Francie - Provance 10/2022
Národní park Ardeche 22.-23.9.2022
Dnes pojedeme a to dlouho. Ráno než Bogdan udělá servis auta, já jdu koupit d bagets . Jedeme. Cestou vidím, jak dělníci vedle cesty, sedí a svačí u stolečku se sluchátky na uších a evidentně si užívají jidlo. V autě trávíme dnes hodně času a v poledne s lehkými komplikacemi, kdy jsem Bogdana navedla do ořechového háje ( tady jsou nekonečné vlašské ořechové sady) a " cesta" byla sama jama (na moji obhajobu, podle map tam ta cesta opravdu je i s odpočívadlem ), zastavujeme vedle cesty a tady to odpočívadlo pro změnu v mapě není. Pak se v tom vyznej. Poobědváme a jedeme dál.
K večeru jsme na místě, když jsme si cestu zase trošku prodloužili, abychom se mohli kochat krásami divočinami . No a jdeme na sklenici vina a calvadosu. Bonsoir France.
Dnes se Bogdan konečně dočká. Bude se lézt. Dopoledne se posouváme do vesnice Pradons, parkujeme a šup pod skály. Cestou pod skály mi naskakují útržky obrázků zpřed 20 léty. To jsme tady byli s dětmi. Jsme nahoře, vybíráme něco vhodného pro rozlezení a jde se na to. Jak Bogdan poznamenal, po půlroční pauze, to šlo super. Odpoledne balíme, nic se nemá přehánět a jedeme se ještě podívat do vesničky Vallon Pont d'Arc, na přírodní kamenný oblouk (most) vysoko nad řekou Ardeche. Dech beroucí podívaná. Bogdan mi cestou hlásí, že je tady ještě jeskyně s nejstaršími dochovanými malbami. Vzpomněla jsem si Altamiru, kterou jsme navštívili zhruba před 2 léty ve Španělsku. Pak jsem zjistila, že malby v Chauvetové jeskyni jsou z doby kolem 32 tisíc let př. n. l. Jeskyně není přístupná, v blízkosti je však od roku 2015 model jeskyně ve skutečné velikosti. Přesně jako v Altamiře, pouze malby jsou o něco starší .
Dnes pojedeme a to dlouho. Ráno než Bogdan udělá servis auta, já jdu koupit d bagets . Jedeme. Cestou vidím, jak dělníci vedle cesty, sedí a svačí u stolečku se sluchátky na uších a evidentně si užívají jidlo. V autě trávíme dnes hodně času a v poledne s lehkými komplikacemi, kdy jsem Bogdana navedla do ořechového háje ( tady jsou nekonečné vlašské ořechové sady) a " cesta" byla sama jama (na moji obhajobu, podle map tam ta cesta opravdu je i s odpočívadlem ), zastavujeme vedle cesty a tady to odpočívadlo pro změnu v mapě není. Pak se v tom vyznej. Poobědváme a jedeme dál.
K večeru jsme na místě, když jsme si cestu zase trošku prodloužili, abychom se mohli kochat krásami divočinami . No a jdeme na sklenici vina a calvadosu. Bonsoir France.
Dnes se Bogdan konečně dočká. Bude se lézt. Dopoledne se posouváme do vesnice Pradons, parkujeme a šup pod skály. Cestou pod skály mi naskakují útržky obrázků zpřed 20 léty. To jsme tady byli s dětmi. Jsme nahoře, vybíráme něco vhodného pro rozlezení a jde se na to. Jak Bogdan poznamenal, po půlroční pauze, to šlo super. Odpoledne balíme, nic se nemá přehánět a jedeme se ještě podívat do vesničky Vallon Pont d'Arc, na přírodní kamenný oblouk (most) vysoko nad řekou Ardeche. Dech beroucí podívaná. Bogdan mi cestou hlásí, že je tady ještě jeskyně s nejstaršími dochovanými malbami. Vzpomněla jsem si Altamiru, kterou jsme navštívili zhruba před 2 léty ve Španělsku. Pak jsem zjistila, že malby v Chauvetové jeskyni jsou z doby kolem 32 tisíc let př. n. l. Jeskyně není přístupná, v blízkosti je však od roku 2015 model jeskyně ve skutečné velikosti. Přesně jako v Altamiře, pouze malby jsou o něco starší .
Seynes a Pont du Gard 24.9.2022
Odjíždíme od nádherného kostela ve vesnici Banne, kterého hodiny jsem ani jednou neslyšela odbíjet. Myslím si, že ani Bogdan, který se po prvním odbití bál, že se nevyspí. V noci lilo a skály byly mokré. Já jsem to tušila, nebo spíš věděla, že se nebude dát lézt, ale to by nebyl Bogdan, aby si tento fakt nemusel ověřit. Takže po komplikacích, kde zaparkujeme už konečně parkujeme a taháme na zádech ty těžké batohy se vším potřebným k lezení, asi v rámci nějaké přípravy pro zlepšení kondice. Pro jistotu po mokrých klouzkých kamenech, ať z toho máme alespoň srandu. Když už padlo pár vlhkých slov, když už je všude kolem taky mokro, tak Bogdan usoudil, že se dá lézt pouze jedna cesta a ta se mu ani nějak moc nelíbí, takže kvůli ní nebudeme všechno vytahovat a zase balit. Ok, vracíme se zpět a přesouváme se do další lezecké oblasti, do Seynes. Opět máme trošku problém, než zjistíme, že na parkoviště pod skály potřebujeme speciální nálepku, kterou nám mají dát v místní restauraci. Tak Bogdan vletí do restaurace, kde probíhá nějaká slavnost a žádá je o nálepku. Tři holky, které vypadají jako dcery paní "hostinské " se pustily nejdříve do diskuse a pak do hledání. Voila, našly . Nálepku máme a můžeme jet dál. Konečně vyskakujeme z auta, a vzhůru do lezení. Bogdan byl tady moc spokojený, prý by se tady klidně vrátil i na delší dobu, ale teď míříme dál. Po cestě ještě stihneme vidět historický akvadukt Pont du Gard z dob starověkého Říma z 1. století před naším letopočtem. Tento nádherný most je na seznamu UNESCO.
Odjíždíme od nádherného kostela ve vesnici Banne, kterého hodiny jsem ani jednou neslyšela odbíjet. Myslím si, že ani Bogdan, který se po prvním odbití bál, že se nevyspí. V noci lilo a skály byly mokré. Já jsem to tušila, nebo spíš věděla, že se nebude dát lézt, ale to by nebyl Bogdan, aby si tento fakt nemusel ověřit. Takže po komplikacích, kde zaparkujeme už konečně parkujeme a taháme na zádech ty těžké batohy se vším potřebným k lezení, asi v rámci nějaké přípravy pro zlepšení kondice. Pro jistotu po mokrých klouzkých kamenech, ať z toho máme alespoň srandu. Když už padlo pár vlhkých slov, když už je všude kolem taky mokro, tak Bogdan usoudil, že se dá lézt pouze jedna cesta a ta se mu ani nějak moc nelíbí, takže kvůli ní nebudeme všechno vytahovat a zase balit. Ok, vracíme se zpět a přesouváme se do další lezecké oblasti, do Seynes. Opět máme trošku problém, než zjistíme, že na parkoviště pod skály potřebujeme speciální nálepku, kterou nám mají dát v místní restauraci. Tak Bogdan vletí do restaurace, kde probíhá nějaká slavnost a žádá je o nálepku. Tři holky, které vypadají jako dcery paní "hostinské " se pustily nejdříve do diskuse a pak do hledání. Voila, našly . Nálepku máme a můžeme jet dál. Konečně vyskakujeme z auta, a vzhůru do lezení. Bogdan byl tady moc spokojený, prý by se tady klidně vrátil i na delší dobu, ale teď míříme dál. Po cestě ještě stihneme vidět historický akvadukt Pont du Gard z dob starověkého Říma z 1. století před naším letopočtem. Tento nádherný most je na seznamu UNESCO.
Avignon 25.9.2022
Plán pro dnešní den, město Avignon na kole a Orange autem.
Kdo by neznal známou francouzskou písničku “Sur le pont d’Avingnon, l’on y danse, l’on y danse…”. Pane Jane, to už je dávno, co jsme se ji na základní škole pro zajímavost učili . I Valdemar Matuška nazpíval píseň o Aviñonském mostě. Tak se jedeme podívat, či i nás uchvátí . Po 20 km most už vidíme. Tak a jsme ve městě Avignon, kterého vznik se datuje již do doby před 5000 lety. Od té doby se zde mnohé událo. Od roku 1309 se na dobu 69 let stává Avignon sídlem papežů, kterých se tu postupně vystřídalo sedm. Vlastně 9, ale další dva byli vzdoropapežové. O významnosti těchto staveb svědčí fakt, že v roce 1995 bylo celé historické centrum města zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Dominantou města, tady vedou první kroky většiny turistů ( i naše ), je bývalý papežský palác Palais des Papes. Tato monumentální stavba, kterou nechal po svém zvolení vystavět papež Klement V., je největším gotickým palácem na světě. Palác je dokonalou ukázkou středověké moci římskokatolické církve. Za tři metry silnými zdmi se ukrývá řada sálů, chodeb, kaplí a předsíní, které jsou dnes z velké části holé. Napadá mne otázka, proč někdo potřeboval 3 metrové zdi . Jaderné zbraně ještě neznali, hmm. Hned vedle stojí krásná románská katedrála ze 17. století se zlatou sochou Panny Marie vážící 4,5 tuny. Tak a teď se jdeme podívat na zmiňovaný most, Pont St-Bénezet , který je 900 metrů dlouhý most s dvaceti oblouky, jehož stavba byla dokončena v roce 1185. Dnes ho je jen polovina. Pak se vracíme na kole zpět k autu. Plánované městečko Orange, které je také na seznamu UNESCO už vynecháme. Usoudili jsme, že už jsme amfiteátrů a oblouků viděli až až. Takže římský amfiteátr z 1.stoleti, který je považován za nejlépe dochovaný na světě a pak ještě kamenný oblouk z dob císaře Augusta neuvidíme. Večer jsme dorazili do známé vinařské oblasti Gigondas a zašli se podívat po okolí a samozřejmě ochutnali jejich vyhlášené víno. Tak té chuti byla plná pusa. Juuj
Plán pro dnešní den, město Avignon na kole a Orange autem.
Kdo by neznal známou francouzskou písničku “Sur le pont d’Avingnon, l’on y danse, l’on y danse…”. Pane Jane, to už je dávno, co jsme se ji na základní škole pro zajímavost učili . I Valdemar Matuška nazpíval píseň o Aviñonském mostě. Tak se jedeme podívat, či i nás uchvátí . Po 20 km most už vidíme. Tak a jsme ve městě Avignon, kterého vznik se datuje již do doby před 5000 lety. Od té doby se zde mnohé událo. Od roku 1309 se na dobu 69 let stává Avignon sídlem papežů, kterých se tu postupně vystřídalo sedm. Vlastně 9, ale další dva byli vzdoropapežové. O významnosti těchto staveb svědčí fakt, že v roce 1995 bylo celé historické centrum města zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Dominantou města, tady vedou první kroky většiny turistů ( i naše ), je bývalý papežský palác Palais des Papes. Tato monumentální stavba, kterou nechal po svém zvolení vystavět papež Klement V., je největším gotickým palácem na světě. Palác je dokonalou ukázkou středověké moci římskokatolické církve. Za tři metry silnými zdmi se ukrývá řada sálů, chodeb, kaplí a předsíní, které jsou dnes z velké části holé. Napadá mne otázka, proč někdo potřeboval 3 metrové zdi . Jaderné zbraně ještě neznali, hmm. Hned vedle stojí krásná románská katedrála ze 17. století se zlatou sochou Panny Marie vážící 4,5 tuny. Tak a teď se jdeme podívat na zmiňovaný most, Pont St-Bénezet , který je 900 metrů dlouhý most s dvaceti oblouky, jehož stavba byla dokončena v roce 1185. Dnes ho je jen polovina. Pak se vracíme na kole zpět k autu. Plánované městečko Orange, které je také na seznamu UNESCO už vynecháme. Usoudili jsme, že už jsme amfiteátrů a oblouků viděli až až. Takže římský amfiteátr z 1.stoleti, který je považován za nejlépe dochovaný na světě a pak ještě kamenný oblouk z dob císaře Augusta neuvidíme. Večer jsme dorazili do známé vinařské oblasti Gigondas a zašli se podívat po okolí a samozřejmě ochutnali jejich vyhlášené víno. Tak té chuti byla plná pusa. Juuj
Gigondas 26.9.2022
Dnešní den bych mohla nazvat Lezení za lezením nebo Tam a zpět s Bogdanem Pytlikem.
" Trošku" jsme hledali sektor pro dnešní lezení. Prvně jsme se doplazili někam úplně jinam, tak jsme se zase odplazili a na druhý pokus už se nám sektor podařilo najít. Ještě že ty výhledy z hora na údolí s vinicemi stály za to, protože cesty, které si Bogdan vybral byly totiž už hodně používané a tím pádem " klouzavé". Po cestě zpět mi moje zlatíčko řeklo, že prý jsem tak hodná, že jsem vůbec nenadála, že on už by zuřil. Vždyť já bych zuřila, jen kdyby mi zůstaly nějaké síly po tom dnešním a celém dvoutýdenním heroickém výkonu. Večer jsme zahájili degustací růžového Gigondasu, který jsme si včera koupili v místní vinotéce.
Dnešní den bych mohla nazvat Lezení za lezením nebo Tam a zpět s Bogdanem Pytlikem.
" Trošku" jsme hledali sektor pro dnešní lezení. Prvně jsme se doplazili někam úplně jinam, tak jsme se zase odplazili a na druhý pokus už se nám sektor podařilo najít. Ještě že ty výhledy z hora na údolí s vinicemi stály za to, protože cesty, které si Bogdan vybral byly totiž už hodně používané a tím pádem " klouzavé". Po cestě zpět mi moje zlatíčko řeklo, že prý jsem tak hodná, že jsem vůbec nenadála, že on už by zuřil. Vždyť já bych zuřila, jen kdyby mi zůstaly nějaké síly po tom dnešním a celém dvoutýdenním heroickém výkonu. Večer jsme zahájili degustací růžového Gigondasu, který jsme si včera koupili v místní vinotéce.
Orpierre 27.9.2022
Vyjíždíme z Gigondasu do Orpierre za lezením. Po vylezení pár hezkých cest jedeme dál do Sisteronu. Cestou u cesty nakupujeme ovoce
Vyjíždíme z Gigondasu do Orpierre za lezením. Po vylezení pár hezkých cest jedeme dál do Sisteronu. Cestou u cesty nakupujeme ovoce
Sisteron 28.9.2022
Prší. Ale jen trošku. A my jdeme co, jdeme lézt. Prý když to nepůjde, tak se vrátíme. Takže jedna cestička, pak to balíme, já lézt odmítám a jedeme dál. Do Forcalquier , po krátkém odpočinku jdeme do městečka na víno.
Prší. Ale jen trošku. A my jdeme co, jdeme lézt. Prý když to nepůjde, tak se vrátíme. Takže jedna cestička, pak to balíme, já lézt odmítám a jedeme dál. Do Forcalquier , po krátkém odpočinku jdeme do městečka na víno.
Roussillon 29.9.
Dnes nám pomohl vstávat budík. No, pomohl. Nebyla jsem mu vůbec vděčná. Po snídani vyrážíme a parkujeme kousek před Roussillon. Vytahujeme kola a první zastávkou je právě Roussillon, pyšnící se titulem Les plus beaux villages de France, tedy Nejkrásnější vesnice Francie. Tvoří ji domky semknuté jeden k druhému v odstínů okrové barvy. Obec leží na jednom z největších ložisek okru v Evropě. V minulosti byla jeho těžba hlavní ekonomickou činností v kraji. Krajina ovšem agresivním dobýváním trpěla. Dnes se okr naštěstí vyrábí uměle. Známá Okrová stezka nabízí na dvou trasách návštěvníkům úžasné přírodní scenérie a pohled na třináct odstínů barvy okru doplněné o okolní zeleň. Je tady nádherně
Dalším městečkem dnešní cesty je Gordes. Táto nádherná vesnička, kterou si musí zamilovat každý, se pyšní také titulem nejhezčí vesnice a řádí se mezi tzv. zapomenuté vesnice. V 5. století, když začaly útoky barbarů a obyvatelé nížin museli své domovy opustit, začali stavět nová sídla na těžce přístupných skalních ostrozích, aby se mohli útokům ubránit. Tak vznikly horské osady na nedostupných svazích, postavené z kamene těženého v místních lomech. Vysoké domy se tu prolínají jeden s druhým a celá vesnice se skládá z příkrých úzkých křivolakých uliček. Budovy jako by vyrůstaly ze skály a velmi často využívají i jejích podzemních jeskyní. Kráse Gordes podlehlo nepřeberné množství slavných osobností, filmových režisérů, skladatelů, herců i malířů. Tohle líbivé městečko si zahrálo i ve filmu Dobrý ročník. A že je to film s příběhem . To se takhle údajně jednou opili režisér Ridley Scott a jeho dlouholetý přítel, známý spisovatel Peter Mayle - oba bydlí jen malý kousek od sebe, Mayle v městečku Lourmarin a Scott v Oppede, v půvabné oblasti pohoří Luberonu. "Víš co, napíšeš knihu a já natočím film," navrhl Scott. Voila, zrodil se Dobrý ročník. Jestli si pamatujete přelet velkého dopravního letadla nad úchvatnou řekou a vesnicí, tak se jedná o řeku Calavon a vesničku Gordes, která se hrdě tyčí na okraji skály.
Točila se tady scéna, když Max jede k notářce vyřídit záležitosti týkající se pozůstalosti. Vjede se svým žlutým autem na kruhový objezd uprostřed vesnice a několikrát jej zuřivě obkrouží, aby nakonec vyjel stejnou cestou, kterou přijel. Klapka a další scéna, v restauraci na náměstí, kterou Fanny vlastnila, kde také pracovala a všem ukazuje modřinu, kterou má na svědomí Max .... a v další scéně právě on odvětil americkým turistům: „Mc´Donalds je v Avignonu a fish and chips v Marseille. Allez! Restaurace je ukrytá pod rozložitým platanem před vstupem do hradu. Dnes se díky filmu v restauraci značně zvýšili ceny, takže je zde spíš vidět turisty z Asie a Ameriky, jak si užívají večeři ve slavné filmové restauraci. Dále hned pod náměstím je krátké podloubí, u kterého Max zaparkoval auto, aby Fanny vyčinil, že ho nechala na dně bazénu.
Usedlost Château la Siroque, jež ve filmu Max zdědil po svém strýci a kde kdysi trávil dětství se ve skutečnosti jmenuje Château la Canorgue. Je to zámek ze 17. století a poté, co se film objevil v kinech musel dát majitel Jean Pierre všude cedule, že se jedná o soukromý pozemek, jinak by mu turisté vlezli až do kuchyně.
Tohle jsme ale zjistili až post faktum . Myslím tím všechno kolem téhle filmové love story . Nicméně, i bez toho aniž bychom tušili, že tohle nádherné místo si zvolili k natočení filmu, musíme přiznat, že pohledem na něho si připadáte jako v pohádce.
Pak jedeme ještě kousek dál, podívat se na klášter Sénanque. Wau. Škoda, že už je dávno po sběru levandule, protože to by bylo ještě větší wau. Klášter v pozadí nádherného levandulového políčka je jedním ze symbolů Provence a je také hodně fotogenický. Dnešní den byl opravdu úžasný a celou dobu bylo na co koukat . Po návratu k autu balíme a pokračujeme v cestě. Už se nám moc nechce jet dál a tak hledáme, zda nenajdeme vhodné místo k parkování. Guglím i vyguglím, že tady kousek v městečku Artiques je vinařství Mongestine, kde umožňují obytným autům přespat mezi vinicemi . Takže parkujeme, jdeme zakoupit nějakou láhev jejich přírodního vína a hned ji zdegustovat . Bogdan koupil víno Roussanne, které je skladováno 5 měsíců v kamenné amfoře a pak se dává barikovat. No tuš juuj. Dnešní den byl určitě z těch TOP.
Dnes nám pomohl vstávat budík. No, pomohl. Nebyla jsem mu vůbec vděčná. Po snídani vyrážíme a parkujeme kousek před Roussillon. Vytahujeme kola a první zastávkou je právě Roussillon, pyšnící se titulem Les plus beaux villages de France, tedy Nejkrásnější vesnice Francie. Tvoří ji domky semknuté jeden k druhému v odstínů okrové barvy. Obec leží na jednom z největších ložisek okru v Evropě. V minulosti byla jeho těžba hlavní ekonomickou činností v kraji. Krajina ovšem agresivním dobýváním trpěla. Dnes se okr naštěstí vyrábí uměle. Známá Okrová stezka nabízí na dvou trasách návštěvníkům úžasné přírodní scenérie a pohled na třináct odstínů barvy okru doplněné o okolní zeleň. Je tady nádherně
Dalším městečkem dnešní cesty je Gordes. Táto nádherná vesnička, kterou si musí zamilovat každý, se pyšní také titulem nejhezčí vesnice a řádí se mezi tzv. zapomenuté vesnice. V 5. století, když začaly útoky barbarů a obyvatelé nížin museli své domovy opustit, začali stavět nová sídla na těžce přístupných skalních ostrozích, aby se mohli útokům ubránit. Tak vznikly horské osady na nedostupných svazích, postavené z kamene těženého v místních lomech. Vysoké domy se tu prolínají jeden s druhým a celá vesnice se skládá z příkrých úzkých křivolakých uliček. Budovy jako by vyrůstaly ze skály a velmi často využívají i jejích podzemních jeskyní. Kráse Gordes podlehlo nepřeberné množství slavných osobností, filmových režisérů, skladatelů, herců i malířů. Tohle líbivé městečko si zahrálo i ve filmu Dobrý ročník. A že je to film s příběhem . To se takhle údajně jednou opili režisér Ridley Scott a jeho dlouholetý přítel, známý spisovatel Peter Mayle - oba bydlí jen malý kousek od sebe, Mayle v městečku Lourmarin a Scott v Oppede, v půvabné oblasti pohoří Luberonu. "Víš co, napíšeš knihu a já natočím film," navrhl Scott. Voila, zrodil se Dobrý ročník. Jestli si pamatujete přelet velkého dopravního letadla nad úchvatnou řekou a vesnicí, tak se jedná o řeku Calavon a vesničku Gordes, která se hrdě tyčí na okraji skály.
Točila se tady scéna, když Max jede k notářce vyřídit záležitosti týkající se pozůstalosti. Vjede se svým žlutým autem na kruhový objezd uprostřed vesnice a několikrát jej zuřivě obkrouží, aby nakonec vyjel stejnou cestou, kterou přijel. Klapka a další scéna, v restauraci na náměstí, kterou Fanny vlastnila, kde také pracovala a všem ukazuje modřinu, kterou má na svědomí Max .... a v další scéně právě on odvětil americkým turistům: „Mc´Donalds je v Avignonu a fish and chips v Marseille. Allez! Restaurace je ukrytá pod rozložitým platanem před vstupem do hradu. Dnes se díky filmu v restauraci značně zvýšili ceny, takže je zde spíš vidět turisty z Asie a Ameriky, jak si užívají večeři ve slavné filmové restauraci. Dále hned pod náměstím je krátké podloubí, u kterého Max zaparkoval auto, aby Fanny vyčinil, že ho nechala na dně bazénu.
Usedlost Château la Siroque, jež ve filmu Max zdědil po svém strýci a kde kdysi trávil dětství se ve skutečnosti jmenuje Château la Canorgue. Je to zámek ze 17. století a poté, co se film objevil v kinech musel dát majitel Jean Pierre všude cedule, že se jedná o soukromý pozemek, jinak by mu turisté vlezli až do kuchyně.
Tohle jsme ale zjistili až post faktum . Myslím tím všechno kolem téhle filmové love story . Nicméně, i bez toho aniž bychom tušili, že tohle nádherné místo si zvolili k natočení filmu, musíme přiznat, že pohledem na něho si připadáte jako v pohádce.
Pak jedeme ještě kousek dál, podívat se na klášter Sénanque. Wau. Škoda, že už je dávno po sběru levandule, protože to by bylo ještě větší wau. Klášter v pozadí nádherného levandulového políčka je jedním ze symbolů Provence a je také hodně fotogenický. Dnešní den byl opravdu úžasný a celou dobu bylo na co koukat . Po návratu k autu balíme a pokračujeme v cestě. Už se nám moc nechce jet dál a tak hledáme, zda nenajdeme vhodné místo k parkování. Guglím i vyguglím, že tady kousek v městečku Artiques je vinařství Mongestine, kde umožňují obytným autům přespat mezi vinicemi . Takže parkujeme, jdeme zakoupit nějakou láhev jejich přírodního vína a hned ji zdegustovat . Bogdan koupil víno Roussanne, které je skladováno 5 měsíců v kamenné amfoře a pak se dává barikovat. No tuš juuj. Dnešní den byl určitě z těch TOP.
30.9.2022 Chateauvert
Ráno opouštíme vinice a jedeme do Chateauvert za lezením. Tady se pozdržím komentáře ohledně lezení. Bogdan sice tvrdí, že by se tady dalo popsat hodně, ale nestačil by mi obvyklý slovník. Po lezení se posouváme dál do Les Adrets-de-l'Estérel.
Ráno opouštíme vinice a jedeme do Chateauvert za lezením. Tady se pozdržím komentáře ohledně lezení. Bogdan sice tvrdí, že by se tady dalo popsat hodně, ale nestačil by mi obvyklý slovník. Po lezení se posouváme dál do Les Adrets-de-l'Estérel.
1.10. Grasse
Z parkoviště v Les Adrets-de-l'Estérel jedeme do Grasse, které je považováno za hlavní město parfémů. A my se na něho dnes pojedeme podívat. Jak jinak než ja kole . 60 km, více než 1000 metrů převýšení, tak vzhůru do boje. Historie městečka spadá do 7. století. Mezi nejstarší památky patří románská katedrála Notre-Dame-du-Puy de Grasse z 10–11. století, ve kterém jsou tři díla od Rubense. Nachází se tady parfumerie Galimard, která je nejstarší francouzskou parfumerií a to od roku 1747. Její zakladatel Jean de Galimard byl původně koželužšník. V té době parfemářské řemeslo ještě neexistovalo. Běžným doplňkem šatníku urozených dam a pánů u královského dvora Ludvíka XV., byly i kožené rukavičky, které byly známkou elegance a urozenosti. Mělo to malý háček, pokud se nositel začal potit, příliš nevoněly. Teda smrděly . Galimard dostal geniální nápad. Inspirací mu byl krásný kraj, kde žil, francouzská Provence. Klimatické podmínky poskytují zdejším rostlinám ideální prostředí pro jejich růst a vonné esence z nich získávané mají mimořádnou kvalitu. A tuto výhodu využil Jean de Galimard, který začal máčet kůže do vonných esencí. Ušil rukavičky a věnoval je na královský dvůr.... a v tuto chvíli se začíná psát příběh parfumerie Galimard. Vonné rukavičky si velmi rychle získaly pozornost šlechty. Velká žena francouzské historie Madame de Pompadour byla mimo jiné i milovnicí vůní. Prý měla tak ráda vůně, že musela mít každý den jinak provoněné pokoje. Velkým dodavatelem vonných esencí pro tuto významnou ženu francouzské historie, milenku krále Ludvíka XV., byl právě i Jean de Galimard, který po úpadku koželužského řemesla, využil své znalosti ohledně míchání vůní a založil cech parfemářský. Čím je ještě tohle město zajímavé? Mají tady 13 NOSŮ! Tak a teď je jasné, že si všichni klepou po čele. Vůně a nos patří k sobě. Každý vůní vnímáme jinak a většina z nás jenom omezený počet vůní. Ale NOS, je mistr vůní, specialista v oboru parfémů a vůní. Tito odborníci tři roky studují (hlavně chemii) a teprve po 7 letech praxe se stávají odborníky, kteří jsou schopni rozeznat až 2000 vůní. V Grasse je 13 těchto špičkových odborníků z celkem asi 50 z celého světa. Tito odborníci nesmí kouřit, pít alkohol a jíst kořeněná jídla, aby si nepoškodili čichové buňky.
Přežila jsem, byla to dřina a jsem tady. Teď už se jenom kochat . Projedeme humrajem a klasickým městem a před námi se najednou otevře krásná úzká ulička, která dává tušit, že tady bude hezky. Stará část není moc velká. Najednou se ocitneme před parfumerií a já jsem jak v Jiříkově vidění. Samozřejmě, že se jdu podívat, co tam mají za voňavé krásky. Jednu trofej jsem si málem odnesla, ale něco mi v tom parfému vadilo. Škoda . Jak často máme možnost koupit parfém od maličkého výrobce. A ještě v Grasse .
Z parkoviště v Les Adrets-de-l'Estérel jedeme do Grasse, které je považováno za hlavní město parfémů. A my se na něho dnes pojedeme podívat. Jak jinak než ja kole . 60 km, více než 1000 metrů převýšení, tak vzhůru do boje. Historie městečka spadá do 7. století. Mezi nejstarší památky patří románská katedrála Notre-Dame-du-Puy de Grasse z 10–11. století, ve kterém jsou tři díla od Rubense. Nachází se tady parfumerie Galimard, která je nejstarší francouzskou parfumerií a to od roku 1747. Její zakladatel Jean de Galimard byl původně koželužšník. V té době parfemářské řemeslo ještě neexistovalo. Běžným doplňkem šatníku urozených dam a pánů u královského dvora Ludvíka XV., byly i kožené rukavičky, které byly známkou elegance a urozenosti. Mělo to malý háček, pokud se nositel začal potit, příliš nevoněly. Teda smrděly . Galimard dostal geniální nápad. Inspirací mu byl krásný kraj, kde žil, francouzská Provence. Klimatické podmínky poskytují zdejším rostlinám ideální prostředí pro jejich růst a vonné esence z nich získávané mají mimořádnou kvalitu. A tuto výhodu využil Jean de Galimard, který začal máčet kůže do vonných esencí. Ušil rukavičky a věnoval je na královský dvůr.... a v tuto chvíli se začíná psát příběh parfumerie Galimard. Vonné rukavičky si velmi rychle získaly pozornost šlechty. Velká žena francouzské historie Madame de Pompadour byla mimo jiné i milovnicí vůní. Prý měla tak ráda vůně, že musela mít každý den jinak provoněné pokoje. Velkým dodavatelem vonných esencí pro tuto významnou ženu francouzské historie, milenku krále Ludvíka XV., byl právě i Jean de Galimard, který po úpadku koželužského řemesla, využil své znalosti ohledně míchání vůní a založil cech parfemářský. Čím je ještě tohle město zajímavé? Mají tady 13 NOSŮ! Tak a teď je jasné, že si všichni klepou po čele. Vůně a nos patří k sobě. Každý vůní vnímáme jinak a většina z nás jenom omezený počet vůní. Ale NOS, je mistr vůní, specialista v oboru parfémů a vůní. Tito odborníci tři roky studují (hlavně chemii) a teprve po 7 letech praxe se stávají odborníky, kteří jsou schopni rozeznat až 2000 vůní. V Grasse je 13 těchto špičkových odborníků z celkem asi 50 z celého světa. Tito odborníci nesmí kouřit, pít alkohol a jíst kořeněná jídla, aby si nepoškodili čichové buňky.
Přežila jsem, byla to dřina a jsem tady. Teď už se jenom kochat . Projedeme humrajem a klasickým městem a před námi se najednou otevře krásná úzká ulička, která dává tušit, že tady bude hezky. Stará část není moc velká. Najednou se ocitneme před parfumerií a já jsem jak v Jiříkově vidění. Samozřejmě, že se jdu podívat, co tam mají za voňavé krásky. Jednu trofej jsem si málem odnesla, ale něco mi v tom parfému vadilo. Škoda . Jak často máme možnost koupit parfém od maličkého výrobce. A ještě v Grasse .
2.10.2022 Cannes
Po včerejším výkonu dnes bude prý jenom light projížďka. Pojedeme jenom 30 km, tam je to prý celou dobu z kopce, no a pak se prý trošku zapotíme. A kam že to dnes pojedeme? Do Cannes. Doufám, že tam pro mne připravili červený koberec . Dole jsme raz dva a už teď se potím co nás čeká za výkon zpět . Jsme u moře a najednou Bogdan zahlásí , že teď ještě 10 km a jsme Cannes. Něco mi nesedí v počtech 15 tam a 15 zpět, když už teď je to lehce přes 15. Tak se dozvídám, že vždyť jo, 15 k moři . Můj ty smutku, no i žij s takovým, jak by řekla Sofinka:" Starziku, ty klamciuchu." Tak po krátkém prvním pohledu na moře sedáme na kolo a jedeme se vyfotit, tam kde se touží vyfotit každá heereečka. Jsme konečně tady, všude kolem panuje jeden velký chaos a těch lidí co tady je.... Párkrát zapózuji na schodech, které bez červeného koberce vypadají tak, , obyčejně. Ale zase místo koberce jsem víc vidět já . Prostě . Tak, zdokumentováno a můžeme jet konečně k moři a... odpočívat . I když je dnes celkem dost teplo, to samé se nedá říct o teplotě moře. Uvažuji, jak je možné, že po tak úporných vedrech, které letos zastihly Francii a Španělsko, může mít moře teplotu " fresh". Ochladila jsem si půl těla. Po týdenním dopování se kvůli močovému měchýři nemusím hned vyzkoušet, zda léčba zabrala i jako prevence . Tak, odpočatí vzhůru do boje. Teda pedálů. Tak nevím, ale připadá mi, že teď je už teplo jako v Keni a to nás čeká ten kopec, kde se zapotíme ještě víc. Zastavujeme u hospody, která na rozdíl od nás jeví známky života, ale borec se omlouvá, že je zavřeno. Asi zavírá. Nakonec nám ale nalije do bidónu vodu. Jak by řekla babička, pán Bůh ti to zaplať na dětech . Před námi je posledních cca 5 km. To už snad dojedeme. Ještě že zítra je v plánu jenom přejezdový den .
Po včerejším výkonu dnes bude prý jenom light projížďka. Pojedeme jenom 30 km, tam je to prý celou dobu z kopce, no a pak se prý trošku zapotíme. A kam že to dnes pojedeme? Do Cannes. Doufám, že tam pro mne připravili červený koberec . Dole jsme raz dva a už teď se potím co nás čeká za výkon zpět . Jsme u moře a najednou Bogdan zahlásí , že teď ještě 10 km a jsme Cannes. Něco mi nesedí v počtech 15 tam a 15 zpět, když už teď je to lehce přes 15. Tak se dozvídám, že vždyť jo, 15 k moři . Můj ty smutku, no i žij s takovým, jak by řekla Sofinka:" Starziku, ty klamciuchu." Tak po krátkém prvním pohledu na moře sedáme na kolo a jedeme se vyfotit, tam kde se touží vyfotit každá heereečka. Jsme konečně tady, všude kolem panuje jeden velký chaos a těch lidí co tady je.... Párkrát zapózuji na schodech, které bez červeného koberce vypadají tak, , obyčejně. Ale zase místo koberce jsem víc vidět já . Prostě . Tak, zdokumentováno a můžeme jet konečně k moři a... odpočívat . I když je dnes celkem dost teplo, to samé se nedá říct o teplotě moře. Uvažuji, jak je možné, že po tak úporných vedrech, které letos zastihly Francii a Španělsko, může mít moře teplotu " fresh". Ochladila jsem si půl těla. Po týdenním dopování se kvůli močovému měchýři nemusím hned vyzkoušet, zda léčba zabrala i jako prevence . Tak, odpočatí vzhůru do boje. Teda pedálů. Tak nevím, ale připadá mi, že teď je už teplo jako v Keni a to nás čeká ten kopec, kde se zapotíme ještě víc. Zastavujeme u hospody, která na rozdíl od nás jeví známky života, ale borec se omlouvá, že je zavřeno. Asi zavírá. Nakonec nám ale nalije do bidónu vodu. Jak by řekla babička, pán Bůh ti to zaplať na dětech . Před námi je posledních cca 5 km. To už snad dojedeme. Ještě že zítra je v plánu jenom přejezdový den .
3.-4.10.2022 Toulon
Odjezd z Les Adrets-de-l'Estérel.
Cestou máme v plánu zastavit na chvíli u Azurového pobřeží a užít si chvíli moře a sluníčko. Podařilo se nám najít hezké místo na zaparkování, takže lehce po poledni se uložíme na 3 hodiny u moře, to je paráda . Dnes si konečně dočtu knížku. Nadopovaní vitamínem D jedeme dál, směr Toulon. To už není taková paráda. Část dálnice je v přestavbě, popojíždíme kolonou, kde je jeden velký chaos. Jedno auto bliká vlevo, další vpravo . Pak přišel průjezd okrajem Toulonu a to byla další paráda. Lidi a aut jak mravenců, můj ty smutku . Pak úzkými uličkami jedeme a stoupáme cestou do nebe nebo do pekla . Pod námi díra, cesta úzká jak šlak, jen jsem se celou cestu držela madla a modlila, ať zhora nejede žádné auto. Tady se 2 auta totiž nemají šanci minout. Že je to jednosměrka jsme zjistili až nahoře. Žaludek až někde a jsme konečně tady. Ještě se rychle než zaleze sluníčko jdeme podívat na Toulon, který je odsud celý nádherně vidět a vyfotit si ho na památku. Osvětlený noční Toulon evidentně láká hodně lidí. Ještě po půl noci jej tady přišli obdivovat.
Kousek od parkoviště je sektor, který si Bogdan vybral k lezení. Nad hlavou nám jezdí kabinka a my se potíme a trápíme. Asi po 2 hodinách se balíme a zopakujeme si cestu úzkými zatáčkami z nebe až dolů. Jedeme na chvíli k moři. Jsme úplně zpocení, takže nejlepší je sůl oplachnout soli . Brr, teplota vody není podle mého gusta, no nic, tak se vrhnu na opalování. Opět jsme se nadopovali déčkem a posouváme se blíž ke Calanques, dnes budeme spát s nebožtíky, Ti snad v noci rušit nebudou .
Odjezd z Les Adrets-de-l'Estérel.
Cestou máme v plánu zastavit na chvíli u Azurového pobřeží a užít si chvíli moře a sluníčko. Podařilo se nám najít hezké místo na zaparkování, takže lehce po poledni se uložíme na 3 hodiny u moře, to je paráda . Dnes si konečně dočtu knížku. Nadopovaní vitamínem D jedeme dál, směr Toulon. To už není taková paráda. Část dálnice je v přestavbě, popojíždíme kolonou, kde je jeden velký chaos. Jedno auto bliká vlevo, další vpravo . Pak přišel průjezd okrajem Toulonu a to byla další paráda. Lidi a aut jak mravenců, můj ty smutku . Pak úzkými uličkami jedeme a stoupáme cestou do nebe nebo do pekla . Pod námi díra, cesta úzká jak šlak, jen jsem se celou cestu držela madla a modlila, ať zhora nejede žádné auto. Tady se 2 auta totiž nemají šanci minout. Že je to jednosměrka jsme zjistili až nahoře. Žaludek až někde a jsme konečně tady. Ještě se rychle než zaleze sluníčko jdeme podívat na Toulon, který je odsud celý nádherně vidět a vyfotit si ho na památku. Osvětlený noční Toulon evidentně láká hodně lidí. Ještě po půl noci jej tady přišli obdivovat.
Kousek od parkoviště je sektor, který si Bogdan vybral k lezení. Nad hlavou nám jezdí kabinka a my se potíme a trápíme. Asi po 2 hodinách se balíme a zopakujeme si cestu úzkými zatáčkami z nebe až dolů. Jedeme na chvíli k moři. Jsme úplně zpocení, takže nejlepší je sůl oplachnout soli . Brr, teplota vody není podle mého gusta, no nic, tak se vrhnu na opalování. Opět jsme se nadopovali déčkem a posouváme se blíž ke Calanques, dnes budeme spát s nebožtíky, Ti snad v noci rušit nebudou .
5.10.2022 Calanques, Cassis
Ráno nechutně včas vstáváme. Dnes jsme spali s nebožtíky , a když jsme začali vyjíždět, koukám že na zemi někdo leží . Vzhledem k tomu, že se hnul, evidentně to nebyl nebožtík, ale nějaký bezdomovec, kterému trošku vadilo naše zářivé světlo z auta. Nebo že by se tady točila pařba v Cassis . Vzhledem k tomu, že jsme v oblasti, kde je zhruba 50% šance, když zaparkujeme auto, že ho vykradou, rozhodli jsme se neriskovat a jít dnes do kempu. Sme tady, je 7,30 a neuvěřitelné, musíme chvíli počkat, je totiž zavřeno. S tím se totiž nepočítalo . Raději už nic neříkám, všechno co jsem měla na jazyku jsem vyplivla cestou . Takže čekám, jestli nás vůbec v 8 ráno ubytují. Bogdan vidí přicházet paní, která otevírá recepci a vyskakuje z auta neuvěřitelnou rychlostí. Jaké to máme štěstí, kemp ma jenom jedno volné místo. A to je naše. Sbalení už jsme, takže parkujeme, bereme ruksaky a jde se na túru. Čeká nás zhruba 16-ti km nádherná prohlídka, co všechno dokáže příroda vytvořit. Už kdysi dávno jsme tady byli, když děti byly ještě děti . Ale o dvě zátoky vedle. Takovým zátokám tu říkají kalanky (calanques). Ostře se zařezávají do vápencových skal a jsou jakousi miniaturní středomořskou obdobou severských fjordů. Na většinu kalanek se dostanete jenom pěšky, a na některé jen z moře. Prý je dobré se zeptat místních, do které kalanky se v určitou dobu vydat a jestli nejsou zavřené. Kvůli suchu a silnému větru může totiž hrozit příliš velké riziko požárů. Když jsem hledala nějaké informace o kalankách, tak jsem se dočetla, že se tady nachází jeskyně, kterou v roce 1991 objevil potápěč Henri Cosquer. Má vchod 37 metrů pod vodou. Uvnitř jsou na stěnách malby pravěkých zvířat namalované pomocí popela. Spousta z nich ve Francii dávno nežije. Nejstarší malby mají 27 000 let. Jeskyně se zachovala prakticky neporušená díky tomu, že moře zatopilo její vchod. No vida, a pak že voda všechno ničí. Něco se ji podařilo i zachránit. Hned u vstupu do Kalánek, v přístavu Port Miou vidíme výcvik vojáků. Ti skáčou ze skály do vody a další část pádluje v rytmu an, d, an, d...( une, deux, jeden, dva ). Dnes je opravdu hezky. A hodně teploučko, už po chvíli máme všechno na sobě, že by se to dalo ždímat. Po třech hodinách sme uvaření a konečně v dnešním cíli. Ani úplně ledová voda mne dnes nezastavila. Normálně bych do ni nevlezla ani kdyby mi zaplatili, ale teplo a pot udělaly nemožné . Když jsem vlezla do vody, nohy jako by nima přešly jehličky a já jsem věděla, že buď do moře vlezu hned celá, nebo už vůbec. Takže šup, jsem tam, zuby udělaly cvak cvak a Bogdan prohlásil:" Počkej, udělám Ti fotku. Jen co dojím." To mi oči vyskočily ještě víc z důlků, říkám, že ta voda je fakt, ale fakt ledová, takže buď vstane a vyfotí mne hned, nebo ať na fotku zapomene. Když jsem se vrátila z vody na osušku, říkám, že voda je asi tak studená jako včera. Pak šel i Bogdan do vody a nějak se mu tam nechtělo. Když se vrátil, prohlásil, že rozhodně včera byla voda teplejší a všude měl naježené chlupy . Chvíli jsme tady meditovali , pak se ještě jednou řádně schladili a rozloučili se s calangue en Vau a vydali se na zpáteční cestu. Teď už je všude hromada lidí. Ráno jsme jich za celou dobu potkali jenom pár a teď jich je habakuk. U první kalanky se chlap koupal sám, teď je tam hlava na hlavě. Krásně unavení jsme si v Cassis dali kávu a vodu a vrátili se do kempu.
Ráno nechutně včas vstáváme. Dnes jsme spali s nebožtíky , a když jsme začali vyjíždět, koukám že na zemi někdo leží . Vzhledem k tomu, že se hnul, evidentně to nebyl nebožtík, ale nějaký bezdomovec, kterému trošku vadilo naše zářivé světlo z auta. Nebo že by se tady točila pařba v Cassis . Vzhledem k tomu, že jsme v oblasti, kde je zhruba 50% šance, když zaparkujeme auto, že ho vykradou, rozhodli jsme se neriskovat a jít dnes do kempu. Sme tady, je 7,30 a neuvěřitelné, musíme chvíli počkat, je totiž zavřeno. S tím se totiž nepočítalo . Raději už nic neříkám, všechno co jsem měla na jazyku jsem vyplivla cestou . Takže čekám, jestli nás vůbec v 8 ráno ubytují. Bogdan vidí přicházet paní, která otevírá recepci a vyskakuje z auta neuvěřitelnou rychlostí. Jaké to máme štěstí, kemp ma jenom jedno volné místo. A to je naše. Sbalení už jsme, takže parkujeme, bereme ruksaky a jde se na túru. Čeká nás zhruba 16-ti km nádherná prohlídka, co všechno dokáže příroda vytvořit. Už kdysi dávno jsme tady byli, když děti byly ještě děti . Ale o dvě zátoky vedle. Takovým zátokám tu říkají kalanky (calanques). Ostře se zařezávají do vápencových skal a jsou jakousi miniaturní středomořskou obdobou severských fjordů. Na většinu kalanek se dostanete jenom pěšky, a na některé jen z moře. Prý je dobré se zeptat místních, do které kalanky se v určitou dobu vydat a jestli nejsou zavřené. Kvůli suchu a silnému větru může totiž hrozit příliš velké riziko požárů. Když jsem hledala nějaké informace o kalankách, tak jsem se dočetla, že se tady nachází jeskyně, kterou v roce 1991 objevil potápěč Henri Cosquer. Má vchod 37 metrů pod vodou. Uvnitř jsou na stěnách malby pravěkých zvířat namalované pomocí popela. Spousta z nich ve Francii dávno nežije. Nejstarší malby mají 27 000 let. Jeskyně se zachovala prakticky neporušená díky tomu, že moře zatopilo její vchod. No vida, a pak že voda všechno ničí. Něco se ji podařilo i zachránit. Hned u vstupu do Kalánek, v přístavu Port Miou vidíme výcvik vojáků. Ti skáčou ze skály do vody a další část pádluje v rytmu an, d, an, d...( une, deux, jeden, dva ). Dnes je opravdu hezky. A hodně teploučko, už po chvíli máme všechno na sobě, že by se to dalo ždímat. Po třech hodinách sme uvaření a konečně v dnešním cíli. Ani úplně ledová voda mne dnes nezastavila. Normálně bych do ni nevlezla ani kdyby mi zaplatili, ale teplo a pot udělaly nemožné . Když jsem vlezla do vody, nohy jako by nima přešly jehličky a já jsem věděla, že buď do moře vlezu hned celá, nebo už vůbec. Takže šup, jsem tam, zuby udělaly cvak cvak a Bogdan prohlásil:" Počkej, udělám Ti fotku. Jen co dojím." To mi oči vyskočily ještě víc z důlků, říkám, že ta voda je fakt, ale fakt ledová, takže buď vstane a vyfotí mne hned, nebo ať na fotku zapomene. Když jsem se vrátila z vody na osušku, říkám, že voda je asi tak studená jako včera. Pak šel i Bogdan do vody a nějak se mu tam nechtělo. Když se vrátil, prohlásil, že rozhodně včera byla voda teplejší a všude měl naježené chlupy . Chvíli jsme tady meditovali , pak se ještě jednou řádně schladili a rozloučili se s calangue en Vau a vydali se na zpáteční cestu. Teď už je všude hromada lidí. Ráno jsme jich za celou dobu potkali jenom pár a teď jich je habakuk. U první kalanky se chlap koupal sám, teď je tam hlava na hlavě. Krásně unavení jsme si v Cassis dali kávu a vodu a vrátili se do kempu.
6.-7.10.2022 Carcassone, Canal du Midi
Odjíždíme z kempu v Cassis do Carcassone. To znamená, že tento den bude přemísťovací a nás budou bolet prdelky . Bogdan vybral pro dnešek opět spaní ve vinařství. Píšeme tam, zda mají volno, takže mají, jupii a v 18 hodin je degustace. Paní se ptá, jestli nám to vyhovuje. Odpovídáme, že ano, předpokládaná doba příjezdu je v 17 hodin, takže degustaci stíhame. Nocleh je zdarma, degustace taky, nepsané pravidlo je koupit si nějaké víno a pokud se využívají voda, wc, elektřina, pak dobrovolné příspěvky. Po 16 hodině jsme tady, uvítá nás majitelka, neskutečná sympaťačka. Máme chvíli čas a pak hurá na degustaci. Vinařství obhospodařuje přes 200 ha půdy, okolo 70 ha jsou vinice. Vyzkoušeli jsme 5 vín, koupili jsme si 10 litrů vína , fíkovou marmeládu a česnek. Česnek jsme hned vyzkoušeli do dipu. Ten má říz .
Dnešní den bych nazvala:" Kolem kolem kanálu Midi". . Canal du Midi nebo také Canal des Deux Mers je úchvatné, více jak 328 let staré vodní dílo. Budováno bylo v letech 1666 až 1681 a jeho celková délka činí více jak 240 km. Navazuje na něj kanál de Garonne. Díky nim má Francie propojení Atlantiku se Středozemním mořem. Hlavním architektem celého zajímavého technického díla byl Pierre Paul Riquet, který o jeho prospěšnosti přesvědčil Ludvíka XIV. Král mu sice přislíbil finanční podporu, ale ta za celou dobu výstavby nepřišla. Riquet se díky tomu finančně zruinoval, což není divu, neboť mimo jiného musel zaplatit i práci 120 tisíc lidí. Celé dílo, jehož břehy jsou lemované stromy, bylo zprovozněno v roce 1681 a od roku 1996 je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. A když je něco v UNESCO, tak to stojí za to, o čem jsme se přesvědčili i my. Projížďka kolem kanálu byla nádherná, nepopsatelná. Jedete kolem vody, na které si plují lodě, ty přijíždí ke zdymadlům, vjedou, počkají až se voda naplní a můžou zase pokračovat v plavbě. Evidentně si projížďku jak na lodi, tak na kole všichni užívají, protože se všichni usmívají a mávají na sebe.
Odjíždíme z kempu v Cassis do Carcassone. To znamená, že tento den bude přemísťovací a nás budou bolet prdelky . Bogdan vybral pro dnešek opět spaní ve vinařství. Píšeme tam, zda mají volno, takže mají, jupii a v 18 hodin je degustace. Paní se ptá, jestli nám to vyhovuje. Odpovídáme, že ano, předpokládaná doba příjezdu je v 17 hodin, takže degustaci stíhame. Nocleh je zdarma, degustace taky, nepsané pravidlo je koupit si nějaké víno a pokud se využívají voda, wc, elektřina, pak dobrovolné příspěvky. Po 16 hodině jsme tady, uvítá nás majitelka, neskutečná sympaťačka. Máme chvíli čas a pak hurá na degustaci. Vinařství obhospodařuje přes 200 ha půdy, okolo 70 ha jsou vinice. Vyzkoušeli jsme 5 vín, koupili jsme si 10 litrů vína , fíkovou marmeládu a česnek. Česnek jsme hned vyzkoušeli do dipu. Ten má říz .
Dnešní den bych nazvala:" Kolem kolem kanálu Midi". . Canal du Midi nebo také Canal des Deux Mers je úchvatné, více jak 328 let staré vodní dílo. Budováno bylo v letech 1666 až 1681 a jeho celková délka činí více jak 240 km. Navazuje na něj kanál de Garonne. Díky nim má Francie propojení Atlantiku se Středozemním mořem. Hlavním architektem celého zajímavého technického díla byl Pierre Paul Riquet, který o jeho prospěšnosti přesvědčil Ludvíka XIV. Král mu sice přislíbil finanční podporu, ale ta za celou dobu výstavby nepřišla. Riquet se díky tomu finančně zruinoval, což není divu, neboť mimo jiného musel zaplatit i práci 120 tisíc lidí. Celé dílo, jehož břehy jsou lemované stromy, bylo zprovozněno v roce 1681 a od roku 1996 je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. A když je něco v UNESCO, tak to stojí za to, o čem jsme se přesvědčili i my. Projížďka kolem kanálu byla nádherná, nepopsatelná. Jedete kolem vody, na které si plují lodě, ty přijíždí ke zdymadlům, vjedou, počkají až se voda naplní a můžou zase pokračovat v plavbě. Evidentně si projížďku jak na lodi, tak na kole všichni užívají, protože se všichni usmívají a mávají na sebe.