedeme k moři. Jo a o lezení nechce aspoň dva dny slyšet. Když obživl, pokračujeme v cestě. Večer jsme u moře, ale je tu tak 50 aut. Karavanů. No nic, parkujeme a Bogdan se jde ještě zchladit do moře, ještě že tak. K explozi už dnes neměl daleko. Já chystám večeři. Pak celý večer poslouchám, jak že ho bolí nožičky. Pravá to je jasné, po úrazu a levá po dnešní turistice. A jak je úplně zničený. Jsem zvědavá, jak dlouho mu to zničení potrvá.
22.10.2022
V noci tady přijížděly další auta a evidentně se chtěli podívat na noční moře a o celé té nádheře měli potřebu diskutovat. Jako by si nemohli nachystat budík na 7 a vstát se sluncem. Když už jsem konečně nevím po které usnula, začala tady běhat nějaká šílená ženská a ječela nějaké jméno. Asi se šel nějaký domácí mazlíček proběhnout za nějakou šťabajznou. Při rozbřesku si to zopakovala, nevím jestli si nastavila budík nebo se vrátila z vedlejší vesnice, ale v každém případě teď jezdil na motorce i borec a volali jméno v duetu. Fix, druhá noc co jsem se nevyspala. Ještě mám zalepené oči a už se mne Bogdan ptá, co budeme dnes dělat. Odpovídám, že ještě spím, ať se mne zeptá až opravdu vstanu. Ne jenom tělo. Po 5 minutách mi zahlásí, že se nudí, že půjde asi běhat, to mne probudilo víc než káva. Odpovídám mu, ať si nezapomene vzít i ruksak s horolezeckou výbavou. Evidentně se hodně pobavil a zapomněl, že ho bolí i pravá i levá noha. Pak mi řekl, že určitě myslím, že kdyby třeba natrefil na skálu. No jasně, že jsem to myslela přesně takhle . Množství karavanů nás nenadchlo, tak se raději po snídani balíme a jedeme dál. Bogdan počítal a spočítal, že si dnes cestu natáhne a pojedeme až do Nerje, což je více než 400 km. Tzn. kilometry a kilometry v autě s krátkou přestávkou na nákup a pak oběd. V 17 jsme na místě a než jsem si stihla odepnout pás, Bogdan vyskočil, že se jdeme vykoupat do moře než zaleze sluníčko . Dvě věci, mám hlad a nikde nevidím sluníčko, jen opar. Hlad se prý nepočítá, že jsem mu řekla že jíst se ma 3 x denně, tak co si stěžuji. Zapomněl na svačiny. Bereme osušky a jdeme se koupat. Voda je oproti Sierra de Toix ledová, ani se mi tam nechce. A to jsme 500 km jižněji. Večer máme výpadek signálu a dvě hodiny se ho snažíme najít. Nic. Vzdali jsme to. Knížka je jistota.
23.10.2022 Nerja
V Jerici jsme si koupili zvláštní ovoce, které připomíná hrušku s velmi hrubou kůži, že ji vyzkoušíme. Včera Bogdan projevil přání udělat lívance s jogurtem a s onou hruškou, kdoulí. Ta se ovšem nedá jíst sýrová, ale musí se tepelně upravit. A vzhledem k tomu, že netuším jak dlouho se tahle potvora vaří, tak jsem ji raději připravila ještě navečer. Podle internetu se jedná skoro o zázračné ovoce. Tak uvidíme, zda po ní neomládnu, aby mne doma vůbec poznali . Lívance jsem taky zadělala večer, takže ráno je jenom upeču. Kdoule nám moc chutná, je něco mezi hruškou, jablkem s nádhernou vůni možná vanilky. Nabití energii ze zázračného ovoce sedáme na kolo a jedeme do La Herradura. Před námi je 30 km tam a zpět o něco více, chceme se opět zajet podívat na Balcon de Europa. Jen co jsme vyrazili, po zhruba 100 metrech si Bogdan všimnul, že nemá hodinky a bez nich se výkon nepočítá. Tak se vrací. A to si blbec ještě nevšiml, že nemá cigarety. Na to samozřejmě přijde až později . Dnes to šlape . Že by fungoval kdoulí elixír? Vracíme se zpět a hledáme, kde bychom něco malého snědli, když už je čas oběda. Konečně jsme natrefili na Paellu, tady mají mix mořské plody a vepřové maso. Super, každý z nás si přišel na své. No, po obědě by to chtělo cigárko, ale to je v autíčku. Nálada přechází z plusové hladiny do hladiny nula. Ještě pořád ho ale " u života" držela naděj, že tady někde cigarety koupí. Zatím nekoupil, tady jsou jenom restaurace vedle restaurace, ale cigarety nikde. Pokračujeme dále, jedeme se podívat, jestli Balcon de Europa vypadá pořád stejně . Těsně před dojezdem přejíždíme přes kruhový objezd a Bogdan velí sjet dolů, prý nepojedeme až na ten další. Ok, on je šéf. Já se ztratím všude. Sjedeme kopec jak kráva a jsme u moře . Chybička se vloudila. Bogdan beztak uznal, že jsme dnes málo vystoupali, tak to chce ještě dohnat. Tak nic, tak si to vystoupáme a jsme na místě. Je tady rozhodně daleko víc lidí než před 2 léty. Bo covid. Balcon de Europa se nezměnil a Bogdanův plán, že si tady dáme kávu odešel se zjištěním, že si zapomněl v autě cigarety. K autu to už máme coby dup.
V Jerici jsme si koupili zvláštní ovoce, které připomíná hrušku s velmi hrubou kůži, že ji vyzkoušíme. Včera Bogdan projevil přání udělat lívance s jogurtem a s onou hruškou, kdoulí. Ta se ovšem nedá jíst sýrová, ale musí se tepelně upravit. A vzhledem k tomu, že netuším jak dlouho se tahle potvora vaří, tak jsem ji raději připravila ještě navečer. Podle internetu se jedná skoro o zázračné ovoce. Tak uvidíme, zda po ní neomládnu, aby mne doma vůbec poznali . Lívance jsem taky zadělala večer, takže ráno je jenom upeču. Kdoule nám moc chutná, je něco mezi hruškou, jablkem s nádhernou vůni možná vanilky. Nabití energii ze zázračného ovoce sedáme na kolo a jedeme do La Herradura. Před námi je 30 km tam a zpět o něco více, chceme se opět zajet podívat na Balcon de Europa. Jen co jsme vyrazili, po zhruba 100 metrech si Bogdan všimnul, že nemá hodinky a bez nich se výkon nepočítá. Tak se vrací. A to si blbec ještě nevšiml, že nemá cigarety. Na to samozřejmě přijde až později . Dnes to šlape . Že by fungoval kdoulí elixír? Vracíme se zpět a hledáme, kde bychom něco malého snědli, když už je čas oběda. Konečně jsme natrefili na Paellu, tady mají mix mořské plody a vepřové maso. Super, každý z nás si přišel na své. No, po obědě by to chtělo cigárko, ale to je v autíčku. Nálada přechází z plusové hladiny do hladiny nula. Ještě pořád ho ale " u života" držela naděj, že tady někde cigarety koupí. Zatím nekoupil, tady jsou jenom restaurace vedle restaurace, ale cigarety nikde. Pokračujeme dále, jedeme se podívat, jestli Balcon de Europa vypadá pořád stejně . Těsně před dojezdem přejíždíme přes kruhový objezd a Bogdan velí sjet dolů, prý nepojedeme až na ten další. Ok, on je šéf. Já se ztratím všude. Sjedeme kopec jak kráva a jsme u moře . Chybička se vloudila. Bogdan beztak uznal, že jsme dnes málo vystoupali, tak to chce ještě dohnat. Tak nic, tak si to vystoupáme a jsme na místě. Je tady rozhodně daleko víc lidí než před 2 léty. Bo covid. Balcon de Europa se nezměnil a Bogdanův plán, že si tady dáme kávu odešel se zjištěním, že si zapomněl v autě cigarety. K autu to už máme coby dup.
24.-25.10.2022 Marbella
24.10.2022 Půl dne na cestě. Konečně jsme u moře a další půl den nás čeká relax. K večeru jdeme na procházku kolem moře, je tady krásný chodníček kolem přírodní rezervace a pak musíme nutně najít obchod s cigaretami. Bo už Bogdan nemá . A to je zlé.
25.10.2022 Pláž, kniha od Caroline Scott Fotograf ztracených. Kdo by si pomyslel, že mne upoutá kniha o první světové válce. Pak se balíme a jedeme za Gabkou, kterou jsme nestihli navštívit před 2 léty. Gabka je spolužačka z gympla mého pana chotě. Po cestě máme ještě v plánu vyprat a nakoupit. Plán se trošku zadrhl, když pračka prala déle, než bylo uvedeno a sušička také. Skluz půl hodiny jsem "vylepšila", když jsem Bogdana špatně navedla na sjezd. Respektive, nesjeli jsme. Rétorická otázka," kurva ty to nevidíš!?" , byla úplně zbytečná. Akorát mne vytočila. Kdybych to viděla, tak to hlásím. Dojeli jsme k nákupní zóně, kde se máme setkat, no a vjezd je možný jenom pro auta do 2, 40. Tak za tohle jako fakt nemůžu. Vysednu z auta a mám ukázat Bogdanovi, zda se vejdeme pod závoru ( když máme 2,60), nebo musíme couvnout i když za náma stojí 3 auta. Jak už jsem tak vytočená ( čti na.raná), tak už by mi byli úplně jedno, jestli si urazíme celou střechu. Naštěstí závora je na řetízku a "šimrá" nám jenom markýzu. V tomto "harmonickém souznění " vletíme do Carrefouru a tady už jsem pochopila, že je hodně zle. Ty bláho, tohle neprojdeme ani za týden a my máme na nákup, zaplacení, vyhození věci do auta a vrácení se zde do druhého patra 15 minut. Buď tady Bogdana šlehne nebo tady všech těch několik hodně lidí zažije něco když tady začne řvát. Už u vstupu k první řadě nadával, že mám vytáhnout seznam. Říkám, že ten mám, ale je nám k ničemu, nejrychlejší to bude, když půjdeme řadu po řadě a rozdělíme se. Byl to asi dlouhý monolog, na který jsem nečekala, v běhu jsem jenom nahlásila položky, které si beru a letěla jsem. Skluz dalších 5 minut, škody - nenávratně zničené vědomí, že někam přijde pozdě. To se jemu nemůže stát!
Gabka na nás už čeká. Říká, že tady má teď přes 50 dětí z ČR, že dnes byli Gibraltaru, jo, Gabka je turistická průvodkyně. Tak tam bych poslala Bogdana, aby si vážil mé lehké navigatorské nedostatky a Carrefour větších rozměrů. Pak nám Gabka dává rady co a jak v Maroku. Její manžel totiž pochází z Casablancy a ona už tady párkrát byla. Důležité jsou tady úplatky. Takže musíme mít cigarety, hodně cigaret a drobné peníze . Loučíme se.
Původně nás čekalo 45 km, ale pak se rozhodujeme vrátit se zpět na pláž, kde jsme spali včera, ale dnes tady úřadovali policajti. Takže jedeme dál. No a že mi dnes jde navigování od ruky! Prvně když máme sjet sice hlásím, že na kruhovém objezdu poslední sjezd. No a co, sjel předposlední protože jsem se nekoukala na cestu a neřvala až ten další. Takže jsme zpět na dálnici. To už ve mně vře a říkám, hlásila jsem snad, že se máme vrátit na dálnici!?
Dalším výjezdem jsme se vrátili zpět, jedeme podél dálnice, kruháč, kruháč, doprava, na konci silnice u moře doleva a Bogdan mi říká:"Jak doleva když tu je točna". Jaká točna, když tu má být cesta!? Tak nic, řekla bych, že chybama se člověk učí, ale netuším, zda se dožiju toho, že se to konečně naučím. Pokračujeme v cestě, jsme konečně na místě, skoro bez chyby. Bogdan vyskakuje z auta, něco se mu nezdá, pak bere mobil zahlásil, že jsme špatně. Říkám si, že jsme měli zůstat na tom parkovišti o pár metrů vedle, ale raději už jsem nic neříkala, ale pak se mne zeptal, jak jsem se mohla seknout o 3 kilometry vedle. Teď už Bogdan nemluvil, zapíchl palec do mapy a prý tady. Jedeme tady! Nacvičené jsem to už měla, tak teď už to konečně klaplo. Parkujeme a konečně budeme jíst. Já už bod hladu ani nevidím. Bezva! Chystám se dovařit nudle, které jsem započala připravovat ještě na parkovišti číslo. To bylo asi před půl hodinou. Koukám, voda nikde, jsou bez vody! Prostě jsem je zavařila a zapomněla scedit, když policajt obcházel všechny auta, že se tam nesmí kempovat a že máme jet domů. Na diskusi, že nekempujeme, ale parkujeme už fakt nemáme sílu, ale tak mne napadá, jak by asi ty těstoviny vypadaly, než bychom dojeli opravdu domů. Do ČR . Faktem je, že zaručená značka Barila dělá klamavou reklamu protože to co mi zůstalo v hrnci nevypadá NA zkus ale NA zblití. Jak už jsme dokončili kulinární zážitek, tak jsme začali rozebírat mé navigatorské schopnosti. Bogdan řekl, že prý dnes počítal, hodně počítal než cokoliv řekl. Tak to nevím. Řekla bych, řval, hodně řval a pak možná počítal. Jo a prý jak se mi podařil ten husarský kousek seknout se o 3 km vedle. Vím Ti já?
24.10.2022 Půl dne na cestě. Konečně jsme u moře a další půl den nás čeká relax. K večeru jdeme na procházku kolem moře, je tady krásný chodníček kolem přírodní rezervace a pak musíme nutně najít obchod s cigaretami. Bo už Bogdan nemá . A to je zlé.
25.10.2022 Pláž, kniha od Caroline Scott Fotograf ztracených. Kdo by si pomyslel, že mne upoutá kniha o první světové válce. Pak se balíme a jedeme za Gabkou, kterou jsme nestihli navštívit před 2 léty. Gabka je spolužačka z gympla mého pana chotě. Po cestě máme ještě v plánu vyprat a nakoupit. Plán se trošku zadrhl, když pračka prala déle, než bylo uvedeno a sušička také. Skluz půl hodiny jsem "vylepšila", když jsem Bogdana špatně navedla na sjezd. Respektive, nesjeli jsme. Rétorická otázka," kurva ty to nevidíš!?" , byla úplně zbytečná. Akorát mne vytočila. Kdybych to viděla, tak to hlásím. Dojeli jsme k nákupní zóně, kde se máme setkat, no a vjezd je možný jenom pro auta do 2, 40. Tak za tohle jako fakt nemůžu. Vysednu z auta a mám ukázat Bogdanovi, zda se vejdeme pod závoru ( když máme 2,60), nebo musíme couvnout i když za náma stojí 3 auta. Jak už jsem tak vytočená ( čti na.raná), tak už by mi byli úplně jedno, jestli si urazíme celou střechu. Naštěstí závora je na řetízku a "šimrá" nám jenom markýzu. V tomto "harmonickém souznění " vletíme do Carrefouru a tady už jsem pochopila, že je hodně zle. Ty bláho, tohle neprojdeme ani za týden a my máme na nákup, zaplacení, vyhození věci do auta a vrácení se zde do druhého patra 15 minut. Buď tady Bogdana šlehne nebo tady všech těch několik hodně lidí zažije něco když tady začne řvát. Už u vstupu k první řadě nadával, že mám vytáhnout seznam. Říkám, že ten mám, ale je nám k ničemu, nejrychlejší to bude, když půjdeme řadu po řadě a rozdělíme se. Byl to asi dlouhý monolog, na který jsem nečekala, v běhu jsem jenom nahlásila položky, které si beru a letěla jsem. Skluz dalších 5 minut, škody - nenávratně zničené vědomí, že někam přijde pozdě. To se jemu nemůže stát!
Gabka na nás už čeká. Říká, že tady má teď přes 50 dětí z ČR, že dnes byli Gibraltaru, jo, Gabka je turistická průvodkyně. Tak tam bych poslala Bogdana, aby si vážil mé lehké navigatorské nedostatky a Carrefour větších rozměrů. Pak nám Gabka dává rady co a jak v Maroku. Její manžel totiž pochází z Casablancy a ona už tady párkrát byla. Důležité jsou tady úplatky. Takže musíme mít cigarety, hodně cigaret a drobné peníze . Loučíme se.
Původně nás čekalo 45 km, ale pak se rozhodujeme vrátit se zpět na pláž, kde jsme spali včera, ale dnes tady úřadovali policajti. Takže jedeme dál. No a že mi dnes jde navigování od ruky! Prvně když máme sjet sice hlásím, že na kruhovém objezdu poslední sjezd. No a co, sjel předposlední protože jsem se nekoukala na cestu a neřvala až ten další. Takže jsme zpět na dálnici. To už ve mně vře a říkám, hlásila jsem snad, že se máme vrátit na dálnici!?
Dalším výjezdem jsme se vrátili zpět, jedeme podél dálnice, kruháč, kruháč, doprava, na konci silnice u moře doleva a Bogdan mi říká:"Jak doleva když tu je točna". Jaká točna, když tu má být cesta!? Tak nic, řekla bych, že chybama se člověk učí, ale netuším, zda se dožiju toho, že se to konečně naučím. Pokračujeme v cestě, jsme konečně na místě, skoro bez chyby. Bogdan vyskakuje z auta, něco se mu nezdá, pak bere mobil zahlásil, že jsme špatně. Říkám si, že jsme měli zůstat na tom parkovišti o pár metrů vedle, ale raději už jsem nic neříkala, ale pak se mne zeptal, jak jsem se mohla seknout o 3 kilometry vedle. Teď už Bogdan nemluvil, zapíchl palec do mapy a prý tady. Jedeme tady! Nacvičené jsem to už měla, tak teď už to konečně klaplo. Parkujeme a konečně budeme jíst. Já už bod hladu ani nevidím. Bezva! Chystám se dovařit nudle, které jsem započala připravovat ještě na parkovišti číslo. To bylo asi před půl hodinou. Koukám, voda nikde, jsou bez vody! Prostě jsem je zavařila a zapomněla scedit, když policajt obcházel všechny auta, že se tam nesmí kempovat a že máme jet domů. Na diskusi, že nekempujeme, ale parkujeme už fakt nemáme sílu, ale tak mne napadá, jak by asi ty těstoviny vypadaly, než bychom dojeli opravdu domů. Do ČR . Faktem je, že zaručená značka Barila dělá klamavou reklamu protože to co mi zůstalo v hrnci nevypadá NA zkus ale NA zblití. Jak už jsme dokončili kulinární zážitek, tak jsme začali rozebírat mé navigatorské schopnosti. Bogdan řekl, že prý dnes počítal, hodně počítal než cokoliv řekl. Tak to nevím. Řekla bych, řval, hodně řval a pak možná počítal. Jo a prý jak se mi podařil ten husarský kousek seknout se o 3 km vedle. Vím Ti já?
26.10.2022 Gibraltar
Dopoledne se posouváme k Gibraltaru. Minule jsme se sem nedostali kvůli corone, tak dnes by tomu nemělo nic zabránit. Jsme tady a hledáme místo, kde zaparkujeme. Tady je aut. A lidí. Minule to vypadalo hodně jinak, bez těch lidí. Konečně zaparkujeme a jdeme. Na celnici nás téměř ani nekontrolovali. A když procházíme kousíček za celnici okolo letiště, tak mi Bogdan říká, že četl cestopis od nějaké paní, která tady byla a úplně nejvíc byla fascinována právě letištěm. Když přijdete kamkoliv na letiště, projdete několika přísnými kontrolami. Tady se spustí závory, tím se uzavře silnice a přechod pro chodce a letadlo odletí nebo přistane. U jedné závory stojí jeden policajt, u druhé další. Nic víc. Šlapeme zhruba do poloviny kopce a tady po nás chtějí vstupné. 17 liber za jednoho. Bogdan zahlásí" "Tak tohle vám ku.va fakt nedám". Takže se otočíme a jdeme zpět. Opice jsme už viděli na Zanzibaru a v Tanzanii. Jsme dole a usedáme v restauraci na kávu a zmrzlinu, když je to léto. Alespoň podle venkovní teploty. Vracíme se k autu a jedeme do přístavu, odkud nám zitra jede trajekt.
Dopoledne se posouváme k Gibraltaru. Minule jsme se sem nedostali kvůli corone, tak dnes by tomu nemělo nic zabránit. Jsme tady a hledáme místo, kde zaparkujeme. Tady je aut. A lidí. Minule to vypadalo hodně jinak, bez těch lidí. Konečně zaparkujeme a jdeme. Na celnici nás téměř ani nekontrolovali. A když procházíme kousíček za celnici okolo letiště, tak mi Bogdan říká, že četl cestopis od nějaké paní, která tady byla a úplně nejvíc byla fascinována právě letištěm. Když přijdete kamkoliv na letiště, projdete několika přísnými kontrolami. Tady se spustí závory, tím se uzavře silnice a přechod pro chodce a letadlo odletí nebo přistane. U jedné závory stojí jeden policajt, u druhé další. Nic víc. Šlapeme zhruba do poloviny kopce a tady po nás chtějí vstupné. 17 liber za jednoho. Bogdan zahlásí" "Tak tohle vám ku.va fakt nedám". Takže se otočíme a jdeme zpět. Opice jsme už viděli na Zanzibaru a v Tanzanii. Jsme dole a usedáme v restauraci na kávu a zmrzlinu, když je to léto. Alespoň podle venkovní teploty. Vracíme se k autu a jedeme do přístavu, odkud nám zitra jede trajekt.
Španělsko 10/2022 - Cesta z Maroka
15.11.2022 Španělsko
Opouštíme krásné parkoviště, jedeme přes malebnou vesničku Casas Nuevas, kterého je parking součástí. Pod skály to máme kolem 40 km. Hledáme parkování a jde se lézt. Bogdan vyleze 4 cesty a vracíme se k autu. Po pozdním obědě pokračuje v cestě do Villajoyosa. Na místě jsme se západem slunce.
Opouštíme krásné parkoviště, jedeme přes malebnou vesničku Casas Nuevas, kterého je parking součástí. Pod skály to máme kolem 40 km. Hledáme parkování a jde se lézt. Bogdan vyleze 4 cesty a vracíme se k autu. Po pozdním obědě pokračuje v cestě do Villajoyosa. Na místě jsme se západem slunce.
16.11.2022 Španělsko
Plán pro dnešní nevyšel. V noci trochu pršelo ( co by v Maroku za to dali) a ráno je zataženo. Takže na nějaké opalování a koupání to nevypadá. Překopáváme tím úplně i plány na další dny. Bogdan našel lezeckou oblast, ale opět píšou, že tam karavany vykradli. A to celkem hodněkrát. Takže tam určitě nepojedeme. Já hledám taky, ale všechno co jsem objevila, jsou nádherné treky, ale dlouhé a Bogdan by to nezvládl. Tak rozhodujeme, že uděláme 2 přesuny po půl dnech. Dnes bychom dojeli za Valencii, na místo které už známe. Byli jsme tam už 2 x a projeli bychom se opět po cyklostezce kolem moře. Co kdybychom to vzali na opačnou stranu!? Tak mne napadá, že jsme se vždy vyhli Valencii, co kdybychom si tam zajeli na kole. A plán je na světě. Teď jenom najít bližší parkování protože z původního kempu to je 50 km jedním směrem a pak ještě proplétání se Valencii . Tak a jedeme. Navigace nás posílá přes nějaké kotěhulky, ale to jsou nádherné kotěhulky, ty výhledy. A že se nám tady líbí, hledáme, jestli není v okolí něco zajímavého. Bogdan našel lezení ( tak to jsem zrovna nemyslela ), takže jedeme ještě kousek a parkujeme. No a najednou je po ranní depresi. Bogdan je jako mávnutím kouzelné hůlky bez deprese a prý jde se lézt. Vedle v sektoru lezou nějací anglicky mluvící borci a z jejích strany jde silný závan marihuany. Takže určitě Holanďané. Než Bogdan doleze, tak budu v rauši . Vyleze 3 cesty a jedeme na parking, který jsem " vyhlídli" před příjezdem ke skalám.
Plán pro dnešní nevyšel. V noci trochu pršelo ( co by v Maroku za to dali) a ráno je zataženo. Takže na nějaké opalování a koupání to nevypadá. Překopáváme tím úplně i plány na další dny. Bogdan našel lezeckou oblast, ale opět píšou, že tam karavany vykradli. A to celkem hodněkrát. Takže tam určitě nepojedeme. Já hledám taky, ale všechno co jsem objevila, jsou nádherné treky, ale dlouhé a Bogdan by to nezvládl. Tak rozhodujeme, že uděláme 2 přesuny po půl dnech. Dnes bychom dojeli za Valencii, na místo které už známe. Byli jsme tam už 2 x a projeli bychom se opět po cyklostezce kolem moře. Co kdybychom to vzali na opačnou stranu!? Tak mne napadá, že jsme se vždy vyhli Valencii, co kdybychom si tam zajeli na kole. A plán je na světě. Teď jenom najít bližší parkování protože z původního kempu to je 50 km jedním směrem a pak ještě proplétání se Valencii . Tak a jedeme. Navigace nás posílá přes nějaké kotěhulky, ale to jsou nádherné kotěhulky, ty výhledy. A že se nám tady líbí, hledáme, jestli není v okolí něco zajímavého. Bogdan našel lezení ( tak to jsem zrovna nemyslela ), takže jedeme ještě kousek a parkujeme. No a najednou je po ranní depresi. Bogdan je jako mávnutím kouzelné hůlky bez deprese a prý jde se lézt. Vedle v sektoru lezou nějací anglicky mluvící borci a z jejích strany jde silný závan marihuany. Takže určitě Holanďané. Než Bogdan doleze, tak budu v rauši . Vyleze 3 cesty a jedeme na parking, který jsem " vyhlídli" před příjezdem ke skalám.
17.11.2022 Španělsko
Opět měníme plán. Bogdan prý dnes lézt nechce, tak pojedeme do Sagunta a zítra pojedeme na kolech do Valencie. Jedeme dálnici a dnes je takový vítr, že se nám i při závratné rychlosti 80 km/hod. opakovaně spouští asistent bočního větru. Držím se bezpečnostního pásu, jako by mi měl dodat pocit bezpečí a párkrát zavolám:" Huuu", rozhodně ne nadšením. Dvakrát během cesty jsem si všimla zvláštní mraky, jakoby měly barvy duhy. Zvláštní. Snažím se vyguglít, jestli má tento úkaz nějaký název, ale nic jsem nenašla. Jsme na místě a na oba dolehla šílená únava. Bogdan bere knížku a nechce se od ní odtrhnout( hlavně, že mně říkal, když jsem ji četla:" Ty jenom čteš a nevykládáš si mnou "), já dopisují zápisky.
Opět měníme plán. Bogdan prý dnes lézt nechce, tak pojedeme do Sagunta a zítra pojedeme na kolech do Valencie. Jedeme dálnici a dnes je takový vítr, že se nám i při závratné rychlosti 80 km/hod. opakovaně spouští asistent bočního větru. Držím se bezpečnostního pásu, jako by mi měl dodat pocit bezpečí a párkrát zavolám:" Huuu", rozhodně ne nadšením. Dvakrát během cesty jsem si všimla zvláštní mraky, jakoby měly barvy duhy. Zvláštní. Snažím se vyguglít, jestli má tento úkaz nějaký název, ale nic jsem nenašla. Jsme na místě a na oba dolehla šílená únava. Bogdan bere knížku a nechce se od ní odtrhnout( hlavně, že mně říkal, když jsem ji četla:" Ty jenom čteš a nevykládáš si mnou "), já dopisují zápisky.
18.11.2022 Valencie
No, ráno se moc nepovedlo, řekla bych. Bogdan už je od rána vzteklý a prý:" Jestli chceme jet do te tvé Valencie, tak musíme sebou hodit". Do jaké mé! K tomu má v 15 hodin začít asi na hodinu pršet, lít. Jo, a ještě mám vyfouklou duši. Když ji Bogdan poskytoval první pomoc konkrétně umělé dýchání z pumpičky do pneumatičky, tak si ublížil a to slyšeli všichni v okolí. Navrhuji, ať jedeme do Valencie zítra, má být hezky. No to jak bych přilila benzín do ohně. " "Zašeptal"":"Řeklo se, že pojedeme dnes, tak jedeme !" Původně SE řeklo, že ráno uvidíme . Takže vyjíždíme s neskutečným mamraním, kdy jsem už naštvaně zahlásila, že už se na tu Valencii "těším"!. Před námi je 37 km. Prvně projíždíme jedním kruháčem za druhým, než najedeme na obchvat. Nepodařilo se nám trefit na cyklostezku , bezva. Naštěstí tudy moc aut nejede a po pár kilometrech sjíždíme a projíždíme vesničkami s pomerančovými sady. Juu, a jak to všude voní. A těch pomerančů co tady je! Jsme na okraji Valencie a tady už začíná větší šrumec. No a jsme tady. Prvně zastavujeme na Placa de la Reina se známou věží El Micalet, která je součástí Valencijské katedrály. Ta je sestavena z několika architektonických slohů. Vidět můžeme prvky baroka, renesance i gotiky, nebo francouzské malby z 15. století.
Ve skvostném interiéru je uložena zcela unikátní relikvie, oficiální papežský kalich. Místní ho považují za opravdový svatý grál. Z číše údajně pil Ježíš při poslední večeři. Řekla bych, že už z popisu by se dalo vyčíst, že je to něco hezkého. Ale když je to na vlastní oči . Kousek dále je Sant Joan del Mercat postaven na místě, kde kdysi bývala mešita a pak La Lonja de la Seda de Valencia, budovy hedvábné burzy v gotickém slohu. Je to jediná UNESCO památka Valencie. Vznikla mezi patnáctým a šestnáctým stoletím.
No, ráno se moc nepovedlo, řekla bych. Bogdan už je od rána vzteklý a prý:" Jestli chceme jet do te tvé Valencie, tak musíme sebou hodit". Do jaké mé! K tomu má v 15 hodin začít asi na hodinu pršet, lít. Jo, a ještě mám vyfouklou duši. Když ji Bogdan poskytoval první pomoc konkrétně umělé dýchání z pumpičky do pneumatičky, tak si ublížil a to slyšeli všichni v okolí. Navrhuji, ať jedeme do Valencie zítra, má být hezky. No to jak bych přilila benzín do ohně. " "Zašeptal"":"Řeklo se, že pojedeme dnes, tak jedeme !" Původně SE řeklo, že ráno uvidíme . Takže vyjíždíme s neskutečným mamraním, kdy jsem už naštvaně zahlásila, že už se na tu Valencii "těším"!. Před námi je 37 km. Prvně projíždíme jedním kruháčem za druhým, než najedeme na obchvat. Nepodařilo se nám trefit na cyklostezku , bezva. Naštěstí tudy moc aut nejede a po pár kilometrech sjíždíme a projíždíme vesničkami s pomerančovými sady. Juu, a jak to všude voní. A těch pomerančů co tady je! Jsme na okraji Valencie a tady už začíná větší šrumec. No a jsme tady. Prvně zastavujeme na Placa de la Reina se známou věží El Micalet, která je součástí Valencijské katedrály. Ta je sestavena z několika architektonických slohů. Vidět můžeme prvky baroka, renesance i gotiky, nebo francouzské malby z 15. století.
Ve skvostném interiéru je uložena zcela unikátní relikvie, oficiální papežský kalich. Místní ho považují za opravdový svatý grál. Z číše údajně pil Ježíš při poslední večeři. Řekla bych, že už z popisu by se dalo vyčíst, že je to něco hezkého. Ale když je to na vlastní oči . Kousek dále je Sant Joan del Mercat postaven na místě, kde kdysi bývala mešita a pak La Lonja de la Seda de Valencia, budovy hedvábné burzy v gotickém slohu. Je to jediná UNESCO památka Valencie. Vznikla mezi patnáctým a šestnáctým stoletím.
Naproti stojí Centrální tržiště z roku 1914., které mi připomíná La Boquerii v Barceloně. Jenom je hodně menší a ceny tady jsou pro místní a ne pro americké turisty. Tady bych koupila hodně věcí . Čerstvé rybky ( odpustila bych si solenou tresku , starší zápisky), ovoce, zeleninu, koření, oříšky
Usedáme v restauraci naproti tržiště a objednáváme si Paellu. Kde jinde než ve městě, kde je její kolébka. Odpočatí a s plnými bříšky pokračujeme dál.
Usedáme v restauraci naproti tržiště a objednáváme si Paellu. Kde jinde než ve městě, kde je její kolébka. Odpočatí a s plnými bříšky pokračujeme dál.
Nevynechali jsme samozřejmě ani moderní a futuristické stavby, jako je komplex budov Města umění a věd (Ciudad de las Artes). Vzniklo v letech 1991 až 2005. Čtveřice budov, rozložených podél osy východ–západ, je inspirovaná přírodou a založená na biologických tvarech. Autorem je proslulý architect Santiago Calatrava. Nemám moc ráda modernu, ale tohle je fakt nádherné. Hned vedle se nachází
Jardin del Turia, valencijská oáza. Když v roce 1957 řeka Turie zaplavila město, radnice rozhodla, že se řeka odkloní a její koryto v parku rozdělí zhruba na dvacet mostů a průchodů do jednotlivých částí, které se od sebe budou vzájemně lišit. Proč se radnice rozhodla řeku odklonit? Během povodně bylo minimálně 81 mrtvých, zničených bylo přibližně 5 800 domů a cca 3 500 rodin zůstalo bez domova. Některé ulice byly až 5 metrů pod vodou. Turie je oáza klidu, která je vzdálena pouze pár kroků od samotného centra města. A je tady nádherně!
Jardin del Turia, valencijská oáza. Když v roce 1957 řeka Turie zaplavila město, radnice rozhodla, že se řeka odkloní a její koryto v parku rozdělí zhruba na dvacet mostů a průchodů do jednotlivých částí, které se od sebe budou vzájemně lišit. Proč se radnice rozhodla řeku odklonit? Během povodně bylo minimálně 81 mrtvých, zničených bylo přibližně 5 800 domů a cca 3 500 rodin zůstalo bez domova. Některé ulice byly až 5 metrů pod vodou. Turie je oáza klidu, která je vzdálena pouze pár kroků od samotného centra města. A je tady nádherně!
Nakonec projíždíme kolem přístavu Port sa playa, kterému se říká malé Benátky. Tak tady si koupím dům! Teda pokud vyhraju ve sportce. Jeden v Andoře a jeden tady. Tady je nádherně! Ty fotogenické domky u moře a žádní turisti . Opouštíme Valencii a přitom je tady ještě tolik zajímavých věcí, co jsme neviděli! Ale před námi je zhruba 40 km. Tak někdy příště . Mám tip koho bych zlanařila. Minimálně kvůli Fallas . Co že to je? Prý nezapomenutelný zážitek, který čeká na každého, kdo přijede na svátek svatého Josefa (19. března). Ten je tu velmi uctíván. Na jeho počest se koná unikátní procesí Las Fallas. Kněží kráčí v čele obrovského davu. Mnozí nosí vážné i směšné masky. Průvodu dominují obří papírová sousoší. Ta se pak veřejně spálí. Nejlepší exponáty jsou ale na památku uložené v Museo Fallero.
A že já si nedám pokoj a vždy když píšu zápisky, tak dohledávám informace na googlu a našla jsem, že tady mají soud, který je celosvětovým fenoménem. Ten nemá nikde obdoby. Zasedá přímo před katedrálou každý čtvrtek v poledne. Sedm lidmi zvolených správců může vynášet rozsudky nad těmi, kdo se provinili plýtváním vodou či nehospodárným zacházením s ní. Důkladný závlahový systém ovlivňující úrodu zavedli společně s přísnými tresty za porušení už muslimští Maurové. Křestané ho jen převzali. Žádný král, ani současný Filip VI., se neodvážil zrušit tento tribunál, nezávislý i na ministerstvu spravedlnosti! Takřka pokaždé trvá proces jen pár minut. Proti verdiktu není odvolání a trest je vykonán neprodleně!
Tak a teď trošku historie:
Vůbec první zmínky o městě jsou z roku 138 před naším letopočtem, kdy bylo založeno Římany. Na počátku 8 st.n.l. bylo město islamizováno po vpádu Arabů. V roce 1238, se Valencie ujali opět křesťané. Už dlouho před tímto datem se k Valencii poutala slavná legenda o rytíři El Cidovi, žijícím v jedenáctém století. Ten se proslavil v boji proti muslimům, kteří jej ale uznávali za svého vládce – dlouhou dobu ovládal Valencii jako jakýsi nezávislý městský stát, proslulý kulturní i náboženskou tolerancí.
Dnešní cyklo výlet byl super. Valencie mne příjemně překvapila. Těch 90 km, z kterých posledních 20 km nepříjemně foukal boční vítr a posledních 10 km začalo pršet, stálo za to. Jo a málem jsem zapomněla ještě na " úžasné" 4 km Bogdanem vymyšlené " cyklo trasy", kde jsme se buď brodili nebo jsem tahala kolo. Protože blbé mapy.cz by nás prý poslaly na silnici. Jo, vedle té blbé silnice jsme jeli, teda šli celou dobu, akorát nás od ní dělil plot. Pak jsme se na ni napojili . Chtěla jsem si "cyklostezku" vyfotit, no nebylo mi dovoleno. Ale Bogdan byl šťastný, že to bylo nakonec i bodrodrúžo. Asi myslel to, když se mu v jedné bažině zastavilo kolo a on do ní málem spadl. Nakonec si tam vykoupal jen nohu do půl lýtka
Tak a teď trošku historie:
Vůbec první zmínky o městě jsou z roku 138 před naším letopočtem, kdy bylo založeno Římany. Na počátku 8 st.n.l. bylo město islamizováno po vpádu Arabů. V roce 1238, se Valencie ujali opět křesťané. Už dlouho před tímto datem se k Valencii poutala slavná legenda o rytíři El Cidovi, žijícím v jedenáctém století. Ten se proslavil v boji proti muslimům, kteří jej ale uznávali za svého vládce – dlouhou dobu ovládal Valencii jako jakýsi nezávislý městský stát, proslulý kulturní i náboženskou tolerancí.
Dnešní cyklo výlet byl super. Valencie mne příjemně překvapila. Těch 90 km, z kterých posledních 20 km nepříjemně foukal boční vítr a posledních 10 km začalo pršet, stálo za to. Jo a málem jsem zapomněla ještě na " úžasné" 4 km Bogdanem vymyšlené " cyklo trasy", kde jsme se buď brodili nebo jsem tahala kolo. Protože blbé mapy.cz by nás prý poslaly na silnici. Jo, vedle té blbé silnice jsme jeli, teda šli celou dobu, akorát nás od ní dělil plot. Pak jsme se na ni napojili . Chtěla jsem si "cyklostezku" vyfotit, no nebylo mi dovoleno. Ale Bogdan byl šťastný, že to bylo nakonec i bodrodrúžo. Asi myslel to, když se mu v jedné bažině zastavilo kolo a on do ní málem spadl. Nakonec si tam vykoupal jen nohu do půl lýtka
19.11.2022 Castellon de la Plana
Odjíždíme a posouváme se zhruba 30 km dál. Dnes má být hezky, tak ať si užijeme ještě sluníčko. Místo kde máme parkovat už dobře známe, byli jsme tady před 2 léty i cestou do Maroka, takže nebloudíme. Dnes jsem navrhla, ať se jdeme podívat i na druhou stranu. Vždy jsme jeli na kole do Oropesy. Ne že by tam nebylo hezky . Takže jdeme kolem moře a zhruba po kilometru slyšíme hudbu. Říkám Bogdanovi:" Tys mne dnes vzal na koncert, super" prvně na mne kouká a pak se zasměje. Chvilinku poslouchám kapelu a pak pokračujeme dále. Po dalším kilometru jsme usoudili, že se otočíme. Tahle část není moc hezká. Opět procházíme kolem 4- členné kapely a vidím jak jde asi dvouletá holčička a tleská do rytmu. Tady si umí život užívat už od malička . Procházíme tohle místo už potřetí, ale pořád je nádherné. Prostě Costa Azahar (Pobřeží pomerančovníkového květu) je nádherné i po několikáté. No vida, jdeme, povídáme si a ani nevíme jak jsme prý " našlapali" 10 km.
Odjíždíme a posouváme se zhruba 30 km dál. Dnes má být hezky, tak ať si užijeme ještě sluníčko. Místo kde máme parkovat už dobře známe, byli jsme tady před 2 léty i cestou do Maroka, takže nebloudíme. Dnes jsem navrhla, ať se jdeme podívat i na druhou stranu. Vždy jsme jeli na kole do Oropesy. Ne že by tam nebylo hezky . Takže jdeme kolem moře a zhruba po kilometru slyšíme hudbu. Říkám Bogdanovi:" Tys mne dnes vzal na koncert, super" prvně na mne kouká a pak se zasměje. Chvilinku poslouchám kapelu a pak pokračujeme dále. Po dalším kilometru jsme usoudili, že se otočíme. Tahle část není moc hezká. Opět procházíme kolem 4- členné kapely a vidím jak jde asi dvouletá holčička a tleská do rytmu. Tady si umí život užívat už od malička . Procházíme tohle místo už potřetí, ale pořád je nádherné. Prostě Costa Azahar (Pobřeží pomerančovníkového květu) je nádherné i po několikáté. No vida, jdeme, povídáme si a ani nevíme jak jsme prý " našlapali" 10 km.
20.11.2022 Alcossebre - Peniscola
Máme v plánu zopakovat si cyklovýlet do Peniscoly, o kterém Bogdan prohlásil, že byl nejhezčím v celém Španělsku. Já si ho popravdě moc nepamatuji. Možná se cestou rozpomenu. Po chvíli přejíždíme kolem místa, kde jsme minule spali. Pak kamenitou cestou v lese a pak kolem moře, které je lemované nějakým druhem zakrslých palem a různými dalšími keři. Pak jsem si vzpomněla, že tady byl minule taková sviňa kopec, který mne trošku potrápil. No vida, jsem v trošku lepší kondici . 2 hodinky a jsme v Peniscole a jde se papat. Vždyť už máme hlad. Našli jsme nějakou restauraci, kde se čekalo na uvolnění místa. A sedí tady místní. Takže tady bude určitě chutnat. Máme volný stůl a Bogdan šel dovnitř objednat. Tady to funguje jako v školní jídelně. Já si dávám sépie, Bogdan smažené sardinky. K tomu výborné pečené brambory s dipem. Moc jsme si pochutnali a jedeme se podívat ještě kousek dál. Jdeme kolem hradu a domků, které stojí na skále a v té skále je obrovská díra a v ní je slyšet hukot moře. Wau. Přímo z okna se lidé dívají do "propasti". Všude jsou typické úzké uličky. Usedáme na kávu v restauraci nad hradem s výhledem na moře. A teď zpět. V polovině cesty usedáme ještě na chvíli u moře. Bogdan jen tak leží a čte si, já si v množství kamínků hledám nějaké, které mne "osloví". Ty si pak vemu na památku domů. Pak fotím Bogdana a pokaždé když mu jako "dvornímu fotografovi" ukáží fotku, tak tam najde nějakou nedokonalost. Asi 20 fotka je konečně prý jakžtakž dobrá, pak se zvedáme a jedeme posledních 10 kilometrů. Žaludek začíná bojovat s tou trochou dipu co jsem si dopřála k bramborám a mám co dělat, abych dojela k autu. Vždyť vím, že takové věci nesmím . V autě si vařím mátový čaj a nadávám sama sobě.
Máme v plánu zopakovat si cyklovýlet do Peniscoly, o kterém Bogdan prohlásil, že byl nejhezčím v celém Španělsku. Já si ho popravdě moc nepamatuji. Možná se cestou rozpomenu. Po chvíli přejíždíme kolem místa, kde jsme minule spali. Pak kamenitou cestou v lese a pak kolem moře, které je lemované nějakým druhem zakrslých palem a různými dalšími keři. Pak jsem si vzpomněla, že tady byl minule taková sviňa kopec, který mne trošku potrápil. No vida, jsem v trošku lepší kondici . 2 hodinky a jsme v Peniscole a jde se papat. Vždyť už máme hlad. Našli jsme nějakou restauraci, kde se čekalo na uvolnění místa. A sedí tady místní. Takže tady bude určitě chutnat. Máme volný stůl a Bogdan šel dovnitř objednat. Tady to funguje jako v školní jídelně. Já si dávám sépie, Bogdan smažené sardinky. K tomu výborné pečené brambory s dipem. Moc jsme si pochutnali a jedeme se podívat ještě kousek dál. Jdeme kolem hradu a domků, které stojí na skále a v té skále je obrovská díra a v ní je slyšet hukot moře. Wau. Přímo z okna se lidé dívají do "propasti". Všude jsou typické úzké uličky. Usedáme na kávu v restauraci nad hradem s výhledem na moře. A teď zpět. V polovině cesty usedáme ještě na chvíli u moře. Bogdan jen tak leží a čte si, já si v množství kamínků hledám nějaké, které mne "osloví". Ty si pak vemu na památku domů. Pak fotím Bogdana a pokaždé když mu jako "dvornímu fotografovi" ukáží fotku, tak tam najde nějakou nedokonalost. Asi 20 fotka je konečně prý jakžtakž dobrá, pak se zvedáme a jedeme posledních 10 kilometrů. Žaludek začíná bojovat s tou trochou dipu co jsem si dopřála k bramborám a mám co dělat, abych dojela k autu. Vždyť vím, že takové věci nesmím . V autě si vařím mátový čaj a nadávám sama sobě.
22.11.2022 Margalef
Dopoledne přijíždíme do Margalefu, který se nachází v národním parku Serra de Montsant. Tady se nesmí kempovat na divoko, teda může, ale za příplatek 500 euro, když dorazí strážci, takže parkujeme v kempu. A jde se lézt. Dnes je to i s procházkou, cca 3 kilometry. Jsme na místě. Z těch obrovských skal jde přímo strach. Bogdan vyleze 4 cesty a vracíme se k autu. Právě včas, začalo trošku pršet.
Dopoledne přijíždíme do Margalefu, který se nachází v národním parku Serra de Montsant. Tady se nesmí kempovat na divoko, teda může, ale za příplatek 500 euro, když dorazí strážci, takže parkujeme v kempu. A jde se lézt. Dnes je to i s procházkou, cca 3 kilometry. Jsme na místě. Z těch obrovských skal jde přímo strach. Bogdan vyleze 4 cesty a vracíme se k autu. Právě včas, začalo trošku pršet.
23.11.2022 Margalef
Ráno se posouváme do druhého kempu, který tady je, ale zjišťujeme, že tady není signál. Tím pádem je jasné, že tady zůstat nemůžeme a už vůbec ne další den, jak jsme původně plánovali. Takže jedeme ke skalám. Tady naštěstí signál je, parkujeme a bereme ruksaky. Dnes nemusíte jít daleko, jenom vzhůru . Po lezení se balíme a jedeme do města Cambrils.
Ráno se posouváme do druhého kempu, který tady je, ale zjišťujeme, že tady není signál. Tím pádem je jasné, že tady zůstat nemůžeme a už vůbec ne další den, jak jsme původně plánovali. Takže jedeme ke skalám. Tady naštěstí signál je, parkujeme a bereme ruksaky. Dnes nemusíte jít daleko, jenom vzhůru . Po lezení se balíme a jedeme do města Cambrils.
24.11.2022 Cambrils
Vyjíždíme z Cambrils na kole podél nádherného pobřeží Costa Dorada. Po chvíli se asi Bogdan začal nudit na obyčejné asfaltové cyklostezce, tak začal uvažovat, jak by ji trošku "vytunil". Prvně to bereme přes nějaký lesopark a pak jedeme nějakou"zkratkou" kolem trati a musíme se dostat na druhou stranu. Má to ale malý háček, musíme zpět, tentokrát po trati i s koly a hledat cestu . Když už jsme konečně cestičku našli a opustili trať, Bogdan mi vysmátý zahlásil prý:" to byl adrenalin, co!?" . Zastavujeme na Platja del Torn. Sníme si svačinu a na víc než hodinu se uložíme na pláži. Podle toho, že kousek od nás je pláž oddělená velkými kameny a tam leží pár chlapů, jak je pán Bůh stvořil, jsme pochopili, že jsme na nuda pláži. Dnes je nádherné počasí. Svítící sluníčko má celkem sílu a já si dokonce svlékám tričko. Po nějaké době prý za kameny zůstali jenom dva chlapi ( podle slov Bogdana, já jsem meditovala ) a ať se tím směrem prý vůbec nekoukám co se tam děje. Ježkovi voči, to snad ne . Pokud někdo procházel turistickým chodníčkem přímo nad nima . Balíme se a vracíme se zpět k autu. K večeru se jdeme ještě podívat na městečko Cambrils a v místním baru vyzkoušíme nějaké španělské víno. Sedíme, povídáme si a já pozoruji, jak si Španělé po práci cestou domů, ještě na chvíli sednou v baru na pivo nebo víno a povídají si.
Vyjíždíme z Cambrils na kole podél nádherného pobřeží Costa Dorada. Po chvíli se asi Bogdan začal nudit na obyčejné asfaltové cyklostezce, tak začal uvažovat, jak by ji trošku "vytunil". Prvně to bereme přes nějaký lesopark a pak jedeme nějakou"zkratkou" kolem trati a musíme se dostat na druhou stranu. Má to ale malý háček, musíme zpět, tentokrát po trati i s koly a hledat cestu . Když už jsme konečně cestičku našli a opustili trať, Bogdan mi vysmátý zahlásil prý:" to byl adrenalin, co!?" . Zastavujeme na Platja del Torn. Sníme si svačinu a na víc než hodinu se uložíme na pláži. Podle toho, že kousek od nás je pláž oddělená velkými kameny a tam leží pár chlapů, jak je pán Bůh stvořil, jsme pochopili, že jsme na nuda pláži. Dnes je nádherné počasí. Svítící sluníčko má celkem sílu a já si dokonce svlékám tričko. Po nějaké době prý za kameny zůstali jenom dva chlapi ( podle slov Bogdana, já jsem meditovala ) a ať se tím směrem prý vůbec nekoukám co se tam děje. Ježkovi voči, to snad ne . Pokud někdo procházel turistickým chodníčkem přímo nad nima . Balíme se a vracíme se zpět k autu. K večeru se jdeme ještě podívat na městečko Cambrils a v místním baru vyzkoušíme nějaké španělské víno. Sedíme, povídáme si a já pozoruji, jak si Španělé po práci cestou domů, ještě na chvíli sednou v baru na pivo nebo víno a povídají si.
26.11.2022 Vic
Je sobota ráno, my jsme ve Vic a jdeme se podívat na světoznámý tradiční trh. Podle popisu je Vic kamenné středověké město, které leží v srdci Katalánska. Je jedním z posledních měst na celém Iberském poloostrově, které si zachovalo trh, který se tu tradičně koná už od 13. století. Každou sobotu a to je dnes. Zatímco střed náměstí, které je vysypáno pískem, zaplní stánkaři se smíšeným zbožím, obvod Mercadalu patří farmářům. Je libo kuřata, husy, králíky, čerstvé ovoce a zeleninu? Naprostá většina produktů je místní. Okolí města totiž tvoří zelená rovina zvaná Plana de Vic, kde se zemědělství výtečně daří. Prý nemáme zapomenout ochutnat z místních pekáren zřejmě nejtradičnější katalánské pečivo, coca. Je to křehké těsto ve tvaru jazyka, připravuje se nasladko i naslano a pro Vic je typická sladká anýzová coca. Ok, už se moc těšíme.
První co mne napadlo, když jsme došli na náměstí, kde se trh konal, bylo: Ještě že jsem to nevymyslela já, už bych byla po smrti! Když tak koukám na Bogdanův výraz tváře, je mi úplně jasné, co mu mozek hlásí. Světoznámý!!! Náměstí je krásné, ne že ne. Ty staré domy kolem jsou úžasné. Zajímavé pro oko jsou i čerstvé ovoce, zelenina a praváky a rydze. Tím bych to uzavřela. Pak tady jsou stánky s oblečením, které mi přijdou, teď pardón, jako blešák. Všichni se " překopávají" zaručeně originálním oblečením ( dle prohlášení stánkařů). Žádná kuřata, husy atd., nejblíž drůbeži byla snad jen vajíčka. Obejdeme celkem malé náměstí 2 x, když už jsme tady, ale žádné plánované dárky si odsud neodnášíme . Vracíme se k autu a jedeme do Santa Cristiny d'Aro a po krátkém oddychu jdeme na procházku do Sant Feliu. Před 8 lety jsme tady strávili pár dnů dovolené. Kráčíme k moři přes náměstí, na kterém jestli si dobře pamatuji, se konaly obrovské trhy. Jo, to náměstí je vysypané pískem. Cestou zpět k autu Bogdan vymyslet zkratku. Uviděl totiž otevřenou bránu na golfovém hřišti. Jenomže jen co jsme kousek popošli, slyšíme zvuk zavírající se brány. Bezva, jestli bude vstupní brána zavřená, spíme na golfovém hřišti a to jsem zvědavá, jak to ráno vymyslíme. Brána je jak jinak než zavřená a my přelézáme přes plot . Že ty jeho zkratky vždy stojí za to
Je sobota ráno, my jsme ve Vic a jdeme se podívat na světoznámý tradiční trh. Podle popisu je Vic kamenné středověké město, které leží v srdci Katalánska. Je jedním z posledních měst na celém Iberském poloostrově, které si zachovalo trh, který se tu tradičně koná už od 13. století. Každou sobotu a to je dnes. Zatímco střed náměstí, které je vysypáno pískem, zaplní stánkaři se smíšeným zbožím, obvod Mercadalu patří farmářům. Je libo kuřata, husy, králíky, čerstvé ovoce a zeleninu? Naprostá většina produktů je místní. Okolí města totiž tvoří zelená rovina zvaná Plana de Vic, kde se zemědělství výtečně daří. Prý nemáme zapomenout ochutnat z místních pekáren zřejmě nejtradičnější katalánské pečivo, coca. Je to křehké těsto ve tvaru jazyka, připravuje se nasladko i naslano a pro Vic je typická sladká anýzová coca. Ok, už se moc těšíme.
První co mne napadlo, když jsme došli na náměstí, kde se trh konal, bylo: Ještě že jsem to nevymyslela já, už bych byla po smrti! Když tak koukám na Bogdanův výraz tváře, je mi úplně jasné, co mu mozek hlásí. Světoznámý!!! Náměstí je krásné, ne že ne. Ty staré domy kolem jsou úžasné. Zajímavé pro oko jsou i čerstvé ovoce, zelenina a praváky a rydze. Tím bych to uzavřela. Pak tady jsou stánky s oblečením, které mi přijdou, teď pardón, jako blešák. Všichni se " překopávají" zaručeně originálním oblečením ( dle prohlášení stánkařů). Žádná kuřata, husy atd., nejblíž drůbeži byla snad jen vajíčka. Obejdeme celkem malé náměstí 2 x, když už jsme tady, ale žádné plánované dárky si odsud neodnášíme . Vracíme se k autu a jedeme do Santa Cristiny d'Aro a po krátkém oddychu jdeme na procházku do Sant Feliu. Před 8 lety jsme tady strávili pár dnů dovolené. Kráčíme k moři přes náměstí, na kterém jestli si dobře pamatuji, se konaly obrovské trhy. Jo, to náměstí je vysypané pískem. Cestou zpět k autu Bogdan vymyslet zkratku. Uviděl totiž otevřenou bránu na golfovém hřišti. Jenomže jen co jsme kousek popošli, slyšíme zvuk zavírající se brány. Bezva, jestli bude vstupní brána zavřená, spíme na golfovém hřišti a to jsem zvědavá, jak to ráno vymyslíme. Brána je jak jinak než zavřená a my přelézáme přes plot . Že ty jeho zkratky vždy stojí za to
27.11.2022 Platja de Aro
Jedeme na kole po stopách minulosti. Jsme na pláži Platja de Aro a před 8 léty jsme byli tady ubytování i s Rzehaczkovic holkama a Bobem. Pak pokračujeme do Sant Felju. Tady sníme oběd, uložíme se i se vzpomínkami na chvíli na pláži před zpáteční cestou.
Jedeme na kole po stopách minulosti. Jsme na pláži Platja de Aro a před 8 léty jsme byli tady ubytování i s Rzehaczkovic holkama a Bobem. Pak pokračujeme do Sant Felju. Tady sníme oběd, uložíme se i se vzpomínkami na chvíli na pláži před zpáteční cestou.
29.11.2022 Tossa de Mar
Turistika pobřežím Costa Brava. Costa Brava( v překladu Divoké pobřeží) je přibližně 220 km dlouhá přímořská oblast, kde se členité skalnaté útesy dramaticky střídají s písečnými plážemi. Tento popis není z mé hlavy, ale rozhodně bych to nenapsala lépe . A že to chvílemi bylo hodně divoké. Cestou jsme nepotkali vůbec nikoho. I signál se rozhodl dát si šlofíka a já doufala, nebo spíš spoléhala na to, že divoká prasata jsou noční zvířata. Tak mi to kdysi tvrdila moje babička. Už od parkoviště je totiž poznat, že divočákům se tady hodně líbí. Všude jsou po nich stopy. Nějakých pár metrů nad plážemi uvažuji, co hledali tady v těchto místech, že by lanýže a kam bych skočila, kdyby na mne nějaké prasátko udělalo chro chro. Některé úseky trasy vypadaly, jakoby po nich už hodně dlouho nikdo nešel a byly v horším stavu. Teda kromě čuníků. Značení téhle trasy taky stálo za starou bačkoru. Šli jsme podle map, ale i tak jsme se museli pár krát vrátit, než navigace pochopila kde jsme. Zhruba po 1/3 cesty jsme usedli na balvany u moře a snědli oběd. Je čas pokračovat a Bogdan prohlásil, že kdyby jsme vylezli tím krpálek nahoru, tak to nemusíme obcházet. Jdu se podívat a vracím se, že tudy teda nepůjdu, protože než vylezu nahoru, tak tam položím svůj život a kdyby tam nebyl chodníček, tak se zpět už nedostanu. Leda tak skokem ze skály. A kráčím zpět. Těch 50 kroků navíc zpět mne nezabije. Najednou vidím vlnu, jak se z ničeho nic na mne routí. Snažím se rychle otočit a co nejvíce přitlačit ke skále a doufám že mi "umyje" jenom nohy. Spláchla mne až nad prdel . Samozřejmě, že ten vůl se smál jako blázen. Prý kdybychom se nevraceli a měla pohorky nad kotníky, tak nemám mokro v botách. A kalhoty mám nepromokavé, tak co!? Jdeme dál. Před tunelem přes který jsme měli projít bylo napsáno, že se tam nesmí. Jdeme! Pak utíkáme mezi vlnama abychom se dostali z jedné pláže na další. Ještě chvíli jdeme kolem nebo spíš nad pobřežím a pak pokračujeme už chodníčkem ve vnitrozemí. Musím říct, že tohle pobřeží je rozhodně jedno z nejkrásnějších.
Turistika pobřežím Costa Brava. Costa Brava( v překladu Divoké pobřeží) je přibližně 220 km dlouhá přímořská oblast, kde se členité skalnaté útesy dramaticky střídají s písečnými plážemi. Tento popis není z mé hlavy, ale rozhodně bych to nenapsala lépe . A že to chvílemi bylo hodně divoké. Cestou jsme nepotkali vůbec nikoho. I signál se rozhodl dát si šlofíka a já doufala, nebo spíš spoléhala na to, že divoká prasata jsou noční zvířata. Tak mi to kdysi tvrdila moje babička. Už od parkoviště je totiž poznat, že divočákům se tady hodně líbí. Všude jsou po nich stopy. Nějakých pár metrů nad plážemi uvažuji, co hledali tady v těchto místech, že by lanýže a kam bych skočila, kdyby na mne nějaké prasátko udělalo chro chro. Některé úseky trasy vypadaly, jakoby po nich už hodně dlouho nikdo nešel a byly v horším stavu. Teda kromě čuníků. Značení téhle trasy taky stálo za starou bačkoru. Šli jsme podle map, ale i tak jsme se museli pár krát vrátit, než navigace pochopila kde jsme. Zhruba po 1/3 cesty jsme usedli na balvany u moře a snědli oběd. Je čas pokračovat a Bogdan prohlásil, že kdyby jsme vylezli tím krpálek nahoru, tak to nemusíme obcházet. Jdu se podívat a vracím se, že tudy teda nepůjdu, protože než vylezu nahoru, tak tam položím svůj život a kdyby tam nebyl chodníček, tak se zpět už nedostanu. Leda tak skokem ze skály. A kráčím zpět. Těch 50 kroků navíc zpět mne nezabije. Najednou vidím vlnu, jak se z ničeho nic na mne routí. Snažím se rychle otočit a co nejvíce přitlačit ke skále a doufám že mi "umyje" jenom nohy. Spláchla mne až nad prdel . Samozřejmě, že ten vůl se smál jako blázen. Prý kdybychom se nevraceli a měla pohorky nad kotníky, tak nemám mokro v botách. A kalhoty mám nepromokavé, tak co!? Jdeme dál. Před tunelem přes který jsme měli projít bylo napsáno, že se tam nesmí. Jdeme! Pak utíkáme mezi vlnama abychom se dostali z jedné pláže na další. Ještě chvíli jdeme kolem nebo spíš nad pobřežím a pak pokračujeme už chodníčkem ve vnitrozemí. Musím říct, že tohle pobřeží je rozhodně jedno z nejkrásnějších.
Jsme u auta krásně zmožení. Po krátkém odpočinku se ještě jdeme provětrat . Jsme totiž v městečku, které je národní kulturní památkou Katalánska. Takže to musím vidět. Dominantou Tossa de Mar jsou hradby středověkého města - Vila Vella. Historie města je známá od 13. století, největší rozmach města byl v 15. a 16. století.
Opevnění je zrenovované a pohled na něj mne "vtáhl" do minulosti. Je odsud krásný výhled na město Tossa de Mar i na moře a okolní pobřeží. A ten západ slunce Na vrcholu kopce je maják, který nahradil původní strážní věž hradu. Procházíme uzounké a křivolaké uličky s kamennými domy a v jedné mne zaujala stará fotografie. Koukám na ni, Bogdan také zastavuje a kousek od ní je další. Zjišťujeme, že tady se kdysi dávno točil film Pandora s Avou Gardner. Režisér Albert Lewin natočil tento film jako variaci na slavný příběh o Bludném Holanďanovi.
Opevnění je zrenovované a pohled na něj mne "vtáhl" do minulosti. Je odsud krásný výhled na město Tossa de Mar i na moře a okolní pobřeží. A ten západ slunce Na vrcholu kopce je maják, který nahradil původní strážní věž hradu. Procházíme uzounké a křivolaké uličky s kamennými domy a v jedné mne zaujala stará fotografie. Koukám na ni, Bogdan také zastavuje a kousek od ní je další. Zjišťujeme, že tady se kdysi dávno točil film Pandora s Avou Gardner. Režisér Albert Lewin natočil tento film jako variaci na slavný příběh o Bludném Holanďanovi.
30.11.2022
Na kole pobřežím Costa Brava do Salioncu. Původně jsme měli v plánu zajet jenom kousíček, k první zátoce, ale když nám se tady tak líbilo, tak jsme přidali ještě pár kilometrů . Po krátkém odpočinku u moře se vracíme k autu a pokračujeme autem do L'Armentera.
Na kole pobřežím Costa Brava do Salioncu. Původně jsme měli v plánu zajet jenom kousíček, k první zátoce, ale když nám se tady tak líbilo, tak jsme přidali ještě pár kilometrů . Po krátkém odpočinku u moře se vracíme k autu a pokračujeme autem do L'Armentera.
1.12.2022 Figueres
Ráno jedeme do Figueres, chceme navštívit Divadelní muzeum Salvadora Dalího. Figueres je rodištěm tohoto známého umělce a zde je i pohřben. V tomto divadle mladý Dalí poprvé vystavil své práce. Budova byla těžce poškozena během španělské občanské války a dvacet let ležela v troskách. Kvůli nedostatku prostředků na opravu byla málem stržena. Roku 1961 přišel tehdejší starosta za Dalím a nabídl mu, aby tady vybudoval své vlastní muzeum. Ambiciózního umělce táto myšlenka nadchla a pustil se do práce. V roce 1974 bylo Teatre-Museu Dalí slavnostně otevřeno. Roku 1981 se jeho součástí stal i přilehlý dům Torre Galatea, ve kterém Dalí zemřel.
Už růžová omítka s plastikami ve tvaru chleba a věž je osázená gigantickými vejci dává tušit, že to bude zvláštní podívaná. Vejdeme dovnitř a jsme na nádvoří, kde parkuje černý cadillac, na něm stojí mohutná plastika, která parafrázuje znak cadillacu . Za ním je sloup z pneumatik, na jehož vrcholu je rybářský člun dnem vzhůru. Ve výklencích nahoře je řada nahých ženských figurín. Celkem solidní guláš, na který se moc hezky kouká. V chodbách a sálech jsou vystaveny olejomalby, kresby, grafiky dokumentující celou jeho uměleckou dráhu. Kromě jeho vlastních prací jsou tu vystavena i vybraná díla umělců, která si tam Dalí přál mít. Co se mi hodně líbilo, byla "skládačka" obrazů a nábytku, která tvořila jeden obraz blondýny. Wau. A pak, jak skládal kameny do různých tvarů a postav a pak je maloval. Nejsem znalec a milovník umění, ale tohle mne bavilo. A hodně . Po pozdním obědě jedeme opět kousek dál do vesničky Peralada a že ještě té kultury ještě nemáme dost, tak jdeme ještě obdivovat vesničku, ve které jsme.
Ráno jedeme do Figueres, chceme navštívit Divadelní muzeum Salvadora Dalího. Figueres je rodištěm tohoto známého umělce a zde je i pohřben. V tomto divadle mladý Dalí poprvé vystavil své práce. Budova byla těžce poškozena během španělské občanské války a dvacet let ležela v troskách. Kvůli nedostatku prostředků na opravu byla málem stržena. Roku 1961 přišel tehdejší starosta za Dalím a nabídl mu, aby tady vybudoval své vlastní muzeum. Ambiciózního umělce táto myšlenka nadchla a pustil se do práce. V roce 1974 bylo Teatre-Museu Dalí slavnostně otevřeno. Roku 1981 se jeho součástí stal i přilehlý dům Torre Galatea, ve kterém Dalí zemřel.
Už růžová omítka s plastikami ve tvaru chleba a věž je osázená gigantickými vejci dává tušit, že to bude zvláštní podívaná. Vejdeme dovnitř a jsme na nádvoří, kde parkuje černý cadillac, na něm stojí mohutná plastika, která parafrázuje znak cadillacu . Za ním je sloup z pneumatik, na jehož vrcholu je rybářský člun dnem vzhůru. Ve výklencích nahoře je řada nahých ženských figurín. Celkem solidní guláš, na který se moc hezky kouká. V chodbách a sálech jsou vystaveny olejomalby, kresby, grafiky dokumentující celou jeho uměleckou dráhu. Kromě jeho vlastních prací jsou tu vystavena i vybraná díla umělců, která si tam Dalí přál mít. Co se mi hodně líbilo, byla "skládačka" obrazů a nábytku, která tvořila jeden obraz blondýny. Wau. A pak, jak skládal kameny do různých tvarů a postav a pak je maloval. Nejsem znalec a milovník umění, ale tohle mne bavilo. A hodně . Po pozdním obědě jedeme opět kousek dál do vesničky Peralada a že ještě té kultury ještě nemáme dost, tak jdeme ještě obdivovat vesničku, ve které jsme.
2.12.2022 Cadaques
Původní plán 70 km na kole s převýšením přes 1000 metrů z Peralady do Cadaques, musíme trošku přehodnotit. Potřebujeme vyjet nejpozději v 9, abychom se stihli vrátit do 17 hodin. A venku je celkem dost zima. Takže se nakonec rozhodujeme popojet autem 30 km blíž k Cadaques, do Portu de la Selva. Po příjezdu ještě chvíli čekáme na zázrak, ale když zjišťujeme, že víc než 10 stupňů dnes nebude, jedeme. Vždyť do kopce se zahřejeme . V Cadaques jsme rychleji, než jsme předpokládali. Šlapalo to skoro samo . Toto kouzelné pobřežní městečko a celou překrásnou část zvanou Cap de Creus si zamiloval Dalí. A není se co divit. Rybářský přístav s bílými domky a dominantním kostelem, v pozadí vrcholky hor, úzké uličky a je jasné proč si Dalí už jako dítě toto místo zamiloval a proč sem tak rádi jezdívali i Luis Buňuel, Pablo Picasso, Federico García Lorca, Paul Eluard, Gabriel García Márquez a další umělci. Popojíždíme kolem moře a já si představuji, jak se tady kdysi procházel Dalí. Jaké to bylo, když jen pár desítek metrů od břehu kotvila loď s klavírem a hudebníky na palubě ve společenských oblecích a z moře zněla hudba. Takové koncerty pořádala umělecká rodina Pitxotů pro své přátele. To muselo být úžasné .
Původní plán 70 km na kole s převýšením přes 1000 metrů z Peralady do Cadaques, musíme trošku přehodnotit. Potřebujeme vyjet nejpozději v 9, abychom se stihli vrátit do 17 hodin. A venku je celkem dost zima. Takže se nakonec rozhodujeme popojet autem 30 km blíž k Cadaques, do Portu de la Selva. Po příjezdu ještě chvíli čekáme na zázrak, ale když zjišťujeme, že víc než 10 stupňů dnes nebude, jedeme. Vždyť do kopce se zahřejeme . V Cadaques jsme rychleji, než jsme předpokládali. Šlapalo to skoro samo . Toto kouzelné pobřežní městečko a celou překrásnou část zvanou Cap de Creus si zamiloval Dalí. A není se co divit. Rybářský přístav s bílými domky a dominantním kostelem, v pozadí vrcholky hor, úzké uličky a je jasné proč si Dalí už jako dítě toto místo zamiloval a proč sem tak rádi jezdívali i Luis Buňuel, Pablo Picasso, Federico García Lorca, Paul Eluard, Gabriel García Márquez a další umělci. Popojíždíme kolem moře a já si představuji, jak se tady kdysi procházel Dalí. Jaké to bylo, když jen pár desítek metrů od břehu kotvila loď s klavírem a hudebníky na palubě ve společenských oblecích a z moře zněla hudba. Takové koncerty pořádala umělecká rodina Pitxotů pro své přátele. To muselo být úžasné .
Porto Lligat
Vracím se v čase zpět do současnosti a teď hledáme kde že to ten slavný umělec trávil několik měsíců v roce se svojí ženou. Trošku jsme bloudili protože se tady pracovalo a opravovalo a tak jsme museli najít náhradní cestu. Tu teda máme, ale pár kruca fixů při jejím průjezdů padlo . Hlavně že vedle byla cesta jako kráva . Jsme tady, v Porto Lligat. Wau! Ten pacholek měl ale vkus !!! Tohle je nejhezčí zátoka, kterou jsem kdy viděla! Roku 1930 si v této malé rybářské vesničce Dalí koupil první domek, který se stal základem jeho svérazné rezidence, v níž společně se svou ženou a múzou Galou trávíval šest až sedm měsíců v roce. S přestávkami ho budoval čtyřicet let.
Ani se mi nechce zpět. A to jsem ještě netušila, co za sportovní zážitek na mne ještě čeká. Protože nechceme jet po hlavní silnici, tak pojedeme po vedlejší, po polní cestě. Známé:" Je to sice dál, ale po horší cestě", platilo jen částečně. Tady neplatí je to sice dál, bylo to totiž blíž, ale po horší cestě sedělo naprosto přesně. Když už i Bogdan zhruba ve čtvrtině cesty prohlásil, že to byla... píp a v jednom úseku šel vedle kola, tak to mluví za vše. Konečně jsme se napojili na silnici a posledních pár kilometrů už jenom sjíždíme. Jsme u auta tak, tak, začíná se výrazně ochlazovat. Mám dost a když si představím, že jsme měli jet ještě dalších 40 km, tak ještě, že byla ráno taková zima. Po dopingu, kávě, se jdeme ještě podívat do městečka. Po procházce kolem moře jsme museli nutně do restaurace na anízovku, jinak by to moje střeva nezvládly , to má Bogdan ale štěstí . Tady sedí místní a fandí Portugalsku. Po včerejší prohře už si chudáci moc nezafandí. Venku je zima a v restauraci vlastně taky, tady se netopí. Nevím jestli to je důsledkem ropné krize nebo je to tady normální. Ale všichni jsou v bundách a evidentně spokojení.
Vracím se v čase zpět do současnosti a teď hledáme kde že to ten slavný umělec trávil několik měsíců v roce se svojí ženou. Trošku jsme bloudili protože se tady pracovalo a opravovalo a tak jsme museli najít náhradní cestu. Tu teda máme, ale pár kruca fixů při jejím průjezdů padlo . Hlavně že vedle byla cesta jako kráva . Jsme tady, v Porto Lligat. Wau! Ten pacholek měl ale vkus !!! Tohle je nejhezčí zátoka, kterou jsem kdy viděla! Roku 1930 si v této malé rybářské vesničce Dalí koupil první domek, který se stal základem jeho svérazné rezidence, v níž společně se svou ženou a múzou Galou trávíval šest až sedm měsíců v roce. S přestávkami ho budoval čtyřicet let.
Ani se mi nechce zpět. A to jsem ještě netušila, co za sportovní zážitek na mne ještě čeká. Protože nechceme jet po hlavní silnici, tak pojedeme po vedlejší, po polní cestě. Známé:" Je to sice dál, ale po horší cestě", platilo jen částečně. Tady neplatí je to sice dál, bylo to totiž blíž, ale po horší cestě sedělo naprosto přesně. Když už i Bogdan zhruba ve čtvrtině cesty prohlásil, že to byla... píp a v jednom úseku šel vedle kola, tak to mluví za vše. Konečně jsme se napojili na silnici a posledních pár kilometrů už jenom sjíždíme. Jsme u auta tak, tak, začíná se výrazně ochlazovat. Mám dost a když si představím, že jsme měli jet ještě dalších 40 km, tak ještě, že byla ráno taková zima. Po dopingu, kávě, se jdeme ještě podívat do městečka. Po procházce kolem moře jsme museli nutně do restaurace na anízovku, jinak by to moje střeva nezvládly , to má Bogdan ale štěstí . Tady sedí místní a fandí Portugalsku. Po včerejší prohře už si chudáci moc nezafandí. Venku je zima a v restauraci vlastně taky, tady se netopí. Nevím jestli to je důsledkem ropné krize nebo je to tady normální. Ale všichni jsou v bundách a evidentně spokojení.
3.12.2022 Cap de Creus
Po opakovaném mamrání, nakonec jedeme autem do Cadaques a pak na kole Cap de Creus. A proč Bogdan mamral? Protože jsme to prý mohli jet už včera, ale né, já si musela to vymyslet až pak. Za prvé, včera už jsme dojeli akorát a nemyslím si, že bychom dalších 10 šťavnatých kilometrů ještě zvládli. Navíc bychom se vrátili už za tmy a ještě větší zimy než dnes byla celý den. Za druhé, když jsme šlapali zpět z Portlligatu od Daliho vilky, u cesty jsem viděla ukazatel na Cap de Creus a něco mi v hlavě hlásilo, že to znám a mám po návratu googlit o co se jedná. No a já googlila a zjistili jsem, že je to tam prý bomba . Cap de Creus se svými zátokami, útesy, skalami a majákem se stal Dalího dětským rájem. Nepřestával objevovat stále nové scenerie a žasnout nad kamennými výtvory, které dokázala během staletí vymodelovat příroda. A když jsem si přečetla dál:„Tato epická krajina, kde Pyreneje spadají k moři ve velkolepém geologickém deliriu,“ píše ve svých pamětech, pro něj byla „přírodním divadlem optických přeludů“, které ho znovu a znovu fascinovalo a které pro něj bylo nepřetržitým inspiračním zdrojem. Bylo jasné, že to musím vidět. Dnes hodně fouká a jede se fakt špatně. Po chvíli si Bogdan uvědomil, že si nevzal bundu. Což jeho náladu ještě víc zhoršilo . Já jenom potvrzuji, že výstižněji bych tuhle část země nepopsala. Velkolepé přírodní divadlo. Jsme u majáku na samé špičce mysu, nejvýchodnějším místě Iberského poloostrova a jak prohlásil mistr:" zde vládne Duch svatý". Řekla bych, že něco pravdy na tom bude, Bogdan vypadá klidnější . Tak a vracíme se zpět a tímto se loučíme se Španělskem . Zažili jsme tady opět pár nádherných dnů a my pokračujeme dál, blíž domů. Před námi je cca 200 km a dnes večer už budeme ve Francii.
Po opakovaném mamrání, nakonec jedeme autem do Cadaques a pak na kole Cap de Creus. A proč Bogdan mamral? Protože jsme to prý mohli jet už včera, ale né, já si musela to vymyslet až pak. Za prvé, včera už jsme dojeli akorát a nemyslím si, že bychom dalších 10 šťavnatých kilometrů ještě zvládli. Navíc bychom se vrátili už za tmy a ještě větší zimy než dnes byla celý den. Za druhé, když jsme šlapali zpět z Portlligatu od Daliho vilky, u cesty jsem viděla ukazatel na Cap de Creus a něco mi v hlavě hlásilo, že to znám a mám po návratu googlit o co se jedná. No a já googlila a zjistili jsem, že je to tam prý bomba . Cap de Creus se svými zátokami, útesy, skalami a majákem se stal Dalího dětským rájem. Nepřestával objevovat stále nové scenerie a žasnout nad kamennými výtvory, které dokázala během staletí vymodelovat příroda. A když jsem si přečetla dál:„Tato epická krajina, kde Pyreneje spadají k moři ve velkolepém geologickém deliriu,“ píše ve svých pamětech, pro něj byla „přírodním divadlem optických přeludů“, které ho znovu a znovu fascinovalo a které pro něj bylo nepřetržitým inspiračním zdrojem. Bylo jasné, že to musím vidět. Dnes hodně fouká a jede se fakt špatně. Po chvíli si Bogdan uvědomil, že si nevzal bundu. Což jeho náladu ještě víc zhoršilo . Já jenom potvrzuji, že výstižněji bych tuhle část země nepopsala. Velkolepé přírodní divadlo. Jsme u majáku na samé špičce mysu, nejvýchodnějším místě Iberského poloostrova a jak prohlásil mistr:" zde vládne Duch svatý". Řekla bych, že něco pravdy na tom bude, Bogdan vypadá klidnější . Tak a vracíme se zpět a tímto se loučíme se Španělskem . Zažili jsme tady opět pár nádherných dnů a my pokračujeme dál, blíž domů. Před námi je cca 200 km a dnes večer už budeme ve Francii.