Francie - Auvergne 12/2022
4.12.2022 Narbone
Na kole kolem kanálu de la Robine do Narbonne nejdříve kolem nekonečných lánů vinic a pak máme po jedné straně kanál a po druhé moře téměř až do Narbonne. Canal de la Robine, který prochází řekou Aude měří 32 km. Je to boční větev Canal du Midi a jejím prostřednictvím se spojuje se Středozemním mořem. Stejně jako Canal du Midi byl zapsán na seznam UNESCO. U příjezdu do Narbone nás vítá hudba a vánoční atmosféra. Všude jsou stánky, kolotoče a hromada lidí. Hledáme nějakou kavárnu a pekárnu a najednou procházíme nádherným náměstím a dostáváme se k nějaké katedrále. Já se jdu rychle podívat dovnitř, ale můj mobil má Bogdan. Takže jsem z té nádhery nezaznamenala ani ťuk . Ten googlí na mém mobilu, kde je tady pekárna a pak už se odmítá vrátit. Prý si to mám stáhnout z internetu . Evidentně má hypoglykémií. Máme un baget a tak usedáme u kanálu na jídlo. Po pravé straně vidíme Pont de Merchands, most, který se klene přes vodní kanál a je lemovaný obchody. Zpět se vracíme nádhernou starou vesničkou a po druhé je mi líto, že má můj mobil Bogdan. Tady bych ty úžasné staré domky vyfotila snad všechny. Pak přejíždíme salinami a my jsme na asfaltové cestě a po obou stranách máme moře a plameňáky. A samozřejmě nádhernou krajinu. Úžasné . A opět vinice, pak jedeme kolem Safari, kde vidíme zebry, buvoly, osla somálského a už jsme u auta. Balíme kola a jedeme dál do Montpeyroux. Před námi je 150 km. Večer hledám informace o nádherné katedrále a hned přidám i něco málo o Narbonne. Bylo založeno jako první kolonie mimo území Itálie. Vedla tudy silnice Via Domitita, která propojovala Itálii s koloniemi v Hispánii. Proto bylo Narbonne vždy dopravním uzlem. Ve městě je mnoho pozůstatku z dávné historie, no její dominantou je katedrála svatých Justa a Pastora, která je úchvatná, i když nedokončená. Se stavbou se začalo ve 12. století a přestalo až ve 14. století. Nebyla dokončena z důvodu nedostatku finančních prostředků, kvůli sporům s představiteli města a svůj podíl měly i katastrofy, které město ve 14. století postihly, jako byla epidemie Černá smrt či vojenské tažení prince z Walesu. Stavba má od roku 1840 status monument historique.
Na kole kolem kanálu de la Robine do Narbonne nejdříve kolem nekonečných lánů vinic a pak máme po jedné straně kanál a po druhé moře téměř až do Narbonne. Canal de la Robine, který prochází řekou Aude měří 32 km. Je to boční větev Canal du Midi a jejím prostřednictvím se spojuje se Středozemním mořem. Stejně jako Canal du Midi byl zapsán na seznam UNESCO. U příjezdu do Narbone nás vítá hudba a vánoční atmosféra. Všude jsou stánky, kolotoče a hromada lidí. Hledáme nějakou kavárnu a pekárnu a najednou procházíme nádherným náměstím a dostáváme se k nějaké katedrále. Já se jdu rychle podívat dovnitř, ale můj mobil má Bogdan. Takže jsem z té nádhery nezaznamenala ani ťuk . Ten googlí na mém mobilu, kde je tady pekárna a pak už se odmítá vrátit. Prý si to mám stáhnout z internetu . Evidentně má hypoglykémií. Máme un baget a tak usedáme u kanálu na jídlo. Po pravé straně vidíme Pont de Merchands, most, který se klene přes vodní kanál a je lemovaný obchody. Zpět se vracíme nádhernou starou vesničkou a po druhé je mi líto, že má můj mobil Bogdan. Tady bych ty úžasné staré domky vyfotila snad všechny. Pak přejíždíme salinami a my jsme na asfaltové cestě a po obou stranách máme moře a plameňáky. A samozřejmě nádhernou krajinu. Úžasné . A opět vinice, pak jedeme kolem Safari, kde vidíme zebry, buvoly, osla somálského a už jsme u auta. Balíme kola a jedeme dál do Montpeyroux. Před námi je 150 km. Večer hledám informace o nádherné katedrále a hned přidám i něco málo o Narbonne. Bylo založeno jako první kolonie mimo území Itálie. Vedla tudy silnice Via Domitita, která propojovala Itálii s koloniemi v Hispánii. Proto bylo Narbonne vždy dopravním uzlem. Ve městě je mnoho pozůstatku z dávné historie, no její dominantou je katedrála svatých Justa a Pastora, která je úchvatná, i když nedokončená. Se stavbou se začalo ve 12. století a přestalo až ve 14. století. Nebyla dokončena z důvodu nedostatku finančních prostředků, kvůli sporům s představiteli města a svůj podíl měly i katastrofy, které město ve 14. století postihly, jako byla epidemie Černá smrt či vojenské tažení prince z Walesu. Stavba má od roku 1840 status monument historique.
5.12.2023 Saint-Guilhem-le-Desert
Nacházíme se ve Francouzském středohoří ve francouzském departementu Hérault v regionu Languedoc-Roussillon. Dnes pojedeme na kole z Montpeyroux krásnými francouzskými vesničkami. Prvně míjíme vesničku Saint-Jean-de-Fos a kousek za ní Pont du Diable (nejstarší románský most ve Francii). Teď jedeme do vesničky Saint-Guilhem-le-Desert a cestou míjíme hluboké údolí a řeku L'Herault , která ho vyhloubila. Do řeky přitékají malé potůčky, některé vypadají jako malilinké vodopády. Ty prvně vytékají ze skál a těsně nad řekou přes kamennou plošinu zvláštním způsobem dopadají do řeky. Něco podobného a tak úžasného jsem ještě neviděla. Jsme ve vesnici Saint-Guilhem-le-Désert (Svatý Vilém v Poušti), projíždíme kolem nádherných starých kamenných domů a já jsem z nich úplně . Jsme u stejnojmenného kláštera, podle kterého se jmenuje vesnice. A ten se zase jmenuje podle svého zakladatele hraběte Viléma z Gellone. Vilém čili Guilhem sloužil jako poručík Karla Velikého. Ten hledal klid a spásu duše a tak právě tady roku 804 založil klášter. Klášteru věnoval úlomek svatého kříže a tím se klášter stal jednou z důležitých zastávek na cestě poutníků do Santiaga de Compostela. Až pak postupně okolo něj vyrostla kamenná vesnice. Slovem"Desert" nebyla myšlena poušť, ale absence člověka. My máme smůlu, klášter, který je památkou na seznamu UNESCO se před chvílí zavřel a čekat než se otevře nemůžeme. Takže jedeme dál do Aniane, Gignac, Lagamas. Dnešní den byl úžasný. Shodli jsme se, že nás čím dál víc baví spíš ty "neprofláknuté" místa. K večeru pokračujeme autem opět o něco blíž k domovu.
Nacházíme se ve Francouzském středohoří ve francouzském departementu Hérault v regionu Languedoc-Roussillon. Dnes pojedeme na kole z Montpeyroux krásnými francouzskými vesničkami. Prvně míjíme vesničku Saint-Jean-de-Fos a kousek za ní Pont du Diable (nejstarší románský most ve Francii). Teď jedeme do vesničky Saint-Guilhem-le-Desert a cestou míjíme hluboké údolí a řeku L'Herault , která ho vyhloubila. Do řeky přitékají malé potůčky, některé vypadají jako malilinké vodopády. Ty prvně vytékají ze skál a těsně nad řekou přes kamennou plošinu zvláštním způsobem dopadají do řeky. Něco podobného a tak úžasného jsem ještě neviděla. Jsme ve vesnici Saint-Guilhem-le-Désert (Svatý Vilém v Poušti), projíždíme kolem nádherných starých kamenných domů a já jsem z nich úplně . Jsme u stejnojmenného kláštera, podle kterého se jmenuje vesnice. A ten se zase jmenuje podle svého zakladatele hraběte Viléma z Gellone. Vilém čili Guilhem sloužil jako poručík Karla Velikého. Ten hledal klid a spásu duše a tak právě tady roku 804 založil klášter. Klášteru věnoval úlomek svatého kříže a tím se klášter stal jednou z důležitých zastávek na cestě poutníků do Santiaga de Compostela. Až pak postupně okolo něj vyrostla kamenná vesnice. Slovem"Desert" nebyla myšlena poušť, ale absence člověka. My máme smůlu, klášter, který je památkou na seznamu UNESCO se před chvílí zavřel a čekat než se otevře nemůžeme. Takže jedeme dál do Aniane, Gignac, Lagamas. Dnešní den byl úžasný. Shodli jsme se, že nás čím dál víc baví spíš ty "neprofláknuté" místa. K večeru pokračujeme autem opět o něco blíž k domovu.
6.12.2022 Verrieres a Espalion
I dnes pokračujeme v obdivování francouzského venkova na kole. Ráno je pořádná zima, tak vyjíždíme až kolem půl jedenácté. Už po chvíli se trošku zahřejeme jízdou a pak chůzi vedle kola do řádného kopce nad Canyon dit Trou de Bozouls. Ty jo! Nevím, zda bych tady byla schopná žít se svojí fobií z výšek. Ale ten pohled do 100 metrů hlubokého kaňonu, který "vytvarovala" řeka Dourdou protékající přes náhorní plošinu Causse Cotmal. Obec se nachází na okraji kaňonu a tím vytváří přírodní obrannou pevnost. Pak nás čeká nádherná, úchvatná, úžasná, stará, kamenná vesnička Verrieres s nově opraveným mostem - Pont des Pelerins, který je památkou UNESCO. O téhle kráse se nedočteme nikde. Na ní prostě narazíte. Pak vesnice Le Claux a Espalion, která je se svým mostem také na seznamu UNESCO. Ať hledám, jak hledám, prostě nikde žádná informace.
I dnes pokračujeme v obdivování francouzského venkova na kole. Ráno je pořádná zima, tak vyjíždíme až kolem půl jedenácté. Už po chvíli se trošku zahřejeme jízdou a pak chůzi vedle kola do řádného kopce nad Canyon dit Trou de Bozouls. Ty jo! Nevím, zda bych tady byla schopná žít se svojí fobií z výšek. Ale ten pohled do 100 metrů hlubokého kaňonu, který "vytvarovala" řeka Dourdou protékající přes náhorní plošinu Causse Cotmal. Obec se nachází na okraji kaňonu a tím vytváří přírodní obrannou pevnost. Pak nás čeká nádherná, úchvatná, úžasná, stará, kamenná vesnička Verrieres s nově opraveným mostem - Pont des Pelerins, který je památkou UNESCO. O téhle kráse se nedočteme nikde. Na ní prostě narazíte. Pak vesnice Le Claux a Espalion, která je se svým mostem také na seznamu UNESCO. Ať hledám, jak hledám, prostě nikde žádná informace.
7.12.2022 Vichy
Když si přečteme francouzský komiks Asterix a školní rok, narazíne v něm na bitvu o Gergovii, v níž galský vůdce Vercingetorix zvítězil nad Gaiem Juliem Cesarem. Poražený římský vojevůdce pak táhl na severovýchod, kde u řeky Allier narazil na teplé prameny vyvěrající ze země. Napojil jimi zchvácené koně, které po vodě plné minerálů doslova ožili. Římané si povšimli výjimečných účinků těchto pramenů a v roce 52 před naším letopočtem na tomto místě založili termální lázně Aquae Calidae, které ve středověku dostaly nový název Vichy a staly majetkem bourbonských vévodů. Rod v roce 1589 získal francouzskou korunu a královský lesk přitáhl do Vichy vznešené hosty. Jedním z nich byla i Marie de Rabutin-Chantal, markýza de Sévigné, která si v lázních léčila revmatismus horních končetin. Díky procedurám znovu mohla psát své slavné dopisy. Nebyla by to správná ženská, kdyby to "neposlala dál", takže se o léčbě zmínila na královském dvoře a tak šli zázrak jménem Vichy vyzkoušet i příslušníci panovnického rodu. Pobývaly zde například princezny Viktorie Luisa a Marie Adéla. Jenomže princeznám přišly lázně ne zrovna "královské" a tak po svém návratu do Versailles požádaly svého synovce, krále Ludvíka XVI. o vybudování nových kolonád, hotelů a prostornějších a luxusnějších termálních lázní. Vše bylo dokončeno v roce 1787.
Vichy si však na svoji současnou podobu muselo počkat až do devatenáctého století, do vlády Napoleona III. Císař zde také několikrát pobýval a zasloužil se o největší proměnu města. Podél řeky Allier nechal vybudovat hráze a staré močály nahradil upravenými zahradami. Inicioval výstavbu nových bulvárů, ulic, pavilonů, nádherných chat s dřevěnými vlysy, kasina a malého nádraží, jež zvýšilo počet návštěvníků.
A odkud se zázračná voda bere? Za své léčivé účinky můžou prameny ve Vichy poděkovat oblasti Auvergne, jejíž povrch pokrývá Francouzské středohoří plné vyhaslých sopek. Dešťová voda prosakuje mikroskopickými trhlinami do sopečné půdy a cestou se filtruje. V hloubce čtyř tisíc metrů, kde je vysoká teplota, se ohřeje až na 140 °C a smísí s plynem unikajícím z roztaveného magmatu. Voda s oxidem uhličitým pak začne za několik týdnů stoupat vzhůru skalami z křemene, které pochází z období prvohor. Cestou na povrch dochází k ochlazení.
Možná nejznámější je pitný pramen Célestins, jež nese jméno kláštera řádu celestinů, založeného v roce 1410 Ludvíkem II. Bourbonským. Z této minerální vody se dělají známé pastilky, které vymyslel chemik Jean-Pierre-Joseph d’Arcet. Ten jako první objevil pozitivní účinky hydrogenuhličitanu sodného na trávení. Recept pak předal panu Régnaultovi, jež zahájil výrobu bonbonků v roce 1825.
Bílé pastilky nejprve vznikaly z jedlé sody, která je jedním z hlavních prvků minerálních vod ve Vichy. Později se výrobní postup vylepšil. Laboranti z termálních vod extrahovali minerální soli, pak je vysušili, rozdrtili a smíchali s cukrem a glukózou. Nakonec přidali charakteristickou přírodní příchuť z máty, citronu nebo anýzu. Co k tomu dodat, nekup tento zázrak za nějaké to éčko když už jsi tady. Levná ta voda teda není. Prohlídku města jsme zvládli hodně rychle. Viděli jsme park s pramenem Celestin, pak Kostel Saint-Blaise a Notre-Dame-des-Malades, ve kterém byla tma, takže jsme toho tak moc neviděli a fotky jsou nic moc. Kostel Saint-Blaise je postaven na místě staré merovejské baziliky Sainte-Croix. Pak jsme šli do parku, kde mají být další prameny, ale i ty jsou kromě dvou k vidění a "ochutnání" pouze pokud bychom se ubytovali v některém z hotelů. Původně jsme uvažovali, že bychom si do nějakého termálního bazénu, ale něco takového tady nejde. Musíme se ubytovat .
Jak řekl Bogdan, působí to tady jako lázně zašlé slávy. Nevím, ať si každý udělá úsudek sám. Já jsem čekala po tom všem, čím Francie dokázala překvapit a okouzlit daleko víc. Mne se rozhodně víc líbí třeba Luhačovice.
A opět jedeme dál, do oblasti Beaujeu. Budeme mít co pít . Celestinskou zázračnou vodu a mladé víno .
Když si přečteme francouzský komiks Asterix a školní rok, narazíne v něm na bitvu o Gergovii, v níž galský vůdce Vercingetorix zvítězil nad Gaiem Juliem Cesarem. Poražený římský vojevůdce pak táhl na severovýchod, kde u řeky Allier narazil na teplé prameny vyvěrající ze země. Napojil jimi zchvácené koně, které po vodě plné minerálů doslova ožili. Římané si povšimli výjimečných účinků těchto pramenů a v roce 52 před naším letopočtem na tomto místě založili termální lázně Aquae Calidae, které ve středověku dostaly nový název Vichy a staly majetkem bourbonských vévodů. Rod v roce 1589 získal francouzskou korunu a královský lesk přitáhl do Vichy vznešené hosty. Jedním z nich byla i Marie de Rabutin-Chantal, markýza de Sévigné, která si v lázních léčila revmatismus horních končetin. Díky procedurám znovu mohla psát své slavné dopisy. Nebyla by to správná ženská, kdyby to "neposlala dál", takže se o léčbě zmínila na královském dvoře a tak šli zázrak jménem Vichy vyzkoušet i příslušníci panovnického rodu. Pobývaly zde například princezny Viktorie Luisa a Marie Adéla. Jenomže princeznám přišly lázně ne zrovna "královské" a tak po svém návratu do Versailles požádaly svého synovce, krále Ludvíka XVI. o vybudování nových kolonád, hotelů a prostornějších a luxusnějších termálních lázní. Vše bylo dokončeno v roce 1787.
Vichy si však na svoji současnou podobu muselo počkat až do devatenáctého století, do vlády Napoleona III. Císař zde také několikrát pobýval a zasloužil se o největší proměnu města. Podél řeky Allier nechal vybudovat hráze a staré močály nahradil upravenými zahradami. Inicioval výstavbu nových bulvárů, ulic, pavilonů, nádherných chat s dřevěnými vlysy, kasina a malého nádraží, jež zvýšilo počet návštěvníků.
A odkud se zázračná voda bere? Za své léčivé účinky můžou prameny ve Vichy poděkovat oblasti Auvergne, jejíž povrch pokrývá Francouzské středohoří plné vyhaslých sopek. Dešťová voda prosakuje mikroskopickými trhlinami do sopečné půdy a cestou se filtruje. V hloubce čtyř tisíc metrů, kde je vysoká teplota, se ohřeje až na 140 °C a smísí s plynem unikajícím z roztaveného magmatu. Voda s oxidem uhličitým pak začne za několik týdnů stoupat vzhůru skalami z křemene, které pochází z období prvohor. Cestou na povrch dochází k ochlazení.
Možná nejznámější je pitný pramen Célestins, jež nese jméno kláštera řádu celestinů, založeného v roce 1410 Ludvíkem II. Bourbonským. Z této minerální vody se dělají známé pastilky, které vymyslel chemik Jean-Pierre-Joseph d’Arcet. Ten jako první objevil pozitivní účinky hydrogenuhličitanu sodného na trávení. Recept pak předal panu Régnaultovi, jež zahájil výrobu bonbonků v roce 1825.
Bílé pastilky nejprve vznikaly z jedlé sody, která je jedním z hlavních prvků minerálních vod ve Vichy. Později se výrobní postup vylepšil. Laboranti z termálních vod extrahovali minerální soli, pak je vysušili, rozdrtili a smíchali s cukrem a glukózou. Nakonec přidali charakteristickou přírodní příchuť z máty, citronu nebo anýzu. Co k tomu dodat, nekup tento zázrak za nějaké to éčko když už jsi tady. Levná ta voda teda není. Prohlídku města jsme zvládli hodně rychle. Viděli jsme park s pramenem Celestin, pak Kostel Saint-Blaise a Notre-Dame-des-Malades, ve kterém byla tma, takže jsme toho tak moc neviděli a fotky jsou nic moc. Kostel Saint-Blaise je postaven na místě staré merovejské baziliky Sainte-Croix. Pak jsme šli do parku, kde mají být další prameny, ale i ty jsou kromě dvou k vidění a "ochutnání" pouze pokud bychom se ubytovali v některém z hotelů. Původně jsme uvažovali, že bychom si do nějakého termálního bazénu, ale něco takového tady nejde. Musíme se ubytovat .
Jak řekl Bogdan, působí to tady jako lázně zašlé slávy. Nevím, ať si každý udělá úsudek sám. Já jsem čekala po tom všem, čím Francie dokázala překvapit a okouzlit daleko víc. Mne se rozhodně víc líbí třeba Luhačovice.
A opět jedeme dál, do oblasti Beaujeu. Budeme mít co pít . Celestinskou zázračnou vodu a mladé víno .
8.12.2022 Beaujolais
Dnes jsme spali ve vinařství a protože tam večer nikdo nebyl, tak jdeme otestovat a koupit víno od místního vinaře až ráno. Ve vinařství nikdo není, kromě pejska, který má velkou radost, že může být někým podrbán za ušima, ale viděli jsme odjíždět auto do vinic, tak tam kráčíme. Starší pán tady zastřihuje vinohrad a ptáme se jo zda mluví anglicky. Kroutí hlavou, že ne. Super, to si zase povykládáme . Tak mu říkáme, že chceme koupit Beaujolais, přikyvuje hlavou a doplňuje, oui. Bezva. A stojí a dívá se na nás. Aha,tak beru mobil a překládám v translatoru, že tam nikdo není. Pán se na nás podíval a prý:" Oui, moi." Málem jsem se zlomila od smíchu. Ukazuje nám, že máme jít a on přijede autem. Pejsek nás opět vítá, vzápětí přijíždí i pán Patrick a pouští nás do sklípku. Pri otázce, zda ochutnáme víno, jsem ani na chvíli nezaváhala i když ještě není po desáté. Dáma, nedáma a hlavou přitakám. Vyzkoušíme, nakoupíme a jdeme k autu. Máme ještě v plánu dnes naposled vyrazit si na kole. Je sice zima, ale pěšky bychom to časově nezvládli.
Prvně jedeme kolem vinic k nějakému starému zámku a pak do městečka Beaujeu. U auta jsme úplně zmrzlí. Teď si dáme pozdní oběd a kávu a pojedeme opět kousek dál. Čeká nás poslední cíl naší výpravy, středověká vesnice Perouges. Cestou projiždíme oblastí Donbes rovinou s neskutečným množstvím jezer.
Dnes jsme spali ve vinařství a protože tam večer nikdo nebyl, tak jdeme otestovat a koupit víno od místního vinaře až ráno. Ve vinařství nikdo není, kromě pejska, který má velkou radost, že může být někým podrbán za ušima, ale viděli jsme odjíždět auto do vinic, tak tam kráčíme. Starší pán tady zastřihuje vinohrad a ptáme se jo zda mluví anglicky. Kroutí hlavou, že ne. Super, to si zase povykládáme . Tak mu říkáme, že chceme koupit Beaujolais, přikyvuje hlavou a doplňuje, oui. Bezva. A stojí a dívá se na nás. Aha,tak beru mobil a překládám v translatoru, že tam nikdo není. Pán se na nás podíval a prý:" Oui, moi." Málem jsem se zlomila od smíchu. Ukazuje nám, že máme jít a on přijede autem. Pejsek nás opět vítá, vzápětí přijíždí i pán Patrick a pouští nás do sklípku. Pri otázce, zda ochutnáme víno, jsem ani na chvíli nezaváhala i když ještě není po desáté. Dáma, nedáma a hlavou přitakám. Vyzkoušíme, nakoupíme a jdeme k autu. Máme ještě v plánu dnes naposled vyrazit si na kole. Je sice zima, ale pěšky bychom to časově nezvládli.
Prvně jedeme kolem vinic k nějakému starému zámku a pak do městečka Beaujeu. U auta jsme úplně zmrzlí. Teď si dáme pozdní oběd a kávu a pojedeme opět kousek dál. Čeká nás poslední cíl naší výpravy, středověká vesnice Perouges. Cestou projiždíme oblastí Donbes rovinou s neskutečným množstvím jezer.
9.12.2022 Perouges
Dnes nás čeká poslední den ve Francii a my máme v plánu navštívit středověkou vesničku Perouges. Celá vesnice je postavená z říčních oblázků. Oblázky v cestě jsou kladené pečlivě a s rozmyslem. Mají tvar mělkého koryta, jehož středem protékala stoka. Až do rekonstrukce celého městečka na začátku dvacátého století tudy odtékaly veškeré splašky z domů i odpad z ulice. Vesnice byla tvrdým oříškem pro každého útočníka, nikomu se ji nepodařilo dobýt.
Skutečným nebezpečím se pro město stal až Napoleon III. Pérouges sice dobývat nemusel, protože už dávno patřilo Francii, ale rozhodl o přeložení hlavních obchodních tras během průmyslové revoluce, čímž do té doby prosperující vesnici odstavil na vedlejší kolej. Zdejší tkalci, vinaři a zemědělci ztratili odbyt pro své zboží. Došlo to tak daleko, že počet obyvatel klesl z původních patnácti stovek na několik málo desítek.
Městu, které nedokázal dobýt žádný pán, v 19. století hrozilo zbourání. K zemi měly jít unikátní domy z oblázků, hostinec z třináctého století i opevněný kostel. Lidé město zrekonstruovali a dnes tady opět žije na tisíc obyvatel včetně pekařů, tkalců a dalších řemeslníků.
Středověké Perouges se stalo i cílem filmařů. Kromě středověkého ducha má navíc obrovskou výhodu, nejsou tady žádné dráty elektrického vedení. Při rekonstrukci je totiž místní chytře skryli pod zemí. Vidět ji můžeme ve filmu Tří mušketýrů nebo Fanfán Tulipán.
Dnes nás čeká poslední den ve Francii a my máme v plánu navštívit středověkou vesničku Perouges. Celá vesnice je postavená z říčních oblázků. Oblázky v cestě jsou kladené pečlivě a s rozmyslem. Mají tvar mělkého koryta, jehož středem protékala stoka. Až do rekonstrukce celého městečka na začátku dvacátého století tudy odtékaly veškeré splašky z domů i odpad z ulice. Vesnice byla tvrdým oříškem pro každého útočníka, nikomu se ji nepodařilo dobýt.
Skutečným nebezpečím se pro město stal až Napoleon III. Pérouges sice dobývat nemusel, protože už dávno patřilo Francii, ale rozhodl o přeložení hlavních obchodních tras během průmyslové revoluce, čímž do té doby prosperující vesnici odstavil na vedlejší kolej. Zdejší tkalci, vinaři a zemědělci ztratili odbyt pro své zboží. Došlo to tak daleko, že počet obyvatel klesl z původních patnácti stovek na několik málo desítek.
Městu, které nedokázal dobýt žádný pán, v 19. století hrozilo zbourání. K zemi měly jít unikátní domy z oblázků, hostinec z třináctého století i opevněný kostel. Lidé město zrekonstruovali a dnes tady opět žije na tisíc obyvatel včetně pekařů, tkalců a dalších řemeslníků.
Středověké Perouges se stalo i cílem filmařů. Kromě středověkého ducha má navíc obrovskou výhodu, nejsou tady žádné dráty elektrického vedení. Při rekonstrukci je totiž místní chytře skryli pod zemí. Vidět ji můžeme ve filmu Tří mušketýrů nebo Fanfán Tulipán.