Bulharsko 5/2022 - Růžové údolí
Cestou z Řecka jsme se rozhodli, že si výlet prodloužíme a navštivíme ještě Bulharsko a Rumunsko. V Bulharsku bude hlavním cílem tzv Růžové údolí, které jsme neztihli při poslední návštěvě.
23.5.2022 Melnik
Cestu začínáme se stresem už u snídaně:"Snídej, vždyť jím, tak jez rychleji". Takže odjezd plánovaný na 9,00 začal být stresový v 8,30 bo prý už nestíháme! Výjezd 8,42 s mamraním a to se cestou násobilo. Jsme u prádelny a to si tady Bogdana dovolil ještě vytočit chlap, který rozhazoval rukama, že jsme vjeli do zákazu. Pak nás čeká dlouhá cesta. Na místě bychom měli být kolem 14 hodiny. Cesta se "sekla" na celnici. Neuvěřitelné. Stvrdli jsme tady půl hodiny. Proč? Kontrolovali dokumenty a auta. Jakože jsem byla asi málo vytočená, bo Bogdan je vzteklý, že furt někam spěcháme ( teda jak kdo, já nespěchám a to ho točí ještě víc, nechápu) a dorazil mne celník, Bulhar. Přikázal nám otevřít auto, zkontroloval ho a pak si vytáhl cigarety z boční přihrádky řidiče a řekl jenom že nemá cigarety. Haloo! Proč máme TU EU, když si musíme nechat kontrolovat doklady a pak si ještě drzý celník vezme co chce! Nejde o cigarety, ale o princip! No nic, nabereme benzín, koupíme dálniční známku a jedeme do Rupite, kde jak se uvádí, v termálních pramenech lze kromě těla potěšit i ducha. Sousedí totiž s chrámovým komplexem Baby Vangy, světoznámé vědmy. Takže jedeme za Babou Vangou . Ta byla oficiální státní věštkyni a dokonce pobírala řádný plat. Tady je zase trochu stres, nemůžeme se dopátrat, kde má být muzeum. Ale nakonec se ukázalo, že parkujeme správně, jen to je trochu za rohem . Místo je něčím nesmírně mystické. Když se Baby Vangy ptali, proč si vybrala tohle místo, řekla, že tady cítí mimořádnou energii.
Prameny leží na místě vyhaslé sopky a kráter je chráněnou přírodní památkou. Podle googlu (článek z r. 2018) máme na výběr ze tří pramenů: ty „nejcivilizovanější“ představují vybetonované kádě v komplexu polorozpadlých bungalovů (ty jsme neviděli). Jsou poměrně velké a zastřešené, ale flekaté zdi porostlé mechem naznačují, že údržbu nezažily hezkou řádku let. Další betonové vany leží u oploceného občerstvení a jsou oddělené pro muže a ženy. Tam jdeme. Nepopsatelný zážitek. Tady se vrátíte o hooodně let zpět. 2 bazény, sprchy a záchod jsou hodně užité, ale tohle kupodivu nevadí ani mně ani lidem, kteří píšou recenze na google. Kdo chce " obyčejný" luxus, ať jde na místa, kde je sice všechno super, ale je tam i hlava na hlavě a žádné " duševno" . Vždyť tohle vytvořila příroda a ne developer. Po půl hodině jsme domluvení s Bogdanem, že se potkáme u společného bazénu a půjdeme ještě vyzkoušet přírodní zřídla ve tvaru malých bazénku, v některých byla úplně vařící voda, tak tam jsme fakt nevešli . Ale do těch, v kterých si užívali místní, tak ty jsme vyzkoušeli. Hustý . Chvíli jsme si tam poseděli a pozorovali místní a pak šli do společného bazénu. Tady se dozvídám od Bogdana, že do toho jednoho bazénu v oddělené části ( ženy, muži) nevlezl, že neměl odvahu protože vypadal nedůvěryhodně. Zbabělec . Zato já jsem se do "bahenní" koupele pro Šreka vložila úplně v pohodě a tahle bažina byla, hmmm. Říkám mu, že se v ní koupala paní celá. I vlasy, řekl jen brrr. Je pravda, že to chtělo trochu opatrnosti ( klouzalo to v bazénu jak sviňa , vypadá to, že tento bazén vůbec nečistili, jen dopouštěli vodu), ale za ten pocit to stálo. Po doplnění energie, jedeme do Melnika a jdeme na večeři do restaurace, kde jsme jedli před rokem. Byli jsme moc spokojeni, tak se sem rádi vrátíme. Je tady pán majitel, který nás obsluhoval před rokem. Samozřejmě, že si nás nepamatuje. Říká, že Čechů tady jezdí hodně. Zrovna minulý týden tady byl celý autobus . A Čechy má moc rád. Za chvíli přišel pán, z kterého štěstí svítilo jak reklama na Times Squere a rozdává všem bombon protože se dnes stal dědečkem .
23.5.2022 Melnik
Cestu začínáme se stresem už u snídaně:"Snídej, vždyť jím, tak jez rychleji". Takže odjezd plánovaný na 9,00 začal být stresový v 8,30 bo prý už nestíháme! Výjezd 8,42 s mamraním a to se cestou násobilo. Jsme u prádelny a to si tady Bogdana dovolil ještě vytočit chlap, který rozhazoval rukama, že jsme vjeli do zákazu. Pak nás čeká dlouhá cesta. Na místě bychom měli být kolem 14 hodiny. Cesta se "sekla" na celnici. Neuvěřitelné. Stvrdli jsme tady půl hodiny. Proč? Kontrolovali dokumenty a auta. Jakože jsem byla asi málo vytočená, bo Bogdan je vzteklý, že furt někam spěcháme ( teda jak kdo, já nespěchám a to ho točí ještě víc, nechápu) a dorazil mne celník, Bulhar. Přikázal nám otevřít auto, zkontroloval ho a pak si vytáhl cigarety z boční přihrádky řidiče a řekl jenom že nemá cigarety. Haloo! Proč máme TU EU, když si musíme nechat kontrolovat doklady a pak si ještě drzý celník vezme co chce! Nejde o cigarety, ale o princip! No nic, nabereme benzín, koupíme dálniční známku a jedeme do Rupite, kde jak se uvádí, v termálních pramenech lze kromě těla potěšit i ducha. Sousedí totiž s chrámovým komplexem Baby Vangy, světoznámé vědmy. Takže jedeme za Babou Vangou . Ta byla oficiální státní věštkyni a dokonce pobírala řádný plat. Tady je zase trochu stres, nemůžeme se dopátrat, kde má být muzeum. Ale nakonec se ukázalo, že parkujeme správně, jen to je trochu za rohem . Místo je něčím nesmírně mystické. Když se Baby Vangy ptali, proč si vybrala tohle místo, řekla, že tady cítí mimořádnou energii.
Prameny leží na místě vyhaslé sopky a kráter je chráněnou přírodní památkou. Podle googlu (článek z r. 2018) máme na výběr ze tří pramenů: ty „nejcivilizovanější“ představují vybetonované kádě v komplexu polorozpadlých bungalovů (ty jsme neviděli). Jsou poměrně velké a zastřešené, ale flekaté zdi porostlé mechem naznačují, že údržbu nezažily hezkou řádku let. Další betonové vany leží u oploceného občerstvení a jsou oddělené pro muže a ženy. Tam jdeme. Nepopsatelný zážitek. Tady se vrátíte o hooodně let zpět. 2 bazény, sprchy a záchod jsou hodně užité, ale tohle kupodivu nevadí ani mně ani lidem, kteří píšou recenze na google. Kdo chce " obyčejný" luxus, ať jde na místa, kde je sice všechno super, ale je tam i hlava na hlavě a žádné " duševno" . Vždyť tohle vytvořila příroda a ne developer. Po půl hodině jsme domluvení s Bogdanem, že se potkáme u společného bazénu a půjdeme ještě vyzkoušet přírodní zřídla ve tvaru malých bazénku, v některých byla úplně vařící voda, tak tam jsme fakt nevešli . Ale do těch, v kterých si užívali místní, tak ty jsme vyzkoušeli. Hustý . Chvíli jsme si tam poseděli a pozorovali místní a pak šli do společného bazénu. Tady se dozvídám od Bogdana, že do toho jednoho bazénu v oddělené části ( ženy, muži) nevlezl, že neměl odvahu protože vypadal nedůvěryhodně. Zbabělec . Zato já jsem se do "bahenní" koupele pro Šreka vložila úplně v pohodě a tahle bažina byla, hmmm. Říkám mu, že se v ní koupala paní celá. I vlasy, řekl jen brrr. Je pravda, že to chtělo trochu opatrnosti ( klouzalo to v bazénu jak sviňa , vypadá to, že tento bazén vůbec nečistili, jen dopouštěli vodu), ale za ten pocit to stálo. Po doplnění energie, jedeme do Melnika a jdeme na večeři do restaurace, kde jsme jedli před rokem. Byli jsme moc spokojeni, tak se sem rádi vrátíme. Je tady pán majitel, který nás obsluhoval před rokem. Samozřejmě, že si nás nepamatuje. Říká, že Čechů tady jezdí hodně. Zrovna minulý týden tady byl celý autobus . A Čechy má moc rád. Za chvíli přišel pán, z kterého štěstí svítilo jak reklama na Times Squere a rozdává všem bombon protože se dnes stal dědečkem .
24.5.2022 - Kopřivštica
Před náma je dlouhá cesta, takže vstáváme rychleji než obvykle. Snídani po včerejším přecpání se vynecháváme. Kolem 14 hodiny jsem v Koprivštici, 1000 metrů nad mořem, ve vesnici plné barevných domů s různými prvky výzdoby a krásných kamenných uliček. Založili jej tří uprchlíci během tureckého tažení. Jelikož se usadili na opravdu úrodné půdě a měli všech pět pohromadě, tak docela zbohatli. Postavili si tu na svou dobu pohodlná obydlí - "vily" a městečko prosperovalo. Žili si tady po generace svůj život v poklidu až koncem 19. století, kdy byla osmanská nadvláda v Bulharsku už za hranici snesitelnosti. Právě zde místní mladíci z lepších rodin zahájili protiturecké povstání, jehož výsledkem byla nezávislost Bulharska. Bulhaři proto chovají městečko v posvátné úctě. Za komunistického režimu byla Kopřivštica architektonicky zakonzervována a vyhlášena vesnicí - muzeem. Já bych řekla, že už silnice, po které jsme tady přijeli byla skanzen . Po skoro celodenní cestě v autě jsme konečně v Kazanlaku, v kempu, který se teprve začíná budovat, ale nicméně majitel už tady nechává " pocestné". Pán je vysmátý od ucha k uchu a vysvětluje nám co, kde a jak si tady užít. Pak se nás snaží nalákat na koncert, který je tady kousíček u příležitosti zahájení sběru růží. Ale my sme úplně unavení, jak bychom podali nevím jaký sportovní výkon, takže uléháme s dánskou kriminálkou.
Před náma je dlouhá cesta, takže vstáváme rychleji než obvykle. Snídani po včerejším přecpání se vynecháváme. Kolem 14 hodiny jsem v Koprivštici, 1000 metrů nad mořem, ve vesnici plné barevných domů s různými prvky výzdoby a krásných kamenných uliček. Založili jej tří uprchlíci během tureckého tažení. Jelikož se usadili na opravdu úrodné půdě a měli všech pět pohromadě, tak docela zbohatli. Postavili si tu na svou dobu pohodlná obydlí - "vily" a městečko prosperovalo. Žili si tady po generace svůj život v poklidu až koncem 19. století, kdy byla osmanská nadvláda v Bulharsku už za hranici snesitelnosti. Právě zde místní mladíci z lepších rodin zahájili protiturecké povstání, jehož výsledkem byla nezávislost Bulharska. Bulhaři proto chovají městečko v posvátné úctě. Za komunistického režimu byla Kopřivštica architektonicky zakonzervována a vyhlášena vesnicí - muzeem. Já bych řekla, že už silnice, po které jsme tady přijeli byla skanzen . Po skoro celodenní cestě v autě jsme konečně v Kazanlaku, v kempu, který se teprve začíná budovat, ale nicméně majitel už tady nechává " pocestné". Pán je vysmátý od ucha k uchu a vysvětluje nám co, kde a jak si tady užít. Pak se nás snaží nalákat na koncert, který je tady kousíček u příležitosti zahájení sběru růží. Ale my sme úplně unavení, jak bychom podali nevím jaký sportovní výkon, takže uléháme s dánskou kriminálkou.
25.5.2022 Údolí růží
Na dnešní den se moc těším. Budu totiž obdivovat královnu všech květin. A já růže miluji. Jsme ve městě Kazanlak, které je správním městem Údolí růží. Název města je odvozen od měděného kotle, ve kterém se připravuje olej z růží ( kazan = turecky kotel a lăk je turecká přípona lık). Celé údolí měří 120 km. Pěstují se zde damašské růže, z nichž se destilací získává růžový olej. Z Bulharska prý pochází 60 % světové produkce růžového oleje. Na výrobu 1 kg růžového oleje je třeba 3 až 3,5 tuny okvětních lístků. Jeho cena je cca 500 - 800 tisíc/ litr( podle ceny za kterou se prodával 1 ml v muzeu). Růže se používá nejen pro kosmetické, ale také pro léčebné účely. V květnu a červnu tady probíhá sběr růží, tak doufáme, že budeme mít štěstí a uvidíme nějaké sběrače v akci . Jedeme na kole abychom tu krásu mohli vidět zblízka. Čeká nás cca 30km okruh vesničkami Rozovo, Gorno Čerkovišče do Kazanlaku a zpět do kempu. A že je na co se dívat, nejenom vidíme, ale i cítíme už po chvíli. Tady to voní, ani to nejde popsat. Opravdu máme štěstí a vidíme sběr růží. Neodoláme a scházíme do růžového sadu. Připadám si jako v ráji. Ptáme se kluka, který tady chodí s igelitovým pytlem kolem pasu a sbírá do něj okvětné lístky, jestli mu nebude vadit, když si uděláme pár fotek. Říká, že nevadí, tak si chvíli hraju na modelku , ale ať dělám, co dělám, tak ty růže vypadají mnohem, mnohem lépe než já . Ulovili jsme pár fotek, viděli sběr z blízka a jedeme dál. Krom lánů růží, jsme viděli kolem cesty i levandulové pole a obilná, pak vinice, ale pěstuje se tady prý i máta. Když už jsme se vší té krásy nabažili, jedeme něco sníst a já se jdu ještě podívat do muzea. Staré stroje, pomocí kterých kdysi vyráběli růžový olej jsou úžasné. Plní dojmů a malých dárečků se vracíme zpět do kempu. Po návratu z cyklovýletu jdeme do tureckých lázní a tento zážitek si budu pamatovat celý život. Tohle se nezažije v žádném " civilizovaném" therme. Přišel tady s námi majitel kempu protože, zde nerozumí anglicky a domluvil nám soukromou " lóži" . Vlezli jsme do úzké místnosti, kde se odkládali věci a vešli do vedlejší místnosti. Tady se nám snaží pán vysvětlit, co a jak máme dělat. Oběma nám vyskočili oči z důlků a snažíme se rozdýchat vanu, která už pamatuje snad i osmanskou říši a nějaké umyvadlo, z kterého se prý máme polévat vodou. Nechápeme a rezignujeme z romantiky v soukromí a volíme variantu rozdělit se a užít si velký bazén se zdravou, přímo zázračnou vodou. Já vlezla do své části, dámské a kolem mne přešla paní, která se na mne podívala a dostala záchvat smíchu. Upřesním. Tady se musí chodit striktně donaha. Takže, když viděla moje 2 bílé trojúhelníky nahoře a jeden dole, tak se neudržela. Přišla další paní, která se také smála a pak se mne asi ptala, zda jsem byla na pláži. Souhlasně kývám hlavou. Až teď mne napadá, že tady je ano ne. Aha. Ale řekla jsem ji pláž, tak snad to pochopila. Osprchuji se a chci si vlézt do toho zázračného bazénu a tady se mne " ujme" nějaká starší dáma. Zakáže mi tam vlézt, přímo mi přikáže si sednout vedle umyvadla a ukazuje, že se mám polévat vodou pomocí misky, kterou jsem dostala v pokladně. Tak se polévám, ale asi blbě. Opět jde ke mně a pouští mi pouze horkou vodu a že teplá je lepší. Po chvíli si opět pouštím i studenou, je to na mne moc horké. No a ejhle, dáma opět ke mně cupitá, přepíná vodu a ukazuje mi, že mám použít nějakou žínku. Kroutím hlavou, že nemám, tak letí k pokladně. Paní pokladní mi přinesla žínku a že pak mám zaplatit jednu Leva. Ok. Začínám se masírovat a teď opět přichází dáma, kroutí hlavou a bere mi žínku z ruky. Začíná mi dřít záda, až mi vyletěly oči. Zavalitá paní, která tady seděla s vnučkou se začala smát, do toho přišla paní pokladní a něco ji říkala. Myslím si, že ať mne neškrábe tak moc, že jsem světlé kůže, ale ona protestovala a ukázala mojí tmavou odlouplou kůži. Tak, a moje pracné opálení je fuč a také nevím, zda se mi ještě nějaká kůže vůbec kdy znovu obnoví . Teď je paní spokojená a asi se mne ptá zda i u nás máme takové turecké lázně. Na což odpovídám, že středověk u nás dávno skončil a usmívám se u toho. I tak mi nerozumí. Jde vedle k paní a i ji začíná zdírat z kůže. Já se teď zbavují staré kůže sama a rozhodně mám v plánu vynechat ty partie, které mi taky přikázala " očistit" a hrozně se u toho smála . Dámy odcházejí a přichází pani pokladní a směje se, že mám teď ještě v klidu sedět. To je pohoda. Když vylezeme s Bogdanem z lázní, oba se smějeme a vyhrkneme: "Ty jo to byl zážitek ". Večer hledám do zápisků nějaké zajímavosti a našla jsem přímo poklad a to článek v novinách Pestrý týden z roku 1934
Nekonečné lány růžových keřů v údolí mezi Strednou Gorou a Starou Planinou jsou rodným místem růžového oleje, který proslavil tento průmysl Bulharska po celém světě. Primát ve světové výrobě růžového oleje již 200 let drží Bulharsko. Zde růže našla nejvhodnější prostředí, které v působení půdy, vzduchu a slunce zvyšuje sílu vůně a obsah silic v bulharských růžích natolik, že se jim nemůže vyrovnati růže pěstovaná v Turecku, jižní Francii ani jinde. Tiché a jindy od světa odloučené Růžové údolí stává se středem zájmu v Bulharsku v druhé polovině května nebo na začátku června, kdy tento kraj jest plné kráse rozsáhlých růžových plantáží bílých a červených růží, které nasycují omamnou vůní vzduch. O čtvrté nebo o páté hodině zrána spěchají dívky a ženy ve svých pestrých lidových krojích, aby za zpěvu sbíraly nádherné květy vonných růží dříve než zářivý disk slunce vystoupí výš na své denní dráze, poněvadž růžový květ ztrácí na slunci růžový olej. Příroda v tomto zapadlém údolí květů jest tak štědrá, že keř, na kterém žnečky ráno nechaly pouze zelené listy, objeví se příští den opětně v neztenčené kráse bohatství květů. Na jediném keři jest až na 300 růží za jediný toliko den. Z růžových plátků jest destilován olej v nádobách, jež si podržely až do dnešního dne své turecké pojmenování - gjulapany. Výroba růžového oleje nebyla ještě plně zracionalizována a tak vedle moderních destilačních zařízení můžeme spatřiti staleté retorty. Čerstvě vyrobený olej nabývá svého proslulého aroma teprve několik měsíců po destilaci a jest po tuto dobu uschováván v tresorech. Rozloha růžových plantáží Bulharska činí kolem 6.000 ha a k výrobě jediného kilogramu oleje spotřebuje se 4.000 kg květů. Tato čísla vysvětlují poměrně vysokou cenu 2.000 zl. franků za 1kg. Příznivý vývoj tohoto bulharského národního průmyslu byl porušen hlavně dovozem geraniové silice z Indie, která jako falsifikát růžového oleje konkurovala mu cenou, ale nikoliv jakostí, neboť jest třeba vždy dáti přednost růžovému oleji před jinými éterickými oleji pro jeho vlastnosti a hlavně pro dokonalou vůni sladkých růží, které proslavilo Bulharsko jako zemi růží.
K tomu nelze už nic dodat .
Už jenomže snad, když mám ráda legendy, tak tady něco málo.
Damašková růže byla prý zasazena ve starověkém Řecku vedle chrámu bohyně Afrodity.
První a nejlepší tonikum na pleť, takzvanou růžovou vodu, vyrobil perský středověký otec moderní medicíny – Avicenna
Existují zmínky, že o růžích a jejich vonných látkách věděli i Egypťané.
Na dnešní den se moc těším. Budu totiž obdivovat královnu všech květin. A já růže miluji. Jsme ve městě Kazanlak, které je správním městem Údolí růží. Název města je odvozen od měděného kotle, ve kterém se připravuje olej z růží ( kazan = turecky kotel a lăk je turecká přípona lık). Celé údolí měří 120 km. Pěstují se zde damašské růže, z nichž se destilací získává růžový olej. Z Bulharska prý pochází 60 % světové produkce růžového oleje. Na výrobu 1 kg růžového oleje je třeba 3 až 3,5 tuny okvětních lístků. Jeho cena je cca 500 - 800 tisíc/ litr( podle ceny za kterou se prodával 1 ml v muzeu). Růže se používá nejen pro kosmetické, ale také pro léčebné účely. V květnu a červnu tady probíhá sběr růží, tak doufáme, že budeme mít štěstí a uvidíme nějaké sběrače v akci . Jedeme na kole abychom tu krásu mohli vidět zblízka. Čeká nás cca 30km okruh vesničkami Rozovo, Gorno Čerkovišče do Kazanlaku a zpět do kempu. A že je na co se dívat, nejenom vidíme, ale i cítíme už po chvíli. Tady to voní, ani to nejde popsat. Opravdu máme štěstí a vidíme sběr růží. Neodoláme a scházíme do růžového sadu. Připadám si jako v ráji. Ptáme se kluka, který tady chodí s igelitovým pytlem kolem pasu a sbírá do něj okvětné lístky, jestli mu nebude vadit, když si uděláme pár fotek. Říká, že nevadí, tak si chvíli hraju na modelku , ale ať dělám, co dělám, tak ty růže vypadají mnohem, mnohem lépe než já . Ulovili jsme pár fotek, viděli sběr z blízka a jedeme dál. Krom lánů růží, jsme viděli kolem cesty i levandulové pole a obilná, pak vinice, ale pěstuje se tady prý i máta. Když už jsme se vší té krásy nabažili, jedeme něco sníst a já se jdu ještě podívat do muzea. Staré stroje, pomocí kterých kdysi vyráběli růžový olej jsou úžasné. Plní dojmů a malých dárečků se vracíme zpět do kempu. Po návratu z cyklovýletu jdeme do tureckých lázní a tento zážitek si budu pamatovat celý život. Tohle se nezažije v žádném " civilizovaném" therme. Přišel tady s námi majitel kempu protože, zde nerozumí anglicky a domluvil nám soukromou " lóži" . Vlezli jsme do úzké místnosti, kde se odkládali věci a vešli do vedlejší místnosti. Tady se nám snaží pán vysvětlit, co a jak máme dělat. Oběma nám vyskočili oči z důlků a snažíme se rozdýchat vanu, která už pamatuje snad i osmanskou říši a nějaké umyvadlo, z kterého se prý máme polévat vodou. Nechápeme a rezignujeme z romantiky v soukromí a volíme variantu rozdělit se a užít si velký bazén se zdravou, přímo zázračnou vodou. Já vlezla do své části, dámské a kolem mne přešla paní, která se na mne podívala a dostala záchvat smíchu. Upřesním. Tady se musí chodit striktně donaha. Takže, když viděla moje 2 bílé trojúhelníky nahoře a jeden dole, tak se neudržela. Přišla další paní, která se také smála a pak se mne asi ptala, zda jsem byla na pláži. Souhlasně kývám hlavou. Až teď mne napadá, že tady je ano ne. Aha. Ale řekla jsem ji pláž, tak snad to pochopila. Osprchuji se a chci si vlézt do toho zázračného bazénu a tady se mne " ujme" nějaká starší dáma. Zakáže mi tam vlézt, přímo mi přikáže si sednout vedle umyvadla a ukazuje, že se mám polévat vodou pomocí misky, kterou jsem dostala v pokladně. Tak se polévám, ale asi blbě. Opět jde ke mně a pouští mi pouze horkou vodu a že teplá je lepší. Po chvíli si opět pouštím i studenou, je to na mne moc horké. No a ejhle, dáma opět ke mně cupitá, přepíná vodu a ukazuje mi, že mám použít nějakou žínku. Kroutím hlavou, že nemám, tak letí k pokladně. Paní pokladní mi přinesla žínku a že pak mám zaplatit jednu Leva. Ok. Začínám se masírovat a teď opět přichází dáma, kroutí hlavou a bere mi žínku z ruky. Začíná mi dřít záda, až mi vyletěly oči. Zavalitá paní, která tady seděla s vnučkou se začala smát, do toho přišla paní pokladní a něco ji říkala. Myslím si, že ať mne neškrábe tak moc, že jsem světlé kůže, ale ona protestovala a ukázala mojí tmavou odlouplou kůži. Tak, a moje pracné opálení je fuč a také nevím, zda se mi ještě nějaká kůže vůbec kdy znovu obnoví . Teď je paní spokojená a asi se mne ptá zda i u nás máme takové turecké lázně. Na což odpovídám, že středověk u nás dávno skončil a usmívám se u toho. I tak mi nerozumí. Jde vedle k paní a i ji začíná zdírat z kůže. Já se teď zbavují staré kůže sama a rozhodně mám v plánu vynechat ty partie, které mi taky přikázala " očistit" a hrozně se u toho smála . Dámy odcházejí a přichází pani pokladní a směje se, že mám teď ještě v klidu sedět. To je pohoda. Když vylezeme s Bogdanem z lázní, oba se smějeme a vyhrkneme: "Ty jo to byl zážitek ". Večer hledám do zápisků nějaké zajímavosti a našla jsem přímo poklad a to článek v novinách Pestrý týden z roku 1934
Nekonečné lány růžových keřů v údolí mezi Strednou Gorou a Starou Planinou jsou rodným místem růžového oleje, který proslavil tento průmysl Bulharska po celém světě. Primát ve světové výrobě růžového oleje již 200 let drží Bulharsko. Zde růže našla nejvhodnější prostředí, které v působení půdy, vzduchu a slunce zvyšuje sílu vůně a obsah silic v bulharských růžích natolik, že se jim nemůže vyrovnati růže pěstovaná v Turecku, jižní Francii ani jinde. Tiché a jindy od světa odloučené Růžové údolí stává se středem zájmu v Bulharsku v druhé polovině května nebo na začátku června, kdy tento kraj jest plné kráse rozsáhlých růžových plantáží bílých a červených růží, které nasycují omamnou vůní vzduch. O čtvrté nebo o páté hodině zrána spěchají dívky a ženy ve svých pestrých lidových krojích, aby za zpěvu sbíraly nádherné květy vonných růží dříve než zářivý disk slunce vystoupí výš na své denní dráze, poněvadž růžový květ ztrácí na slunci růžový olej. Příroda v tomto zapadlém údolí květů jest tak štědrá, že keř, na kterém žnečky ráno nechaly pouze zelené listy, objeví se příští den opětně v neztenčené kráse bohatství květů. Na jediném keři jest až na 300 růží za jediný toliko den. Z růžových plátků jest destilován olej v nádobách, jež si podržely až do dnešního dne své turecké pojmenování - gjulapany. Výroba růžového oleje nebyla ještě plně zracionalizována a tak vedle moderních destilačních zařízení můžeme spatřiti staleté retorty. Čerstvě vyrobený olej nabývá svého proslulého aroma teprve několik měsíců po destilaci a jest po tuto dobu uschováván v tresorech. Rozloha růžových plantáží Bulharska činí kolem 6.000 ha a k výrobě jediného kilogramu oleje spotřebuje se 4.000 kg květů. Tato čísla vysvětlují poměrně vysokou cenu 2.000 zl. franků za 1kg. Příznivý vývoj tohoto bulharského národního průmyslu byl porušen hlavně dovozem geraniové silice z Indie, která jako falsifikát růžového oleje konkurovala mu cenou, ale nikoliv jakostí, neboť jest třeba vždy dáti přednost růžovému oleji před jinými éterickými oleji pro jeho vlastnosti a hlavně pro dokonalou vůni sladkých růží, které proslavilo Bulharsko jako zemi růží.
K tomu nelze už nic dodat .
Už jenomže snad, když mám ráda legendy, tak tady něco málo.
Damašková růže byla prý zasazena ve starověkém Řecku vedle chrámu bohyně Afrodity.
První a nejlepší tonikum na pleť, takzvanou růžovou vodu, vyrobil perský středověký otec moderní medicíny – Avicenna
Existují zmínky, že o růžích a jejich vonných látkách věděli i Egypťané.
26.5.2022 Ivanovo
Přemisťovací den s přestávkou v Ivanovu. Tahle vesnice je komplexem kostelů, kaplí, klášterů a sklepů. Jde o jeskyně ve skalách. Spojitost mezi jednotlivými objekty dnes není zřejmá, původně údajně pospojované soustavou dřevěných teras a galerií. Skalní klášter Sv. Archanděl Michael a kostel Matky boží byl vybudován v roce 1360. Na stěnách a stropech se zachovaly fresky neznámého mistra z Veliko Tarnova. Nachází se zde například figurální portréty cara Ivana Alexandra a carevny Teodory. Vnitřní fresková výzdoba je důkazem vyspělosti bulharského malířství. Právě zdejší fresky byly důvodem, proč byl klášterní komplex roku 1979 zapsán na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Viděli jsme krásnou fresku znázorňující Poslední večeři. Byla podobná té slavné od DaVinciho, ale tahle je o 110 let starší. Nádhera. Pak pokračujeme do Ruse - hraničního města - a projedeme se na kole kolem Dunaje. Není to žádný drobeček.
Přemisťovací den s přestávkou v Ivanovu. Tahle vesnice je komplexem kostelů, kaplí, klášterů a sklepů. Jde o jeskyně ve skalách. Spojitost mezi jednotlivými objekty dnes není zřejmá, původně údajně pospojované soustavou dřevěných teras a galerií. Skalní klášter Sv. Archanděl Michael a kostel Matky boží byl vybudován v roce 1360. Na stěnách a stropech se zachovaly fresky neznámého mistra z Veliko Tarnova. Nachází se zde například figurální portréty cara Ivana Alexandra a carevny Teodory. Vnitřní fresková výzdoba je důkazem vyspělosti bulharského malířství. Právě zdejší fresky byly důvodem, proč byl klášterní komplex roku 1979 zapsán na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Viděli jsme krásnou fresku znázorňující Poslední večeři. Byla podobná té slavné od DaVinciho, ale tahle je o 110 let starší. Nádhera. Pak pokračujeme do Ruse - hraničního města - a projedeme se na kole kolem Dunaje. Není to žádný drobeček.