Řecké ostrovy - Kalymnos, Rhodos, Karphatos, Kréta, Santorini
Zima mele z posledního a my jako každoročně balíme a vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství. Letos je naším cílem Řecko a konkrétně Kykladské ostrovy a Dodekánské ostrovy jako Kalymnos, Rhodos, Karpathos, Kréta a Santorini
Lomná - cesta trajektem z Pireusu na Kalymnos 14.-16.3.2022
A je to tady, klasický předodjezdový stres. Hlavně, že jsem balila 3 dny, ať vyrázíme v klidu. Nevím jak je to možné, ať dělám co dělám, vždy odjíždím za hlasitého fandění, :" Co děláš ! Proč neděláš! Já tě varují! Za hodinu jedeme! Jen ti připomínám, za půl hodiny jedeme! To nemůžeme odjet v klidu!" konečně sedám do auta a jedeme na AG testy a rozloučit se s Bobem. Po cestě ještě zastavujeme v Martině a dokupujeme šroubovací zátku na vodu, kterou Bogdan zapomněl někde v San Marinu při našem posledním výletě. Cesta probíhala v poklidu. Odpoledne jsme v Szegedu na 2 hodinový relax v naších oblíbených lázních. Bože, jak já to tady miluju ❤️. Pokračujeme v cestě. Máme v plánu projet celé Srbsko ( z bezpečnostního důvodu, mafie, která poškozuje auta a pak musíte do servisu)a teprve pak se můžeme někde uložit na krátký odpočinek. Tankujeme až kousek před srbsko- makedonskou hranicí a vypadá to tady bezpečně. Takže parkujeme přímo u benzínové restaurace pod světly a usínáme. Budík je neúprosný a oznamuje, že je třeba pokračovat v cestě. Jsme na hranici a makedonský celník nás zaskočí otázkou, zda máme pivo. Vzhledem k tomu, že jsem nám naordinovala detox na celý pobyt, tak nemáme. Tahle odpověď se evidentně pánovi nelíbila a tak nám vyhrožoval kompletní kontrolou auta, pokud mu nedáme pivo. Prý:" Total control?". Na to mu Bogdan odpověděl, že jsme abstinenti 🤣. Pivo vážně nemáme a čekáme co udělá. Nakonec nás pouští a Bogdan si samo sebou neodpustí komentář, že kdybychom měli piva, tak by teď nemusel stresovat. Po 7 hodině jsme v Řecku a tady je celkem "čerstvo", což evidentně překvapilo i Bogdana. Tím odpadá téma ohledně mé péřové bundy, proč jsem si ji tady brala.
Parkujeme na benzince na krátký odpočinek a rozhodnutí, co budeme dnes podnikat. Po zjištění, že na trajekt potřebujeme platný test je rozhodnuto. Objednáme lístky, sníme snídani, vypijeme kávu a pojedeme dál. Teď začíná teprve to pravé dobrodružství. Je 10 hodin a bavíme se, že do 18 máme bohatou rezervu. Bogdan jen říká, ať skontroluji lístky a přesný čas odjezdu a musím říct, že jsem se víc než lehce orosila. Říkám, jestli mne zkouší, protože odjezd trajektu je v 15 hodin, to se orosil i on a ještě zezelenal. Prý se mám podívat pořádně, tak říkám, že se dívám už po třetí a zápis se pořád nezměnil. Začíná boj o čas, jinak jsme vyhodili "pár" penízků za lístek na trajekt a navíc bychom museli opět řešit testování. Před námi je necelých 600 km, máme na ně 5 hodin a navigace hlásí práce na silnici s objezdem a neurčený čas příjezdu. Super! Rozhodujeme, že dojedeme do místa, kde je uzávěrka a pak uvidíme, jaký nám ukáže navigace čas příjezdu. Máme za sebou asi 1/10 cesty, jsme za objezdem a navigace hlásí, že máme být na místě 17 minut po 15 hodině, do toho ještě omezení na cestě. Jo a ještě musíme zjistit, kde přesně přístav je, to znamená, že se vzdálenost může ještě zvýšit a my jsme v ...
Začíná boj s časem a radary 🙄. I v tom neštěstí pomalu stahujeme časové manko, dokonce máme rezervu 20 minut a blížíme se do Atén. Ještě že nejedeme opačným směrem, to bychom mohli volat rovnou pohřební službu, ať si nás odvezou. V tom našem pruhu to jede, pomalu, ale jede. Stojíme na semaforu a Bogdan se ptá pána ve vedlejším autě, jestli neví, kterým směrem je přístav. Ten se nás ptá, který gate a teprve teď zjišťujeme, že jsem neaktivovala na internetu boarding pass. Co jsem komu udělala! Rychle koukám, mezitím Bogdan pokračuje ve výslechu pána, že jedeme na Kalymnos a on nás posílá rovně. Konečně je lístek platný a víme číslo gate. Tfuj, jsme na místě cca 7 minut před odjezdem trajektu. Vylodí kvůli nám jenom pár kamionů ( po cestě zastavujeme ještě na jiných ostrovech a evidentně mají v plánu vystoupit před námi) a když se nalodíme zas je nalodí a můžeme vyplout 🙄👍
Jen co vysedneme z auta, volá Peťa a má trošku nejistý hlas, takže mám pocit, že se něco děje. Ve zkratce, skamarádil se s hasiči z Jablunkova a Mostů. Malé věci, letos budeme prostě konečně opravovat plot a asi nasadíme nový rybíz kolem plotu. Ale už nemusíme my a ani sousedé hrabat žádné listí.
Konečně sedíme na palubě a popíjíme pravé řecké frappe. Země se nám vzdaluje z očí, moře má nádhernou modrou barvu a kolem pozorujeme jeden ostrov za druhým. Nádhera. Tahle země bude naším hostitelem zhruba na 3 měsíce. Takže se máme na co těšit. Do toho ještě nádherný západ slunce u láhve řeckého vína a všechny dnešní strasti jsou tam tam. Škoda jen, že jsme si z auta nevzali deky, je chladno i vevnitř. O 1,30 jsme na místě a opouštíme trajekt. Jedeme ještě kousek a zastavujeme těsně před Arginontou na spaní. Kalinychta.
Parkujeme na benzince na krátký odpočinek a rozhodnutí, co budeme dnes podnikat. Po zjištění, že na trajekt potřebujeme platný test je rozhodnuto. Objednáme lístky, sníme snídani, vypijeme kávu a pojedeme dál. Teď začíná teprve to pravé dobrodružství. Je 10 hodin a bavíme se, že do 18 máme bohatou rezervu. Bogdan jen říká, ať skontroluji lístky a přesný čas odjezdu a musím říct, že jsem se víc než lehce orosila. Říkám, jestli mne zkouší, protože odjezd trajektu je v 15 hodin, to se orosil i on a ještě zezelenal. Prý se mám podívat pořádně, tak říkám, že se dívám už po třetí a zápis se pořád nezměnil. Začíná boj o čas, jinak jsme vyhodili "pár" penízků za lístek na trajekt a navíc bychom museli opět řešit testování. Před námi je necelých 600 km, máme na ně 5 hodin a navigace hlásí práce na silnici s objezdem a neurčený čas příjezdu. Super! Rozhodujeme, že dojedeme do místa, kde je uzávěrka a pak uvidíme, jaký nám ukáže navigace čas příjezdu. Máme za sebou asi 1/10 cesty, jsme za objezdem a navigace hlásí, že máme být na místě 17 minut po 15 hodině, do toho ještě omezení na cestě. Jo a ještě musíme zjistit, kde přesně přístav je, to znamená, že se vzdálenost může ještě zvýšit a my jsme v ...
Začíná boj s časem a radary 🙄. I v tom neštěstí pomalu stahujeme časové manko, dokonce máme rezervu 20 minut a blížíme se do Atén. Ještě že nejedeme opačným směrem, to bychom mohli volat rovnou pohřební službu, ať si nás odvezou. V tom našem pruhu to jede, pomalu, ale jede. Stojíme na semaforu a Bogdan se ptá pána ve vedlejším autě, jestli neví, kterým směrem je přístav. Ten se nás ptá, který gate a teprve teď zjišťujeme, že jsem neaktivovala na internetu boarding pass. Co jsem komu udělala! Rychle koukám, mezitím Bogdan pokračuje ve výslechu pána, že jedeme na Kalymnos a on nás posílá rovně. Konečně je lístek platný a víme číslo gate. Tfuj, jsme na místě cca 7 minut před odjezdem trajektu. Vylodí kvůli nám jenom pár kamionů ( po cestě zastavujeme ještě na jiných ostrovech a evidentně mají v plánu vystoupit před námi) a když se nalodíme zas je nalodí a můžeme vyplout 🙄👍
Jen co vysedneme z auta, volá Peťa a má trošku nejistý hlas, takže mám pocit, že se něco děje. Ve zkratce, skamarádil se s hasiči z Jablunkova a Mostů. Malé věci, letos budeme prostě konečně opravovat plot a asi nasadíme nový rybíz kolem plotu. Ale už nemusíme my a ani sousedé hrabat žádné listí.
Konečně sedíme na palubě a popíjíme pravé řecké frappe. Země se nám vzdaluje z očí, moře má nádhernou modrou barvu a kolem pozorujeme jeden ostrov za druhým. Nádhera. Tahle země bude naším hostitelem zhruba na 3 měsíce. Takže se máme na co těšit. Do toho ještě nádherný západ slunce u láhve řeckého vína a všechny dnešní strasti jsou tam tam. Škoda jen, že jsme si z auta nevzali deky, je chladno i vevnitř. O 1,30 jsme na místě a opouštíme trajekt. Jedeme ještě kousek a zastavujeme těsně před Arginontou na spaní. Kalinychta.
Kalymnos 16.3.-1.4. 2022
Kalymnos je malebným ostrovem v souostroví Dodekanes, leží mezi ostrovy Kos a Leros. Tento ostrov nevšední drsné krásy s překrásně čistým mořem je skutečným úkrytem před světem. Hornaté oblasti ostrova s robustními vrchy střídají úrodná údolí pokryté olivovníky a citrusy. Kalymnos je ale především mekkou sportovního lezení světového významu. Od roku 1997, kdy tady Andrea di Bari navrtal první cestu, se oblast rozrostla do neskutečných 3400 cest v mnoha překrásných sektorech. Lezení nám bude hlavní sportovní činnosti, kterou prostřídáme procházkami kolem moře, jízdou na kole a kajakingem.
Takto pobyt na Kalymnosu zaznamenala Valika ve svých zápiscích:
16.3.2022
Ráno, teda pozdě ráno se budím a rozhoduji, že pro dnešní den bude postel můj největší přítel. Došla mi energie a musím restartovat. Volá nám pán, kde máme domluvené parkování, že musí odjet, tak nám otevřel bránu. Po návratu nám řekne heslo na wifi, ať si klidně vjedeme na parkoviště. Dostávám snídani a kávu do postele ( možná se Bogdan bojí, že bych fakt vůbec nevylezla a ještě zkolabovala z hladu 🤔) a pak jedeme na domluvené místo. Je tu krásně. Parkujeme hned u moře a vítá nás evidentně společenský oslík. Pak už jen spím a spím a spím. Po 17 přijíždí Jannis a vysvětluje, co všechno můžeme využít. Bogdan chce zaplatit a on nechce ani cent. Prý to teď nepotřebuje, tak proč by to nemohl využít někdo jiný 🙄🥰. Sezóna mu začíná až 1.5. V neděli tady bude grilovat, tak se prý máme přidat. No teda ❤️
17.3.2022
Bogdan budí, ať vstávám, že je hodně hodin. Tak se ptám kolik hodin teda je a prý skoro 10. Vyletěly mi oči a pak dodal, že za 2 hodiny. To jsou blbé vtipy. No nic, vstávám, dnes máme v plánu sejít ke kostelíku, který jsme si všimli u moře. Není to daleko, nějaké 4 km jedním směrem. Pro dnešní den hlásilo 13 stupňů, tak jsem se oblékla přiměřeně počasí, teda podle mne. Tzn. termo triko, mikinu a Gore-Texovou bundu a už po 10 minutách jsem shodila první vrstvu. Po dalších deseti minutách druhou a nadávala, že jsem si nevzala triko s krátkým rukávem. Chvíli jsme rozjímali u kostelíčku a pak se rozhodli jít ještě kousek dál, že si dáme někde kávu. No jo, jenomže tady je všechno zavřeno a teprve se chystají na sezónu. Nakonec nám jedna Angličanka, která měla taky zavřenou hospodu, poradila, kam zajít na kávu. Po cestě jsme dokonce objevili i otevřený obchod. Koupili jsme si svačinku a sešli k moři, kde byla zmiňovaná kavárna. Usadili jsme se u moře snědli svačinu, vypili frappe a vydali se na cestu zpět. No vida, nachodili jsme 14 km a za synchronizovaného kulhání jsme u auta. Bogdana trápí puchýř, mne opět achilovka. Padesátníci 🙄. Teď už budeme jen relaxovat a poslouchat moře.
18.3.2022
Uz včera po návratu z procházky jsme měli v plánu lehnout si na lehátka a užít si pohodu. Ani né po pěti minutách nás však zahnal studený vítr do auta. Bogdan si udělal siestu, já jsem si psala poznámky. Dnes ráno jsme se vzbudili do fičáku, ale kdyby byl alespoň ze Sahary. Né, on musel dorazit ze Sibiře 🙄. Úplně jsme si vzpomněli na náš začátek v Turecku.Takže dnes bude filmovo - spisovatelský den. Sedím u kávy a přemítám si cestu do Atén, kde mne překvapilo moře a u něho vysoké skály a všude lehce zasněžená krajina. Vypadalo to úžasně, škoda, že jsme neměli čas zastavit a vyfotit si tuhle krásu, za kterou mohla sněhová bouře, která zasáhla i Turecko. Odpoledne zajedeme na nákup a pohledat, kde budeme nabírat vodu do systému. Pak pokračuje filmový večer.
19.3.2022
U zjištění faktu, že u nás má být hezčí počasí jako tady, na jihu, kde máme mít celý týden řádně větrný, poznamenám pouze:" Hlavně, že jsme nemohli vyjet ani o den později!". Dopoledne dopisuji poznámky a v poledne i přes větrno máme v plánu zkusit jít pod skály a pak uvidíme. Takže vyzbrojená termoprádlem, pěknou řadou vrstev oblečení, čepicí a rukavicemi, lezu z auta. Jak poznamenává Bogdan, mohlo to být horší. Třeba foukat, být zima a ještě pršet.To už ale fakt nevím, co bychom tady jako dělali??? Tady kromě lezení nic není. Nakonec Bogdan vyleze 3 cesty, já 2 a prý na rozjezd to stačí a jdeme do tepla, čili do auta. Dnes se ozval měřič plynu, prý máme velkou spotřebu a budeme v brzké době muset načepovat. No, vařením nám ten plyn nevyprchal 🙄😁.
20.3.2022
Dopoledne jen tak odpočíváníme a když plánujeme odchod za lezením, přiřítí se Jannis na grilovačku 😲. A přijel sám. Manželka se ho prý zeptala, jestli je normální v tomhle počasí grilovat a že ona a děti rozhodně nikam nepůjdou. Když se zkoušel poptat kamarádů, tak dostal stejnou odpověď. Takže začal poplach, mysleli jsme, že se bude grilovat odpoledne, a začínáme rychle chystat maso a saláty. Vše je hotovo, usedáme k jídlu a jak to tady na jihu chodí, hlavně konverzaci. Myslím, že po dnešním přikyvování hlavou, budu mít buď otřes mozku nebo Vertigo. Doufám, že jsem vypadala, že všemu rozumím. Ale je pravda, že Jannis mluvil výrazně a pomalu. Někdy jsem jedno, dvě slova pochopila 🙄😁👍. Takže, borec má restauraci u moře a chtěl by koupit ještě vedlejší pozemek a udělat zázemí pro stany a karavany. Prostě malý kemp, který tady na ostrově není. Jezdívá tady hodně lezců, kteří nechtějí spát v hotelu. Teď bude Jannis dělat na sezónu malý bazén pro děti, ať si rodiče můžou v klidu vypít kávu a něco sníst a až vydělá další peníze, pak i větší bazén. Krom toho má ještě hotel v Panormosu. Poseděli jsme zhruba 2 hodinky, když mu zavolala manželka, že má připravený oběd, ať už jede. S jižanským klidem dovykládal, co nám chtěl říct a zhruba po 20 minutách si pak odjel. Já jsem zůstala po skleničce Ouza celkem jako hadrová panenka, takže bylo po lezení.
16.3.2022
Ráno, teda pozdě ráno se budím a rozhoduji, že pro dnešní den bude postel můj největší přítel. Došla mi energie a musím restartovat. Volá nám pán, kde máme domluvené parkování, že musí odjet, tak nám otevřel bránu. Po návratu nám řekne heslo na wifi, ať si klidně vjedeme na parkoviště. Dostávám snídani a kávu do postele ( možná se Bogdan bojí, že bych fakt vůbec nevylezla a ještě zkolabovala z hladu 🤔) a pak jedeme na domluvené místo. Je tu krásně. Parkujeme hned u moře a vítá nás evidentně společenský oslík. Pak už jen spím a spím a spím. Po 17 přijíždí Jannis a vysvětluje, co všechno můžeme využít. Bogdan chce zaplatit a on nechce ani cent. Prý to teď nepotřebuje, tak proč by to nemohl využít někdo jiný 🙄🥰. Sezóna mu začíná až 1.5. V neděli tady bude grilovat, tak se prý máme přidat. No teda ❤️
17.3.2022
Bogdan budí, ať vstávám, že je hodně hodin. Tak se ptám kolik hodin teda je a prý skoro 10. Vyletěly mi oči a pak dodal, že za 2 hodiny. To jsou blbé vtipy. No nic, vstávám, dnes máme v plánu sejít ke kostelíku, který jsme si všimli u moře. Není to daleko, nějaké 4 km jedním směrem. Pro dnešní den hlásilo 13 stupňů, tak jsem se oblékla přiměřeně počasí, teda podle mne. Tzn. termo triko, mikinu a Gore-Texovou bundu a už po 10 minutách jsem shodila první vrstvu. Po dalších deseti minutách druhou a nadávala, že jsem si nevzala triko s krátkým rukávem. Chvíli jsme rozjímali u kostelíčku a pak se rozhodli jít ještě kousek dál, že si dáme někde kávu. No jo, jenomže tady je všechno zavřeno a teprve se chystají na sezónu. Nakonec nám jedna Angličanka, která měla taky zavřenou hospodu, poradila, kam zajít na kávu. Po cestě jsme dokonce objevili i otevřený obchod. Koupili jsme si svačinku a sešli k moři, kde byla zmiňovaná kavárna. Usadili jsme se u moře snědli svačinu, vypili frappe a vydali se na cestu zpět. No vida, nachodili jsme 14 km a za synchronizovaného kulhání jsme u auta. Bogdana trápí puchýř, mne opět achilovka. Padesátníci 🙄. Teď už budeme jen relaxovat a poslouchat moře.
18.3.2022
Uz včera po návratu z procházky jsme měli v plánu lehnout si na lehátka a užít si pohodu. Ani né po pěti minutách nás však zahnal studený vítr do auta. Bogdan si udělal siestu, já jsem si psala poznámky. Dnes ráno jsme se vzbudili do fičáku, ale kdyby byl alespoň ze Sahary. Né, on musel dorazit ze Sibiře 🙄. Úplně jsme si vzpomněli na náš začátek v Turecku.Takže dnes bude filmovo - spisovatelský den. Sedím u kávy a přemítám si cestu do Atén, kde mne překvapilo moře a u něho vysoké skály a všude lehce zasněžená krajina. Vypadalo to úžasně, škoda, že jsme neměli čas zastavit a vyfotit si tuhle krásu, za kterou mohla sněhová bouře, která zasáhla i Turecko. Odpoledne zajedeme na nákup a pohledat, kde budeme nabírat vodu do systému. Pak pokračuje filmový večer.
19.3.2022
U zjištění faktu, že u nás má být hezčí počasí jako tady, na jihu, kde máme mít celý týden řádně větrný, poznamenám pouze:" Hlavně, že jsme nemohli vyjet ani o den později!". Dopoledne dopisuji poznámky a v poledne i přes větrno máme v plánu zkusit jít pod skály a pak uvidíme. Takže vyzbrojená termoprádlem, pěknou řadou vrstev oblečení, čepicí a rukavicemi, lezu z auta. Jak poznamenává Bogdan, mohlo to být horší. Třeba foukat, být zima a ještě pršet.To už ale fakt nevím, co bychom tady jako dělali??? Tady kromě lezení nic není. Nakonec Bogdan vyleze 3 cesty, já 2 a prý na rozjezd to stačí a jdeme do tepla, čili do auta. Dnes se ozval měřič plynu, prý máme velkou spotřebu a budeme v brzké době muset načepovat. No, vařením nám ten plyn nevyprchal 🙄😁.
20.3.2022
Dopoledne jen tak odpočíváníme a když plánujeme odchod za lezením, přiřítí se Jannis na grilovačku 😲. A přijel sám. Manželka se ho prý zeptala, jestli je normální v tomhle počasí grilovat a že ona a děti rozhodně nikam nepůjdou. Když se zkoušel poptat kamarádů, tak dostal stejnou odpověď. Takže začal poplach, mysleli jsme, že se bude grilovat odpoledne, a začínáme rychle chystat maso a saláty. Vše je hotovo, usedáme k jídlu a jak to tady na jihu chodí, hlavně konverzaci. Myslím, že po dnešním přikyvování hlavou, budu mít buď otřes mozku nebo Vertigo. Doufám, že jsem vypadala, že všemu rozumím. Ale je pravda, že Jannis mluvil výrazně a pomalu. Někdy jsem jedno, dvě slova pochopila 🙄😁👍. Takže, borec má restauraci u moře a chtěl by koupit ještě vedlejší pozemek a udělat zázemí pro stany a karavany. Prostě malý kemp, který tady na ostrově není. Jezdívá tady hodně lezců, kteří nechtějí spát v hotelu. Teď bude Jannis dělat na sezónu malý bazén pro děti, ať si rodiče můžou v klidu vypít kávu a něco sníst a až vydělá další peníze, pak i větší bazén. Krom toho má ještě hotel v Panormosu. Poseděli jsme zhruba 2 hodinky, když mu zavolala manželka, že má připravený oběd, ať už jede. S jižanským klidem dovykládal, co nám chtěl říct a zhruba po 20 minutách si pak odjel. Já jsem zůstala po skleničce Ouza celkem jako hadrová panenka, takže bylo po lezení.
22.3.2022
Je hodně brzo a Bogdan intenzivně něco hledá v posteli. Ptám se ho, co hledá. Prý brýle, že přišla sms z Jablotronu a on na to nevidí. Brýle jsme nenašli, tak schází z postele dolů, kde má další. Prý se někdo pokusil o sabotáž v penzionu a ať ještě spím, že je brzy. Jasně, po téhle informaci úplně v klidu usnu jako dudek! Ležím a čekám, až se dozví víc od Boba. Ten po příchodu na penzion volá, že čidlo je v pohodě. Tak nic, vstávám, i tak jsme dnes chtěli vstát dřív a vyrazit do přístavu na nákup. Hlavně na čerstvé rybky. A to se rozumí, že ty se prodávají hlavně ráno. Koupili jsme i nádherné řecké pomeranče a LPG, abychom v noci neumrzli 😁. A nakonec jsme koupili mixer na frappe 🥰. Teď rychle domu, když nás v restauraci odmítli obsloužit, že nemáme kovid pas a uděláme si své👍. Po obědě mne to brzké vstávání zmohlo, takže jsem " hodila mikrospánek" a odpoledne jsme šli uklidit pláž. V neděli jsme řekli Jannisovi, ať nám tady nechá hrabě, že někdy máme volno a nemáme co dělat. Když už jsme tady zdarma, že se mu alespoň takhle odvděčíme. Zhruba po 1,5 - 2 hodinách končíme. Opět se rozfoukalo, je mi už celkem zima a práce máme už zhruba na půl hodinku. Takže to doděláme zítra ráno.
23.3.2022
Ráno v 8 hodin je tady Jannis a čeká na borce, který mu má kopat místo pod bazén. A my ještě spíme, protože včera, vlastně dnes, jsme šli spát někdy po 1 hodině. Nevadí, ranní ptáče dál doskáče. Vstáváme, snídáme a pozorujeme Bořka kopáče a nějakého Bořka, který přijel autem na odvážení zeminy. Tihle dva pracanti dorazili po 9 hodině, teda první, ten druhý kolem půl desáté. Jannis odjíždí. Kluci začli práci poradou a pak nasadili vražedné tempo. Po naplnění auta hlínou, částečném bych spíše řekla, usoudili, že je deset hodin, tudíž čas na kávu a cigo. Jestli měli i svačinku, to už jsem neměla možnost vidět protože jsme šli lézt. Škoda, možná by to byl konečně zajímavý zápisek. V každém případě po vylezení pár cest a velké spokojenosti s dnešním lezením a vylezením údajně nejhezčí cesty tady se vracíme odpoledne domů. Teda abych byla přesná, tohle píšu o Bogdanovi, já jsem lezla jednu cestu, u které jsem si zopakovala vybraná slova po K. Jsme u auta, je tady i Jannis. Sedí na židli a evidentně fandí Bořkovi kopáčovi v jeho nelehké práci. Vždyť vyhloubit bagrem díru cca 10x4x0.7 m, to je dřina. Nabízíme Jannisovi frappe, ať se mu líp fandí, ale prý pije jenom vodu. Zmožení na chvíli uléháme a kluci odjíždí pryč.
24.3.2022
Ráno pokračuje "Bob the bilder" druhým dílem. V půl desáté dorazili 3 šikovní kluci a hned usedli. Asi byla porada. Dnes přijeli autem s dřevem a dráty, tzn. že budou dělat bednění. Za zhruba 15-20 minut přijel Jannis a kluci se zlehka zvedli k práci. Začali nosit dráty. Je pravda, že jim přinesl vázací drát, takže částečně na něho čekali, ale armovací dráty už mohli nanosit. Že ano? V deset pořád fouká a je lehce zataženo, tak čekáme ještě chvíli jestli si to počasí nerozmyslí. Před 11 vyrážíme ke skalám. Míjíme sektor, kde je obrovská skála s velkou jeskyni a je mi šloufno jenom od pohledu 🙄. Tady už lezou dva Češi. Pokračujeme ještě kousek dál do našeho sektoru. Bogdan zahájil lezení cestou, která byla ohodnocena třemi hvězdičkami v tomto sektoru. Tzn. že by to měla být krásná cesta. Po návratu prohlásil, že to byla jedna z nejhezčích cest, které v životě lezl. Jdu do toho. I na mne, jakožto začátečníka a sportovní poleno, udělala dojem. Pozitivní. Pak hned vedle ležela cesta stejně obtížná, tak se Bogdan do ní pustil. Po slezení mne přesvědčuje, ať to zkusím, že tam je jenom jedno obtížnější místo. Nechala jsem se ukecat. Tahle cesta taky na mne udělala dojem. Negativní. U té jsem si od včerejška rozvinula svůj slovník cizích slov 🙄🤔, zejména po K a po P. Vylezla jsem a musím uznat, že jsem se klepala jako ratlík. Zítra mne určitě budou bolet ruce, že si nebudu schopna ani umýt zuby 🙄. Ještě že zítra jedeme na kolo. No počkat, jak budu brzdit🥺? Scházíme dolů, k autu. Už se těším na frappe. Stavebníci tady ještě pořád dodělávají bednění a zasypávají ho hlínou. Tady musí být práce vzácná, že si ji tak váží a šetří na další dny 🤔. Den zase utekl jako voda.
25.3.2022
Není nad to, když vám včas ráno venku zazvoní zvony jako na poplach. To v prvním momentě nevíte, zda je válka, požár nebo modlení. V hlavě mi jede sprint, říkám si, ale dnes je pátek, pak zase, za měsíc budou Velikonoce...Pak úvahy vzdávám, s přesvědčením, co má být to bude a ještě usínám. Za chvíli slyším vstávat Bogdana a to už neusnu. Když se po ranním rituálu ( káva a cigárko venku) vrací do auta, informuje mne, že dnes je v Řecku státní svátek, Den nezávislosti. Uvažuji, zda zvonění souvisí s tímto svátkem, ale nakonec mi to je jedno. Vstávám, abych se nasnídala. Pak ještě kafíčko a balíme se na kolo. Jsem příjemně překvapená, ruce po včerejším lezení drží, budu moci brzdit 😁. Hurá na to. Hned na začátku nás čeká 350 výškových metrů stoupání, vždyť taky jedeme od moře 😁. Jsme skoro nahoře, když si Bogdan všimnul, že se u cesty právě narodilo kůzlátko. Vyfotit se mi ho bohužel nepodařilo. Pak zase těch 350 metrů jedeme dolů, do přístavu, kde jsme pry byli, když jsme tady byli před 6 léty. V přístavu mi nějaký obraz v paměti naskočil. No, je pravda, že tady z předchozího pobytu si skoro nic nepamatuji. Taky se není co divit, byla jsem zdrogovaná jako Bob Marley 🤔. Bolely mne záda a já si nepamatuju ani příjezd ani odjet ani co bylo mezitím. Takže v přístavu si dáme frappe, které nám udělala moc sympatická babička. Já jsem letěla na toaletu a Bogdan sledoval postup přípravy této řecké kávy. Hned jsem byla poučená, že paní tam dávala smetanu. Musím se poptat švagra, jak je to s tou smetanou 🤔. Jedeme dál, do Pothie. Tady je lidí jako mravenců. Všichni slaví dnešní svátek. Někteří mají nějaké zvláštní kroje a hodně jich je v uniformách. I děti. Naše plány nakoupit, šli vniveč. Skoro všude je zavřeno, dokonce i trhy. Tak nic, ještě že je otevřená pekárna, protože už mi je z hladu blbě. Bogdan šel koupit jejich výborné slané tvarohové koláče a já za ním vletěla, ať mi vezme i něco sladkého. Ještě v životě jsem nejedla něco, co připomínalo vařené jáhly vložené do nějaké formičky a zalité sirupem. A sirupem teda rozhodně nešetřili. Bylo to hnusné, ale byl to zdroj rychlé energie. Opět a znova jsem se nechala napálit, ať nebalím svačinu, že za 1,5 budeme určitě u nějaké restaurace. Hlad je konečně zažehnán, kupujeme na večeři giros a můžeme pokračovat dál. Hned kousek v uličce je otevřená rybárna, tak máme o zítřejší večeři jasno. Před náma je posledních 14 km a zhruba 300 metrů převýšení. Už po 2 kilometrech Bogdan hlásí, že dnes teda rozhodně není jeho den a někde odešla kondice. Zastavujeme a kondici hledáme. Nic, je pryč a jestli já jsem včera oprášila včera svůj slovník, no tak to by jste tady chtěli být na malou chviličku mouchou. To by jste se divili, co může vypadnout z takového gentlemana 🙄🤣. No nic, jsme borci a zvládli jsme to 💪. Takže, 45 km a 1175 metrů nastoupáno. Jsem sama se sebou spokojená. Dnes jsem rozhodně formu měla. První jsme si oba po takovém vykonu dali hořčík, jednak už nám není 20 a pak usedli do křesel. I přesto že je svátek, tak tady pracují 2 chlapi na bazénu a Jannis si je hlídá. Se není co divit, když hodina výkopových práci bagrem stojí 1000 Kč 🙄. Dovoz materiálu z Pothie 1500 Kč, ty jo. Dělám Jannisovi frappe a prý si mne tady nechá na sezónu, že je moc hezké a dobré 😊. Tak to mám radost.
Večer při psaní zápisků jsem si vzpomněla na včerejší chatování s Kájou, která mi odepsala na můj postesk, že dnes budu po včerejším lezení úplně KO:" Tvoje tělo už musí být zvyklé. Je to jen otázka dní, kdy napíšeš, že jste se ráno projeli v kánoi, vylezli na skálu a objeli ostrov na kole 😃".
Je hodně brzo a Bogdan intenzivně něco hledá v posteli. Ptám se ho, co hledá. Prý brýle, že přišla sms z Jablotronu a on na to nevidí. Brýle jsme nenašli, tak schází z postele dolů, kde má další. Prý se někdo pokusil o sabotáž v penzionu a ať ještě spím, že je brzy. Jasně, po téhle informaci úplně v klidu usnu jako dudek! Ležím a čekám, až se dozví víc od Boba. Ten po příchodu na penzion volá, že čidlo je v pohodě. Tak nic, vstávám, i tak jsme dnes chtěli vstát dřív a vyrazit do přístavu na nákup. Hlavně na čerstvé rybky. A to se rozumí, že ty se prodávají hlavně ráno. Koupili jsme i nádherné řecké pomeranče a LPG, abychom v noci neumrzli 😁. A nakonec jsme koupili mixer na frappe 🥰. Teď rychle domu, když nás v restauraci odmítli obsloužit, že nemáme kovid pas a uděláme si své👍. Po obědě mne to brzké vstávání zmohlo, takže jsem " hodila mikrospánek" a odpoledne jsme šli uklidit pláž. V neděli jsme řekli Jannisovi, ať nám tady nechá hrabě, že někdy máme volno a nemáme co dělat. Když už jsme tady zdarma, že se mu alespoň takhle odvděčíme. Zhruba po 1,5 - 2 hodinách končíme. Opět se rozfoukalo, je mi už celkem zima a práce máme už zhruba na půl hodinku. Takže to doděláme zítra ráno.
23.3.2022
Ráno v 8 hodin je tady Jannis a čeká na borce, který mu má kopat místo pod bazén. A my ještě spíme, protože včera, vlastně dnes, jsme šli spát někdy po 1 hodině. Nevadí, ranní ptáče dál doskáče. Vstáváme, snídáme a pozorujeme Bořka kopáče a nějakého Bořka, který přijel autem na odvážení zeminy. Tihle dva pracanti dorazili po 9 hodině, teda první, ten druhý kolem půl desáté. Jannis odjíždí. Kluci začli práci poradou a pak nasadili vražedné tempo. Po naplnění auta hlínou, částečném bych spíše řekla, usoudili, že je deset hodin, tudíž čas na kávu a cigo. Jestli měli i svačinku, to už jsem neměla možnost vidět protože jsme šli lézt. Škoda, možná by to byl konečně zajímavý zápisek. V každém případě po vylezení pár cest a velké spokojenosti s dnešním lezením a vylezením údajně nejhezčí cesty tady se vracíme odpoledne domů. Teda abych byla přesná, tohle píšu o Bogdanovi, já jsem lezla jednu cestu, u které jsem si zopakovala vybraná slova po K. Jsme u auta, je tady i Jannis. Sedí na židli a evidentně fandí Bořkovi kopáčovi v jeho nelehké práci. Vždyť vyhloubit bagrem díru cca 10x4x0.7 m, to je dřina. Nabízíme Jannisovi frappe, ať se mu líp fandí, ale prý pije jenom vodu. Zmožení na chvíli uléháme a kluci odjíždí pryč.
24.3.2022
Ráno pokračuje "Bob the bilder" druhým dílem. V půl desáté dorazili 3 šikovní kluci a hned usedli. Asi byla porada. Dnes přijeli autem s dřevem a dráty, tzn. že budou dělat bednění. Za zhruba 15-20 minut přijel Jannis a kluci se zlehka zvedli k práci. Začali nosit dráty. Je pravda, že jim přinesl vázací drát, takže částečně na něho čekali, ale armovací dráty už mohli nanosit. Že ano? V deset pořád fouká a je lehce zataženo, tak čekáme ještě chvíli jestli si to počasí nerozmyslí. Před 11 vyrážíme ke skalám. Míjíme sektor, kde je obrovská skála s velkou jeskyni a je mi šloufno jenom od pohledu 🙄. Tady už lezou dva Češi. Pokračujeme ještě kousek dál do našeho sektoru. Bogdan zahájil lezení cestou, která byla ohodnocena třemi hvězdičkami v tomto sektoru. Tzn. že by to měla být krásná cesta. Po návratu prohlásil, že to byla jedna z nejhezčích cest, které v životě lezl. Jdu do toho. I na mne, jakožto začátečníka a sportovní poleno, udělala dojem. Pozitivní. Pak hned vedle ležela cesta stejně obtížná, tak se Bogdan do ní pustil. Po slezení mne přesvědčuje, ať to zkusím, že tam je jenom jedno obtížnější místo. Nechala jsem se ukecat. Tahle cesta taky na mne udělala dojem. Negativní. U té jsem si od včerejška rozvinula svůj slovník cizích slov 🙄🤔, zejména po K a po P. Vylezla jsem a musím uznat, že jsem se klepala jako ratlík. Zítra mne určitě budou bolet ruce, že si nebudu schopna ani umýt zuby 🙄. Ještě že zítra jedeme na kolo. No počkat, jak budu brzdit🥺? Scházíme dolů, k autu. Už se těším na frappe. Stavebníci tady ještě pořád dodělávají bednění a zasypávají ho hlínou. Tady musí být práce vzácná, že si ji tak váží a šetří na další dny 🤔. Den zase utekl jako voda.
25.3.2022
Není nad to, když vám včas ráno venku zazvoní zvony jako na poplach. To v prvním momentě nevíte, zda je válka, požár nebo modlení. V hlavě mi jede sprint, říkám si, ale dnes je pátek, pak zase, za měsíc budou Velikonoce...Pak úvahy vzdávám, s přesvědčením, co má být to bude a ještě usínám. Za chvíli slyším vstávat Bogdana a to už neusnu. Když se po ranním rituálu ( káva a cigárko venku) vrací do auta, informuje mne, že dnes je v Řecku státní svátek, Den nezávislosti. Uvažuji, zda zvonění souvisí s tímto svátkem, ale nakonec mi to je jedno. Vstávám, abych se nasnídala. Pak ještě kafíčko a balíme se na kolo. Jsem příjemně překvapená, ruce po včerejším lezení drží, budu moci brzdit 😁. Hurá na to. Hned na začátku nás čeká 350 výškových metrů stoupání, vždyť taky jedeme od moře 😁. Jsme skoro nahoře, když si Bogdan všimnul, že se u cesty právě narodilo kůzlátko. Vyfotit se mi ho bohužel nepodařilo. Pak zase těch 350 metrů jedeme dolů, do přístavu, kde jsme pry byli, když jsme tady byli před 6 léty. V přístavu mi nějaký obraz v paměti naskočil. No, je pravda, že tady z předchozího pobytu si skoro nic nepamatuji. Taky se není co divit, byla jsem zdrogovaná jako Bob Marley 🤔. Bolely mne záda a já si nepamatuju ani příjezd ani odjet ani co bylo mezitím. Takže v přístavu si dáme frappe, které nám udělala moc sympatická babička. Já jsem letěla na toaletu a Bogdan sledoval postup přípravy této řecké kávy. Hned jsem byla poučená, že paní tam dávala smetanu. Musím se poptat švagra, jak je to s tou smetanou 🤔. Jedeme dál, do Pothie. Tady je lidí jako mravenců. Všichni slaví dnešní svátek. Někteří mají nějaké zvláštní kroje a hodně jich je v uniformách. I děti. Naše plány nakoupit, šli vniveč. Skoro všude je zavřeno, dokonce i trhy. Tak nic, ještě že je otevřená pekárna, protože už mi je z hladu blbě. Bogdan šel koupit jejich výborné slané tvarohové koláče a já za ním vletěla, ať mi vezme i něco sladkého. Ještě v životě jsem nejedla něco, co připomínalo vařené jáhly vložené do nějaké formičky a zalité sirupem. A sirupem teda rozhodně nešetřili. Bylo to hnusné, ale byl to zdroj rychlé energie. Opět a znova jsem se nechala napálit, ať nebalím svačinu, že za 1,5 budeme určitě u nějaké restaurace. Hlad je konečně zažehnán, kupujeme na večeři giros a můžeme pokračovat dál. Hned kousek v uličce je otevřená rybárna, tak máme o zítřejší večeři jasno. Před náma je posledních 14 km a zhruba 300 metrů převýšení. Už po 2 kilometrech Bogdan hlásí, že dnes teda rozhodně není jeho den a někde odešla kondice. Zastavujeme a kondici hledáme. Nic, je pryč a jestli já jsem včera oprášila včera svůj slovník, no tak to by jste tady chtěli být na malou chviličku mouchou. To by jste se divili, co může vypadnout z takového gentlemana 🙄🤣. No nic, jsme borci a zvládli jsme to 💪. Takže, 45 km a 1175 metrů nastoupáno. Jsem sama se sebou spokojená. Dnes jsem rozhodně formu měla. První jsme si oba po takovém vykonu dali hořčík, jednak už nám není 20 a pak usedli do křesel. I přesto že je svátek, tak tady pracují 2 chlapi na bazénu a Jannis si je hlídá. Se není co divit, když hodina výkopových práci bagrem stojí 1000 Kč 🙄. Dovoz materiálu z Pothie 1500 Kč, ty jo. Dělám Jannisovi frappe a prý si mne tady nechá na sezónu, že je moc hezké a dobré 😊. Tak to mám radost.
Večer při psaní zápisků jsem si vzpomněla na včerejší chatování s Kájou, která mi odepsala na můj postesk, že dnes budu po včerejším lezení úplně KO:" Tvoje tělo už musí být zvyklé. Je to jen otázka dní, kdy napíšeš, že jste se ráno projeli v kánoi, vylezli na skálu a objeli ostrov na kole 😃".
27.3.2022
Včera odpoledne jsem se začala cítit né moc ok. Naordinovala jsem si jako prevenci zinek, vit. C, vit. D a Ouzo. To musí zabrat. Zalehla jsem do postele a vstala až ráno. Po probuzení zjišťuji, že jsem relativně ok, tak jdeme lézt. Dnes jsem vylezla zatím nejtěžší cestu, o čem svědčil fakt, že jsem pouze 2x zaklela a pak už jen mlčela. Tahle cesta mne totálně vyždímala a mám takové tušení, že zítra nezvednu ani hrnek s kávou natož svůj zadek na skále 🤔. Bogdan vyleze ještě jednu cestu a pro dnešek končíme s lezením. Sejdeme dolů od skál k silnici a tady vidíme Jannise s nějakým pánem. Prý je to příbuzný a jdou se tady jenom kousek projít. Jdeme silnicí dál a opět na nás čeká náš kamarád, oslík ❤️. Tak s ním "pokecáme ", podrbeme ho za ušima a jdeme domů. Po chvíli se vrací i Jannis a zve nás, ať si jdeme sednout k jeho rodině, že mají garden party. Dostáváme pasticcio i přes protest, že opravdu nemáme hlad, že jsme už jedli. Chvíli jsme povykládali, snědli pasticcio a nechali Jannise, ať si ještě užije rodinu. Bogdan se ukládá k odpočinku a já píšu zápisky. K večeru mi zase není dobre, tak se opět nadopuji. Céčko, déčko, zinek, ouzo. Vždyť i antibiotika se berou pravidelně, že 🙄. Uvidíme, zda léčba zabere.
28.3.2022
Ráno se budím s bolestí hlavy. To je nemilé, hned si beru brufen. Dnes si dáme prý od lezení pauzu, ať si odpočineme. Ale pro změnu Bogdan vytáhl kajak, že prý ho vyzkoušíme. Konečně. Běhá kolem toho balíčku jako by byly Vánoce a našel ten nej dáreček. Chtělo to trošku svalů než to všechno nafoukl a připravil k vyplutí. Konečně se dočkal, sedáme a dorazíme se od břehu. Já s vysokým tlakem a ještě vyšším pulzem. Hned na začátku se podívám směrem ke dnu, což nebyl dobrý nápad, ke všem srdečním potížím se přidává i arytmie . Takže, teď už se dívám jen před sebe a posiluji svaly na rukách, o kterých jsem netušila, že mám. Teda spíš nemám. Jestliže mne včera bolely ruce, tak teď už po krátké chvíli nemůžu. Ty brďo, jsem si fakt myslela, že ruce mám namakané a takové sklamání. Jezdíme zhruba hodinu a učíme se jak ovládat tento pro mne nebezpečný dopravní prostředek. Zjišťuji, že pokud mám oči zabodnuté na břeh, tak se to dá zvládnout. Jsme na břehu a Bogdan je úplně nadšený. Já jsem si myslela, že s mojí fóbii to bude horší. Po bezpečném přistání na břehu si dáme kafíčko a pak jsem šla na chvíli uklízet pláž od plastů, když už jsme tady ubytování gratis. Včera jsme se od Jannise dověděli, že ten úplně maličký plast vyhazují velké výletní lodě do moře, aby nemuseli platit za odvoz odpadků. A samozřejmě, že by hned plast vyplaval, tak ho mixují na drť, ta nevyplave. Hnus! Pak to sní ryby, které umírají. . Jak tak sbírám tyhle plastové drobky a v tom kolem jde chlap, který mi říká dzien dobry. Bogdan akorat přichází a říká mu, že mluvíme česky, že jsme Češi. On prý aha, já jsem vás slyšel mluvit polsky. Bogdan mu teda vysvětluje, co jsme za exotický region a pak se seznamujeme. Prý má tady domeček a jezdí tady už 20 let. Pak se dovídáme, že první lezecká cesta tady vznikla v roce 1997 a že tady byl před 20 lety s Rakoncajem. Kdo se vyzná v lezení, tak ví, o koho se jedná. A tenhle pán, bez ohledu a to, že už oslavil 60, tady dělá nové cesty. I včera dělal jednu hned vedle nás.
30.3.2022
Na 7 hodinu mám připravený budík, ať dnešní den využijeme. Místo v 7 vstávám v 8 a po snídani šup na nákup. Po návratu dosnídam zbytek snídaně a jdeme lézt. Já vylezu 1 cestu, Bogdan 2 a scházíme k autu na oběd. Já s díky odmítám čerstvý slaný tvarohový koláč, že moje tělo proti lepku už protestuje. Po minulém slaném koláči mi nebylo dobře a začínám mít výsypku. Bogdan ale s velkou chutí zblajzne slaný koláč se sýrem a špenátem ( ten nám normálně stačí na oběd), k tomu ještě olivovou bagetu se sýrem a půl mega velkého croastantu s nutelou. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. To bylo samé jooj, auu, Pane Bože, nemůže to být s té mrkve pod skálou, že já to jedl, když to bylo tak dobré, auuu, jauva..., Pak se přidali ještě divné zvuky z wc .Vypadá to, že odpolední siesta se nám protáhne a plavba na kajaku asi taky. O půl páté vylezl z postele, prý jestli jdeme na ten kajak. Tak teď určitě
Včera odpoledne jsem se začala cítit né moc ok. Naordinovala jsem si jako prevenci zinek, vit. C, vit. D a Ouzo. To musí zabrat. Zalehla jsem do postele a vstala až ráno. Po probuzení zjišťuji, že jsem relativně ok, tak jdeme lézt. Dnes jsem vylezla zatím nejtěžší cestu, o čem svědčil fakt, že jsem pouze 2x zaklela a pak už jen mlčela. Tahle cesta mne totálně vyždímala a mám takové tušení, že zítra nezvednu ani hrnek s kávou natož svůj zadek na skále 🤔. Bogdan vyleze ještě jednu cestu a pro dnešek končíme s lezením. Sejdeme dolů od skál k silnici a tady vidíme Jannise s nějakým pánem. Prý je to příbuzný a jdou se tady jenom kousek projít. Jdeme silnicí dál a opět na nás čeká náš kamarád, oslík ❤️. Tak s ním "pokecáme ", podrbeme ho za ušima a jdeme domů. Po chvíli se vrací i Jannis a zve nás, ať si jdeme sednout k jeho rodině, že mají garden party. Dostáváme pasticcio i přes protest, že opravdu nemáme hlad, že jsme už jedli. Chvíli jsme povykládali, snědli pasticcio a nechali Jannise, ať si ještě užije rodinu. Bogdan se ukládá k odpočinku a já píšu zápisky. K večeru mi zase není dobre, tak se opět nadopuji. Céčko, déčko, zinek, ouzo. Vždyť i antibiotika se berou pravidelně, že 🙄. Uvidíme, zda léčba zabere.
28.3.2022
Ráno se budím s bolestí hlavy. To je nemilé, hned si beru brufen. Dnes si dáme prý od lezení pauzu, ať si odpočineme. Ale pro změnu Bogdan vytáhl kajak, že prý ho vyzkoušíme. Konečně. Běhá kolem toho balíčku jako by byly Vánoce a našel ten nej dáreček. Chtělo to trošku svalů než to všechno nafoukl a připravil k vyplutí. Konečně se dočkal, sedáme a dorazíme se od břehu. Já s vysokým tlakem a ještě vyšším pulzem. Hned na začátku se podívám směrem ke dnu, což nebyl dobrý nápad, ke všem srdečním potížím se přidává i arytmie . Takže, teď už se dívám jen před sebe a posiluji svaly na rukách, o kterých jsem netušila, že mám. Teda spíš nemám. Jestliže mne včera bolely ruce, tak teď už po krátké chvíli nemůžu. Ty brďo, jsem si fakt myslela, že ruce mám namakané a takové sklamání. Jezdíme zhruba hodinu a učíme se jak ovládat tento pro mne nebezpečný dopravní prostředek. Zjišťuji, že pokud mám oči zabodnuté na břeh, tak se to dá zvládnout. Jsme na břehu a Bogdan je úplně nadšený. Já jsem si myslela, že s mojí fóbii to bude horší. Po bezpečném přistání na břehu si dáme kafíčko a pak jsem šla na chvíli uklízet pláž od plastů, když už jsme tady ubytování gratis. Včera jsme se od Jannise dověděli, že ten úplně maličký plast vyhazují velké výletní lodě do moře, aby nemuseli platit za odvoz odpadků. A samozřejmě, že by hned plast vyplaval, tak ho mixují na drť, ta nevyplave. Hnus! Pak to sní ryby, které umírají. . Jak tak sbírám tyhle plastové drobky a v tom kolem jde chlap, který mi říká dzien dobry. Bogdan akorat přichází a říká mu, že mluvíme česky, že jsme Češi. On prý aha, já jsem vás slyšel mluvit polsky. Bogdan mu teda vysvětluje, co jsme za exotický region a pak se seznamujeme. Prý má tady domeček a jezdí tady už 20 let. Pak se dovídáme, že první lezecká cesta tady vznikla v roce 1997 a že tady byl před 20 lety s Rakoncajem. Kdo se vyzná v lezení, tak ví, o koho se jedná. A tenhle pán, bez ohledu a to, že už oslavil 60, tady dělá nové cesty. I včera dělal jednu hned vedle nás.
30.3.2022
Na 7 hodinu mám připravený budík, ať dnešní den využijeme. Místo v 7 vstávám v 8 a po snídani šup na nákup. Po návratu dosnídam zbytek snídaně a jdeme lézt. Já vylezu 1 cestu, Bogdan 2 a scházíme k autu na oběd. Já s díky odmítám čerstvý slaný tvarohový koláč, že moje tělo proti lepku už protestuje. Po minulém slaném koláči mi nebylo dobře a začínám mít výsypku. Bogdan ale s velkou chutí zblajzne slaný koláč se sýrem a špenátem ( ten nám normálně stačí na oběd), k tomu ještě olivovou bagetu se sýrem a půl mega velkého croastantu s nutelou. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. To bylo samé jooj, auu, Pane Bože, nemůže to být s té mrkve pod skálou, že já to jedl, když to bylo tak dobré, auuu, jauva..., Pak se přidali ještě divné zvuky z wc .Vypadá to, že odpolední siesta se nám protáhne a plavba na kajaku asi taky. O půl páté vylezl z postele, prý jestli jdeme na ten kajak. Tak teď určitě
31.3.2022
Dnes se konečně Bogdan chytl psaní svého blogu. Vzhledem k tomu, že objevil kouzlo ulehčení si práce, tak využívá část mých zápisků. Uhání mne o 2 dny, které mu záhadným způsobem nedorazili na mail. Do toho mi čte tolik zajímavosti o ostrově , haló, jako teď před odjezdem! Takže začínám googlit, zda se tu opravdu jenom neleze. Už cestou na kole jsem se musela omluvit tomuhle ostrovu, za to, že jsem ho nařkla, že tady krom kamení nic není. Jeli jsme totiž kolem krásných sadů s olivami a pomeranči. Takže: Kalymnos je ostrov v Egejském moři a je čtvrtým největším ostrovem souostroví Dodekanés. Nachází se kousek od známého ostrova Kos a 17 km od turecké pevniny. Najdeme tady zbytky starověkých osídlení až ze 4. století př. n. l. V hlavním městě Pothia je archeologické muzeum, kde jsou nálezy z ostrova. Symbolem Kalymnosu je klášter Agios Savas, který stojí na kopci nad hlavním městem a je nepřehlédnutelný. Je zasvěcen patronovi ostrova sv. Savasovi z Kalymnosu, který patří mezi nejnovější světce řecké ortodoxní církve (zemřel v roce 1947). Místní obyvatelé se živí turistikou, pěstováním vinné révy, oliv, pomerančů a pěstováním zeleniny. Ostrov proslul v minulosti sběrem mořských hub, které se používaly jako mycí houby( teď už je hub málo ). Pro milovníky turistiky jsou zde značené turistické cesty a to i do ne snadno přístupných terénů ( lany zajištěné feráty). V posledních letech ostrov Kalymnos proslul jako středisko sportovního lezení. Konalo se zde několik významných mezinárodních lezeckých akcí a to i těch nejprestižnějších. Je zde již více jak 3400 lezeckých cest včetně i velmi obtížných. V roce 2009 zde zdolal nejobtížnější lezeckou cestu náš lezec Adam Ondra (tehdy mu bylo 16 let). "Plážomilové" můžou obdivovat jak písečné tak i oblázkové pláže a vodu, která je neuvěřitelně průzračná a čistá. Nachází se tady i spousta chráněných zátok s čilým mořským životem. Takže, kdo se nebojí, šup pod vodu. Zajímavostí je, že v blízkosti vesnice a známého turistického střediska Kantouni leží vyhaslá sopka. Dokonce jsou tady v osadě Therma radioaktivní prameny a lázně.
I dnes nás čeká lezení, já vylezu 2 cesty, u té druhé jsem si trochu procvičila jazyk , ten konec se mi ale vůbec nelíbil a hrozně jsem se bála. Nohy mi klouzaly, no tfuj, tfuj. Bogdan vylezl 4 cesty. Vzhledem k větrnému počasí i dnes možnost zajezdit si na kajaku opět odpadá
Dnes se konečně Bogdan chytl psaní svého blogu. Vzhledem k tomu, že objevil kouzlo ulehčení si práce, tak využívá část mých zápisků. Uhání mne o 2 dny, které mu záhadným způsobem nedorazili na mail. Do toho mi čte tolik zajímavosti o ostrově , haló, jako teď před odjezdem! Takže začínám googlit, zda se tu opravdu jenom neleze. Už cestou na kole jsem se musela omluvit tomuhle ostrovu, za to, že jsem ho nařkla, že tady krom kamení nic není. Jeli jsme totiž kolem krásných sadů s olivami a pomeranči. Takže: Kalymnos je ostrov v Egejském moři a je čtvrtým největším ostrovem souostroví Dodekanés. Nachází se kousek od známého ostrova Kos a 17 km od turecké pevniny. Najdeme tady zbytky starověkých osídlení až ze 4. století př. n. l. V hlavním městě Pothia je archeologické muzeum, kde jsou nálezy z ostrova. Symbolem Kalymnosu je klášter Agios Savas, který stojí na kopci nad hlavním městem a je nepřehlédnutelný. Je zasvěcen patronovi ostrova sv. Savasovi z Kalymnosu, který patří mezi nejnovější světce řecké ortodoxní církve (zemřel v roce 1947). Místní obyvatelé se živí turistikou, pěstováním vinné révy, oliv, pomerančů a pěstováním zeleniny. Ostrov proslul v minulosti sběrem mořských hub, které se používaly jako mycí houby( teď už je hub málo ). Pro milovníky turistiky jsou zde značené turistické cesty a to i do ne snadno přístupných terénů ( lany zajištěné feráty). V posledních letech ostrov Kalymnos proslul jako středisko sportovního lezení. Konalo se zde několik významných mezinárodních lezeckých akcí a to i těch nejprestižnějších. Je zde již více jak 3400 lezeckých cest včetně i velmi obtížných. V roce 2009 zde zdolal nejobtížnější lezeckou cestu náš lezec Adam Ondra (tehdy mu bylo 16 let). "Plážomilové" můžou obdivovat jak písečné tak i oblázkové pláže a vodu, která je neuvěřitelně průzračná a čistá. Nachází se tady i spousta chráněných zátok s čilým mořským životem. Takže, kdo se nebojí, šup pod vodu. Zajímavostí je, že v blízkosti vesnice a známého turistického střediska Kantouni leží vyhaslá sopka. Dokonce jsou tady v osadě Therma radioaktivní prameny a lázně.
I dnes nás čeká lezení, já vylezu 2 cesty, u té druhé jsem si trochu procvičila jazyk , ten konec se mi ale vůbec nelíbil a hrozně jsem se bála. Nohy mi klouzaly, no tfuj, tfuj. Bogdan vylezl 4 cesty. Vzhledem k větrnému počasí i dnes možnost zajezdit si na kajaku opět odpadá
1.4.2022
Ráno fouká, že třepe celým autem . Já vstávám nechutně pozdě úplně zmožená šíleným snem, kdy jsem prchala úzkými uličkami z území Gazy, pak jsem měla nasednout do naší audiny, v které ale nebyly ve předu sedadla a zadní sedadla byla zaházena nevím čím vším. Pak střih a byla jsem u vlásenkářky, která dělala růžovou paruku. No guláš pořádný jak ve snu, tak v mojí hlavě. Bogdan ani neprotestuje, že je "skoro" poledne . Prý půjdeme na procházku, v tomhle počasí se nedá i tak co jiného dělat. Já snídám a zatím nám venku litá náš kajak, jak by ani nevážil 30 kg. Letíme ho zachránit, Janiss něco říká Bogdanovi a on mu odpovídá, že zítra chceme na kajaku plout do vedlejší vesnice. Jannis se pousmál, že zítra má také tak foukat. Utíkáme před větrem do auta a Bogdan zjišťuje, kdy v úterý odplouvá trajekt, ať se podle toho objednáme na testy. Hups, takže v úterý nic nejede, až ve středu nebo v sobotu brzy ráno a v neděli večer. Rozhodujeme, co dál. Do středy už zůstat nechceme a vzhledem k tomu, že zítra má taky takhle foukat, tak je rozhodnuto. Teď co testy? Nakonec se testujeme online v autě. Balíme se a říkáme Jannisovi, že nakonec odjíždíme už dnes, na noc zůstaneme v přístavu a v 6 hodin vyplouváme. Ještě dostáváme zákusek k odpolední kávě, který dostal od kolegyně, která se stala babičkou. Dostal celou krabici, tak dal klukům, co připravovali zastřešení na sezónu a nám. Jdu se rozloučit s mořem, vzít si nějaký kamínek na památku a natočit si rozbouřené moře. Jenomže fouká tak, že mne málem odfouklo do moře a měla jsem co dělat, abych se udržela. Pak jsem se chtěla rozloučit s oslíkem, ale ten byl někde pryč. Takže, jasu Agrinonta.
V Pothii ještě nakupujeme dárečky pro Jannise a jeho rodinu, jako poděkování za pohostinnost a necháváme je v přístavu v kanceláři. Na večeři si v centru kupujeme giros. Mniami, mniami. Dobrou noc a zítra zase někde jinde.
Ráno fouká, že třepe celým autem . Já vstávám nechutně pozdě úplně zmožená šíleným snem, kdy jsem prchala úzkými uličkami z území Gazy, pak jsem měla nasednout do naší audiny, v které ale nebyly ve předu sedadla a zadní sedadla byla zaházena nevím čím vším. Pak střih a byla jsem u vlásenkářky, která dělala růžovou paruku. No guláš pořádný jak ve snu, tak v mojí hlavě. Bogdan ani neprotestuje, že je "skoro" poledne . Prý půjdeme na procházku, v tomhle počasí se nedá i tak co jiného dělat. Já snídám a zatím nám venku litá náš kajak, jak by ani nevážil 30 kg. Letíme ho zachránit, Janiss něco říká Bogdanovi a on mu odpovídá, že zítra chceme na kajaku plout do vedlejší vesnice. Jannis se pousmál, že zítra má také tak foukat. Utíkáme před větrem do auta a Bogdan zjišťuje, kdy v úterý odplouvá trajekt, ať se podle toho objednáme na testy. Hups, takže v úterý nic nejede, až ve středu nebo v sobotu brzy ráno a v neděli večer. Rozhodujeme, co dál. Do středy už zůstat nechceme a vzhledem k tomu, že zítra má taky takhle foukat, tak je rozhodnuto. Teď co testy? Nakonec se testujeme online v autě. Balíme se a říkáme Jannisovi, že nakonec odjíždíme už dnes, na noc zůstaneme v přístavu a v 6 hodin vyplouváme. Ještě dostáváme zákusek k odpolední kávě, který dostal od kolegyně, která se stala babičkou. Dostal celou krabici, tak dal klukům, co připravovali zastřešení na sezónu a nám. Jdu se rozloučit s mořem, vzít si nějaký kamínek na památku a natočit si rozbouřené moře. Jenomže fouká tak, že mne málem odfouklo do moře a měla jsem co dělat, abych se udržela. Pak jsem se chtěla rozloučit s oslíkem, ale ten byl někde pryč. Takže, jasu Agrinonta.
V Pothii ještě nakupujeme dárečky pro Jannise a jeho rodinu, jako poděkování za pohostinnost a necháváme je v přístavu v kanceláři. Na večeři si v centru kupujeme giros. Mniami, mniami. Dobrou noc a zítra zase někde jinde.
Rhodos 2.-12.4.2022
2.4.2022 - město Rhodos
Je 5 hodin a budík volá, vstávej děvče, vstávej. Mrcha jedna, když v noci tady byla on the street jedna velká fiesta . 5,50 vyrážíme a s malým hledáním jsme v 5,55 na místě. Místo 6,15 tu je trajekt 6,35 jako na koni a my jedeme za dalším dobrodružstvím.
Rhodos, největší z Dodekanéských ostrovů a čtvrtý největší z celého Řecka. A tady pozor! Hlavně patří k nejslunečnějším místům na světě a pyšní se přízviskem Ostrov slunce. Je to jeho dobrou polohou v jižním Egejském moři ? Nebo – pokud věříte na pověsti – platí jiné vysvětlení. Podle staré řecké báje Zeus věnoval Rhodos svému synovi – bohu slunce Heliovi. Takže. Hurá za sluncem. Na místo jsme dorazili s hodinovým zpožděním ( na Kosu nastoupilo habakuk lidí) a jdeme se podívat, co nám nabízí hlavní město, Rhodos. Jdeme kolem zachovalých kamenných hradeb, dlážděnými uličkami starého města s opěrnými oblouky, protkané minarety. V roce 1988 se město Rhodos zapsalo na seznam světového dědictví UNESCO. Co si nenecháme ujít, je Rhodoský kolos, který patří do starodávných 7 divů světa. Je to 3. v pořadí, který jsme na svých cestách viděli ( Artemidin chrám v Efesu, Feidiův Zeus v Olympii). Pak jedeme na pláž Antonyho Quinna.
Je 5 hodin a budík volá, vstávej děvče, vstávej. Mrcha jedna, když v noci tady byla on the street jedna velká fiesta . 5,50 vyrážíme a s malým hledáním jsme v 5,55 na místě. Místo 6,15 tu je trajekt 6,35 jako na koni a my jedeme za dalším dobrodružstvím.
Rhodos, největší z Dodekanéských ostrovů a čtvrtý největší z celého Řecka. A tady pozor! Hlavně patří k nejslunečnějším místům na světě a pyšní se přízviskem Ostrov slunce. Je to jeho dobrou polohou v jižním Egejském moři ? Nebo – pokud věříte na pověsti – platí jiné vysvětlení. Podle staré řecké báje Zeus věnoval Rhodos svému synovi – bohu slunce Heliovi. Takže. Hurá za sluncem. Na místo jsme dorazili s hodinovým zpožděním ( na Kosu nastoupilo habakuk lidí) a jdeme se podívat, co nám nabízí hlavní město, Rhodos. Jdeme kolem zachovalých kamenných hradeb, dlážděnými uličkami starého města s opěrnými oblouky, protkané minarety. V roce 1988 se město Rhodos zapsalo na seznam světového dědictví UNESCO. Co si nenecháme ujít, je Rhodoský kolos, který patří do starodávných 7 divů světa. Je to 3. v pořadí, který jsme na svých cestách viděli ( Artemidin chrám v Efesu, Feidiův Zeus v Olympii). Pak jedeme na pláž Antonyho Quinna.
3.4.2022 - Anthony Quinn Beach
Dnes vstáváme u jedné z nejznámějších rhodských pláží. Nachází se poblíž letoviska Faliraki a pláž se jmenuje po americkém herci Antony Quinnovi. Ten zde v roce 1961 natáčel film „Děla z Navarone“. Pláž je úzká, malá, oblázková a leží v nádherné zátoce lemované skalami, které přímo volají" vyfoť si mne". A ta voda, ta je křišťálově čistá, ideální ke šnorchlování a potápění. Nebo, když tady dorazí takový blázni jako my, jízdu na kajaku. Krom skákajícího hejna maličkých rybiček nám dělá společnost jedna větší medúza. Zhruba po hodině, hodině a půl vysedneme na pláži a hodíme svá bílá těla na gril. Oba usínáme, ale já už po chvíli nemůžu spát. Za nějakou dobu se vzbudil i Bogdan a ptá se mne, jestli už nespím. Říkám, že né a hrozně se nudím. Málem se udusil smíchy, prý to není možné, že to musí říct naším dětem ať se také pobaví. Po chvíli ještě usedáme do kajaku.
O zátoku vedle, jen asi 150 metrů od pláže Anthonyho Quinna je o něco větší pláž, Ladiko. Podle množství lidí, jsou tyto pláže velmi populární, i když tady ještě sezóna není zahájena.
Dnes vstáváme u jedné z nejznámějších rhodských pláží. Nachází se poblíž letoviska Faliraki a pláž se jmenuje po americkém herci Antony Quinnovi. Ten zde v roce 1961 natáčel film „Děla z Navarone“. Pláž je úzká, malá, oblázková a leží v nádherné zátoce lemované skalami, které přímo volají" vyfoť si mne". A ta voda, ta je křišťálově čistá, ideální ke šnorchlování a potápění. Nebo, když tady dorazí takový blázni jako my, jízdu na kajaku. Krom skákajícího hejna maličkých rybiček nám dělá společnost jedna větší medúza. Zhruba po hodině, hodině a půl vysedneme na pláži a hodíme svá bílá těla na gril. Oba usínáme, ale já už po chvíli nemůžu spát. Za nějakou dobu se vzbudil i Bogdan a ptá se mne, jestli už nespím. Říkám, že né a hrozně se nudím. Málem se udusil smíchy, prý to není možné, že to musí říct naším dětem ať se také pobaví. Po chvíli ještě usedáme do kajaku.
O zátoku vedle, jen asi 150 metrů od pláže Anthonyho Quinna je o něco větší pláž, Ladiko. Podle množství lidí, jsou tyto pláže velmi populární, i když tady ještě sezóna není zahájena.
4.4.2022 - Kalithea
A jedeme dál. Do Lázní Kalithea. Ty patří k nejoblíbenějším turistickým cílům na ostrově Rhodos. Návštěvníci se tu mohou těšit na termální prameny, které jsou známé svými terapeutickými účinky. Termální prameny Kalithea byly svými terapeutickými účinky známé již od starověku. Antický lékař Hippokrates ( žil nedaleko, na ostrově Kos) předepisoval vodu Kalithei svým pacientům trpícím chorobami ledvin, močových cest a chronickou zácpou. Na počátku 20. století tady Italové vytvořili nádherné lázně ( slavnostně otevřeny v r. 1929 a provozovány do r. 1967, pak lázně chátraly). Teď jsou opět kompletně zrekonstruované ( od r. 2007). Dnes již neplní svoji původní roli klasických lázní, i přesto jsou oblíbeným turistickým cílem a odpočinkovou zónou. Unikátní architektura s oblázkovými kamennými mozaikami, prosklenými kopulemi, krásnou terasou a schodištěm u vstupu dotváří zdejší příjemné prostředí v orientálním stylu. Kouzlo tohoto místa ještě násobí, že se lázeňský areál rozkládá v krásné zátoce se stejnojmennou pláží Kalithea, křišťálově čistou vodou a palmami. Pobřeží kolem lázní vyhledávají příznivci šnorchlování a my ke krátkému lenošení. Vzhledem k tomu, že se už po krátké chvíli nudím, zvedáme se a jedeme ještě navštívit 7 pramenů ( efta piges). Není to daleko, za chvilku jsme na místě a... bez signálu. Nevadí protože je to turistika velice krátká a rychlá. Místo je to krásné, taková oáza, hlavně v horkém létě, které si na tomhle ostrově ani neumím představit. Už teď je tady celkem teplo. U vstupu nás hlasitým pokřikem vítají pávi. Prvně jdeme k jezeru, ke které se jde buďto cca 150 metrů nízkým a úzkým vodním tunelem bosky nebo turistických chodníčkem. První možnost odpadá. Bogdan to bez bot neujde a já to vzdávám protože do tunelu se nacpala rusky mluvící skupinka. Póza sem a póza tam... takže, jdeme chodníčkem. Jezero je spíš jezírko, které vypadá celou dobu, že projdete po kolena ve vodě a najednou šup, neskutečná díra a pak hrázi voda odtéká pozvolna dolů. Teď jdeme ještě k 7 pramenům, jsou to spíš pramínky. Zatím jsem nikdy neviděla na jednom místě vytékat 7 potůčku. Pozoruji tady kachnu, která i přes zákaz vstupu do říčky nohama ( bere se odsud pitná voda), se tady koupe a pije vodu. Tak a odjíždíme na nejhezčí pláž ostrova, Tsambika. I tady je poznat, že sezóna ještě nenastala. Hned po příjezdu se jdeme projít pláži a krom 2 "rastamanských přístřešků" a jednoho blikajícího a hlasitě hrajícího obchodu , tady zatím nic není. Což neodradilo ani nás, ani stejně zvědavé turisty jako my.
A jedeme dál. Do Lázní Kalithea. Ty patří k nejoblíbenějším turistickým cílům na ostrově Rhodos. Návštěvníci se tu mohou těšit na termální prameny, které jsou známé svými terapeutickými účinky. Termální prameny Kalithea byly svými terapeutickými účinky známé již od starověku. Antický lékař Hippokrates ( žil nedaleko, na ostrově Kos) předepisoval vodu Kalithei svým pacientům trpícím chorobami ledvin, močových cest a chronickou zácpou. Na počátku 20. století tady Italové vytvořili nádherné lázně ( slavnostně otevřeny v r. 1929 a provozovány do r. 1967, pak lázně chátraly). Teď jsou opět kompletně zrekonstruované ( od r. 2007). Dnes již neplní svoji původní roli klasických lázní, i přesto jsou oblíbeným turistickým cílem a odpočinkovou zónou. Unikátní architektura s oblázkovými kamennými mozaikami, prosklenými kopulemi, krásnou terasou a schodištěm u vstupu dotváří zdejší příjemné prostředí v orientálním stylu. Kouzlo tohoto místa ještě násobí, že se lázeňský areál rozkládá v krásné zátoce se stejnojmennou pláží Kalithea, křišťálově čistou vodou a palmami. Pobřeží kolem lázní vyhledávají příznivci šnorchlování a my ke krátkému lenošení. Vzhledem k tomu, že se už po krátké chvíli nudím, zvedáme se a jedeme ještě navštívit 7 pramenů ( efta piges). Není to daleko, za chvilku jsme na místě a... bez signálu. Nevadí protože je to turistika velice krátká a rychlá. Místo je to krásné, taková oáza, hlavně v horkém létě, které si na tomhle ostrově ani neumím představit. Už teď je tady celkem teplo. U vstupu nás hlasitým pokřikem vítají pávi. Prvně jdeme k jezeru, ke které se jde buďto cca 150 metrů nízkým a úzkým vodním tunelem bosky nebo turistických chodníčkem. První možnost odpadá. Bogdan to bez bot neujde a já to vzdávám protože do tunelu se nacpala rusky mluvící skupinka. Póza sem a póza tam... takže, jdeme chodníčkem. Jezero je spíš jezírko, které vypadá celou dobu, že projdete po kolena ve vodě a najednou šup, neskutečná díra a pak hrázi voda odtéká pozvolna dolů. Teď jdeme ještě k 7 pramenům, jsou to spíš pramínky. Zatím jsem nikdy neviděla na jednom místě vytékat 7 potůčku. Pozoruji tady kachnu, která i přes zákaz vstupu do říčky nohama ( bere se odsud pitná voda), se tady koupe a pije vodu. Tak a odjíždíme na nejhezčí pláž ostrova, Tsambika. I tady je poznat, že sezóna ještě nenastala. Hned po příjezdu se jdeme projít pláži a krom 2 "rastamanských přístřešků" a jednoho blikajícího a hlasitě hrajícího obchodu , tady zatím nic není. Což neodradilo ani nás, ani stejně zvědavé turisty jako my.
5.4.2022 - klášter Panagia Ypseni, Lindos, St. Paul's Bay
Dopoledne se posouváme kousek dál. Cesta kolem borového lesa je moc příjemná a dává tušit, že nás čeká něco krásného. Jsme na místě, u nádherného monastýru Panagia Ypseni s pocitem, že jste v jiné dimenzi. I přesto, že tady probíhá rekonstrukce, nic to neubralo na zvláštní kráse tohoto kláštera. Podívali jsme se všude, kde se podívat dalo a při pohledu na zahrady Bogdan poznamenal, že se v zahradničení vyznají evidentně jako já. . Tohle prohlášení se mne celkem dotklo. Žije tady malá komunita jeptišek, živících se prodejem lokálních výrobků, tak se jdeme podívat do krámku, co tady tvoří. Bogdan neodolá a koupí si už pátý náramek a já si kupují místní propolisový krém. Ten je boží. Podle místa, by tahle hláška seděla . Pokračujeme do města Lindos a kolem cesty vidím vlčí máky . Vzpomněla jsem si na Turecko a jízdu na kole, kolem nádherným luk plných této nádherné květiny. Jsme v Lindosu a přicházíme se úzkými uličkami, které nám dávají tušit davy turistů v sezóně. Všechny domy jsou krásné bílé a z dálky to vypadá krásně. Dnes ochutnáváme první řeckou zmrzlinu. Juuj, ta má kalorií . A pak honem na pláž do krásné zátoky. Já hledám kamínky a Bogdan něco, u čeho v horizontální poloze vydává hlasité zvuky, jako děda Lebeda v Jájovi a Pájovi . Sedím a dívám se, jak v zátoce od parkující jachty vyjíždí člun. Na něm sedí kluk, pán a z pevniny bere mamá a papá zpět na jachtu. Zátoka je celkem krytá, takže tady vlny nejsou až tak velké, ale evidentně někde na moři byla nebo je bouře protože u vstupu do zátoky třískaji vlny o skály a pořád se to stupňuje. Uvažuji, zda má jachta v plánu odplout a jak tím úzkým hrdlem v těch vlnách proplují. A když už " douvažoval" i Bogdan, tak si pro změnu lehnu já a po chvíli usnu ( možná se navzájem hlídané ). Téměř ihned mne vzbudí chladná voda na nohách, na což vyzvu Bogdana, ať toho nechá a ten dostává záchvat smíchu. Prý klidně ho můžu sprdnout, ale za to přišla taková vlna, fakt nemůže . Tak, a je po spánku .
Dopoledne se posouváme kousek dál. Cesta kolem borového lesa je moc příjemná a dává tušit, že nás čeká něco krásného. Jsme na místě, u nádherného monastýru Panagia Ypseni s pocitem, že jste v jiné dimenzi. I přesto, že tady probíhá rekonstrukce, nic to neubralo na zvláštní kráse tohoto kláštera. Podívali jsme se všude, kde se podívat dalo a při pohledu na zahrady Bogdan poznamenal, že se v zahradničení vyznají evidentně jako já. . Tohle prohlášení se mne celkem dotklo. Žije tady malá komunita jeptišek, živících se prodejem lokálních výrobků, tak se jdeme podívat do krámku, co tady tvoří. Bogdan neodolá a koupí si už pátý náramek a já si kupují místní propolisový krém. Ten je boží. Podle místa, by tahle hláška seděla . Pokračujeme do města Lindos a kolem cesty vidím vlčí máky . Vzpomněla jsem si na Turecko a jízdu na kole, kolem nádherným luk plných této nádherné květiny. Jsme v Lindosu a přicházíme se úzkými uličkami, které nám dávají tušit davy turistů v sezóně. Všechny domy jsou krásné bílé a z dálky to vypadá krásně. Dnes ochutnáváme první řeckou zmrzlinu. Juuj, ta má kalorií . A pak honem na pláž do krásné zátoky. Já hledám kamínky a Bogdan něco, u čeho v horizontální poloze vydává hlasité zvuky, jako děda Lebeda v Jájovi a Pájovi . Sedím a dívám se, jak v zátoce od parkující jachty vyjíždí člun. Na něm sedí kluk, pán a z pevniny bere mamá a papá zpět na jachtu. Zátoka je celkem krytá, takže tady vlny nejsou až tak velké, ale evidentně někde na moři byla nebo je bouře protože u vstupu do zátoky třískaji vlny o skály a pořád se to stupňuje. Uvažuji, zda má jachta v plánu odplout a jak tím úzkým hrdlem v těch vlnách proplují. A když už " douvažoval" i Bogdan, tak si pro změnu lehnu já a po chvíli usnu ( možná se navzájem hlídané ). Téměř ihned mne vzbudí chladná voda na nohách, na což vyzvu Bogdana, ať toho nechá a ten dostává záchvat smíchu. Prý klidně ho můžu sprdnout, ale za to přišla taková vlna, fakt nemůže . Tak, a je po spánku .
6.4.2022 - Prasonisi
Po noční bojovce, kdy nás vzbudilo asi nějaké zvíře, dělající kravál u auta( znělo to, jako by někdo něco dělal z autem), Bogdan ráno prozkoumává auto. Dívá se i na motor a jsou tak ohlodané kousky odhlučnění. Jenomže nevíme, zda se to mohlo stát ještě doma, nebo včera. Jedeme dál. Dnes máme bojový úkol, pokusit se opět najít laundry a vodu. A štěstí je na naší straně. Pak jedeme na Poloostrůvek Prasonisi (neboli Pórkový ostrov) ležící na nejjižnějším cípu Rhodosu. S pevninou jej propojuje stejnojmenná písčitá pláž. Západní úzký pás omývá Egejské moře, z východu na něj doráží vlny moře Středozemního. Za přílivu pláž zmizí pod hladinou a právě tehdy můžete sledovat jedinečný přírodní jev, který poetičtí Řekové pojmenovali „Polibek dvou moří“. My jsme se dnes nedostali na Pórkový ostrov, foukal silný vítr a moře nám "nevydalo cestu". Tak zůstaneme na noc a ráno se půjdeme podívat ještě jednou.
Po noční bojovce, kdy nás vzbudilo asi nějaké zvíře, dělající kravál u auta( znělo to, jako by někdo něco dělal z autem), Bogdan ráno prozkoumává auto. Dívá se i na motor a jsou tak ohlodané kousky odhlučnění. Jenomže nevíme, zda se to mohlo stát ještě doma, nebo včera. Jedeme dál. Dnes máme bojový úkol, pokusit se opět najít laundry a vodu. A štěstí je na naší straně. Pak jedeme na Poloostrůvek Prasonisi (neboli Pórkový ostrov) ležící na nejjižnějším cípu Rhodosu. S pevninou jej propojuje stejnojmenná písčitá pláž. Západní úzký pás omývá Egejské moře, z východu na něj doráží vlny moře Středozemního. Za přílivu pláž zmizí pod hladinou a právě tehdy můžete sledovat jedinečný přírodní jev, který poetičtí Řekové pojmenovali „Polibek dvou moří“. My jsme se dnes nedostali na Pórkový ostrov, foukal silný vítr a moře nám "nevydalo cestu". Tak zůstaneme na noc a ráno se půjdeme podívat ještě jednou.
7.4.2022
Na Prasonisi jsme se ani dnes nedostali a rozhodujeme, kam pojedeme dál. Vzhledem k tomu, že větrného počasí máme dost, rezignujeme z prohlídky západní části ostrova. V popisu ostrova totiž stojí, že západní část je víc divoká a hlavně, víc větrná. Kašlu jim na divočinu, chci teplo a bezvětří. Na západní části jsme chtěli vidět už jen motýli údolí - Petaloudes a nějakou ruinu . Obří hejna motýlů jsou ale v Petaloudes v červenci a srpnu, kdy se sem slétají během období páření. V září se motýli rozletí po celém ostrově, aby nakladli vajíčka. V dubnu se z nich vylíhnou larvy, ty se v květnu zakuklí, a začátkem června kukly popraskají a na svět vyletí nová generace přástevníků( vlastně to není motýl, ale můra), aby se celý cyklus mohl opakovat. Takže, i tak bychom viděli pouze larvy .
A my jedeme zpět na pláž Antonyho Quinna, ta byla podle nás nejhezčí, kde stihneme ještě odpolední procházku. V půl šesté ráno máme opět poplach, někdo řadí pod kapotou . Bogdan spí jako dudek, ale když jsem bouchla rukou po palubní desce, abych vyplašila drzouna, který se zamiloval do našeho motora, vyplašila jsem i Bogdana. Prý co dělám!!! No co asi, relaxuji. Vstal, nastartoval motor a po pěti vteřinách ho vypnul. Prý teď už bude klid. No nevím. Pak prohlásil, že prý už neusne a půjde si dělat kávu. Půl minuty a hobloval. A já, nic , ale nakonec se to podařilo, nasadila jsem si na oči podprsenku místo masky na oči na spaní, strčila prsty do uší místo špuntů a ...
Na Prasonisi jsme se ani dnes nedostali a rozhodujeme, kam pojedeme dál. Vzhledem k tomu, že větrného počasí máme dost, rezignujeme z prohlídky západní části ostrova. V popisu ostrova totiž stojí, že západní část je víc divoká a hlavně, víc větrná. Kašlu jim na divočinu, chci teplo a bezvětří. Na západní části jsme chtěli vidět už jen motýli údolí - Petaloudes a nějakou ruinu . Obří hejna motýlů jsou ale v Petaloudes v červenci a srpnu, kdy se sem slétají během období páření. V září se motýli rozletí po celém ostrově, aby nakladli vajíčka. V dubnu se z nich vylíhnou larvy, ty se v květnu zakuklí, a začátkem června kukly popraskají a na svět vyletí nová generace přástevníků( vlastně to není motýl, ale můra), aby se celý cyklus mohl opakovat. Takže, i tak bychom viděli pouze larvy .
A my jedeme zpět na pláž Antonyho Quinna, ta byla podle nás nejhezčí, kde stihneme ještě odpolední procházku. V půl šesté ráno máme opět poplach, někdo řadí pod kapotou . Bogdan spí jako dudek, ale když jsem bouchla rukou po palubní desce, abych vyplašila drzouna, který se zamiloval do našeho motora, vyplašila jsem i Bogdana. Prý co dělám!!! No co asi, relaxuji. Vstal, nastartoval motor a po pěti vteřinách ho vypnul. Prý teď už bude klid. No nevím. Pak prohlásil, že prý už neusne a půjde si dělat kávu. Půl minuty a hobloval. A já, nic , ale nakonec se to podařilo, nasadila jsem si na oči podprsenku místo masky na oči na spaní, strčila prsty do uší místo špuntů a ...
8.4.2022 - město Rhodos
Dnes nás čeká konečně kolo. Pojedeme do Rhodosu. Sice po hlavní, tady asi o cyklostezkách nemají ani páru, ale pojedeme . Jestli vůbec někdy viděli kolo. Sem tam se na nás dívali jako na exoty. Cesta je až na vítr v pohodě. Teda až na ten kousíček cesty v Rhodosu, kde auta parkovala i v zákazu i na přechodu pro chodce. A kde z před dodávk vyjela do protisměru, tedy přesně na nás, motorka. Bogdan zařval "Kua do ...", borec řecky sorry, sorry a mohli jsme se všichni přebalil. Po necelých 2 hodinách jsme na úplném severu, na místě, kde se spojuje Středozemní a Egejské moře. To je nádherný pohled. Azurově modrá barva se míchá s tmavě modrou. Pak jedeme na giros. Trošku hledáme, kde jsme ho minule jedli, protože byl výborný, tak dáme na jistotu. A jedeme zpět. Teď nám cesta trvá něco málo přes hodinu. Dnes to byl krásný den.
Dnes nás čeká konečně kolo. Pojedeme do Rhodosu. Sice po hlavní, tady asi o cyklostezkách nemají ani páru, ale pojedeme . Jestli vůbec někdy viděli kolo. Sem tam se na nás dívali jako na exoty. Cesta je až na vítr v pohodě. Teda až na ten kousíček cesty v Rhodosu, kde auta parkovala i v zákazu i na přechodu pro chodce. A kde z před dodávk vyjela do protisměru, tedy přesně na nás, motorka. Bogdan zařval "Kua do ...", borec řecky sorry, sorry a mohli jsme se všichni přebalil. Po necelých 2 hodinách jsme na úplném severu, na místě, kde se spojuje Středozemní a Egejské moře. To je nádherný pohled. Azurově modrá barva se míchá s tmavě modrou. Pak jedeme na giros. Trošku hledáme, kde jsme ho minule jedli, protože byl výborný, tak dáme na jistotu. A jedeme zpět. Teď nám cesta trvá něco málo přes hodinu. Dnes to byl krásný den.
9.4.2022
Mělo být lezení a byla z toho krásná procházka. U skál Bogdan prohlásil, že to vypadá na ...a tohle lézt nebude. Chvíli jsme poseděli, pokochali se pohledem na moře a vrátili se zpět do auta. Odpoledne jsme šli ještě na další krátkou procházku. Dnes je na místě kde parkujeme parkoviště plné aut jako před svátky u Alberta a Penny ( možná ještě víc) a všude se ozývá duc,duc,duc. V restauraci, která tady je, mají asi zahájení sezóny open party a žije tu tu řádně .
Mělo být lezení a byla z toho krásná procházka. U skál Bogdan prohlásil, že to vypadá na ...a tohle lézt nebude. Chvíli jsme poseděli, pokochali se pohledem na moře a vrátili se zpět do auta. Odpoledne jsme šli ještě na další krátkou procházku. Dnes je na místě kde parkujeme parkoviště plné aut jako před svátky u Alberta a Penny ( možná ještě víc) a všude se ozývá duc,duc,duc. V restauraci, která tady je, mají asi zahájení sezóny open party a žije tu tu řádně .
10.4.2022
Dnes je hezky a dopoledne jdeme na pláž, chvíli posedíme a loučeníme se. Dnes odpoledne opouštíme Rhodos. Ještě si uděláme kávu a pak máme v plánu vyjet do Rhodosu ( města) o něco dříve. Nakoupili bychom a prošli se ještě po centru a kolem moře. Těsně před odjezdem mi svítí na mobilu sms, že trajekt dnes nepojede, až ve středu v noci. Tak to nemyslí vážně! Prý kvůli počasí. Ty brďo, si snad dělají srandu! Tady výheň a mírný vánek. Normálně fouká daleko víc. Píšeme jim mail, že rušíme jejich rezervaci, ať nám vrátí peníze. Rozhodujeme se zajet do Rhodosu, zda se v jejich kanceláři nedovíme víc. Paní je hodná a vrátili nám peníze a objednáváme trajekt v ověřené společnosti, se kterou sme cestovali už dvakrát. Takže, zůstaneme do středy. Pak se projdeme po starém městě, zajdeme si na giros a vracíme se zpět na pláž Antonyho Quinna.
Dnes je hezky a dopoledne jdeme na pláž, chvíli posedíme a loučeníme se. Dnes odpoledne opouštíme Rhodos. Ještě si uděláme kávu a pak máme v plánu vyjet do Rhodosu ( města) o něco dříve. Nakoupili bychom a prošli se ještě po centru a kolem moře. Těsně před odjezdem mi svítí na mobilu sms, že trajekt dnes nepojede, až ve středu v noci. Tak to nemyslí vážně! Prý kvůli počasí. Ty brďo, si snad dělají srandu! Tady výheň a mírný vánek. Normálně fouká daleko víc. Píšeme jim mail, že rušíme jejich rezervaci, ať nám vrátí peníze. Rozhodujeme se zajet do Rhodosu, zda se v jejich kanceláři nedovíme víc. Paní je hodná a vrátili nám peníze a objednáváme trajekt v ověřené společnosti, se kterou sme cestovali už dvakrát. Takže, zůstaneme do středy. Pak se projdeme po starém městě, zajdeme si na giros a vracíme se zpět na pláž Antonyho Quinna.
11.4.2022
Dopoledne nám tady poprvé prší . Spadlo asi 20 kapek dvakrát za sebou. Fiihaa. Auto je špinavé ještě víc než před touhle "průtrži"
. Venku je zatím zima a fouká, tak chvíli čekáme a doufáme ve změnu k lepšímu. Ve 12 konečně vyrážíme. Jupii. Tepleji je, trošičku, ale vítr , ten si usmyslel, že se mu foukat líbí. Sjedeme z vedlejší silnice na další vedlejší a ejhle, není. Silnice. Máme tady vykopanou hromadu zeminy a musíme kola přenést. Evidentně nejsme sami, koho táto změna překvapila. Auto, které chtělo jet evidentně tou stejnou " silnici" co my, chvíli stojí a kouká. Když vidí, že přenášíme kola, asi mu došlo, že on tuhle metodu nebude moci uplatnit a odjíždí, nevím kam. Pak jsme najeli na kamenou silnici a já musím jet opatrně. Po posledním kole mám některá místa ještě citlivá . No jo, zrovna se mi zachtělo vyprázdnit močák. Nic, hned u silnice je nějaká ruina, tak jdu za ní. Doufám, že podle vzhledu silnice, tady moc aut nejezdí, tak jsem relativně v klidu. Do toho si foukl opět nárazový větříček a já mám levou nohavici mokrou. Bezva! To už jsem začala " lehce" nadávat. Pak se od Bogdana dovídám, že podle map jedeme po hlavní silnici. Se zbláznili, vždyť u nás polní cesta je víc průjezdná než toto! Takže, po zhruba 13 km, pár sesednutích z kola kvůli písku a přenesení kola, pár krucifixech jsme na místě. Prvně se zajedeme podívat k moři. Je tu krásná zátoka s malým kostelíčkem. A pak na oběd. Posilnění a odpočatí se vracíme zpět. Jenom párkrát mne málem vítr shodil z kola (jednou už jsem dokonce měla smrt v očích, když jsem na milimetry minula díru ) a párkrát jsme kvůli navezeným hromadám zeminy museli pohledat jinou cestu, 1 x jsme přenesli kola přes hromadu a jsme u auta. 25 km za náma, nadřela jsem se víc než minulý týden u 45 km, ale bylo to fajn. Teď se po třetím dnešním vypárání vrhnu na háčkování pytlíčku na dárek.
Dopoledne nám tady poprvé prší . Spadlo asi 20 kapek dvakrát za sebou. Fiihaa. Auto je špinavé ještě víc než před touhle "průtrži"
. Venku je zatím zima a fouká, tak chvíli čekáme a doufáme ve změnu k lepšímu. Ve 12 konečně vyrážíme. Jupii. Tepleji je, trošičku, ale vítr , ten si usmyslel, že se mu foukat líbí. Sjedeme z vedlejší silnice na další vedlejší a ejhle, není. Silnice. Máme tady vykopanou hromadu zeminy a musíme kola přenést. Evidentně nejsme sami, koho táto změna překvapila. Auto, které chtělo jet evidentně tou stejnou " silnici" co my, chvíli stojí a kouká. Když vidí, že přenášíme kola, asi mu došlo, že on tuhle metodu nebude moci uplatnit a odjíždí, nevím kam. Pak jsme najeli na kamenou silnici a já musím jet opatrně. Po posledním kole mám některá místa ještě citlivá . No jo, zrovna se mi zachtělo vyprázdnit močák. Nic, hned u silnice je nějaká ruina, tak jdu za ní. Doufám, že podle vzhledu silnice, tady moc aut nejezdí, tak jsem relativně v klidu. Do toho si foukl opět nárazový větříček a já mám levou nohavici mokrou. Bezva! To už jsem začala " lehce" nadávat. Pak se od Bogdana dovídám, že podle map jedeme po hlavní silnici. Se zbláznili, vždyť u nás polní cesta je víc průjezdná než toto! Takže, po zhruba 13 km, pár sesednutích z kola kvůli písku a přenesení kola, pár krucifixech jsme na místě. Prvně se zajedeme podívat k moři. Je tu krásná zátoka s malým kostelíčkem. A pak na oběd. Posilnění a odpočatí se vracíme zpět. Jenom párkrát mne málem vítr shodil z kola (jednou už jsem dokonce měla smrt v očích, když jsem na milimetry minula díru ) a párkrát jsme kvůli navezeným hromadám zeminy museli pohledat jinou cestu, 1 x jsme přenesli kola přes hromadu a jsme u auta. 25 km za náma, nadřela jsem se víc než minulý týden u 45 km, ale bylo to fajn. Teď se po třetím dnešním vypárání vrhnu na háčkování pytlíčku na dárek.
12.4.2022
Ráno jsem se rozhodla vyzkoušet upéct Bogdanovi tureckou pitu, kterou jsem včera večer zadělala a nechala v lednici. Byla jsem pochválená a prý příště ať to vyzkouším se šunkou a sýrem. Ty jo, říkám, že prvně doladím čas a způsob pečení a pak budu uvažovat o přesném technickém postupu, který mi Bogdan sdělil, jak to udělat. Ale prý byla výborná i bez šunky a sýra. Dnešní den je v podstatě vyčkávání na odjezd. Posouváme se k lázním Kalithea. Minule jsme tady viděli poutače na 3 pláže, tak se k nim jdeme podívat. Co se týče turistů, tak celém ostrově je teď asi nejvíce Angličanů. No, v létě by tady asi umřeli . Evidentně tohle období je pro ně už letní. Zatímco místní chodí ještě pořád v zimním oblečení, já v podzimním ( nebo večerním letním), Bogdan a Angličané už v letním . S koupáním už je to slabší, v moři je pár odvážlivců, o některých o jejich vstupu do moře ví celý Rhodos . V každém případě nás tady už třetí den asi zastihla nějaká studená větrná fronta, která tady asi není normální. Při procházce obdivuji, jak z ničeho udělali místní krásné pláže. Že tady jsou jenom pláže s vyvřelou lávou, žádná písková nebo minimum oblázkové pláže, nevadí. Díry dobetonujeme, když už betonujeme, tak i uchycení na slunečníky, přidáme schody, kterými se dá vlézt do moře, beton natřeme na modro a bílo a voilá . Lehátka jsou poukládané na betonu nebo tam kde jsou kamínky a všude slunečníky. Stoly zastřešené, některé jsou ve vodě, prostě romantika neskutečná . My usedáme na poslední pláži v restauraci na frappe a pozorujeme majitele, jak se připravují na sezónu. Paní všude kde se dá, sází kytičky za bedlivého dohledu pravděpodobně manžela a tchána a další starší muž jde něco natírat. Bílou a modrou barvou . Jdeme zpět k autu a jedeme do Rhodosu. Máme v plánu se ještě projít a vyzkoušet zmrzlinu, ale po 15 minutách se točíme a jdeme zpět do auta. Řekla bych, že je hodně irské počasí . Divoké. Doufám, že trajekt pojedete. I tak už je večer a počasí pochopilo, že v podstatě moje figura nemá nárok na žádné jednoduché cukry . Navíc, moje bříško už hlásí nedostatek bílkovin, sacharidů a tuků ve správném poměru, tož začínám připravovat těstoviny s krůtím masíčkem
Ráno jsem se rozhodla vyzkoušet upéct Bogdanovi tureckou pitu, kterou jsem včera večer zadělala a nechala v lednici. Byla jsem pochválená a prý příště ať to vyzkouším se šunkou a sýrem. Ty jo, říkám, že prvně doladím čas a způsob pečení a pak budu uvažovat o přesném technickém postupu, který mi Bogdan sdělil, jak to udělat. Ale prý byla výborná i bez šunky a sýra. Dnešní den je v podstatě vyčkávání na odjezd. Posouváme se k lázním Kalithea. Minule jsme tady viděli poutače na 3 pláže, tak se k nim jdeme podívat. Co se týče turistů, tak celém ostrově je teď asi nejvíce Angličanů. No, v létě by tady asi umřeli . Evidentně tohle období je pro ně už letní. Zatímco místní chodí ještě pořád v zimním oblečení, já v podzimním ( nebo večerním letním), Bogdan a Angličané už v letním . S koupáním už je to slabší, v moři je pár odvážlivců, o některých o jejich vstupu do moře ví celý Rhodos . V každém případě nás tady už třetí den asi zastihla nějaká studená větrná fronta, která tady asi není normální. Při procházce obdivuji, jak z ničeho udělali místní krásné pláže. Že tady jsou jenom pláže s vyvřelou lávou, žádná písková nebo minimum oblázkové pláže, nevadí. Díry dobetonujeme, když už betonujeme, tak i uchycení na slunečníky, přidáme schody, kterými se dá vlézt do moře, beton natřeme na modro a bílo a voilá . Lehátka jsou poukládané na betonu nebo tam kde jsou kamínky a všude slunečníky. Stoly zastřešené, některé jsou ve vodě, prostě romantika neskutečná . My usedáme na poslední pláži v restauraci na frappe a pozorujeme majitele, jak se připravují na sezónu. Paní všude kde se dá, sází kytičky za bedlivého dohledu pravděpodobně manžela a tchána a další starší muž jde něco natírat. Bílou a modrou barvou . Jdeme zpět k autu a jedeme do Rhodosu. Máme v plánu se ještě projít a vyzkoušet zmrzlinu, ale po 15 minutách se točíme a jdeme zpět do auta. Řekla bych, že je hodně irské počasí . Divoké. Doufám, že trajekt pojedete. I tak už je večer a počasí pochopilo, že v podstatě moje figura nemá nárok na žádné jednoduché cukry . Navíc, moje bříško už hlásí nedostatek bílkovin, sacharidů a tuků ve správném poměru, tož začínám připravovat těstoviny s krůtím masíčkem
Karpathos 13.-19.4.2022
13.4.2022 - Achata
Zvoní budík. Ach jo. Výjimečně nemám hlad, sním jenom pár lžiček jogurtu, kopnu kávu a Bogdan se odhodlává nainstalovat aplikaci hlídání času a tras lodí, kterou nám ukazoval místní borec na Kalymnosu. Začala mírná panika, že náš trajekt tam nikde nevidí, a že to je divné. Tak ověřují, jestli nám náhodou nepřišel mail nebo sms, že opět ruší naší " plavbu" ale nic. Prohlásila jsem, jestli nebyl bez aplikace šťastnější, podle pohledu, kterým mne obšťastnil, tak asi né. Letí do kanceláře a zjišťuje, že všechno je fakt OUKEJ. Po chvíli se loď objevuje v aplikaci. Trajekt je konečně tady, jak jinak má lehké zpoždění.
Před námi je celkem velká fronta aut a trajekt končí na Karpatosu, tak Bogdan zjišťuje zajímavosti o tomto ostrově. První zajímavost, kterou mi hlásí je, že tento ostrov má 6500 obyvatel. Říkám, že to je big city a jen co jsem to dořekla, uvědomuji si, že asi mluví o celém ostrově . Začínám být trochu nesvá, jestli jsem se Rhodosu na nudila, co budu dělat tam??? Pak mi ukazuje nádherné barevné domky nad zátokou a moje panika trošku opadá. Parkujeme auto na trajektu a procházíme úplně, ale úplně plným trajekt. Pak si uvědomuje, že jsou Velikonoce a lidé asi " prchají" za klidem . Cestou plujeme kolem východního pobřeží a pozorujeme místa, kde jsme byli. Zhruba po třech hodinách jsme na místě. Hlavní město, Karpatos, vypadá krásně ještě z moře. Juu, tady se mi asi bude líbit. Jedeme hledat první lezeckou oblast, Achátu. Chvíli jedeme kolem pár domků a pak už jenom divočinou hodně nahoru a pak zase šup dolů k moři. A máme první problém. Nemáme signál. Je jasné, že tady zůstat nemůže, i když místo je pohádkové. Je to údajně jedna z nej pláži na tomto ostrově. Další problém bylo jištění, vypadalo v né moc dobré kondici. Tak jedeme do druhého sektoru. Už se mi tu tak moc nelíbí, serpentiny jako blázen, divočina jakou neviděl svět, ach Bože. Musíme na chvíli zastavit, můj žaludek protestuje. Je libo obchod, zapomeňte. Tohle je skoro pustý ostrov a ti lidé z trajektu, to byli určitě místní, kteří se vraceli z práce na Velikonoce domů . Už chápu těch 6500 obyvatel na celém ostrově. Jen v Karpatosu jich žije 3500, ten zbytek lidí je někde, ale zatím nevím kde. Jsme na místě, v sektoru Adia, tady je náznak civilizace v podobě restaurace, ale, je zavřená . Parkujeme u moře, které je nádherně průzračné moře. Bogdan šel rychle kouknout, kde je lezecký sektor a pak jdeme na procházku. Což o to, hezká divočina s nádhernou scenérii. Pak se ještě jednou a pořádně jdeme podívat, kde budeme lézt. Je jasné, že u moře né, jištění vypadá rezivé i tady.
Zvoní budík. Ach jo. Výjimečně nemám hlad, sním jenom pár lžiček jogurtu, kopnu kávu a Bogdan se odhodlává nainstalovat aplikaci hlídání času a tras lodí, kterou nám ukazoval místní borec na Kalymnosu. Začala mírná panika, že náš trajekt tam nikde nevidí, a že to je divné. Tak ověřují, jestli nám náhodou nepřišel mail nebo sms, že opět ruší naší " plavbu" ale nic. Prohlásila jsem, jestli nebyl bez aplikace šťastnější, podle pohledu, kterým mne obšťastnil, tak asi né. Letí do kanceláře a zjišťuje, že všechno je fakt OUKEJ. Po chvíli se loď objevuje v aplikaci. Trajekt je konečně tady, jak jinak má lehké zpoždění.
Před námi je celkem velká fronta aut a trajekt končí na Karpatosu, tak Bogdan zjišťuje zajímavosti o tomto ostrově. První zajímavost, kterou mi hlásí je, že tento ostrov má 6500 obyvatel. Říkám, že to je big city a jen co jsem to dořekla, uvědomuji si, že asi mluví o celém ostrově . Začínám být trochu nesvá, jestli jsem se Rhodosu na nudila, co budu dělat tam??? Pak mi ukazuje nádherné barevné domky nad zátokou a moje panika trošku opadá. Parkujeme auto na trajektu a procházíme úplně, ale úplně plným trajekt. Pak si uvědomuje, že jsou Velikonoce a lidé asi " prchají" za klidem . Cestou plujeme kolem východního pobřeží a pozorujeme místa, kde jsme byli. Zhruba po třech hodinách jsme na místě. Hlavní město, Karpatos, vypadá krásně ještě z moře. Juu, tady se mi asi bude líbit. Jedeme hledat první lezeckou oblast, Achátu. Chvíli jedeme kolem pár domků a pak už jenom divočinou hodně nahoru a pak zase šup dolů k moři. A máme první problém. Nemáme signál. Je jasné, že tady zůstat nemůže, i když místo je pohádkové. Je to údajně jedna z nej pláži na tomto ostrově. Další problém bylo jištění, vypadalo v né moc dobré kondici. Tak jedeme do druhého sektoru. Už se mi tu tak moc nelíbí, serpentiny jako blázen, divočina jakou neviděl svět, ach Bože. Musíme na chvíli zastavit, můj žaludek protestuje. Je libo obchod, zapomeňte. Tohle je skoro pustý ostrov a ti lidé z trajektu, to byli určitě místní, kteří se vraceli z práce na Velikonoce domů . Už chápu těch 6500 obyvatel na celém ostrově. Jen v Karpatosu jich žije 3500, ten zbytek lidí je někde, ale zatím nevím kde. Jsme na místě, v sektoru Adia, tady je náznak civilizace v podobě restaurace, ale, je zavřená . Parkujeme u moře, které je nádherně průzračné moře. Bogdan šel rychle kouknout, kde je lezecký sektor a pak jdeme na procházku. Což o to, hezká divočina s nádhernou scenérii. Pak se ještě jednou a pořádně jdeme podívat, kde budeme lézt. Je jasné, že u moře né, jištění vypadá rezivé i tady.
14.4.2022 - Adia
Dopoledne jdeme do dalšího sektoru za lezením. Je to hezká procházka, jak jinak nahoru 😁. Jsme na místě, hledáme cestu, která by se líbila Bogdanovi. Našel a začíná lézt. Po pár uvolněných kamenech, které mne těsně minuly, balíme a rozladění odcházíme. Odpoledne se na chvíli uložíme na pláži a posloucháme moře a vítr ☄️😁
Dopoledne jdeme do dalšího sektoru za lezením. Je to hezká procházka, jak jinak nahoru 😁. Jsme na místě, hledáme cestu, která by se líbila Bogdanovi. Našel a začíná lézt. Po pár uvolněných kamenech, které mne těsně minuly, balíme a rozladění odcházíme. Odpoledne se na chvíli uložíme na pláži a posloucháme moře a vítr ☄️😁
15.4.2022 - Adia
Mám si prý vybrat, zda dnes pojedeme na kolo nebo kajak. Říkám, že mi to je jedno. Bogdan říká, že nefouká, tak je to třeba využít a raději volíme kajak. Jen co ho nafoukl, začalo lehce foukat. No nic. Bereme kajak k moři. Prvně mne trefil málem šlak, když jsem strčila kotníček do moře a pak, když jsem pro vlny do kajaku nemohla vlézt. Pořád to vyhazovalo i mne i kajak na břeh. Hurá sedím, teď se modlím, aby nasedl i Bogdan a nepřevrátil mne. To by byla moje smrt. Umrzla bych . Konečně sedíme oba a plujeme. Jezdíme kolem pobřeží a učíme se jak kajak funguje v mírném větru. No, je to úplně jiná jízda než na Kalymnosu a Rhodosu, kde se moře ani nepohlo. Ale je to bezva. Na hodinky jsem zařadila novou sportovní disciplínu kajak, tak jí prvně zapínám, ať vím co je to ta dřina . Závěr, na vodě jsme hodinu a 15 minut , ujeli jsme 1679 metrů , udělala jsem kolem 450 záběrů, čistý čas pohybu 29 minut a spálila jsem, pozor, 150 kalorií . Maximální tep jsem měla 139 úderů, tady Bogdan poznamenal, že asi jak přišla vlna . Ok, přistáli jsme a uložili se po tomhle heroickém výkonu na pláž, s tím, že odpoledne si to zopakujeme. Vytáhla jsem z kajaku svačinu nabalenou na celý den, přece je ty těžko spálené kalorie potřeba doplnit. Po další více než hodině relaxu a opalování se zvedl vítr a my se také zvedli k odchodu. K večeru jdeme sbalit kajak a jak si pokleknu, tak zařvu a přihodím pár slov. Pichla mne do zadnice nějaká pichlavá potvora, která si tu roste na každém kroku . No to se Bogdan malém udusil smíchy. Chtěla bych vidět, jak by se smál kdyby se jednalo o jeho zadek
Mám si prý vybrat, zda dnes pojedeme na kolo nebo kajak. Říkám, že mi to je jedno. Bogdan říká, že nefouká, tak je to třeba využít a raději volíme kajak. Jen co ho nafoukl, začalo lehce foukat. No nic. Bereme kajak k moři. Prvně mne trefil málem šlak, když jsem strčila kotníček do moře a pak, když jsem pro vlny do kajaku nemohla vlézt. Pořád to vyhazovalo i mne i kajak na břeh. Hurá sedím, teď se modlím, aby nasedl i Bogdan a nepřevrátil mne. To by byla moje smrt. Umrzla bych . Konečně sedíme oba a plujeme. Jezdíme kolem pobřeží a učíme se jak kajak funguje v mírném větru. No, je to úplně jiná jízda než na Kalymnosu a Rhodosu, kde se moře ani nepohlo. Ale je to bezva. Na hodinky jsem zařadila novou sportovní disciplínu kajak, tak jí prvně zapínám, ať vím co je to ta dřina . Závěr, na vodě jsme hodinu a 15 minut , ujeli jsme 1679 metrů , udělala jsem kolem 450 záběrů, čistý čas pohybu 29 minut a spálila jsem, pozor, 150 kalorií . Maximální tep jsem měla 139 úderů, tady Bogdan poznamenal, že asi jak přišla vlna . Ok, přistáli jsme a uložili se po tomhle heroickém výkonu na pláž, s tím, že odpoledne si to zopakujeme. Vytáhla jsem z kajaku svačinu nabalenou na celý den, přece je ty těžko spálené kalorie potřeba doplnit. Po další více než hodině relaxu a opalování se zvedl vítr a my se také zvedli k odchodu. K večeru jdeme sbalit kajak a jak si pokleknu, tak zařvu a přihodím pár slov. Pichla mne do zadnice nějaká pichlavá potvora, která si tu roste na každém kroku . No to se Bogdan malém udusil smíchy. Chtěla bych vidět, jak by se smál kdyby se jednalo o jeho zadek
16.4.2022 - Arkasa
Dopoledne vyrážíme na kolo. Jedeme do vedlejší vesničky, a prý podle popisu, to tam žije. Teda myšleno víc než tady. Včera jsme viděli jednu evropanku, která tady kousek od místa, kde parkujeme, asi provozuje jóga studio a dnes přijelo jedno auto, z kterého vystoupil starší pán a šel něco sbírat. Jinak ani noha .
Jízdu si užívám, pohledy na moře a zátoky jsou prostě nádherné. Prvně projíždíme prý městečkem Finiki. No, nevím, ale i na vesničku to je malé. Spíš bych to odhadla na port s par restauracemi, kavárny a nějakými hotely nebo studii. Kousíček dál je vesnice Arkasa, tedy náš cíl. Jsme tady, ty brďo, tady to žije. Vidím lidi, vidím otevřenou kavárničku! A vedle ni obchod, otevřený . Tady to je dokonalé. Dáme si Frappe a já nějakou kapsu se špenátem, Bogdan sendvič. Vedle nás sedí nějaký místní, který se nás ptá odkud že to jsme. Neuvěřitelné, ví kde to je a dokonce na Slovensku nějakou dobu žil. V Prešově si našel galanku a moc se mu tam líbilo. Vzpomínal na Tatry, salaš, kde lidé chodili v původních krojích, na halušky pirohy a má na Slovensko krásné vzpomínky. Jedeme zpět. Jen co parkují kolo, mám čůrání na krajíčků a do auta to už nestihnu. Jen co se uložím do správné pozice k tomuto činu, foukne vítr aaa, mám aerosol na noze. Prvně nadávám, pak si řeknu, jesli moč, pot, louže nebo moře...a vlastně jdu do sprchy. Bogdanovi odpoledne není dobře, tak zůstáváme ještě do rána tady a k večeru se jdeme jenou kousek projít. Po cestě na kole jsme objevili popelnice, tak aspoň vyhodíme odpadky.
Prvně jsem se počůrala a teď se pose..., jak fouká. Bogdan studuje rychlost větru pro letadla a opět točíme auto, protože se otočil vítr. Bogdan se mne ptá, zda jsem se zase oblékla. Říkám, že jsem se ještě nesvlékala a tak to zůstane pro případ rychlého útěku z auta.
Dopoledne vyrážíme na kolo. Jedeme do vedlejší vesničky, a prý podle popisu, to tam žije. Teda myšleno víc než tady. Včera jsme viděli jednu evropanku, která tady kousek od místa, kde parkujeme, asi provozuje jóga studio a dnes přijelo jedno auto, z kterého vystoupil starší pán a šel něco sbírat. Jinak ani noha .
Jízdu si užívám, pohledy na moře a zátoky jsou prostě nádherné. Prvně projíždíme prý městečkem Finiki. No, nevím, ale i na vesničku to je malé. Spíš bych to odhadla na port s par restauracemi, kavárny a nějakými hotely nebo studii. Kousíček dál je vesnice Arkasa, tedy náš cíl. Jsme tady, ty brďo, tady to žije. Vidím lidi, vidím otevřenou kavárničku! A vedle ni obchod, otevřený . Tady to je dokonalé. Dáme si Frappe a já nějakou kapsu se špenátem, Bogdan sendvič. Vedle nás sedí nějaký místní, který se nás ptá odkud že to jsme. Neuvěřitelné, ví kde to je a dokonce na Slovensku nějakou dobu žil. V Prešově si našel galanku a moc se mu tam líbilo. Vzpomínal na Tatry, salaš, kde lidé chodili v původních krojích, na halušky pirohy a má na Slovensko krásné vzpomínky. Jedeme zpět. Jen co parkují kolo, mám čůrání na krajíčků a do auta to už nestihnu. Jen co se uložím do správné pozice k tomuto činu, foukne vítr aaa, mám aerosol na noze. Prvně nadávám, pak si řeknu, jesli moč, pot, louže nebo moře...a vlastně jdu do sprchy. Bogdanovi odpoledne není dobře, tak zůstáváme ještě do rána tady a k večeru se jdeme jenou kousek projít. Po cestě na kole jsme objevili popelnice, tak aspoň vyhodíme odpadky.
Prvně jsem se počůrala a teď se pose..., jak fouká. Bogdan studuje rychlost větru pro letadla a opět točíme auto, protože se otočil vítr. Bogdan se mne ptá, zda jsem se zase oblékla. Říkám, že jsem se ještě nesvlékala a tak to zůstane pro případ rychlého útěku z auta.
17.4.2022 - Olympos
Dnes mne vytočit nebude problém. V podstatě jsem naštvaná už teď. Se taky není co divit, v noci jsem se nevyspala. Foukal tak silný vítr, že to vypadalo, že nás převrátí i s autem. Už dlouho jsem se tak nebála. Když se mne ráno Bogdan zeptal jak jsem se vyspala, tak jsem zaklela a prohlásila, že s větrnými ostrovy jsem nadobro skončila. A on prý :" No a co ta Kréta? " V této chvíli na ní kašlu a chci být v bezvětří - rovná se na pevnině. Mám absolutní nedostatek serotoninu, nevyrovnanou hladinu estrogenu a progesteronu, tak mu hlásím, ať se na mne ani jen blbě nepodívá, že i to stačí na totální explozi. Prý to bere na vědomí a omlouvá se za ten vítr. Po snídani vyrážíme do Olymposu, asi nejznámější vesnici na ostrově Karpathos. Jak stojí v popisu, vesnice se rozkládá na hřebenu hory ve výšce 600 metrů nad mořem. Je považována za živoucí muzeum s nádhernou architekturou místních domků. Trvalé osídlení se datuje do 7. století, kdy se do hor uchýlili obyvatelé původních pobřežních sídel před nájezdy Saracénů a pirátů . Muži museli často do války a přenechávali všechnu starost o domácnost svým ženám. Proto se Olympos nazývá “vesnicí žen” a matriarchát se tu zachoval dodnes. Odlehlá poloha vesnice ji po dlouhá staletí izolovala od zbytku ostrova. 25km dlouhý úsek drsné šotolinové cesty po okrajích hory nahradila celkem nedávno asfaltová silnice, která se stavěla 10 let, dokončená byla v roce 2009 a dnes zcela zpřístupnila tuto odlehlou vesnici. Jak bych jen cestu do Olymposu popsala? Celou dobu jedete přes opravdu divoké pohoří, jehož divokost narušuje pouze silnice. A i ta je místy obtížně průjezdná kvůli sesuvů kamení ze svahu. Dodnes se v Olymposu dodržují staré tradice více než na kterémkoliv jiném řeckém ostrově. Ženy tu chodí i ve všední den v tradičních krojích s vyšívanými sukněmi, nádhernými šátky a boty z kozí kůže. O svátcích se ještě ozdobí prastarými rodinnými šperky. Dochoval se tady místní dialekt a v něm bylo odhaleno více než 3000 slov dórského původu ( Dórština neboli dórský dialekt byla jedno z nářečí starořečtiny. Mluvilo se jí na Peloponésu, Krétě a Rhodu, na některých ostrovech na jihu Egejského moře, v některých pobřežních městech Malé Asie, v jižní Itálii, Sicílii, Épeiru a Makedonii). Podmínky pro život jsou i dnes pro zhruba 350 stálých obyvatel mnohem tvrdší než jinde a proto místní upínají své naděje do turistického ruchu. V okolí městečka naleznete pozůstatky větrných mlýnů a pár z nich stále plní svoji funkci. Mlýny melou mouku pro domácí chléb pečený ve společných venkovních pecích. Pokud tady dorazíte v sezóně, nemusíte mít z tohoto místa zrovna ten nejlepší pocit. Je zřejmé, že hlavní obživu si obyvatelé musí rychle vydělat během nájezdů turistů z výletních lodí a podle toho to taky vypadá. Pokud ovšem narazíte na den, kdy se sem davy výletníků nehrnou nebo zůstanete přes noc, budete z místa naprosto unešení! A to jsme i my! Krom dalšího manželského páru a možná 3 řeckých dám, jsme tady sami. Brouzdáme uličkami, kocháme se pohledy a užíváme si neskutečný klid, na který už jsme si na tomhle ostrově zvykli. Pak usedáme v malé restauraci, kde obsluhuje starší paní v místním kroji a objednáváme kávu a jejich makarounes ( něco, co trošku připomíná halušky s kozím sýrem a orestovanou cibulkou). Chtěli jsme vyzkoušet i loukoumades (smažené mini koblížky s medem, skořicí, sezamovými semínky a nasekanými ořechy), ale to paní neměla. Přinesla nám však nějaké domácí kapsy plněné povidly. Spokojení s tím, co jsme vyzkoušeli pak ještě jdeme kouknout, zda se v krámku se suvenýry nedá koupit razítko na chléb. Mají a mám obrovskou radost. To se teď bude péct domácí kváskový chléb . Když už jsme u toho kváskového chleba, tak Olympos je jím známý a Bogdan si kupuje hned celé kilo a k němu i loukomades. Na zpáteční cestě jsem si všimla terasová políčka. Kdo je obhospodařuje, jestli vůbec, když 20 km není žádný náznak civilizace? Pak na mne dopadá únava a Bogdan se mne ptá, zda se mi chce spát. Odpovídám, že ne, přece jsem se v noci tak vyspala, že další dva dny už neusnu . Sleduji cestou jak vítr vytváří z mořské vody aerosol. V popisu co je ten vítr, co tady vane, zač, stojí: "Když na začátku léta začíná od severu přes Kyklady vanout silný vítr Meltémi, který se u Kréty stáčí na východ, narazí při své cestě do Asie na Kárpathos. Hory ho stlačí a tím mu přidají na rychlosti. Dolů po svazích Kárpathu pak letí pořádný vichr." A aby jste věděli jak silně tady fouká, tak na zpáteční cestě chtěl Bogdan otevřít přední dveře a vystoupit, vítr se do nich opřel, najednou vyletěl i s dveřmi a ty jsou teď poškozené .
Dnes mne vytočit nebude problém. V podstatě jsem naštvaná už teď. Se taky není co divit, v noci jsem se nevyspala. Foukal tak silný vítr, že to vypadalo, že nás převrátí i s autem. Už dlouho jsem se tak nebála. Když se mne ráno Bogdan zeptal jak jsem se vyspala, tak jsem zaklela a prohlásila, že s větrnými ostrovy jsem nadobro skončila. A on prý :" No a co ta Kréta? " V této chvíli na ní kašlu a chci být v bezvětří - rovná se na pevnině. Mám absolutní nedostatek serotoninu, nevyrovnanou hladinu estrogenu a progesteronu, tak mu hlásím, ať se na mne ani jen blbě nepodívá, že i to stačí na totální explozi. Prý to bere na vědomí a omlouvá se za ten vítr. Po snídani vyrážíme do Olymposu, asi nejznámější vesnici na ostrově Karpathos. Jak stojí v popisu, vesnice se rozkládá na hřebenu hory ve výšce 600 metrů nad mořem. Je považována za živoucí muzeum s nádhernou architekturou místních domků. Trvalé osídlení se datuje do 7. století, kdy se do hor uchýlili obyvatelé původních pobřežních sídel před nájezdy Saracénů a pirátů . Muži museli často do války a přenechávali všechnu starost o domácnost svým ženám. Proto se Olympos nazývá “vesnicí žen” a matriarchát se tu zachoval dodnes. Odlehlá poloha vesnice ji po dlouhá staletí izolovala od zbytku ostrova. 25km dlouhý úsek drsné šotolinové cesty po okrajích hory nahradila celkem nedávno asfaltová silnice, která se stavěla 10 let, dokončená byla v roce 2009 a dnes zcela zpřístupnila tuto odlehlou vesnici. Jak bych jen cestu do Olymposu popsala? Celou dobu jedete přes opravdu divoké pohoří, jehož divokost narušuje pouze silnice. A i ta je místy obtížně průjezdná kvůli sesuvů kamení ze svahu. Dodnes se v Olymposu dodržují staré tradice více než na kterémkoliv jiném řeckém ostrově. Ženy tu chodí i ve všední den v tradičních krojích s vyšívanými sukněmi, nádhernými šátky a boty z kozí kůže. O svátcích se ještě ozdobí prastarými rodinnými šperky. Dochoval se tady místní dialekt a v něm bylo odhaleno více než 3000 slov dórského původu ( Dórština neboli dórský dialekt byla jedno z nářečí starořečtiny. Mluvilo se jí na Peloponésu, Krétě a Rhodu, na některých ostrovech na jihu Egejského moře, v některých pobřežních městech Malé Asie, v jižní Itálii, Sicílii, Épeiru a Makedonii). Podmínky pro život jsou i dnes pro zhruba 350 stálých obyvatel mnohem tvrdší než jinde a proto místní upínají své naděje do turistického ruchu. V okolí městečka naleznete pozůstatky větrných mlýnů a pár z nich stále plní svoji funkci. Mlýny melou mouku pro domácí chléb pečený ve společných venkovních pecích. Pokud tady dorazíte v sezóně, nemusíte mít z tohoto místa zrovna ten nejlepší pocit. Je zřejmé, že hlavní obživu si obyvatelé musí rychle vydělat během nájezdů turistů z výletních lodí a podle toho to taky vypadá. Pokud ovšem narazíte na den, kdy se sem davy výletníků nehrnou nebo zůstanete přes noc, budete z místa naprosto unešení! A to jsme i my! Krom dalšího manželského páru a možná 3 řeckých dám, jsme tady sami. Brouzdáme uličkami, kocháme se pohledy a užíváme si neskutečný klid, na který už jsme si na tomhle ostrově zvykli. Pak usedáme v malé restauraci, kde obsluhuje starší paní v místním kroji a objednáváme kávu a jejich makarounes ( něco, co trošku připomíná halušky s kozím sýrem a orestovanou cibulkou). Chtěli jsme vyzkoušet i loukoumades (smažené mini koblížky s medem, skořicí, sezamovými semínky a nasekanými ořechy), ale to paní neměla. Přinesla nám však nějaké domácí kapsy plněné povidly. Spokojení s tím, co jsme vyzkoušeli pak ještě jdeme kouknout, zda se v krámku se suvenýry nedá koupit razítko na chléb. Mají a mám obrovskou radost. To se teď bude péct domácí kváskový chléb . Když už jsme u toho kváskového chleba, tak Olympos je jím známý a Bogdan si kupuje hned celé kilo a k němu i loukomades. Na zpáteční cestě jsem si všimla terasová políčka. Kdo je obhospodařuje, jestli vůbec, když 20 km není žádný náznak civilizace? Pak na mne dopadá únava a Bogdan se mne ptá, zda se mi chce spát. Odpovídám, že ne, přece jsem se v noci tak vyspala, že další dva dny už neusnu . Sleduji cestou jak vítr vytváří z mořské vody aerosol. V popisu co je ten vítr, co tady vane, zač, stojí: "Když na začátku léta začíná od severu přes Kyklady vanout silný vítr Meltémi, který se u Kréty stáčí na východ, narazí při své cestě do Asie na Kárpathos. Hory ho stlačí a tím mu přidají na rychlosti. Dolů po svazích Kárpathu pak letí pořádný vichr." A aby jste věděli jak silně tady fouká, tak na zpáteční cestě chtěl Bogdan otevřít přední dveře a vystoupit, vítr se do nich opřel, najednou vyletěl i s dveřmi a ty jsou teď poškozené .
18.4.2022 - Arkasa
Ráno se mne Bogdan ptá, jak jsem se vyspala. Odpovídám, že musí počkat, až se vzbudím. Pak prohlásil, že když už jsme na tom vyhlášeném lezeckém ostrově, tak doufá, že dnes vyleze alespoň jednu cestu. A tak jdeme. Dnes je počasí jako jin k včerejším jang. Né že by vůbec nefoukalo, ale fouká o hodně, hodně méně. Včera bylo zataženo a chvíli dokonce lehce pršelo, dnes svítí sluníčko. Moře je hodně divoké, nevím, zda je to po včerejším počasí nebo je takhle rozvlněné běžně. Pohled na divoké moře je nádherný. Ale zatím u pohledu jen zůstane . Nevadí, nemůžeme chtít všechno. Postupně, hlavně, že nefouká . Než se dostaneme do sektoru, který je Bogdanův favorit, je to krásná procházka, i s lezením . Celou dobu je příjemně a jak zahneme za další skály, bum a zase fouká . No co už. Cesty tady vypadají o hodně líp než v předchozích sektorech, takže se oblékáme a jdeme na to. Bogdan vylezl jednu cestu a prý končí. Vyskočí mi oči z důlků a pak z něho vypadlo, že se mu tady také uvolnilo pár kamínků . Což o mne, oceňuji, že mne nic netrefilo do hlavy a že už budeme v teple. Vracíme se a už po par krocích a jednou skálou, simsalabim, je skoro bezvětří. Cestou zpět se dívám po zvláštních kamenech, které jsou jakoby vrostlé do země, která se vytvořila z písku a rozprášené soli. Je tak tvrdá, že kamínky nejde vytáhnou. Ale to bych nebyla já, abych pár nějak nevydolovala . Jednoho fešáka, který by klidně posloužil jako zbraň bereme i Renkovi. Jsme u auta a tady je úplná Hawaii, sluníčko a fouká jenom lehce. Juu. Odpoledne jdeme na víno a ouzo, když jsou ty Velikonoce. Jsme v té samé restauraci, kde jsme se zastavovali na kole. Bogdan objednává a slečna se nás ptá odkud jsme. Spustí na nás slovensky, prý já jsem podle přízvuku poznala, že jste naši . Tak chvíli vykládáme odkud je, jak se tady dostala a najednou tu nesedíme sami a je plná hospoda. Dovídáme se, že pravoslavné Velikonoce se tady slaví o týden později. Pak příhody, spíš místní drby- jak se tady žije, což nás hodně pobavilo. Že je tady hodně " Američanů". Tzn. hodně jich pracovalo v Americe a teď se vrátili domů, někteří tam pořád pracují a tady jezdí třeba na svátky a někteří tam pracovali, pak se vrátili na Karpatos a když jim došli peníze, tak zase odletěli do USA . Vždy mezi prací " Verča přiletěla" a něco nám sdělila. Prý je škoda, že odjíždíme, když teď už bude hezké počasí. Jo a včera bylo extrémně nehezky, dokonce kvůli počasí vrátili i letadlo zpět do Atén a ona musela vytáhnout rukavice. Ach jo, že my musíme na každé z cest zažít nějaký cyklón nebo šílenou Meltémi vichřici .
Ráno se mne Bogdan ptá, jak jsem se vyspala. Odpovídám, že musí počkat, až se vzbudím. Pak prohlásil, že když už jsme na tom vyhlášeném lezeckém ostrově, tak doufá, že dnes vyleze alespoň jednu cestu. A tak jdeme. Dnes je počasí jako jin k včerejším jang. Né že by vůbec nefoukalo, ale fouká o hodně, hodně méně. Včera bylo zataženo a chvíli dokonce lehce pršelo, dnes svítí sluníčko. Moře je hodně divoké, nevím, zda je to po včerejším počasí nebo je takhle rozvlněné běžně. Pohled na divoké moře je nádherný. Ale zatím u pohledu jen zůstane . Nevadí, nemůžeme chtít všechno. Postupně, hlavně, že nefouká . Než se dostaneme do sektoru, který je Bogdanův favorit, je to krásná procházka, i s lezením . Celou dobu je příjemně a jak zahneme za další skály, bum a zase fouká . No co už. Cesty tady vypadají o hodně líp než v předchozích sektorech, takže se oblékáme a jdeme na to. Bogdan vylezl jednu cestu a prý končí. Vyskočí mi oči z důlků a pak z něho vypadlo, že se mu tady také uvolnilo pár kamínků . Což o mne, oceňuji, že mne nic netrefilo do hlavy a že už budeme v teple. Vracíme se a už po par krocích a jednou skálou, simsalabim, je skoro bezvětří. Cestou zpět se dívám po zvláštních kamenech, které jsou jakoby vrostlé do země, která se vytvořila z písku a rozprášené soli. Je tak tvrdá, že kamínky nejde vytáhnou. Ale to bych nebyla já, abych pár nějak nevydolovala . Jednoho fešáka, který by klidně posloužil jako zbraň bereme i Renkovi. Jsme u auta a tady je úplná Hawaii, sluníčko a fouká jenom lehce. Juu. Odpoledne jdeme na víno a ouzo, když jsou ty Velikonoce. Jsme v té samé restauraci, kde jsme se zastavovali na kole. Bogdan objednává a slečna se nás ptá odkud jsme. Spustí na nás slovensky, prý já jsem podle přízvuku poznala, že jste naši . Tak chvíli vykládáme odkud je, jak se tady dostala a najednou tu nesedíme sami a je plná hospoda. Dovídáme se, že pravoslavné Velikonoce se tady slaví o týden později. Pak příhody, spíš místní drby- jak se tady žije, což nás hodně pobavilo. Že je tady hodně " Američanů". Tzn. hodně jich pracovalo v Americe a teď se vrátili domů, někteří tam pořád pracují a tady jezdí třeba na svátky a někteří tam pracovali, pak se vrátili na Karpatos a když jim došli peníze, tak zase odletěli do USA . Vždy mezi prací " Verča přiletěla" a něco nám sdělila. Prý je škoda, že odjíždíme, když teď už bude hezké počasí. Jo a včera bylo extrémně nehezky, dokonce kvůli počasí vrátili i letadlo zpět do Atén a ona musela vytáhnout rukavice. Ach jo, že my musíme na každé z cest zažít nějaký cyklón nebo šílenou Meltémi vichřici .
19.4.2022 - Karpathos
Dnes jakoby nám ostrov chtěl předvést, že není tak nehostinný, co se počasí týče. Svítí sluníčko a je úplné bezvětří, nádhera. Češu si venku vlasy a najednou jde mladá paní, tak slušně pozdravím kalimera a ona se mne ptá:" Vy ste Češi?" Takže se během 2 dnů seznamujeme s další Slovenkou, Hankou, která tady přijela na Velikonoční svátky za rodinou od manžela. Dovídáme se, že žije s manželem i 3 dětmi v Bratislavě a 10 let pracovali na Floridě, tam se její manžel narodil. Po návratu z Floridy do Bratislavy prý chtěl první zimu manžel utéct, že chce slunce a teplo . Dověděli jsme se, že všichni z Karpathosu, co pracují v Americe, tak pracují právě na Floridě a že to začalo odjezdem jednoho místního, který si ram našel práci a pak i dalšímu příbuznému a tak dále....Děláme ještě poslední fotky a loučíme se s Arkasou. Jedeme do Karpatosu (Pigadie), kterou si chceme prohlídnout, než odplujeme. Máme v plánu 8 km procházku, která je úplně dokonalá. Ruch městečka skončil po pár krocích a najednou je tady nádherné ticho, krásná příroda a neskutečný pohled na ztrácející se Pigadii a hluboko pod náma na moře nepopsatelné barvy. Po cestě míjíme pár kostelíčku, do kterých jsme šli chvíli rozjímat a promluvit se všemi co odešli nahoru . Po třech hodinách jsme zpět. Po kávě a odpočinku se jdeme ještě projít kolem moře.
Dnes jakoby nám ostrov chtěl předvést, že není tak nehostinný, co se počasí týče. Svítí sluníčko a je úplné bezvětří, nádhera. Češu si venku vlasy a najednou jde mladá paní, tak slušně pozdravím kalimera a ona se mne ptá:" Vy ste Češi?" Takže se během 2 dnů seznamujeme s další Slovenkou, Hankou, která tady přijela na Velikonoční svátky za rodinou od manžela. Dovídáme se, že žije s manželem i 3 dětmi v Bratislavě a 10 let pracovali na Floridě, tam se její manžel narodil. Po návratu z Floridy do Bratislavy prý chtěl první zimu manžel utéct, že chce slunce a teplo . Dověděli jsme se, že všichni z Karpathosu, co pracují v Americe, tak pracují právě na Floridě a že to začalo odjezdem jednoho místního, který si ram našel práci a pak i dalšímu příbuznému a tak dále....Děláme ještě poslední fotky a loučíme se s Arkasou. Jedeme do Karpatosu (Pigadie), kterou si chceme prohlídnout, než odplujeme. Máme v plánu 8 km procházku, která je úplně dokonalá. Ruch městečka skončil po pár krocích a najednou je tady nádherné ticho, krásná příroda a neskutečný pohled na ztrácející se Pigadii a hluboko pod náma na moře nepopsatelné barvy. Po cestě míjíme pár kostelíčku, do kterých jsme šli chvíli rozjímat a promluvit se všemi co odešli nahoru . Po třech hodinách jsme zpět. Po kávě a odpočinku se jdeme ještě projít kolem moře.
Kréta 20.4. - 8.5.2022
20.4.2022 - Itanos beach
Ještě včera večer nám přišel mail, že se posouvá náš odjezd o 3 hodiny. Super. Bogdan nicméně usoudil, že si raději připraví budík a dohlídne na to, aby případně neodpluli bez nás. Říkám mu, že to se určitě nestane, jedině ještě může nastat situace, že neodplují vůbec. Teď mne napadá, zda 17. (ten den, co byl ten fičák) kdy vrátili to letadlo zpět do Atén kvůli Meltémi, pluly trajekty. Ja bych tam nesedla, ani kdyby mi hodně zaplatili. Jinak, dozvěděli jsme se, že uklízet to vrácené letadlo musela být radost. Pár lidem bylo prý hooodně nevolno a jedna paní dokonce skolabovala. No nic, ráno si alespoň koupíme na trajekt svačinu a oběd v jednom. Teda Bogdan, já ještě uklidňují postel, že ji neopouštím na dlouho . Loučíme se s ostrovem těšící se zvláštní přízni Aiola, pána větru, jehož věrným služebníkem je vítr Meltémi. A jak umí sloužit, nám předvedl v plné síle. Nakonec musím uznat, že tento ostrov má svoje kouzlo, které se asi nedá popsat. Je divoký a přitom ho musíte mít rádi. Takže jedeme za dalším dobrodružstvím. Sedíme na trajektu, díváme se, zda poznáváme místa, kde jsme byli. Karpatos se nám vzdaluje a najednou jsme skoro na dosah ostrůvku. Ty brďo, cítím se jako na Titaniku a jen doufám, že kapitán to má pod kontrolou. Očima kontrolují záchranné čluny, které jsou kousek od nás. Cestou na Krétu ještě stavíme na ostrově, spíše ostrůvku Kasos. Jestli Karpatos byl v mých očích téměř pustý ostrov, tak nevím, co je tohle. Po vyjetí z přístavu Fry, moře už tak klidné není a přesně v rytmu vln se vlní i můj žaludek . Míjíme poloostrovy, které jsou součástí Kréty. Působí dojmem měsíční krajiny a pak vidím spoustu větrníku na výrobu elektřiny. Všechny se točí jako o závod . Jen doufám, že víc větrný ostrov než Karpatos už není. Blížíme se do přístavu a měsíční krajina dostala úplně jinou tvář. Jsme v Sitii a na chvíli se jdeme projít kolem moře, alespoň na chvíli rozhýbat končetiny po dlouhé plavbě. Po cestě na místo, kde dnes zůstaneme přes noc, zastavujeme ještě v Toplou Monastery. Je jedním z nejvýznamnějších krétských klášterů. Byl založen ve 14. století, ukrývá nádherné fresky a jednu z nejznámějších ikon zvanou Kristus vladař. Nynější podoba kláštera pochází z roku 1718. Teď už jedeme až do cíle, na Itanos beach. Jsme u krásné zátoky s kouzelnou pláží pod archeologickými vykopávkami antického města. Stihneme ještě krátkou procházku.
Ještě včera večer nám přišel mail, že se posouvá náš odjezd o 3 hodiny. Super. Bogdan nicméně usoudil, že si raději připraví budík a dohlídne na to, aby případně neodpluli bez nás. Říkám mu, že to se určitě nestane, jedině ještě může nastat situace, že neodplují vůbec. Teď mne napadá, zda 17. (ten den, co byl ten fičák) kdy vrátili to letadlo zpět do Atén kvůli Meltémi, pluly trajekty. Ja bych tam nesedla, ani kdyby mi hodně zaplatili. Jinak, dozvěděli jsme se, že uklízet to vrácené letadlo musela být radost. Pár lidem bylo prý hooodně nevolno a jedna paní dokonce skolabovala. No nic, ráno si alespoň koupíme na trajekt svačinu a oběd v jednom. Teda Bogdan, já ještě uklidňují postel, že ji neopouštím na dlouho . Loučíme se s ostrovem těšící se zvláštní přízni Aiola, pána větru, jehož věrným služebníkem je vítr Meltémi. A jak umí sloužit, nám předvedl v plné síle. Nakonec musím uznat, že tento ostrov má svoje kouzlo, které se asi nedá popsat. Je divoký a přitom ho musíte mít rádi. Takže jedeme za dalším dobrodružstvím. Sedíme na trajektu, díváme se, zda poznáváme místa, kde jsme byli. Karpatos se nám vzdaluje a najednou jsme skoro na dosah ostrůvku. Ty brďo, cítím se jako na Titaniku a jen doufám, že kapitán to má pod kontrolou. Očima kontrolují záchranné čluny, které jsou kousek od nás. Cestou na Krétu ještě stavíme na ostrově, spíše ostrůvku Kasos. Jestli Karpatos byl v mých očích téměř pustý ostrov, tak nevím, co je tohle. Po vyjetí z přístavu Fry, moře už tak klidné není a přesně v rytmu vln se vlní i můj žaludek . Míjíme poloostrovy, které jsou součástí Kréty. Působí dojmem měsíční krajiny a pak vidím spoustu větrníku na výrobu elektřiny. Všechny se točí jako o závod . Jen doufám, že víc větrný ostrov než Karpatos už není. Blížíme se do přístavu a měsíční krajina dostala úplně jinou tvář. Jsme v Sitii a na chvíli se jdeme projít kolem moře, alespoň na chvíli rozhýbat končetiny po dlouhé plavbě. Po cestě na místo, kde dnes zůstaneme přes noc, zastavujeme ještě v Toplou Monastery. Je jedním z nejvýznamnějších krétských klášterů. Byl založen ve 14. století, ukrývá nádherné fresky a jednu z nejznámějších ikon zvanou Kristus vladař. Nynější podoba kláštera pochází z roku 1718. Teď už jedeme až do cíle, na Itanos beach. Jsme u krásné zátoky s kouzelnou pláží pod archeologickými vykopávkami antického města. Stihneme ještě krátkou procházku.
21.4.2022 - Vai Beach
Ráno se posouváme kousíček dál a to na „palmovou“ pláž Vai. Ta se stala jedním ze symbolů ostrova Kréta. Lemuje ji rozlehlý palmový háj. Větší část datlových palem je oplocena, slouží jako vědecká laboratoř, ale palmy u pobřeží jsou přístupné. Tento přírodní palmový les údajně existoval již ve starověku. Po snídani jedeme na chvíli na kolo. Ujeli jsme 9 km a jsme v cíli . Usedáme na frappe a pozorujeme dění kolem. Dalo by se říct, že jsme se po měsíci naladili na jižanský rytmus života. Prostě siga, siga. Na zpáteční cestě jsem si všimla že u cesty je směrovka k banánové plantáži. Pak se mi vynořil v hlavě obrázek, jak jsme ráno přijížděli a u hlavní silnice jsem si všimla stánek s nápisem banány. Bohužel, banány nejsou. Odpoledne si jdeme lehnout na pláž. Relax je to parádní. Trošku mi sice vadí, že jsem si nevzala bundu, nebo něco na přikrytí, ale jinak . Bogdan si to ovšem užíval náramně. Když se tak dívám kolem, tak Bogdan je takový místní endemit. Všichni další jsou oblečení, někteří dokonce daleko víc než já. Před odjezdem se ještě jdeme podívat na skalnatý výběžek nad pláží, kde je ve výšce cca 25m vyhlídka. Je krásné vidět zátoku z ptačí perspektivy. Je to krása
Ráno se posouváme kousíček dál a to na „palmovou“ pláž Vai. Ta se stala jedním ze symbolů ostrova Kréta. Lemuje ji rozlehlý palmový háj. Větší část datlových palem je oplocena, slouží jako vědecká laboratoř, ale palmy u pobřeží jsou přístupné. Tento přírodní palmový les údajně existoval již ve starověku. Po snídani jedeme na chvíli na kolo. Ujeli jsme 9 km a jsme v cíli . Usedáme na frappe a pozorujeme dění kolem. Dalo by se říct, že jsme se po měsíci naladili na jižanský rytmus života. Prostě siga, siga. Na zpáteční cestě jsem si všimla že u cesty je směrovka k banánové plantáži. Pak se mi vynořil v hlavě obrázek, jak jsme ráno přijížděli a u hlavní silnice jsem si všimla stánek s nápisem banány. Bohužel, banány nejsou. Odpoledne si jdeme lehnout na pláž. Relax je to parádní. Trošku mi sice vadí, že jsem si nevzala bundu, nebo něco na přikrytí, ale jinak . Bogdan si to ovšem užíval náramně. Když se tak dívám kolem, tak Bogdan je takový místní endemit. Všichni další jsou oblečení, někteří dokonce daleko víc než já. Před odjezdem se ještě jdeme podívat na skalnatý výběžek nad pláží, kde je ve výšce cca 25m vyhlídka. Je krásné vidět zátoku z ptačí perspektivy. Je to krása
22.4.2022 - Agios Nicolaos
Ráno se budíme a takové překvapení, fouká! A že fouká celkem dost, jízdu na kole vzdáváme a jedeme do Agios Nikolaos. Jenomže jedeme a po chvíli to vypadá, že se vítr umoudřil. Takže odvoláme co jsme odvolali, zaparkujeme auto, vracíme se k plánu A, čili jedeme na kola. No to jsou zase výhledy! Ty zátoky, to moře, všechno kolem kvete, všechno kolem voní! Ještě že nemáme tu alergii . A jsme v cíli, v Agios u jezera Voulismeni. Původně bylo jezero sladkovodní lagunou, ovšem od roku 1870 je propojeno s mořem 61 metrů dlouhým a 12 metrů širokým kanálem a hloubka jezera činí asi 60 metrů. Legenda praví, že se v něm koupala sama bohyně Athéna a do nedávna také lidé věřili, že je bezedné. V 19. století jej dal turecký paša propojit s mořem a tím nenávratně změnil sladké jezero na slané. S úplně, ale úplně prázdným bříškem zastavujeme na gyros, domácí chipsy a zeleninu. Takto posilnění nasedáme na kola a vracíme se k autu. Chvíli jedeme a chvíli trénujeme na rotopedu . Už se vám někdy stalo, že jedete z kopce a musíte šlapat do pedálů ? Nám dnes. Foukalo tak, že z kopce jsem šlapala na nejlehčí převod a měla pocit, že stojím v místě. Smála jsem se tomu, jako koza . Jsme v autě a že toho větru ještě nemáme dost, tak jdeme na pláž a poryvy větru nám dělají pískový peeling celého těla . Večer jsem hledala nějaké informace o Krétě a narazila jsem na super články, které mne fakt pobavily . Máme o zábavu postaráno. Výběr z toho nej:
Na Krétě se udává prakticky nulová kriminalita. Asi to bude tím, že se kriminální živly stahují na pevninu, neboť na Krétě není kam zdrhnout.
V posledních desetiletích tečou do Řecka obrovským způsobem prachy z EU. Ty jsou vidět dost často. Každý evropský projekt má svou velkou modrou ceduli, na které je jasně napsáno, na co přesně dala Evropa peníze. Naštěstí je to tam napsáno jenom řecky, asi aby cizinci tolik neprskali, na jaké kraviny peníze tečou.
Slovo chaos pochází z řečtiny. Na Krétě poznáte, že to není náhoda
I když je kriminalita zde téměř nulová ( platí o místních, cizinci se občas snaží), tak se prý na plážích pohybují jakési hlídky, které se specializují na hlídání věcí. Tváří se jako běžní návštěvníci pláže, pinkají si balonem na břehu, ale přitom pozorují veškeré dění na pláži. Pokud odhalí nějakého lapku, vůbec se s ním nepářou. Napřed ho „zmydlí“, teprve pak volají policii.
Ráno se budíme a takové překvapení, fouká! A že fouká celkem dost, jízdu na kole vzdáváme a jedeme do Agios Nikolaos. Jenomže jedeme a po chvíli to vypadá, že se vítr umoudřil. Takže odvoláme co jsme odvolali, zaparkujeme auto, vracíme se k plánu A, čili jedeme na kola. No to jsou zase výhledy! Ty zátoky, to moře, všechno kolem kvete, všechno kolem voní! Ještě že nemáme tu alergii . A jsme v cíli, v Agios u jezera Voulismeni. Původně bylo jezero sladkovodní lagunou, ovšem od roku 1870 je propojeno s mořem 61 metrů dlouhým a 12 metrů širokým kanálem a hloubka jezera činí asi 60 metrů. Legenda praví, že se v něm koupala sama bohyně Athéna a do nedávna také lidé věřili, že je bezedné. V 19. století jej dal turecký paša propojit s mořem a tím nenávratně změnil sladké jezero na slané. S úplně, ale úplně prázdným bříškem zastavujeme na gyros, domácí chipsy a zeleninu. Takto posilnění nasedáme na kola a vracíme se k autu. Chvíli jedeme a chvíli trénujeme na rotopedu . Už se vám někdy stalo, že jedete z kopce a musíte šlapat do pedálů ? Nám dnes. Foukalo tak, že z kopce jsem šlapala na nejlehčí převod a měla pocit, že stojím v místě. Smála jsem se tomu, jako koza . Jsme v autě a že toho větru ještě nemáme dost, tak jdeme na pláž a poryvy větru nám dělají pískový peeling celého těla . Večer jsem hledala nějaké informace o Krétě a narazila jsem na super články, které mne fakt pobavily . Máme o zábavu postaráno. Výběr z toho nej:
Na Krétě se udává prakticky nulová kriminalita. Asi to bude tím, že se kriminální živly stahují na pevninu, neboť na Krétě není kam zdrhnout.
V posledních desetiletích tečou do Řecka obrovským způsobem prachy z EU. Ty jsou vidět dost často. Každý evropský projekt má svou velkou modrou ceduli, na které je jasně napsáno, na co přesně dala Evropa peníze. Naštěstí je to tam napsáno jenom řecky, asi aby cizinci tolik neprskali, na jaké kraviny peníze tečou.
Slovo chaos pochází z řečtiny. Na Krétě poznáte, že to není náhoda
I když je kriminalita zde téměř nulová ( platí o místních, cizinci se občas snaží), tak se prý na plážích pohybují jakési hlídky, které se specializují na hlídání věcí. Tváří se jako běžní návštěvníci pláže, pinkají si balonem na břehu, ale přitom pozorují veškeré dění na pláži. Pokud odhalí nějakého lapku, vůbec se s ním nepářou. Napřed ho „zmydlí“, teprve pak volají policii.
23.4.2022 - Kritsa, Dikteon Andro, Havgas gorge
Ráno vyrážíme do Kritsy, o které jsem se včera večer někde dočetla, že je to malebná vesnička, proslavená zejména místním byzantským kostelem a tradiční výrobou krajek, koberců a ubrusů. Prý si zde můžeme vychutnat tradiční atmosféru řeckého venkova a je překrásnou ukázkou tradiční krétské architektury. Jeho malé bílé domky se choulí jeden k druhému a vytvářejí tak spleť křivolakých uliček a romantických zákoutí.
V některých popisech dokonce stojí, že se jedná o nejkrásnější horskou vesničku Kréty. Už z daleka mám tušení, že to nebude naplňovat mé očekávání a že tady někdo kecal . I tak bylo. U vstupu do vesnice vidím auto s nápisem Safari greek a je mi jasné, že jsem naletěla. Vesnička byla vesnice celkem hodně turisticky profláknutá a ani náznak původního rázu, o kterém se všude psalo. Jsem zklamána. Hlavně, že jsem už na pár diskusních fórech četla, nevěřte všemu. Jak říká náš kamarád, papír snese všechno. Nevadí, pokračujeme dál. Čeká nás pár kilometrů zatáček a stoupání, nesčetné olivové háje. A mnoho původních větrných mlýnů. Kdysi jich tady bylo přes 20 tisíc. Dnes jsou z větší části bílé a ve větru se točící plachty nahrazeny modernějšími prostředky. Protože můj žaludek opět protestuje, dáme mu chvíli čas na restart a zastavujeme na kávu, v nádherném místě, s výhledem na náhorní plošinu Lassithi. Je rozhodnuto, že dnes odsud neodjedeme. Chvíli tady sedíme, popíjíme kávu, pak si dáme ještě zmrzlinu a jedeme ještě kousek dál, do vesnice Psychro. Najednou nás vítá tabule, kde je napsáno:" Vítejte v rodišti Zeusa a počátku lidstva." No vida. Jdeme se podívat do jeskyně ( na Krétě je jich okolo 3 400, fíha), kde měla dle antického mýtu bohyně Rheia ukrýt svého čerstvě narozeného syna, Zeusa, před manželem Kronem, bohem času (Římané ho později uctívali jako Saturna). On totiž hltal narozená božská děťátka, protože se bál, že by ho mohla připravit o jeho moc. Do jeskyně jdu s tím, že jde jenom o díru za 6 euro ( popis jednoho sklamaného turisty). Říkám si, OK, díra, ale měl se tady narodit Bůh nebe, takže to nemůžeme vynechat. Tady jsem byla překvapená a to příjemně. Jasně, že tato jeskyně je neporovnatelná s Demanovskou nebo Macochou, ale obyčejná díra to rozhodně není. Vycházíme z podzemí plného mystiky do reálného světa a pokračujeme dál v cestě. Sjíždíme zpět do Lassithi a vydáváme se ještě na trek do Havgas gorge. Po více než hodině jsme na místě a díváme se na vodopád, který teče kolem velké kamenné koule. Tady se koupou nymfy, čehož důkazem je fotka, na které jsem prý já . Vracíme se zpět k autu, jedeme kousíček dál k restauraci, kterou jsme viděli cestou ke kaňonu. Objednáváme ouzo a víno. Ouzo je asi domácí, má rozhodně hodně grádů a moje víno mi taky přijde fortifikované. Na večer do auta ještě kupujeme víno Retsina. Paní majitelka nám říká, že je to tradiční řecké víno a něco čemu nerozumíme. Tak hledáme informace, co že to je za víno. Takže, Retsina je typ vína, které se v Řecku vyrábí již 3500 let a stejně jako mnoho dalších věcí, které dnes užíváme, bylo objeveno náhodou. Borovicová pryskyřice používaná k utěsnění vinných nádob pronikla do vína a ovlivnila jeho chuť. Je to opravdu hodně zvláštní víno. Ta chuť pryskyřice je tam cítit hodně. Nám chutná. Na zdraví všem řeckým bohům, díky kterým máme co vidět a na zdraví nás všech.
Ráno vyrážíme do Kritsy, o které jsem se včera večer někde dočetla, že je to malebná vesnička, proslavená zejména místním byzantským kostelem a tradiční výrobou krajek, koberců a ubrusů. Prý si zde můžeme vychutnat tradiční atmosféru řeckého venkova a je překrásnou ukázkou tradiční krétské architektury. Jeho malé bílé domky se choulí jeden k druhému a vytvářejí tak spleť křivolakých uliček a romantických zákoutí.
V některých popisech dokonce stojí, že se jedná o nejkrásnější horskou vesničku Kréty. Už z daleka mám tušení, že to nebude naplňovat mé očekávání a že tady někdo kecal . I tak bylo. U vstupu do vesnice vidím auto s nápisem Safari greek a je mi jasné, že jsem naletěla. Vesnička byla vesnice celkem hodně turisticky profláknutá a ani náznak původního rázu, o kterém se všude psalo. Jsem zklamána. Hlavně, že jsem už na pár diskusních fórech četla, nevěřte všemu. Jak říká náš kamarád, papír snese všechno. Nevadí, pokračujeme dál. Čeká nás pár kilometrů zatáček a stoupání, nesčetné olivové háje. A mnoho původních větrných mlýnů. Kdysi jich tady bylo přes 20 tisíc. Dnes jsou z větší části bílé a ve větru se točící plachty nahrazeny modernějšími prostředky. Protože můj žaludek opět protestuje, dáme mu chvíli čas na restart a zastavujeme na kávu, v nádherném místě, s výhledem na náhorní plošinu Lassithi. Je rozhodnuto, že dnes odsud neodjedeme. Chvíli tady sedíme, popíjíme kávu, pak si dáme ještě zmrzlinu a jedeme ještě kousek dál, do vesnice Psychro. Najednou nás vítá tabule, kde je napsáno:" Vítejte v rodišti Zeusa a počátku lidstva." No vida. Jdeme se podívat do jeskyně ( na Krétě je jich okolo 3 400, fíha), kde měla dle antického mýtu bohyně Rheia ukrýt svého čerstvě narozeného syna, Zeusa, před manželem Kronem, bohem času (Římané ho později uctívali jako Saturna). On totiž hltal narozená božská děťátka, protože se bál, že by ho mohla připravit o jeho moc. Do jeskyně jdu s tím, že jde jenom o díru za 6 euro ( popis jednoho sklamaného turisty). Říkám si, OK, díra, ale měl se tady narodit Bůh nebe, takže to nemůžeme vynechat. Tady jsem byla překvapená a to příjemně. Jasně, že tato jeskyně je neporovnatelná s Demanovskou nebo Macochou, ale obyčejná díra to rozhodně není. Vycházíme z podzemí plného mystiky do reálného světa a pokračujeme dál v cestě. Sjíždíme zpět do Lassithi a vydáváme se ještě na trek do Havgas gorge. Po více než hodině jsme na místě a díváme se na vodopád, který teče kolem velké kamenné koule. Tady se koupou nymfy, čehož důkazem je fotka, na které jsem prý já . Vracíme se zpět k autu, jedeme kousíček dál k restauraci, kterou jsme viděli cestou ke kaňonu. Objednáváme ouzo a víno. Ouzo je asi domácí, má rozhodně hodně grádů a moje víno mi taky přijde fortifikované. Na večer do auta ještě kupujeme víno Retsina. Paní majitelka nám říká, že je to tradiční řecké víno a něco čemu nerozumíme. Tak hledáme informace, co že to je za víno. Takže, Retsina je typ vína, které se v Řecku vyrábí již 3500 let a stejně jako mnoho dalších věcí, které dnes užíváme, bylo objeveno náhodou. Borovicová pryskyřice používaná k utěsnění vinných nádob pronikla do vína a ovlivnila jeho chuť. Je to opravdu hodně zvláštní víno. Ta chuť pryskyřice je tam cítit hodně. Nám chutná. Na zdraví všem řeckým bohům, díky kterým máme co vidět a na zdraví nás všech.
24.4.2022 - Lassithi plateau
Včera na treku, když jsem tak uvažovala o všem možném, mne napadlo, že jsem v podstatě ještě nezažila pravoslavné Velikonoce. Dnes jsem je měla zažít prvně. A že jsem raději nedržela své myšlenkové pochody ve vzduchoprázdnu, kde normálně můj mozek je. Seznámení s tímto významným dnem přišlo záhy. O půlnoci se spustila salva dělobuchů a mohutné vyzvánění zvonů. Vzhledem k tomu, že jsem skončila psát zápisky kolem půl dvanácté, prvně mi vyskočili oči i se zavřenými víčky protože chudáci neměly čas se otevřít, teprve pak jsem se probudila. Teprve teď jsem pochopila o co se jedná. Řekla jsem si klid. Vždyť jsi z katolické rodiny, jsi jenom v lehkém spánkovém deficitu (druhá noc nevyspání nebo kolikátá vůbec když tady se pořád něco děje , třeba fouká). Pak začalo modlení. Jenomže, tady se nemodlí, ale zpívá. Pane se slituj, ten jeden pop zpíval jako kůzle, které včera mečelo za mámou, když se oddělilo od stáda. V půl druhé mne osvítilo a strčila jsem si sluchátka do uší a pustila hudbu. Zabralo to . Ráno se Bogdan budí v dobré náladě, prý jak jsem se vyspala. Pomyslela jsem si, že to nebudu komentovat a pak mne napadlo, že už jsem vlastně dlouho nebyla na půlnoční a to byla zcela jistě pomsta mojí milované mámy . Ona má totiž smysl pro humor evidentně i v nebi . Ráno se vybíráme na kolo, ale ať děláme, co děláme vždy z auta vycházíme plus mínus kolem 11. Dnes prý Bogdan naplánoval cyklo trasu pro důchodce . Včera, když jsme seděli v kavárně na kávě před dojezdem do jeskyně Dikteon Andro a dívali se na Lasithi plato, prohlásil, že tu bude krásná projížďka na kole. Konečně jedeme a hned u restaurace, kde jsme včera poseděli, vidíme kostel. Teď je jasné proč jsem slyšela každé slovo. Jedeme celou dobu kolem obdělaných políček, rozkvetlých ovocných stromů, meandrů a jako bonus se díváme na zasněžené hory. Projeli jsme pár vesniček, v jedné zastavujeme na občerstvení. Obsluhuje nás strařičká paní a zhrbená záda dají tušit, že její život nebyl jednoduchý. Kávu, vodu a pivo přinesla na starém hliníkovém tácu, nemohla jsem od něho oči odtrhnout. Kdo by si nepamatoval hliníkový příbor . Paní neměla žádnou laskominku, ale nabídla nám řecky mazanec, který se peče na Velikonoce. Bogdan po ochutnání poznamenal, cítím tam ouzo . Byl to anýz . V restauraci sedí jenom místní, kteří se nás hned vyptávají, odkud jsme, kde tady bydlíme, co všechno už jsme viděli a tak dále. Komunikuje s námi jedna starší paní, která to tlumočí paní, která nás obsluhuje a jejímu manželovi i pánovi, který tady sedí a popíjí kávu. Ten se v zápětí zapojuje také do diskuse, říká nám, že je mu 80 let a studoval v Paříži. Na Krétě žije 49 let. Zajímá se a píše o orchidejích. Ihned vytahuje 2 knížky, které napsal a říká nám, že na Krétě roste 10 endemických orchideí. Stačí zajet jenom kousek z turistického centra dění a máte možnost vidět a poznat úplně jiný svět. Daleko zajímavější. Z knížky jsme okoukali část jeho jména a Bogdan po návratu do auta, dohledal celé jméno. Zjistili jsme, že napsal opravdu velkou hromadu knih, některé byly přeloženy i do angličtiny, němčiny a francouzštiny. Jmenuje se Antonis Alibertis. Po krátkém odpočinku, jedeme do Knossosu. I když sme ověřovali, zda je otevřeno, tak nebylo. Vrátíme se tady na zpáteční cestě, tuhle zajímavost rozhodně nevynecháme. Co teď? Takže náhradní plán, který se moc hodí je, že jdeme vyprát. Kousek dál je totiž v mapách označená prádelna. Ale ani tento plán nevyšel, tak jedeme do Agia Pelagia, kde máme naplánováno zůstat další 1-2 dny.
Včera na treku, když jsem tak uvažovala o všem možném, mne napadlo, že jsem v podstatě ještě nezažila pravoslavné Velikonoce. Dnes jsem je měla zažít prvně. A že jsem raději nedržela své myšlenkové pochody ve vzduchoprázdnu, kde normálně můj mozek je. Seznámení s tímto významným dnem přišlo záhy. O půlnoci se spustila salva dělobuchů a mohutné vyzvánění zvonů. Vzhledem k tomu, že jsem skončila psát zápisky kolem půl dvanácté, prvně mi vyskočili oči i se zavřenými víčky protože chudáci neměly čas se otevřít, teprve pak jsem se probudila. Teprve teď jsem pochopila o co se jedná. Řekla jsem si klid. Vždyť jsi z katolické rodiny, jsi jenom v lehkém spánkovém deficitu (druhá noc nevyspání nebo kolikátá vůbec když tady se pořád něco děje , třeba fouká). Pak začalo modlení. Jenomže, tady se nemodlí, ale zpívá. Pane se slituj, ten jeden pop zpíval jako kůzle, které včera mečelo za mámou, když se oddělilo od stáda. V půl druhé mne osvítilo a strčila jsem si sluchátka do uší a pustila hudbu. Zabralo to . Ráno se Bogdan budí v dobré náladě, prý jak jsem se vyspala. Pomyslela jsem si, že to nebudu komentovat a pak mne napadlo, že už jsem vlastně dlouho nebyla na půlnoční a to byla zcela jistě pomsta mojí milované mámy . Ona má totiž smysl pro humor evidentně i v nebi . Ráno se vybíráme na kolo, ale ať děláme, co děláme vždy z auta vycházíme plus mínus kolem 11. Dnes prý Bogdan naplánoval cyklo trasu pro důchodce . Včera, když jsme seděli v kavárně na kávě před dojezdem do jeskyně Dikteon Andro a dívali se na Lasithi plato, prohlásil, že tu bude krásná projížďka na kole. Konečně jedeme a hned u restaurace, kde jsme včera poseděli, vidíme kostel. Teď je jasné proč jsem slyšela každé slovo. Jedeme celou dobu kolem obdělaných políček, rozkvetlých ovocných stromů, meandrů a jako bonus se díváme na zasněžené hory. Projeli jsme pár vesniček, v jedné zastavujeme na občerstvení. Obsluhuje nás strařičká paní a zhrbená záda dají tušit, že její život nebyl jednoduchý. Kávu, vodu a pivo přinesla na starém hliníkovém tácu, nemohla jsem od něho oči odtrhnout. Kdo by si nepamatoval hliníkový příbor . Paní neměla žádnou laskominku, ale nabídla nám řecky mazanec, který se peče na Velikonoce. Bogdan po ochutnání poznamenal, cítím tam ouzo . Byl to anýz . V restauraci sedí jenom místní, kteří se nás hned vyptávají, odkud jsme, kde tady bydlíme, co všechno už jsme viděli a tak dále. Komunikuje s námi jedna starší paní, která to tlumočí paní, která nás obsluhuje a jejímu manželovi i pánovi, který tady sedí a popíjí kávu. Ten se v zápětí zapojuje také do diskuse, říká nám, že je mu 80 let a studoval v Paříži. Na Krétě žije 49 let. Zajímá se a píše o orchidejích. Ihned vytahuje 2 knížky, které napsal a říká nám, že na Krétě roste 10 endemických orchideí. Stačí zajet jenom kousek z turistického centra dění a máte možnost vidět a poznat úplně jiný svět. Daleko zajímavější. Z knížky jsme okoukali část jeho jména a Bogdan po návratu do auta, dohledal celé jméno. Zjistili jsme, že napsal opravdu velkou hromadu knih, některé byly přeloženy i do angličtiny, němčiny a francouzštiny. Jmenuje se Antonis Alibertis. Po krátkém odpočinku, jedeme do Knossosu. I když sme ověřovali, zda je otevřeno, tak nebylo. Vrátíme se tady na zpáteční cestě, tuhle zajímavost rozhodně nevynecháme. Co teď? Takže náhradní plán, který se moc hodí je, že jdeme vyprát. Kousek dál je totiž v mapách označená prádelna. Ale ani tento plán nevyšel, tak jedeme do Agia Pelagia, kde máme naplánováno zůstat další 1-2 dny.
25.4.2022 - Agia Pelagia
Dnes v noci se už Řekové nemodlili. Pro změnu slavili Velikonoce střílením a zpěvem. Prostě v noci tady byla pořádná fiesta. Kdyby nás ukradli i s autem, tak můj ochránce o tom ani neví. Použít taktiku (sluchátka do uší s hudbou) z předešlé noci nejde. Hluk je tak velký, že bych musela pustit hudbu naplno a to by mi praskly bubínky. Vůbec netuším v kolik jsem usnula, v každém případě ráno už mám z nevyspání pořádný moták . Dnes máme naštěstí rest day. Hned jak rozhýbu své mladé kosti, jdeme na lehkou procházku kolem pláže a pak k nějakému kostelíčku. Je tady nádherně a jako bonus je dnes slunečno a nefouká. Dojdeme na konec pláže, kde je malinka kaplička, do které by se nevlezl skoro žádný americký turista. Pokračujeme ještě kousek na útes, kde se kocháme pohledem na krásnou zátoku s malou pláži, která je součástí resortu. Pak jdeme hledat onen krásný kostelíček. Mapy ukazují kolem moře, co je blbost, protože jsme tam šli a nedošli. Náhradní cesta je přes onen resort. Bogdan zavelel ať se tvářím, že jsme na honeymoon a jdeme. Chodíme tu jako na exkurzi v nějaké botanické zahradě, než dorazíme na místo, kde má být turistický chodníček, ale ten tu není. Vracíme se zpět a pak nám došlo, že onen krásný kostelíček je možná ona kaplička, do které jsem už nakoukla. Nevadí, jdeme na juice a pivo a pak si lehnout na pláž. Juu, to je dnes ale bezva. Bogdan jde do moře, protože se dočetl, že "tady je to teplý", jelikož, táhle zátoka je chráněná a téměř tu nefouká a je tu mělké moře, které se rychle nahřeje. A já mám prý rozhodně udělat to samo, ať mne to pak nemrzí. Odpovídám, že teď se rozhodně natáhnu a pak uvidím. Ovečky jsem teda počítat rozhodně nemusela . Když po chvilce procitnu, tak mi můj milovaný manžel řekl, cituji:"
"Vali, ty i v tom pokročilém věku vypadáš fakt dobře. Jak ležíš na těch zádech, tak ty špeky se tak nějak roztečou, fakt dobré." Haló . To je ale romantik . Ještě že znám Bogdanův anglický humor . Myslím, že tohle překonalo i hlášku:" Všimla sis, že tu na té pláži jsou kromě nás jen sami zamilovaní? " A pak památnou větu z toskánské Volpaie:" Ty uvaříš, já se najím." . S ním se fakt nenudím . Dnes je konečně teplo, takže si jdu namočit nohy a pak uvidím, zda i stehýnka . Nakonec jsem asi na minutu do moře vlezla celá. Odpoledne pokračujeme v cestě dál, do Agia Pelagia. Jsme u monastýru, který máme v plánu zítra navštívit. Chystám jídlo a Bogdan asi po hodině zvedne oči od mobilu, podívá se na stůl a prý:" Ty už piješ?" Ptám se ho, jestli si také ráčil všimnout že i vařím. Celkem ho to pobavilo . No jo, každý den honeymoon
Dnes v noci se už Řekové nemodlili. Pro změnu slavili Velikonoce střílením a zpěvem. Prostě v noci tady byla pořádná fiesta. Kdyby nás ukradli i s autem, tak můj ochránce o tom ani neví. Použít taktiku (sluchátka do uší s hudbou) z předešlé noci nejde. Hluk je tak velký, že bych musela pustit hudbu naplno a to by mi praskly bubínky. Vůbec netuším v kolik jsem usnula, v každém případě ráno už mám z nevyspání pořádný moták . Dnes máme naštěstí rest day. Hned jak rozhýbu své mladé kosti, jdeme na lehkou procházku kolem pláže a pak k nějakému kostelíčku. Je tady nádherně a jako bonus je dnes slunečno a nefouká. Dojdeme na konec pláže, kde je malinka kaplička, do které by se nevlezl skoro žádný americký turista. Pokračujeme ještě kousek na útes, kde se kocháme pohledem na krásnou zátoku s malou pláži, která je součástí resortu. Pak jdeme hledat onen krásný kostelíček. Mapy ukazují kolem moře, co je blbost, protože jsme tam šli a nedošli. Náhradní cesta je přes onen resort. Bogdan zavelel ať se tvářím, že jsme na honeymoon a jdeme. Chodíme tu jako na exkurzi v nějaké botanické zahradě, než dorazíme na místo, kde má být turistický chodníček, ale ten tu není. Vracíme se zpět a pak nám došlo, že onen krásný kostelíček je možná ona kaplička, do které jsem už nakoukla. Nevadí, jdeme na juice a pivo a pak si lehnout na pláž. Juu, to je dnes ale bezva. Bogdan jde do moře, protože se dočetl, že "tady je to teplý", jelikož, táhle zátoka je chráněná a téměř tu nefouká a je tu mělké moře, které se rychle nahřeje. A já mám prý rozhodně udělat to samo, ať mne to pak nemrzí. Odpovídám, že teď se rozhodně natáhnu a pak uvidím. Ovečky jsem teda počítat rozhodně nemusela . Když po chvilce procitnu, tak mi můj milovaný manžel řekl, cituji:"
"Vali, ty i v tom pokročilém věku vypadáš fakt dobře. Jak ležíš na těch zádech, tak ty špeky se tak nějak roztečou, fakt dobré." Haló . To je ale romantik . Ještě že znám Bogdanův anglický humor . Myslím, že tohle překonalo i hlášku:" Všimla sis, že tu na té pláži jsou kromě nás jen sami zamilovaní? " A pak památnou větu z toskánské Volpaie:" Ty uvaříš, já se najím." . S ním se fakt nenudím . Dnes je konečně teplo, takže si jdu namočit nohy a pak uvidím, zda i stehýnka . Nakonec jsem asi na minutu do moře vlezla celá. Odpoledne pokračujeme v cestě dál, do Agia Pelagia. Jsme u monastýru, který máme v plánu zítra navštívit. Chystám jídlo a Bogdan asi po hodině zvedne oči od mobilu, podívá se na stůl a prý:" Ty už piješ?" Ptám se ho, jestli si také ráčil všimnout že i vařím. Celkem ho to pobavilo . No jo, každý den honeymoon
26.4.2022 - Arkadi Monastery
Dnes v noci neprobíhala ani motlitba, ani fiesta, ani nefoukalo, dnes byl sraz pošahaných motorkářů. Ve dvě v noci jsem vyskočila ze spánku, pro kravál, který jsem neuměla detekovat. Prvně jsem si myslela, že slyším motorovou pilu. Sedím na posteli a poslouchám nějaké hlasy z venku. Lezu z postele, dívám se přes okno a u kláštera rozhazuje rukama nějaká podivná osoba v černém, tříska si rukou po přilbě, něco vykřikuje a rozhodně se nemodlí. Pak najednou někdo naproti nám nastartoval motorku a svítil na nás. Takže to nebyla pila, ale motorka, s kterou tady jezdili. Co zas je tohle za noční kulturní program? Borec chvíli blikal dálkovými světly a pak popojel k vykřikujícímu kamarádovi. Teď se konečně probudil i Bogdan, prý jestli jsem v pořádku. Tak mu říkám o jaký program přišel a co tady už dobrých 15 minut pozoruji. Konečně leze dolů a jde mně zachránit . Chvíli kouká a po dalších zhruba 5 minutách kluci ukončili nácvik divadelního představení a odjeli. Bogdan prohlásil, že už je to OK a okamžitě usnul. Já ještě chvíli hlídám Bogdana, aby byl v bezpečí a konečně usínám. Ráno vstávám a přijíždí auto, které má evidentně v plánu to co my, návštěvu kláštera. To Bogdana celkem naštvalo, protože nebudeme mít klášter pro sebe a fotky už možná nebudou bez cizích lidí. Říkám, tak pojďme, oni se ještě fotí, to stihneme, jenom se obuji a můžeme vyrazit. Hned na to přijíždí autobus s turisty . Klášter Arkadi pochází z konce tzv. benátského období (dokončen v roku 1587). Je jedním z nejznámějších na Krétě. Je to klášter s příběhem, bohužel smutným. Proslavil se bojem proti Turkům. V listopadu roku 1866 osmanská armáda obléhala klášter, ve kterém se zabarikádovalo zhruba 700 žen a dětí, 280 krétských válečníků a 45 mnichů. Obléhaní obyvatelé kláštera ale nebyli dostatečně vyzbrojeni a nemohli dlouho tlakům tureckých nemilosrdných bojovníků odolávat. Když vojáci zabili zdejšího opata, nechali krétští bojovníci vniknout tureckou armádu dovnitř pevnosti a pod vedením krétského válečníka jménem Costas Yiamboudakis zapálili sklad se střelným prachem. Následkem výbuchu padli nejen obléhaní krétští obyvatelé, ale také tisíce osmanských útočníků. Pro krétské dějiny se jedná o jednu z nejtragičtějších událostí. Arkadi se stal symbolem hrdinství a odporu proti turecké okupaci. Organizace UNESCO označila klášter za evropský památník svobody. Klášter byl rekonstruován počátkem dvacátého století, kromě skladu střelného prachu, ten nechali tak, jak byl, s chybějící střechou. Duch téhle hrůzy je tady pořád cítit. Uprostřed nádvoří je suchý cypřiš, ve kterém uvízla vystřelená kulka. Pohladila jsem ho. Ten kdyby mohl vyprávět . Pokračujeme dál. Dnes se opět budeme snažit vyprát. Přes Velikonoce to nešlo,tak snad teď. Jsme v Rethymno, 3 největším městě tohoto ostrova. Taky je to znát. Zítra jsme měli tady v plánu přijet na kole a prohlídnout si ho, ale už po chvíli jsme se shodli, že cyklo výlet sem se ruší. Než vypereme a vysušíme prádlo, sedíme naproti v cukrárně a ochutnáváme jejich kávu a k ní jejich slaný a sladký koláč. Pak jedeme ještě kousek dál, do Georgioupoli. Pak se ještě projdeme se kolem moře a další den utekl jako voda.
Dnes v noci neprobíhala ani motlitba, ani fiesta, ani nefoukalo, dnes byl sraz pošahaných motorkářů. Ve dvě v noci jsem vyskočila ze spánku, pro kravál, který jsem neuměla detekovat. Prvně jsem si myslela, že slyším motorovou pilu. Sedím na posteli a poslouchám nějaké hlasy z venku. Lezu z postele, dívám se přes okno a u kláštera rozhazuje rukama nějaká podivná osoba v černém, tříska si rukou po přilbě, něco vykřikuje a rozhodně se nemodlí. Pak najednou někdo naproti nám nastartoval motorku a svítil na nás. Takže to nebyla pila, ale motorka, s kterou tady jezdili. Co zas je tohle za noční kulturní program? Borec chvíli blikal dálkovými světly a pak popojel k vykřikujícímu kamarádovi. Teď se konečně probudil i Bogdan, prý jestli jsem v pořádku. Tak mu říkám o jaký program přišel a co tady už dobrých 15 minut pozoruji. Konečně leze dolů a jde mně zachránit . Chvíli kouká a po dalších zhruba 5 minutách kluci ukončili nácvik divadelního představení a odjeli. Bogdan prohlásil, že už je to OK a okamžitě usnul. Já ještě chvíli hlídám Bogdana, aby byl v bezpečí a konečně usínám. Ráno vstávám a přijíždí auto, které má evidentně v plánu to co my, návštěvu kláštera. To Bogdana celkem naštvalo, protože nebudeme mít klášter pro sebe a fotky už možná nebudou bez cizích lidí. Říkám, tak pojďme, oni se ještě fotí, to stihneme, jenom se obuji a můžeme vyrazit. Hned na to přijíždí autobus s turisty . Klášter Arkadi pochází z konce tzv. benátského období (dokončen v roku 1587). Je jedním z nejznámějších na Krétě. Je to klášter s příběhem, bohužel smutným. Proslavil se bojem proti Turkům. V listopadu roku 1866 osmanská armáda obléhala klášter, ve kterém se zabarikádovalo zhruba 700 žen a dětí, 280 krétských válečníků a 45 mnichů. Obléhaní obyvatelé kláštera ale nebyli dostatečně vyzbrojeni a nemohli dlouho tlakům tureckých nemilosrdných bojovníků odolávat. Když vojáci zabili zdejšího opata, nechali krétští bojovníci vniknout tureckou armádu dovnitř pevnosti a pod vedením krétského válečníka jménem Costas Yiamboudakis zapálili sklad se střelným prachem. Následkem výbuchu padli nejen obléhaní krétští obyvatelé, ale také tisíce osmanských útočníků. Pro krétské dějiny se jedná o jednu z nejtragičtějších událostí. Arkadi se stal symbolem hrdinství a odporu proti turecké okupaci. Organizace UNESCO označila klášter za evropský památník svobody. Klášter byl rekonstruován počátkem dvacátého století, kromě skladu střelného prachu, ten nechali tak, jak byl, s chybějící střechou. Duch téhle hrůzy je tady pořád cítit. Uprostřed nádvoří je suchý cypřiš, ve kterém uvízla vystřelená kulka. Pohladila jsem ho. Ten kdyby mohl vyprávět . Pokračujeme dál. Dnes se opět budeme snažit vyprát. Přes Velikonoce to nešlo,tak snad teď. Jsme v Rethymno, 3 největším městě tohoto ostrova. Taky je to znát. Zítra jsme měli tady v plánu přijet na kole a prohlídnout si ho, ale už po chvíli jsme se shodli, že cyklo výlet sem se ruší. Než vypereme a vysušíme prádlo, sedíme naproti v cukrárně a ochutnáváme jejich kávu a k ní jejich slaný a sladký koláč. Pak jedeme ještě kousek dál, do Georgioupoli. Pak se ještě projdeme se kolem moře a další den utekl jako voda.
27.4.2022 - jezero Kournas
Tak já Ti ani nevím, o čem dnes budu psát, když v noci se vůbec nic nedělo . Konečně jsem se vyspala . Nad ránem jsem sice slyšela v podvědomí rybářské lodě, které vyrážely na lov, ale ihned jsem usnula. Ráno dělám na snídani lívance a pozoruji všechnu tu nádheru kolem. Tohle místo se mi opravdu moc líbí. Přede mnou dokonalá malinká zátoka a v ní kotví malé rybářské lodě. Téměř na dosah sedí na vodě racek a něco tady " vykládá " všem, kdo mají zájem poslouchat. Pak strčí hlavu pod vodu, evidentně mu z toho vyprávění vyschlo v krku . Dívám se na kapličku na kamenném molu. Po pravé straně vidím nádherné zasněžené pohoří Levki Ori. Po snídani bereme kola a jedeme k jezeru Kournas. Je to maličké jezero, ale nádherné. Voda je průzračná, úplně hypnotizující. Nádhera. Vracíme se zpět a na dvě hodiny jdeme ještě na pláž. Pak pokračujeme v cestě dál. Až mi je líto, že odjíždíme .
Tak já Ti ani nevím, o čem dnes budu psát, když v noci se vůbec nic nedělo . Konečně jsem se vyspala . Nad ránem jsem sice slyšela v podvědomí rybářské lodě, které vyrážely na lov, ale ihned jsem usnula. Ráno dělám na snídani lívance a pozoruji všechnu tu nádheru kolem. Tohle místo se mi opravdu moc líbí. Přede mnou dokonalá malinká zátoka a v ní kotví malé rybářské lodě. Téměř na dosah sedí na vodě racek a něco tady " vykládá " všem, kdo mají zájem poslouchat. Pak strčí hlavu pod vodu, evidentně mu z toho vyprávění vyschlo v krku . Dívám se na kapličku na kamenném molu. Po pravé straně vidím nádherné zasněžené pohoří Levki Ori. Po snídani bereme kola a jedeme k jezeru Kournas. Je to maličké jezero, ale nádherné. Voda je průzračná, úplně hypnotizující. Nádhera. Vracíme se zpět a na dvě hodiny jdeme ještě na pláž. Pak pokračujeme v cestě dál. Až mi je líto, že odjíždíme .
28.4.2022 - Chania
Včera večer jsme dojeli na místo, které se nám moc nelíbilo. Takže dnes ráno se posouváme blíže k Chanii, parkujeme auto a vytahujeme kola. Máme v plánu prohlídnout si alespoň část tohoto druhého největšího města Kréty. Chania má být překrásné romantické město nazývané Benátkami východu a Kráskou západu. Tak uvidíme. Chania byla založena ve 13. stol. Benátčany pod názvem La Canea, na místě antického města Kydonia . A ještě předtím byla obydlena již v mladší době kamenné. V r. 1645 byla Chania jako první na Krétě dobyta Turky. Za 2. svět. války byla dost zničena, přesto se zde zachovalo velké množství historických budov. Do roku 1971 byla Chania hlavním městem Kréty. My jsme projeli jen pár uliček a zamířili k pobřeží, které má být nejhezčí. I těch pár uliček nám dalo celkem zabrat. Tady už rozhodně je sezóna v plném proudu. Nábřeží je úchvatné. Opravené barevné domy v benátském stylu, přístavní maják na konci mola, mešita Janissaries, ....
Usedáme v restauraci u moře na kávu a představuji si, jaké to tady bylo kdysi hodně, hodně dávno. Vracíme se zpět k autu a jedeme dál. Na úplný západ ostrova.
Včera večer jsme dojeli na místo, které se nám moc nelíbilo. Takže dnes ráno se posouváme blíže k Chanii, parkujeme auto a vytahujeme kola. Máme v plánu prohlídnout si alespoň část tohoto druhého největšího města Kréty. Chania má být překrásné romantické město nazývané Benátkami východu a Kráskou západu. Tak uvidíme. Chania byla založena ve 13. stol. Benátčany pod názvem La Canea, na místě antického města Kydonia . A ještě předtím byla obydlena již v mladší době kamenné. V r. 1645 byla Chania jako první na Krétě dobyta Turky. Za 2. svět. války byla dost zničena, přesto se zde zachovalo velké množství historických budov. Do roku 1971 byla Chania hlavním městem Kréty. My jsme projeli jen pár uliček a zamířili k pobřeží, které má být nejhezčí. I těch pár uliček nám dalo celkem zabrat. Tady už rozhodně je sezóna v plném proudu. Nábřeží je úchvatné. Opravené barevné domy v benátském stylu, přístavní maják na konci mola, mešita Janissaries, ....
Usedáme v restauraci u moře na kávu a představuji si, jaké to tady bylo kdysi hodně, hodně dávno. Vracíme se zpět k autu a jedeme dál. Na úplný západ ostrova.
29.4.2022
Ráno zvoní budík a my kontrolujeme, zda je počasí vhodné na výlet do jedné z nejkrásnějších pláží Kréty. Je zataženo, fouká a vítr má ještě zesílit. Takže šup zpět do postele. Dnes celé dopoledne nikdo na pláž nepřišel. Včera úplně klidné moře se dnes vlní a vlní. Jdeme alespoň na procházku do vedlejší vesnice. Počasí se ještě trošku zhoršilo, tak koukáme na staré fotografie a film.
30.4.2022 - pláž Balos
Ajaj, zvoní budík. Dnes se mi po dlouhém filmovém maratónu vstává těžko, ale počasí nám přeje, takže rychlá hygiena a jedeme. Z pláže, na které jsme předevčírem odpočívali, jsme sledovali " cestičku" v pohoří naproti, kde bylo vidět jezdit auta. Tam totiž pojedeme. Říkali jsme si, že když tam jezdí tolik aut a dokonce obousměrně, tak cesta nemůže být až tak hrůzostrašná, jak se psalo v recenzích. Prý - nejhorší cesta, kterou jsem v životě jel, další - pouze pro auta 4x4 .... Ale, všichni shodně psali - neuvěřitelná krása. A pro krásu se musí trpět, to už mi říkávala moje maminka , tak jen doufám, že né moc . Jedeme zhruba 10 kilometrů než sjedeme z jaké také silnice na " silnici kategorie horská". Je pravda, že jedeme zhruba 15-18 km/ hodinu, cesta je hodně " vzdušná", tzn. žádná svodidla a obrovská díra pod náma, pár krát jsme museli přejet přes větší kameny opravdu krokem, ale jinak pohoda. Zhruba po 30 minutách terénní jízdy jsme na místě a musím uznat, že jsme jezdili i po horších cestách. Někdo asi vyjel prvně mimo asfaltku a byl z toho v šoku. My, co už máme za sebou silnice v Albánii a turecké horské silnice na briliantovou pláži, se můžeme jenom usmát. Jsme nahoře, na obrovském parkovišti, jak jinak přírodním a tady už parkuje jedno auto. V něm sedí kluk a holka a evidentně na něco čekají. Možná na lepší počasí, ale to je dnes úžasné, jenom prostě fouká. V doporučení nějakého dalšího zběhlého turisty, který tady byl, stálo, že pokud fouká nahoře, dolů ani nechoďte. Tihle to evidentně četli a teď neví, co dál. My máme jasno. Rychlá snídaně, zabalit svačinu a vodu a šup dolů. Než to všechno uděláme, přijíždí třetí auto. Mladí Němci vyskočí z auta jen nalehko a jdou. Zhruba po 10-15 minutách se nám ukáže neskutečný pohled. Ráj. Díváme se na poloostrov Balos, který je s pevninou spojen nádhernou bílou pláži. Voda je neskutečně průzračná, hýří odstíny modré a zelené, něco takového jsem ještě neviděla. Tady se zastavili i Němci, což je moc dobře a Bogdan je prosí, zda by nás vyfotili. Máme společnou fotku a šlapeme dál. Jsme dole a celou pláž máme skoro jen sami pro sebe. Řekové, co parkují vedle nás, se zakuklili na pláži do všeho, co si sebou přinesli a uložili se k odpočinku. Němci dělají už asi 150sátou fotku a my jsme to tady obešli a utekli od civilizace ještě kousek dál, do větší divočiny. Bavíme se s Bogdanem, že je super, že tohle místo je přírodní rezervace a že tady fouká. Jinak by to byla už jenom hezká pláž s dalším obrovským hotelem a hromadou deštníku a turistů. Ležíme, vedle nás šplouchá moře, někde daleko na stráni slyšíme pasoucí se kozy, nad námi lítají orly a racci a jinak ticho. Když už jsme nasali téhle nádhery plnými doušky a pomalu se zvedali k odchodu, přijela velká turistická loď a vysadila tady pěknou hromadu turistů, toužících také vidět tuhle nádheru. A z turistického chodníku od parkoviště se valí další hromada turistů. Ty jo! Pryč, honem pryč! Tady jsou stovky lidí! Ráno kolem 8 skoro ani noha a teď. ...Ještě že jsme se kromě toho, jak hrůzostrašná cesta tady vede, také dověděli z doporučení lidí co tady byli, že je lepší si přivstát. Protože pak je tu přelidněno. Svatá pravda. Vracíme se zpět k autu a kousíček od nás přeletí orel. Jen natáhnout ruku . Jsme u auta a jedeme na pláž, u které jsme už dva dny a jdeme si ještě užít sluníčka a samoty.
Ráno zvoní budík a my kontrolujeme, zda je počasí vhodné na výlet do jedné z nejkrásnějších pláží Kréty. Je zataženo, fouká a vítr má ještě zesílit. Takže šup zpět do postele. Dnes celé dopoledne nikdo na pláž nepřišel. Včera úplně klidné moře se dnes vlní a vlní. Jdeme alespoň na procházku do vedlejší vesnice. Počasí se ještě trošku zhoršilo, tak koukáme na staré fotografie a film.
30.4.2022 - pláž Balos
Ajaj, zvoní budík. Dnes se mi po dlouhém filmovém maratónu vstává těžko, ale počasí nám přeje, takže rychlá hygiena a jedeme. Z pláže, na které jsme předevčírem odpočívali, jsme sledovali " cestičku" v pohoří naproti, kde bylo vidět jezdit auta. Tam totiž pojedeme. Říkali jsme si, že když tam jezdí tolik aut a dokonce obousměrně, tak cesta nemůže být až tak hrůzostrašná, jak se psalo v recenzích. Prý - nejhorší cesta, kterou jsem v životě jel, další - pouze pro auta 4x4 .... Ale, všichni shodně psali - neuvěřitelná krása. A pro krásu se musí trpět, to už mi říkávala moje maminka , tak jen doufám, že né moc . Jedeme zhruba 10 kilometrů než sjedeme z jaké také silnice na " silnici kategorie horská". Je pravda, že jedeme zhruba 15-18 km/ hodinu, cesta je hodně " vzdušná", tzn. žádná svodidla a obrovská díra pod náma, pár krát jsme museli přejet přes větší kameny opravdu krokem, ale jinak pohoda. Zhruba po 30 minutách terénní jízdy jsme na místě a musím uznat, že jsme jezdili i po horších cestách. Někdo asi vyjel prvně mimo asfaltku a byl z toho v šoku. My, co už máme za sebou silnice v Albánii a turecké horské silnice na briliantovou pláži, se můžeme jenom usmát. Jsme nahoře, na obrovském parkovišti, jak jinak přírodním a tady už parkuje jedno auto. V něm sedí kluk a holka a evidentně na něco čekají. Možná na lepší počasí, ale to je dnes úžasné, jenom prostě fouká. V doporučení nějakého dalšího zběhlého turisty, který tady byl, stálo, že pokud fouká nahoře, dolů ani nechoďte. Tihle to evidentně četli a teď neví, co dál. My máme jasno. Rychlá snídaně, zabalit svačinu a vodu a šup dolů. Než to všechno uděláme, přijíždí třetí auto. Mladí Němci vyskočí z auta jen nalehko a jdou. Zhruba po 10-15 minutách se nám ukáže neskutečný pohled. Ráj. Díváme se na poloostrov Balos, který je s pevninou spojen nádhernou bílou pláži. Voda je neskutečně průzračná, hýří odstíny modré a zelené, něco takového jsem ještě neviděla. Tady se zastavili i Němci, což je moc dobře a Bogdan je prosí, zda by nás vyfotili. Máme společnou fotku a šlapeme dál. Jsme dole a celou pláž máme skoro jen sami pro sebe. Řekové, co parkují vedle nás, se zakuklili na pláži do všeho, co si sebou přinesli a uložili se k odpočinku. Němci dělají už asi 150sátou fotku a my jsme to tady obešli a utekli od civilizace ještě kousek dál, do větší divočiny. Bavíme se s Bogdanem, že je super, že tohle místo je přírodní rezervace a že tady fouká. Jinak by to byla už jenom hezká pláž s dalším obrovským hotelem a hromadou deštníku a turistů. Ležíme, vedle nás šplouchá moře, někde daleko na stráni slyšíme pasoucí se kozy, nad námi lítají orly a racci a jinak ticho. Když už jsme nasali téhle nádhery plnými doušky a pomalu se zvedali k odchodu, přijela velká turistická loď a vysadila tady pěknou hromadu turistů, toužících také vidět tuhle nádheru. A z turistického chodníku od parkoviště se valí další hromada turistů. Ty jo! Pryč, honem pryč! Tady jsou stovky lidí! Ráno kolem 8 skoro ani noha a teď. ...Ještě že jsme se kromě toho, jak hrůzostrašná cesta tady vede, také dověděli z doporučení lidí co tady byli, že je lepší si přivstát. Protože pak je tu přelidněno. Svatá pravda. Vracíme se zpět k autu a kousíček od nás přeletí orel. Jen natáhnout ruku . Jsme u auta a jedeme na pláž, u které jsme už dva dny a jdeme si ještě užít sluníčka a samoty.
1.5.2022 - Sfinari
Ráno se loučím s krásnou zátokou Viglia, která byla naším domovem po 3 noci a poslední pohled věnuji i cestě k pláži Balos . Jedeme zase kousek dál, dnes na pláž Paralia Falasarna. Ale počasí opět zlobí . Vítr Meltémi se vzbudil z mikrospánku a písek na pláži se řádně promíchává . Takže žádné opalování nás dnes nečeká a o kole nemůže být ani řeč. Po chvíli čekání a ověřování, zda se počasí nemá umoudřit se posouváme ještě o kousíček dál, na Sfinari beach. Tohle místo je moc sympatické a je jasné, že to není turistická oblast, ale pravděpodobně místo určené k poklidné dovolené Řeků. Jdeme alespoň na procházku, když už náš kámoš Meltémi je tady . K večeru si sedneme na víno a ouzo a pozorujeme neskutečný klid všude kolem. Největší kravál dělají dvě místní husy, které se rozhodly okoupat v potůčku hned vedle. A samozřejmě vítr .
Ráno se loučím s krásnou zátokou Viglia, která byla naším domovem po 3 noci a poslední pohled věnuji i cestě k pláži Balos . Jedeme zase kousek dál, dnes na pláž Paralia Falasarna. Ale počasí opět zlobí . Vítr Meltémi se vzbudil z mikrospánku a písek na pláži se řádně promíchává . Takže žádné opalování nás dnes nečeká a o kole nemůže být ani řeč. Po chvíli čekání a ověřování, zda se počasí nemá umoudřit se posouváme ještě o kousíček dál, na Sfinari beach. Tohle místo je moc sympatické a je jasné, že to není turistická oblast, ale pravděpodobně místo určené k poklidné dovolené Řeků. Jdeme alespoň na procházku, když už náš kámoš Meltémi je tady . K večeru si sedneme na víno a ouzo a pozorujeme neskutečný klid všude kolem. Největší kravál dělají dvě místní husy, které se rozhodly okoupat v potůčku hned vedle. A samozřejmě vítr .
2.-3.5.2022 - Elafanissi
V noci byl opět fičák a Bogdan musel přeparkovat auto. Proč? Protože strom, pod kterým jsme stáli, nám " drnkal" větvemi o auto jakoby hrál na kytaře a to se fakt nedalo. Prostě tóny byly falešné . Po snídani jedeme dál. Máme namířeno na pláž Elafonisi, která je zcela jedinečná. Je to přírodní rezervace Natura 2000, ostrov, laguna i pláž. Místo si oblíbila i mořská želva caretta caretta a další živočichové, stejně jako i chráněné druhy rostlin. Lagunu lemuje růžový písek a zářivě čistá voda, která je mělká a poměrně klidná. Za to že je břeh zdoben dorůžova, za to můžou rozdrcené mušle a skořápky. Pláž na otevřeném moři je však rozbouřená a je vhodná pro vodní sporty. Tohle všechno jsem vyhledala na internetu. Tak uvidíme. Jedeme po cestě nekonečnou divočinou. Zatáčkou vlevo, zatáčkou vpravo. Sem tam propadlou části cesty. Nebylo tady ani ptáčka živáčka a když už to vypadalo, že jsme dojeli do nějaké osady, tak voilá, obyvatele asi uneslo UFO. Prostě prázdné schátralé domy a rezivé auta s pneumatikami bez známek života . Nakonec jsme ale trefili na horskou vesnici, kde jsme zastavili a poseděli u kávy. Teď už to máme jenom kousek a jsme na místě. Šup a jdeme si prohlédnout tento skvost, než se ještě víc rozfouká. Hned u parkoviště je pomník na počest 600 žen a 40 dětí( někde se uvádí až 850 žen a dětí), zabitých roku 1824 při nájezdu Turků. Ženy a děti se zde schovali v naději, že Turci nenajdou cestu na ostrov. Jenomže lišky mazané (čti Turci) sledovali stopy oslů, cestu nalezli a všechny povraždili. Jsme na pláži, o které jsem se dočetla, že se nejedná o pláž v pravém slova smyslu. Jedinečný přírodní útvar vytváří spojení mezi pevninou a ostrůvkem Elafonisi. Podobně jako Balos. Jinak, Elafonisi znamená v překladu ostrov pokladů. Podle popisu a fotografii jsem čekala, že pláž bude celá růžová, ale i tak je nádherná. Brodíme se mořem hlubokým až po kolena , abychom si prošli právě zmíněný ostrov pokladů. Kráčíme, Bogdan jde podél pobřeží, spíše mořem, já jemným pískem. Ten je příjemně teplý a je to neskutečný požitek masírovat a nahřívat si takhle nohy. Jdeme a díváme se na divoké, skalnaté pobřeží Libijského moře. Na ostrůvku vidíme velký dřevěný kříž, připomínájící neštěstí z roku 1907, kdy zde kvůli silným severozápadním větrům ztroskotal osobní parník. Bogdan je evidentně v říši divů a je vidět, jak je z tohoto místa unešen.
Druhý den ráno ytahujeme kajak, že budeme celé dopoledne užijeme. Jo, už po chvíli je jasné, že se tady někdo řádně baví. Vítr. Prostě si dělá co chce a my se nemáme šanci plavit, jak by se nám líbilo. Nebo spíš vůbec. Chvílemi stojíme v místě, jak by jsme padla měli v rukou jen pro parádu. Tak nic, změna plánu. Budeme se opalovat na pláži. Opět po chvíli uvažujeme, jak i tento plán změnit, když máme celou hlavu zafoukanou pískem. palovat určitě opaluje, ale v bundě to asi nebude moc platné. Bogdan začal hledat závětří a nakonec ho našel. Hned u kamenů, kde " parkuje naše jachta" . Já ještě chvíli koukám z pláže po okolí a Bogdan na mne mává ať jdu za ním. Když už jsem u něho, začíná mi "vytuňovat" kajak, abych si do něho mohla lehnout. Když budu ležet, tak tam foukat nebude. Juuj, to byl luxus, svítí sluníčko, nefouká, voda mne houpá sem a tam a najednou spím. Po chvíli se vzbudím a koukáme, jak vedle nás jezdí a "lítají" chlapi na kiteboardu. Pak se jdeme najíst a na kávu a na zpáteční cestě na naší jachtu se dívám na svoje nohy a je jasné, že budu v noci asi brečet. Mám je úplně rudé a ten zbytek těla teprve uvidím až večer po návratu do auta. Chvíli sedíme v kajaku, já už úplně zahalená a pak jdeme na procházku. Teprve na vedlejší pláži zjišťuji, že TÁ růžová pláž, která láká lidi "pojď se na mne podívat, jsem v TOP 10 celého Řecka", je právě na této pláži. Na zpáteční cestě z procházky se dozvídáme, že je potřeba zajít s Borginkou na veterinu, že se ji vytvořil znovu nádor. Nechci rozepisovat podrobnosti. Večer je prostě plný smutku. Museli jsme se s ní rozloučit na dálku, dnes nás naše milovaná chlupatice opustila.
V noci byl opět fičák a Bogdan musel přeparkovat auto. Proč? Protože strom, pod kterým jsme stáli, nám " drnkal" větvemi o auto jakoby hrál na kytaře a to se fakt nedalo. Prostě tóny byly falešné . Po snídani jedeme dál. Máme namířeno na pláž Elafonisi, která je zcela jedinečná. Je to přírodní rezervace Natura 2000, ostrov, laguna i pláž. Místo si oblíbila i mořská želva caretta caretta a další živočichové, stejně jako i chráněné druhy rostlin. Lagunu lemuje růžový písek a zářivě čistá voda, která je mělká a poměrně klidná. Za to že je břeh zdoben dorůžova, za to můžou rozdrcené mušle a skořápky. Pláž na otevřeném moři je však rozbouřená a je vhodná pro vodní sporty. Tohle všechno jsem vyhledala na internetu. Tak uvidíme. Jedeme po cestě nekonečnou divočinou. Zatáčkou vlevo, zatáčkou vpravo. Sem tam propadlou části cesty. Nebylo tady ani ptáčka živáčka a když už to vypadalo, že jsme dojeli do nějaké osady, tak voilá, obyvatele asi uneslo UFO. Prostě prázdné schátralé domy a rezivé auta s pneumatikami bez známek života . Nakonec jsme ale trefili na horskou vesnici, kde jsme zastavili a poseděli u kávy. Teď už to máme jenom kousek a jsme na místě. Šup a jdeme si prohlédnout tento skvost, než se ještě víc rozfouká. Hned u parkoviště je pomník na počest 600 žen a 40 dětí( někde se uvádí až 850 žen a dětí), zabitých roku 1824 při nájezdu Turků. Ženy a děti se zde schovali v naději, že Turci nenajdou cestu na ostrov. Jenomže lišky mazané (čti Turci) sledovali stopy oslů, cestu nalezli a všechny povraždili. Jsme na pláži, o které jsem se dočetla, že se nejedná o pláž v pravém slova smyslu. Jedinečný přírodní útvar vytváří spojení mezi pevninou a ostrůvkem Elafonisi. Podobně jako Balos. Jinak, Elafonisi znamená v překladu ostrov pokladů. Podle popisu a fotografii jsem čekala, že pláž bude celá růžová, ale i tak je nádherná. Brodíme se mořem hlubokým až po kolena , abychom si prošli právě zmíněný ostrov pokladů. Kráčíme, Bogdan jde podél pobřeží, spíše mořem, já jemným pískem. Ten je příjemně teplý a je to neskutečný požitek masírovat a nahřívat si takhle nohy. Jdeme a díváme se na divoké, skalnaté pobřeží Libijského moře. Na ostrůvku vidíme velký dřevěný kříž, připomínájící neštěstí z roku 1907, kdy zde kvůli silným severozápadním větrům ztroskotal osobní parník. Bogdan je evidentně v říši divů a je vidět, jak je z tohoto místa unešen.
Druhý den ráno ytahujeme kajak, že budeme celé dopoledne užijeme. Jo, už po chvíli je jasné, že se tady někdo řádně baví. Vítr. Prostě si dělá co chce a my se nemáme šanci plavit, jak by se nám líbilo. Nebo spíš vůbec. Chvílemi stojíme v místě, jak by jsme padla měli v rukou jen pro parádu. Tak nic, změna plánu. Budeme se opalovat na pláži. Opět po chvíli uvažujeme, jak i tento plán změnit, když máme celou hlavu zafoukanou pískem. palovat určitě opaluje, ale v bundě to asi nebude moc platné. Bogdan začal hledat závětří a nakonec ho našel. Hned u kamenů, kde " parkuje naše jachta" . Já ještě chvíli koukám z pláže po okolí a Bogdan na mne mává ať jdu za ním. Když už jsem u něho, začíná mi "vytuňovat" kajak, abych si do něho mohla lehnout. Když budu ležet, tak tam foukat nebude. Juuj, to byl luxus, svítí sluníčko, nefouká, voda mne houpá sem a tam a najednou spím. Po chvíli se vzbudím a koukáme, jak vedle nás jezdí a "lítají" chlapi na kiteboardu. Pak se jdeme najíst a na kávu a na zpáteční cestě na naší jachtu se dívám na svoje nohy a je jasné, že budu v noci asi brečet. Mám je úplně rudé a ten zbytek těla teprve uvidím až večer po návratu do auta. Chvíli sedíme v kajaku, já už úplně zahalená a pak jdeme na procházku. Teprve na vedlejší pláži zjišťuji, že TÁ růžová pláž, která láká lidi "pojď se na mne podívat, jsem v TOP 10 celého Řecka", je právě na této pláži. Na zpáteční cestě z procházky se dozvídáme, že je potřeba zajít s Borginkou na veterinu, že se ji vytvořil znovu nádor. Nechci rozepisovat podrobnosti. Večer je prostě plný smutku. Museli jsme se s ní rozloučit na dálku, dnes nás naše milovaná chlupatice opustila.
4.5.2022 - klaštér Chrisokalitissa
Uvažujeme, co dál. Dnes jsme se měli přemístit do Voukolies a zítra jsme měli absolvovat turistiku v kaňonu Samaria. Bohužel, pro sesuvy půdy ještě stezku neotevřeli. Takže pojedeme zpět na Viglia beach a uvidíme. Po cestě zastavujeme u kláštera Chrisoskalitissa (doslovný překlad "zlaté schodiště"). Byl postaven za vlády Benátčanů na místě kláštera sv. Mikuláše a údajného starého minojského chrámu. Klášter stojí na skále nad menší mořskou zátokou. Spíše než klášter připomíná pevnost. Prý když se do kláštera stoupalo po 98 vytesaných schodech, jen věřící lidé viděli poslední schod zlatý - odtud pochází možná název. Jiná pověst říká, že když Turci začali okupovat Krétu, věnovali představení kláštera a patriarchát v Konstantinopoli sultánovi velkou spoustu zlata. Sultán pak umožnil Kréťanům relativní náboženskou svobodu. Po masakru 850 zcela bezbranných žen a dětí v roce 1824 na Elafonisi se Turci rozhodli ( viz. včerejší zápis) zničit klášter, stal se zázrak, když jim v tom zabránil roj včel, který měl hnízdo v kryptě těsně před vchodem. Za druhé světové války klášter obsadili Němci, mnichy vyhnali a proměnili ho v základnu pro své vojáky. Když nacisté odešli, mniši se vrátili do kláštera. Nachází se tady známá ikona černé madony.
Pokračujeme dál v cestě a míjíme 900 ler starý olivovník. Škoda, že není možné zastavit a vyfotit si ho. Kousek za ním je prodejna, u které na nás mává pán, který opracovává obrovské olivové stromy a tvoří z nich nádherné věci. Zastavujeme na kávu a poprvé chceme ochutnat baklavu a Kataifi. Myslím, že zásobu cukru máme do konce pobytu . Se sladkým pocitem na jazyku pokračujeme, náš cíl už je " za rohem". Jdeme se natáhnout na pláž, já slunci po včerejšku vystavím jenom jednu řádně namazanou polovinu. Pak se zvedáme a jdeme na procházku.
Uvažujeme, co dál. Dnes jsme se měli přemístit do Voukolies a zítra jsme měli absolvovat turistiku v kaňonu Samaria. Bohužel, pro sesuvy půdy ještě stezku neotevřeli. Takže pojedeme zpět na Viglia beach a uvidíme. Po cestě zastavujeme u kláštera Chrisoskalitissa (doslovný překlad "zlaté schodiště"). Byl postaven za vlády Benátčanů na místě kláštera sv. Mikuláše a údajného starého minojského chrámu. Klášter stojí na skále nad menší mořskou zátokou. Spíše než klášter připomíná pevnost. Prý když se do kláštera stoupalo po 98 vytesaných schodech, jen věřící lidé viděli poslední schod zlatý - odtud pochází možná název. Jiná pověst říká, že když Turci začali okupovat Krétu, věnovali představení kláštera a patriarchát v Konstantinopoli sultánovi velkou spoustu zlata. Sultán pak umožnil Kréťanům relativní náboženskou svobodu. Po masakru 850 zcela bezbranných žen a dětí v roce 1824 na Elafonisi se Turci rozhodli ( viz. včerejší zápis) zničit klášter, stal se zázrak, když jim v tom zabránil roj včel, který měl hnízdo v kryptě těsně před vchodem. Za druhé světové války klášter obsadili Němci, mnichy vyhnali a proměnili ho v základnu pro své vojáky. Když nacisté odešli, mniši se vrátili do kláštera. Nachází se tady známá ikona černé madony.
Pokračujeme dál v cestě a míjíme 900 ler starý olivovník. Škoda, že není možné zastavit a vyfotit si ho. Kousek za ním je prodejna, u které na nás mává pán, který opracovává obrovské olivové stromy a tvoří z nich nádherné věci. Zastavujeme na kávu a poprvé chceme ochutnat baklavu a Kataifi. Myslím, že zásobu cukru máme do konce pobytu . Se sladkým pocitem na jazyku pokračujeme, náš cíl už je " za rohem". Jdeme se natáhnout na pláž, já slunci po včerejšku vystavím jenom jednu řádně namazanou polovinu. Pak se zvedáme a jdeme na procházku.
5.5.2022 - pláž Sunset beach u Chanie
Ráno jedeme na pláž Sunset beach poblíž Chanie, která se nám líbila, když sme tudy jeli na kole. Vzhledem k tomu, že nefouká, vytahujeme kajak a vydáváme se na dalekou plavbu kolem pobřeží. Zhruba po hodině zakotvíme a jdeme na kávu. Bogdan objednává i zákusek, ale když se podívám kolik jsem " spálila" jízdou na kajaku, dostávám záchvat smíchu a říkám v legraci Bogdanovi, ať ty zákusky vrátí. Pak ještě chvíli brouzdáme na kajaku a odpoledne jedeme do Omalosu. Nejdříve se jdeme podívat do botanického parku, já jsem v sedmém nebi a Bogdan "tiše trpí". Pak se posuneme ještě kousíček dál a v restauraci ve výšce 1050 metrů si jdeme sednout na víno a ouzo.
Ráno jedeme na pláž Sunset beach poblíž Chanie, která se nám líbila, když sme tudy jeli na kole. Vzhledem k tomu, že nefouká, vytahujeme kajak a vydáváme se na dalekou plavbu kolem pobřeží. Zhruba po hodině zakotvíme a jdeme na kávu. Bogdan objednává i zákusek, ale když se podívám kolik jsem " spálila" jízdou na kajaku, dostávám záchvat smíchu a říkám v legraci Bogdanovi, ať ty zákusky vrátí. Pak ještě chvíli brouzdáme na kajaku a odpoledne jedeme do Omalosu. Nejdříve se jdeme podívat do botanického parku, já jsem v sedmém nebi a Bogdan "tiše trpí". Pak se posuneme ještě kousíček dál a v restauraci ve výšce 1050 metrů si jdeme sednout na víno a ouzo.
6.5.2022 - Kaňon Samaria
Zvoní budík a my rychle snídáme, balíme svačinu a pití a jedeme k parkovišti se vstupem do soutěsky Samaria. Tady už je frmol jako ve včelím úlu. Bogdan si v žertu neodpustí poznámku: "zase nejsme první!". Paní na parkovišti nás ještě při odchodu odchytí a vysvětluje, že na zpáteční cestu potřebujeme lístky na loď a autobus a ty že se kupují tady. A pak už jdeme. Zaplatíme za vstup do kaňonu, obdržíme vstupenky s pořadovým číslem 166 a 167 a Bogdan se ptá, jestli fakt už je tady 166 lidí. Pán se usmál, prý ne, jenom 66 . Prý jenom . A to je otevřeno necelou hodinu. Čeká nás 18 kilometrů dolů a cesta má trvat 6-8 hodin středně zdatným až zdatným turistům. Hurá na to. Nádherně tady voní teplem nahřáté borovice . Všude kolem jsou vysoké skály, divočina a... samozřejmě lidé. Všichni chceme vidět nejkrásnější trek Kréty. Zhruba co 2-3 km jsou toalety, studánky s vodou a lavičky. Po nějakých 12 kilometrech jsme dole a teď procházíme kaňonem a přeskakujeme po kamenech z jedné strany řeky na druhou . Ke konci, jak se potok zvětšuje, tak ho přecházíme po dřevěných "lávkách". A jsme u východu ze soutěsky. Konečně první občerstvení, tzn. káva. Bogdan si dává pivo, ale i já musím uznat, že chutná, jako hodně naředěné. To i birell má větší říz. Zato můj pomerančový džus mne vrátil ve vzpomínkách do dětství. Moje maminka totiž na Vánoce dělávala z výborných kubánských pomerančů domácí džus. Jestli někdo zažil, tak ví, že tyhle pomeranče se nedaly loupat. A tyhle pomeranče se nakrájely do vařící oslazené vody a pak se to celé mixovalo a přecedilo. "Nadopovaní" kofeinem, něčím jako pivo a vzpomínkou na dětství jdeme do přístavu. Tady si ještě sedneme na giros a další kofein. Restaurace evidentně nečekaly, že první den po otevření stezky bude tolik lidí, protože to vypadalo, že lehce nestíhají. Nezávidím jím to. Pak jsem zaregistrovala, že obsluha v naší části restaurace, kluk a holka, se asi hádají a říkám Bogdanovi, že jsou jako my dva v kuchyni. Odpověděl mi, no dovol . Zvedl se vítr a zvedli se i vlny na moři. Tak doufám, že na lodi nenechám svůj giros. Naloďujeme se, čeká nás 50 minutová cesta. Je zajímavé pozorovat lidi, jak jsou skoro všichni krásně unavení. Někteří usínají, další po pár hodinách bez signálu žhaví všechny sociální sítě a komunikátory, zda jim něco "neuteklo" a samozřejmě se chtějí pochválit, kde že to byli. A jsou i takoví, jako já, co si dobíjí baterky sledováním divokého pobřeží. Teď rozumím, proč tady na jihu nejsou skoro žádné cesty a lákadla pro turisty. Protože tady je " jenom" nádherná divočina, takže pokud má někdo chuť se někam dokonale zašít mimo lidi a mimo signál, prosím. Jsme v přístavu a kousíček dál na nás čekají autobusy. Jedeme nahoru a nahoru, musíme vystoupat do výšky 1200 metrů, to byl výchozí bod treku a tam máme auta. Před námi sedí mladý pár a kluk je evidentně nesvůj ze způsobu jízdy řidiče " Zorby" v zatáčkách. Zorbou jsme nazvali každého středně starého až starého typického Řeka. Okamžitě si zapíná bezpečnostní pás a pravděpodobně to doporučil i přítelkyni. Ta ale nějak moc nespěchala s vykonáním příkazu, tak ji připoutal sám . Já mám oči zapíchnuté na špičky kopců a nedívám se vlevo ani vpravo a nedej bože dolů. Je to dobrá taktika. Jsme skoro na místě. Autobus, který jel před námi, vyhodil cestující, asi proto, že už tady u silnice stály auta. Náš Zorba, otočil autobus a pak zhruba kilometr couval až na parkoviště, kde jsme parkovali. Za co si od celého autobusu zasloužil velký potlesk. Krásně unavení po tak nádherném dni jdeme ještě na deci vína, ouzo a místní sýr.
Zvoní budík a my rychle snídáme, balíme svačinu a pití a jedeme k parkovišti se vstupem do soutěsky Samaria. Tady už je frmol jako ve včelím úlu. Bogdan si v žertu neodpustí poznámku: "zase nejsme první!". Paní na parkovišti nás ještě při odchodu odchytí a vysvětluje, že na zpáteční cestu potřebujeme lístky na loď a autobus a ty že se kupují tady. A pak už jdeme. Zaplatíme za vstup do kaňonu, obdržíme vstupenky s pořadovým číslem 166 a 167 a Bogdan se ptá, jestli fakt už je tady 166 lidí. Pán se usmál, prý ne, jenom 66 . Prý jenom . A to je otevřeno necelou hodinu. Čeká nás 18 kilometrů dolů a cesta má trvat 6-8 hodin středně zdatným až zdatným turistům. Hurá na to. Nádherně tady voní teplem nahřáté borovice . Všude kolem jsou vysoké skály, divočina a... samozřejmě lidé. Všichni chceme vidět nejkrásnější trek Kréty. Zhruba co 2-3 km jsou toalety, studánky s vodou a lavičky. Po nějakých 12 kilometrech jsme dole a teď procházíme kaňonem a přeskakujeme po kamenech z jedné strany řeky na druhou . Ke konci, jak se potok zvětšuje, tak ho přecházíme po dřevěných "lávkách". A jsme u východu ze soutěsky. Konečně první občerstvení, tzn. káva. Bogdan si dává pivo, ale i já musím uznat, že chutná, jako hodně naředěné. To i birell má větší říz. Zato můj pomerančový džus mne vrátil ve vzpomínkách do dětství. Moje maminka totiž na Vánoce dělávala z výborných kubánských pomerančů domácí džus. Jestli někdo zažil, tak ví, že tyhle pomeranče se nedaly loupat. A tyhle pomeranče se nakrájely do vařící oslazené vody a pak se to celé mixovalo a přecedilo. "Nadopovaní" kofeinem, něčím jako pivo a vzpomínkou na dětství jdeme do přístavu. Tady si ještě sedneme na giros a další kofein. Restaurace evidentně nečekaly, že první den po otevření stezky bude tolik lidí, protože to vypadalo, že lehce nestíhají. Nezávidím jím to. Pak jsem zaregistrovala, že obsluha v naší části restaurace, kluk a holka, se asi hádají a říkám Bogdanovi, že jsou jako my dva v kuchyni. Odpověděl mi, no dovol . Zvedl se vítr a zvedli se i vlny na moři. Tak doufám, že na lodi nenechám svůj giros. Naloďujeme se, čeká nás 50 minutová cesta. Je zajímavé pozorovat lidi, jak jsou skoro všichni krásně unavení. Někteří usínají, další po pár hodinách bez signálu žhaví všechny sociální sítě a komunikátory, zda jim něco "neuteklo" a samozřejmě se chtějí pochválit, kde že to byli. A jsou i takoví, jako já, co si dobíjí baterky sledováním divokého pobřeží. Teď rozumím, proč tady na jihu nejsou skoro žádné cesty a lákadla pro turisty. Protože tady je " jenom" nádherná divočina, takže pokud má někdo chuť se někam dokonale zašít mimo lidi a mimo signál, prosím. Jsme v přístavu a kousíček dál na nás čekají autobusy. Jedeme nahoru a nahoru, musíme vystoupat do výšky 1200 metrů, to byl výchozí bod treku a tam máme auta. Před námi sedí mladý pár a kluk je evidentně nesvůj ze způsobu jízdy řidiče " Zorby" v zatáčkách. Zorbou jsme nazvali každého středně starého až starého typického Řeka. Okamžitě si zapíná bezpečnostní pás a pravděpodobně to doporučil i přítelkyni. Ta ale nějak moc nespěchala s vykonáním příkazu, tak ji připoutal sám . Já mám oči zapíchnuté na špičky kopců a nedívám se vlevo ani vpravo a nedej bože dolů. Je to dobrá taktika. Jsme skoro na místě. Autobus, který jel před námi, vyhodil cestující, asi proto, že už tady u silnice stály auta. Náš Zorba, otočil autobus a pak zhruba kilometr couval až na parkoviště, kde jsme parkovali. Za co si od celého autobusu zasloužil velký potlesk. Krásně unavení po tak nádherném dni jdeme ještě na deci vína, ouzo a místní sýr.
8.5.2022 Knossos a Heraklion
Ráno začínáme s řeckým slovem, chaos. Bogdan mi před spaním přikázal vypnout budík a teď místo v 7 vstáváme v 7,40 a místo v 8 vyjíždíme před 9. Když se ho ptám, proč jsem měla budík vypnout, tak jsem se dozvěděla, že vůbec nechápe proč takovou blbost udělal . V Knossosu jsme kolem 10,30 a sprintem předbíháme zájezd německých turistů. Když se tomu směju,tak se mne Bogdan ptá, zda jsem chtěla stát za celou tou skupinkou. Jistěže ne . Nejslavnější památku Kréty, jednu z nejdéle osídlených oblastí na světě a největší archeologickou lokalitou doby bronzové ostrova Kréta nemůžeme vynechat. Navíc je opředena mnoha legendami a magickými příběhy. Tak jako všechno v Řecku . Takže máme lístky a jdeme se dívat a vzdělávat. Tohle místo má za sebou velmi dlouhou historii lidského osídlení. Jako první se zde objevili již kolem roku 7000 př. n. l. neolitičtí osadníci. Asi o 4000 let později přináší na ostrov druhá vlna osídlení technické znalosti pro zpracování mědi a bronzu. Asi kolem roku 2000 př.n.l. vzniká mocná kultura, která dokládá své hospodářské úspěchy stavbami palácových komplexů a tajemných kultovních míst. Kréta buduje obchodní vztahy a získává patrně díky velké flotile nadvládu v celém středomoří. Tato epocha končí překvapivě a náhle zničením všech stavebních děl. Vědci dnes vidí příčinu v obrovském zemětřesení. Pod slovem „palác“ si mnozí z nás představí luxusní sídlo bohatých. Tehdejší paláce však sloužily všem. Pravděpodobně se jednalo o správní a politické centrum celé mínojské civilizace a její kultury. K tomu bylo z administrativních důvodů vyvinuto lineární písmo A. Mínojský jazyk zatím nebyl rozluštěn. Od roku 1200 př. n. l. neexistují žádné důkazy o existenci Minojské civilizace. Z paláce se zachovalo málo. Po více než 3000 let přežíval Knóssos jen v legendách a příbězích. Ruiny města objevil roku 1878 krétský obchodník a starožitník Minos Kalokairinos. 1900 zakoupil celou lokalitu britský archeolog Arthur Evans, který zde zahájil rozsáhlé výzkumné práce. Během několika měsíců jeho pracovníci vykopali podstatnou část paláce, ten Evans posléze pojmenoval podle bájného krétského krále Mínoa. A teď trochu mýtu. Takže, prý moudrý a spravedlivý krétský vladař Minos, údajně syn Dia vládl z města Knóssu Kréťanům. Jednoho dne poslal Poseidon, bůh moře, králi nádherného býka, kterého měl krétský vládce Minos obětovat. On ale nechtěl býka ztratit proto se oběť nekonala. Král byl za to potrestán neplodností. Minoova žena se do býka zamilovala a z této lásky vzešel Minotaurus, tvor s tělem muže, býčí hlavou a myslí netvora. Jelikož Minotaurus vyžadoval lidské oběti, které požíral, nechal jej Minos uvěznit v bájném Labyrintu, který mu pro ten účel měl postavit slavný vynálezce a stavitel Daidalos. Aby nevyzradil tajemství, nechal ho i s jeho synem Ikarem doživotně uvěznil. Daidalos se rozhodl z Kréty uprchnout pomocí křídel slepených z ptačího peří a vosku. Druhý pár křídel udělal pro svého syna Ikara a uletěli spolu z ostrova. Ikaros zkoušel, jak vysoko se může dostat. Vznesl se blízko ke slunci, které mu poškodilo perutě, a on se zřítil do moře. Zemřel. Daidalos přistál na Sicílii.
Nakonec jedna zajímavost. Minojské sloupy byly prý vyráběny z cypřišových kmenů a nahoře jsou o dost širší než v základně. To proto, že tehdejší stavitelé obraceli kmeny vzhůru nohama, aby jim znemožnili znovu klíčit. . Opouštíme zbytky Minojské civilizace a duchem se vracíme do současnosti. Realitou je, že je potřeba vyprát a naplnit bříško. A pak už jedeme do portu a pomalu se loučíme s Krétou. Před odjezdem se ještě stihneme projít kolem pobřeží a vidět benátskou pevnost Koules a staré doky. Pak jdeme do centra na zmzku a trefili jsme na DaVinci Gelato, kde se nedělá ice creame ale gellato. Teprve tady jsem se dozvěděla, jaký je rozdíl mezi těmito dvěmi pochoutkami . Na zpáteční cestě ještě usedáme v restauraci na domácí hranolky a jehněčí hřebínek. V restaurací probíhá nějaká dětská party a tady je frmol jako ve včelíně. Obdivují s jakou lehkostí obsluha kličkuje mezi řvoucími dětmi, které buďto běhaly nebo jezdily na koloběžkách . Ani srážka jednoho cvrčka s turistou neubrala na intenzitě zápalu pro energetický výdej. Vůbec netuším jaký byl energetický příjem, jestli jenom v podobě cukrů, pak vše vysvětluje jejich nadmíru energie . Jsme v přístavu a čekáme na trajekt. Ten si dává načas, jak jinak. Takže budeme čekat ještě o hodinu déle. Trajekt je konečně tady a teď teprve poznáváme, co doopravdy znamená slovo řeckého původu, které je tady prý jako doma. Chaos. Ale takový jsem ještě v životě nezažila. Z trajektu vyjíždí kamiony, které kličkují mezi dalšími kamiony a auty čekajícími na nalodění. Do toho začínají vjíždět kamiony na trajekt a já jsem nechápala, kdo, kde a jak má přednost. Mezi tam a zpátky jezdícími kamiony a auty chodili lidi, někteří vystupovali a nastupovali na trajekt. A někteří vytahovali z auta nějaké černé pytle, které hodili na trajekt a pak odjeli. Že se tady nikdo s nikým nenaboural a nikoho nepřejel je zázrak. Vedle nás stál nějaký Řek a i ten nevěřícně kroutil hlavou. Vylezl z auta, přišel k nám, začal na nás mluvit řecky. Evidentně si chtěl ulevit na duši. A že mluvil rychle, počkali sme až domluví a pak Bogdan rozhodil rukama a řekl, že fakt nerozumíme ani slovo. A já poučená internetem, že slovo chaos je tady doma, tak jsem se otočila k okýnku a prohlásila:" chaos". Na to se pánovi rozsvítilo v očích, že se chápeme a přikývl hlavou a znovu zopakoval - chaos, chaos. Konečně už jsme v pořadí, před náma je ještě jedna dodávka a z trajektu vyletí obsluha a jestli sme správně pochopili, tak sprdnul borce, který směroval auta na trajekt, že ještě vyjíždí kamion a teď že se to tam ucpalo. Což jsme si všimli . No groteska neskutečná. Ale už jsme na lodi a jedeme za dalším dobrodružstvím.
OdpovědětPřeposlat
Ráno začínáme s řeckým slovem, chaos. Bogdan mi před spaním přikázal vypnout budík a teď místo v 7 vstáváme v 7,40 a místo v 8 vyjíždíme před 9. Když se ho ptám, proč jsem měla budík vypnout, tak jsem se dozvěděla, že vůbec nechápe proč takovou blbost udělal . V Knossosu jsme kolem 10,30 a sprintem předbíháme zájezd německých turistů. Když se tomu směju,tak se mne Bogdan ptá, zda jsem chtěla stát za celou tou skupinkou. Jistěže ne . Nejslavnější památku Kréty, jednu z nejdéle osídlených oblastí na světě a největší archeologickou lokalitou doby bronzové ostrova Kréta nemůžeme vynechat. Navíc je opředena mnoha legendami a magickými příběhy. Tak jako všechno v Řecku . Takže máme lístky a jdeme se dívat a vzdělávat. Tohle místo má za sebou velmi dlouhou historii lidského osídlení. Jako první se zde objevili již kolem roku 7000 př. n. l. neolitičtí osadníci. Asi o 4000 let později přináší na ostrov druhá vlna osídlení technické znalosti pro zpracování mědi a bronzu. Asi kolem roku 2000 př.n.l. vzniká mocná kultura, která dokládá své hospodářské úspěchy stavbami palácových komplexů a tajemných kultovních míst. Kréta buduje obchodní vztahy a získává patrně díky velké flotile nadvládu v celém středomoří. Tato epocha končí překvapivě a náhle zničením všech stavebních děl. Vědci dnes vidí příčinu v obrovském zemětřesení. Pod slovem „palác“ si mnozí z nás představí luxusní sídlo bohatých. Tehdejší paláce však sloužily všem. Pravděpodobně se jednalo o správní a politické centrum celé mínojské civilizace a její kultury. K tomu bylo z administrativních důvodů vyvinuto lineární písmo A. Mínojský jazyk zatím nebyl rozluštěn. Od roku 1200 př. n. l. neexistují žádné důkazy o existenci Minojské civilizace. Z paláce se zachovalo málo. Po více než 3000 let přežíval Knóssos jen v legendách a příbězích. Ruiny města objevil roku 1878 krétský obchodník a starožitník Minos Kalokairinos. 1900 zakoupil celou lokalitu britský archeolog Arthur Evans, který zde zahájil rozsáhlé výzkumné práce. Během několika měsíců jeho pracovníci vykopali podstatnou část paláce, ten Evans posléze pojmenoval podle bájného krétského krále Mínoa. A teď trochu mýtu. Takže, prý moudrý a spravedlivý krétský vladař Minos, údajně syn Dia vládl z města Knóssu Kréťanům. Jednoho dne poslal Poseidon, bůh moře, králi nádherného býka, kterého měl krétský vládce Minos obětovat. On ale nechtěl býka ztratit proto se oběť nekonala. Král byl za to potrestán neplodností. Minoova žena se do býka zamilovala a z této lásky vzešel Minotaurus, tvor s tělem muže, býčí hlavou a myslí netvora. Jelikož Minotaurus vyžadoval lidské oběti, které požíral, nechal jej Minos uvěznit v bájném Labyrintu, který mu pro ten účel měl postavit slavný vynálezce a stavitel Daidalos. Aby nevyzradil tajemství, nechal ho i s jeho synem Ikarem doživotně uvěznil. Daidalos se rozhodl z Kréty uprchnout pomocí křídel slepených z ptačího peří a vosku. Druhý pár křídel udělal pro svého syna Ikara a uletěli spolu z ostrova. Ikaros zkoušel, jak vysoko se může dostat. Vznesl se blízko ke slunci, které mu poškodilo perutě, a on se zřítil do moře. Zemřel. Daidalos přistál na Sicílii.
Nakonec jedna zajímavost. Minojské sloupy byly prý vyráběny z cypřišových kmenů a nahoře jsou o dost širší než v základně. To proto, že tehdejší stavitelé obraceli kmeny vzhůru nohama, aby jim znemožnili znovu klíčit. . Opouštíme zbytky Minojské civilizace a duchem se vracíme do současnosti. Realitou je, že je potřeba vyprát a naplnit bříško. A pak už jedeme do portu a pomalu se loučíme s Krétou. Před odjezdem se ještě stihneme projít kolem pobřeží a vidět benátskou pevnost Koules a staré doky. Pak jdeme do centra na zmzku a trefili jsme na DaVinci Gelato, kde se nedělá ice creame ale gellato. Teprve tady jsem se dozvěděla, jaký je rozdíl mezi těmito dvěmi pochoutkami . Na zpáteční cestě ještě usedáme v restauraci na domácí hranolky a jehněčí hřebínek. V restaurací probíhá nějaká dětská party a tady je frmol jako ve včelíně. Obdivují s jakou lehkostí obsluha kličkuje mezi řvoucími dětmi, které buďto běhaly nebo jezdily na koloběžkách . Ani srážka jednoho cvrčka s turistou neubrala na intenzitě zápalu pro energetický výdej. Vůbec netuším jaký byl energetický příjem, jestli jenom v podobě cukrů, pak vše vysvětluje jejich nadmíru energie . Jsme v přístavu a čekáme na trajekt. Ten si dává načas, jak jinak. Takže budeme čekat ještě o hodinu déle. Trajekt je konečně tady a teď teprve poznáváme, co doopravdy znamená slovo řeckého původu, které je tady prý jako doma. Chaos. Ale takový jsem ještě v životě nezažila. Z trajektu vyjíždí kamiony, které kličkují mezi dalšími kamiony a auty čekajícími na nalodění. Do toho začínají vjíždět kamiony na trajekt a já jsem nechápala, kdo, kde a jak má přednost. Mezi tam a zpátky jezdícími kamiony a auty chodili lidi, někteří vystupovali a nastupovali na trajekt. A někteří vytahovali z auta nějaké černé pytle, které hodili na trajekt a pak odjeli. Že se tady nikdo s nikým nenaboural a nikoho nepřejel je zázrak. Vedle nás stál nějaký Řek a i ten nevěřícně kroutil hlavou. Vylezl z auta, přišel k nám, začal na nás mluvit řecky. Evidentně si chtěl ulevit na duši. A že mluvil rychle, počkali sme až domluví a pak Bogdan rozhodil rukama a řekl, že fakt nerozumíme ani slovo. A já poučená internetem, že slovo chaos je tady doma, tak jsem se otočila k okýnku a prohlásila:" chaos". Na to se pánovi rozsvítilo v očích, že se chápeme a přikývl hlavou a znovu zopakoval - chaos, chaos. Konečně už jsme v pořadí, před náma je ještě jedna dodávka a z trajektu vyletí obsluha a jestli sme správně pochopili, tak sprdnul borce, který směroval auta na trajekt, že ještě vyjíždí kamion a teď že se to tam ucpalo. Což jsme si všimli . No groteska neskutečná. Ale už jsme na lodi a jedeme za dalším dobrodružstvím.
OdpovědětPřeposlat
Santorini 9.5.-15.5.2022
9.-10.5.2022 - Perissa
Ve 2 hodiny se ozvalo z lodního amplionu nějaké hlášení, které by vzbudilo i mrtvého . Věta začala něco jako kikirikiki. Tak si říkám, že to už toho kohouta mohli pustit přímo tady a za 5 minut na to vešel borec, který řval Anafiii. No mít slabší srdce, tak ...Na to ihned vyskočil Bogdan a zavelel, že jdeme. Teda nevím, tohle neznělo jako Santorini. Prohlásila jsem, že to je divné, když na Santorini máme být mezi 4-5 a jsou teprve dvě hodiny. A pak jsem si řekla, že vlastně ani nevím, jak se jmenoval přístav, do kterého jedeme. Ale bylo to na A, takže jdu. U schodů stojí další zaměstnanec téhle úžasné společnosti a Bogdan ověřuje zda jsme opravdu na Santorini. Nejsme. Takže znovu usedáme na sedačky, kterých opotřebenost dává tušit, jak stará loď už je. Do toho se přidávají zvuky podobné praskání trupu a mne uklidňuje jenom fakt, že hned u nás jsou skříňky a v nich záchranné vesty. Teda doufám. Po třech hodinách se z amplionu znovu ozvalo kikirikiki, co se později sestře podařilo dešifrovat jako Kyries kai kyri. Dámy a pánové . A opět přiletí řvoucí střela, která teď už hlásí Santorini. Vyloďujeme se a hned v přístavu uléháme. V 9. hodin vstáváme a jedeme do Perrisi. Po cestě nakupujeme a paní prodavačka je neskutečně šikovná. Nohama a rukama nás přesvědčila na nějaké super sýry, prostě kdo umí....Jsme na místě a jdeme dospát spánkový deficit na černou pláž. Večer jde Bogdan běhat a já jsem mu rychlým krokem v patách.
Ve 2 hodiny se ozvalo z lodního amplionu nějaké hlášení, které by vzbudilo i mrtvého . Věta začala něco jako kikirikiki. Tak si říkám, že to už toho kohouta mohli pustit přímo tady a za 5 minut na to vešel borec, který řval Anafiii. No mít slabší srdce, tak ...Na to ihned vyskočil Bogdan a zavelel, že jdeme. Teda nevím, tohle neznělo jako Santorini. Prohlásila jsem, že to je divné, když na Santorini máme být mezi 4-5 a jsou teprve dvě hodiny. A pak jsem si řekla, že vlastně ani nevím, jak se jmenoval přístav, do kterého jedeme. Ale bylo to na A, takže jdu. U schodů stojí další zaměstnanec téhle úžasné společnosti a Bogdan ověřuje zda jsme opravdu na Santorini. Nejsme. Takže znovu usedáme na sedačky, kterých opotřebenost dává tušit, jak stará loď už je. Do toho se přidávají zvuky podobné praskání trupu a mne uklidňuje jenom fakt, že hned u nás jsou skříňky a v nich záchranné vesty. Teda doufám. Po třech hodinách se z amplionu znovu ozvalo kikirikiki, co se později sestře podařilo dešifrovat jako Kyries kai kyri. Dámy a pánové . A opět přiletí řvoucí střela, která teď už hlásí Santorini. Vyloďujeme se a hned v přístavu uléháme. V 9. hodin vstáváme a jedeme do Perrisi. Po cestě nakupujeme a paní prodavačka je neskutečně šikovná. Nohama a rukama nás přesvědčila na nějaké super sýry, prostě kdo umí....Jsme na místě a jdeme dospát spánkový deficit na černou pláž. Večer jde Bogdan běhat a já jsem mu rychlým krokem v patách.
11.5.2022 Red Beach
Dnes máme v plánu vyjížďku na kole. Směr, červená pláž. Není to daleko a nemělo by se jednat o žádný heroický výkon, prostě pohoda. Zhruba po hodině jsme téměř u cíle a tak usedáme na něco malého k jídlu a na kávu. Pak už jenom dolů. Hodně dolů. U pláže jsem celá v křeči ( ruce, záda, prsty u nohou, zuby...) z toho jak jsem se bála jet z toho kopce. Takže nahoru to bude hezká procházka . Pláž je hodně zvláštní. Někteří lidé psali, že je nezajímavá, ale podle mne to tak není. Není to žádná TOP pláž, ale líbí se mi úplně stejně jako černá pláž, která je naším dočasným domovem. Po zhruba dvou hodinách relaxu se vracíme. Chvíli kola do toho krpálu tlačíme. A pak jedeme a kocháme se. Energetický výdej 950 kcal a 3 dny regenerace hlásí hodinky. Tak to je rekord, ta regenerace
Dnes máme v plánu vyjížďku na kole. Směr, červená pláž. Není to daleko a nemělo by se jednat o žádný heroický výkon, prostě pohoda. Zhruba po hodině jsme téměř u cíle a tak usedáme na něco malého k jídlu a na kávu. Pak už jenom dolů. Hodně dolů. U pláže jsem celá v křeči ( ruce, záda, prsty u nohou, zuby...) z toho jak jsem se bála jet z toho kopce. Takže nahoru to bude hezká procházka . Pláž je hodně zvláštní. Někteří lidé psali, že je nezajímavá, ale podle mne to tak není. Není to žádná TOP pláž, ale líbí se mi úplně stejně jako černá pláž, která je naším dočasným domovem. Po zhruba dvou hodinách relaxu se vracíme. Chvíli kola do toho krpálu tlačíme. A pak jedeme a kocháme se. Energetický výdej 950 kcal a 3 dny regenerace hlásí hodinky. Tak to je rekord, ta regenerace
12.5.2022 - Fira
Dnes vstáváme hodně pozdě, včera jsme se opět dlouho koukali na film) a celý den byl v podstatě ve znamení nestíhám. Jedeme do Kamari za lezením. Šílené, tady je tolik lidí a nemáme žádnou možnost zaparkovat pod serpentinami. Nahoru nechceme, cesta je úzká a hodně klikatá a netušíme, jestli tam bude možnost zaparkovat. Takže z lezení nic není. Jak se vymotat z toho chaosu a odjet rychle pryč? Zkoušíme, nakonec se nám podaří zaparkovat za centrem u nějakých starých bývalých sklípku. Nebo nám je to alespoň tak připadá. Já připravují kávu a jídlo a Bogdan hledá, kam se vydáme. První co na nás vyskočí, že Kamari je zdaleka nejživějším a největším plážovým letoviskem na Santorini. No nazdar. Škoda, že to čteme až teď. Plán máme a jedeme. Prvně parkujeme u Panagia Episkopi, což je nejstarší dochovaný kostel na ostrově. Vybudován byl v průběhu 11. až 12. století. Dále jedeme do vesničky Pyrgos. Bílé domky, modré střechy a málo turistů. Krása. Takže můžeme v klidu procházet úzkými uličkami až ke zřícenině na samém vrcholu vesničky. No a my to máme i s kulturní vložkou. Kousek pod náma se totiž fotí akty . Zítra bude mít Bogdan zánět očí, jak je vyvaloval na ty prsaté krásky. Pokračuje dále a to na srdce ostrova. Je sice z kamene, ale pokud právě tady požádá muž svojí milovanou o ruku, tak ani jedna z dám to své určitě kamenné neměla a řekla ano. A vyronila nějakou tu slzičku. Jinak si neumím vysvětlit, že podle starší fotografie chybí celkem velká část cestičky tvořící tohle kamenné srdce. Jsme nedaleko vesnice Megalochori, údajně na jednom ze tří nejčastějších míst na Santorini, které si zamilovaní vybírají pro žádost o ruku. Když už proběhne ta žádost o ruku, pak by bylo vhodné to zapít. Kde jinde než ve vinařství Santo Wines, jednom z nejlepších vinařství a největším producentovi vína na Santorini. My tady můžeme třeba zapít blížící se 31 výročí svatby . Výborné víno, překrásný výhledem na útesy, naprostá dokonalost. Místo přímo určené ke stvrzení své lásky svatebním ano. A my jsme tady jedno zažili. Tak ať jsou spolu šťastní . Pak dnešní maratón ukončujeme ve Fiře. Ta je největším městem Santorini a spolu s vesnicí Oia patří k nejfotogeničtějším a nejkrásnějším místům nejen v Řecku, ale bez nadsázky i na celém světě. Fira návštěvníky zaujme typickými modro-bílými domky postavených na 260 metrů vysokém útesu nad mořem. Asi nejznámější památkou Firy je katolický kostelík z roku 1757 zvaný Tři zvony Firy s typickou modrou kopulí, bílou fasádou a osobitou řeckou zvonicí se třemi zvony. Díky svému mimořádnému umístění na hraně bývalého sopečného kráteru je Fira městem výhledů. A protože se nachází na západním pobřeží, tak západ slunce tady je nepopsatelný. Prostě nádhera.
Dnes vstáváme hodně pozdě, včera jsme se opět dlouho koukali na film) a celý den byl v podstatě ve znamení nestíhám. Jedeme do Kamari za lezením. Šílené, tady je tolik lidí a nemáme žádnou možnost zaparkovat pod serpentinami. Nahoru nechceme, cesta je úzká a hodně klikatá a netušíme, jestli tam bude možnost zaparkovat. Takže z lezení nic není. Jak se vymotat z toho chaosu a odjet rychle pryč? Zkoušíme, nakonec se nám podaří zaparkovat za centrem u nějakých starých bývalých sklípku. Nebo nám je to alespoň tak připadá. Já připravují kávu a jídlo a Bogdan hledá, kam se vydáme. První co na nás vyskočí, že Kamari je zdaleka nejživějším a největším plážovým letoviskem na Santorini. No nazdar. Škoda, že to čteme až teď. Plán máme a jedeme. Prvně parkujeme u Panagia Episkopi, což je nejstarší dochovaný kostel na ostrově. Vybudován byl v průběhu 11. až 12. století. Dále jedeme do vesničky Pyrgos. Bílé domky, modré střechy a málo turistů. Krása. Takže můžeme v klidu procházet úzkými uličkami až ke zřícenině na samém vrcholu vesničky. No a my to máme i s kulturní vložkou. Kousek pod náma se totiž fotí akty . Zítra bude mít Bogdan zánět očí, jak je vyvaloval na ty prsaté krásky. Pokračuje dále a to na srdce ostrova. Je sice z kamene, ale pokud právě tady požádá muž svojí milovanou o ruku, tak ani jedna z dám to své určitě kamenné neměla a řekla ano. A vyronila nějakou tu slzičku. Jinak si neumím vysvětlit, že podle starší fotografie chybí celkem velká část cestičky tvořící tohle kamenné srdce. Jsme nedaleko vesnice Megalochori, údajně na jednom ze tří nejčastějších míst na Santorini, které si zamilovaní vybírají pro žádost o ruku. Když už proběhne ta žádost o ruku, pak by bylo vhodné to zapít. Kde jinde než ve vinařství Santo Wines, jednom z nejlepších vinařství a největším producentovi vína na Santorini. My tady můžeme třeba zapít blížící se 31 výročí svatby . Výborné víno, překrásný výhledem na útesy, naprostá dokonalost. Místo přímo určené ke stvrzení své lásky svatebním ano. A my jsme tady jedno zažili. Tak ať jsou spolu šťastní . Pak dnešní maratón ukončujeme ve Fiře. Ta je největším městem Santorini a spolu s vesnicí Oia patří k nejfotogeničtějším a nejkrásnějším místům nejen v Řecku, ale bez nadsázky i na celém světě. Fira návštěvníky zaujme typickými modro-bílými domky postavených na 260 metrů vysokém útesu nad mořem. Asi nejznámější památkou Firy je katolický kostelík z roku 1757 zvaný Tři zvony Firy s typickou modrou kopulí, bílou fasádou a osobitou řeckou zvonicí se třemi zvony. Díky svému mimořádnému umístění na hraně bývalého sopečného kráteru je Fira městem výhledů. A protože se nachází na západním pobřeží, tak západ slunce tady je nepopsatelný. Prostě nádhera.
13.5.2022 - Oia
U klasického ranního rituálu, cigárko a káva, dnes Bogdan poslouchal výklad turistického průvodce dvěma Američanům. Přišel s informacemi, že erupci sopky před cca 4000 léty vznikl jedem velký kráter o rozloze 1 míle.
Domy natřené na bílo mají svůj význam. Bílá barva odráží sluneční paprsky a téměř veškeré teplo, které na ně dopadá. Přes 95% kostelíku je ve Fiře bílé barvy s modrou střechou. Na ostrově jsou červené skály a černá vrstva označuje erupce sopek, které tady probíhaly. Každá výletní loď přiveze 1000 lidí. Ty brďo, je krátce po 8 a tady už kotví dvě. Rychle pryč . První na naší dnešní cestě nás čeká městečko Imerovigli, to patří spolu s Oiou a Firou k nejkrásnějším místům na Santorini. Patří mezi nejvýše položená místa na ostrově, jeho centrum leží 330 metrů nad mořem. Rozprostírá podél hrany bývalého kráteru a díky své poloze se odsud naskýtají úchvatné výhledy na všechny strany ostrova. Jdeme na skálu Skaros s bývalou benátskou pevností. Procházíme kolem luxusních apartmánů a Bogdan jen z legrace začal googlit, na kolik by nás tady vyšlo ubytování. Takže, jen 30 000 Kč na noc, mimo sezónu . A teď mají úplně plno. Na zpáteční cestě usedáme na frappe a vodu. Doufám, že si nebudeme muset vzít úvěr .
A pak hurá na městečko Oia, ležícím na severozápadním výběžku Santorini, které patří k nejkrásnějším místům v Řecku, ale i v Evropě. Koneckonců, Oia je pro své nádherné západy slunce nad typickými řeckými kostelíky s bílou fasádou a modrou střechou stojící na strmém úbočí nad mořem, známá po celém světě. Řekla bych, že popularitě ještě pomohl i Lidl.
Ačkoliv Oiu v roce 1959 silně poničilo zemětřesení, byla obnovena prakticky v nezměněné podobě. Prvně musíme vyřešit, kde zaparkovat. Všude je plno. Konečně parkujeme a jdeme. Proplétáme se úzkými uličkami a to doslova. Lidí je tady opravdu hodně. A jak jsem se dočetla, tak prý celoročně. Sezóna, nesezóna. Stoupáme a hledáme to správné místo pro nejznámější fotku celého Santorini. Našli jsme . Máme pár nádherných záběrů a ujíždíme pryč, zpět na černou pláž. Musím říct, že jsme měli obrovské štěstí, že Bogdana trápí záda a nemohli jsme na kola. Ani do jednoho z těchto fotogenických a vyhledávaných měst se s kolem nedá.
Nedalo mi to a večer jsem začala dohledávat víc informací, o kterých mluvil ráno průvodce. A něco málo jsem zjistila. Proč je v Řecku tolik modrých střech, okenic a uliček je ten, že modrá barva měla za úkol odhánět zlo. Druhým méně poetickým důvodem je to, že v Řecku byla modrá barva snadno dostupná. Vše je podpořeno bílou barvou na fasádách, která má za úkol odrážet světlo a chránit tak místní obyvatele před nesnesitelným horkem.
Geologickým průzkumem bylo zjištěno, že nynější kaldera leží na třech starších, které se vytvořily před 180 000, 75 000 a 3 600 lety. Výbuch vyvolal i obrovské vlny tsunami s výškou až 35 m, které zdevastovaly pobřeží Kréty. Výbuch vytvořil sloup popela asi 35 km vysoký a celkový objem vyvržených sopečných produktů se odhaduje na 63 mld. m³. Jen na samotném ostrově se nachází asi 60 m silná vrstva tefry, a podobné, i když mnohem menší, vrstvy se dají nalézt v celém Středomoří.
Každý den tady přistává několik letadel přivážejících a odvážejících turisty na vojenské letiště.
Některé vinné sklepy jsou vyhloubeny v tufu přímo nad přístavem Athinios proto, aby z nich bylo možné stáčet víno do lodí potrubním vedením. Místní odrůda Assyrtiko je prastará a vyniká odolností proti mšici révokazu. Vláhu si na tomto extrémně suchém ostrově réva bere svými až 15 metrů hluboko vedoucími kořeny, druhým zdrojem vláhy je rosa. Výnosy jsou úměrně tomu nízké, ve srovnání s Francií pětinové.
U klasického ranního rituálu, cigárko a káva, dnes Bogdan poslouchal výklad turistického průvodce dvěma Američanům. Přišel s informacemi, že erupci sopky před cca 4000 léty vznikl jedem velký kráter o rozloze 1 míle.
Domy natřené na bílo mají svůj význam. Bílá barva odráží sluneční paprsky a téměř veškeré teplo, které na ně dopadá. Přes 95% kostelíku je ve Fiře bílé barvy s modrou střechou. Na ostrově jsou červené skály a černá vrstva označuje erupce sopek, které tady probíhaly. Každá výletní loď přiveze 1000 lidí. Ty brďo, je krátce po 8 a tady už kotví dvě. Rychle pryč . První na naší dnešní cestě nás čeká městečko Imerovigli, to patří spolu s Oiou a Firou k nejkrásnějším místům na Santorini. Patří mezi nejvýše položená místa na ostrově, jeho centrum leží 330 metrů nad mořem. Rozprostírá podél hrany bývalého kráteru a díky své poloze se odsud naskýtají úchvatné výhledy na všechny strany ostrova. Jdeme na skálu Skaros s bývalou benátskou pevností. Procházíme kolem luxusních apartmánů a Bogdan jen z legrace začal googlit, na kolik by nás tady vyšlo ubytování. Takže, jen 30 000 Kč na noc, mimo sezónu . A teď mají úplně plno. Na zpáteční cestě usedáme na frappe a vodu. Doufám, že si nebudeme muset vzít úvěr .
A pak hurá na městečko Oia, ležícím na severozápadním výběžku Santorini, které patří k nejkrásnějším místům v Řecku, ale i v Evropě. Koneckonců, Oia je pro své nádherné západy slunce nad typickými řeckými kostelíky s bílou fasádou a modrou střechou stojící na strmém úbočí nad mořem, známá po celém světě. Řekla bych, že popularitě ještě pomohl i Lidl.
Ačkoliv Oiu v roce 1959 silně poničilo zemětřesení, byla obnovena prakticky v nezměněné podobě. Prvně musíme vyřešit, kde zaparkovat. Všude je plno. Konečně parkujeme a jdeme. Proplétáme se úzkými uličkami a to doslova. Lidí je tady opravdu hodně. A jak jsem se dočetla, tak prý celoročně. Sezóna, nesezóna. Stoupáme a hledáme to správné místo pro nejznámější fotku celého Santorini. Našli jsme . Máme pár nádherných záběrů a ujíždíme pryč, zpět na černou pláž. Musím říct, že jsme měli obrovské štěstí, že Bogdana trápí záda a nemohli jsme na kola. Ani do jednoho z těchto fotogenických a vyhledávaných měst se s kolem nedá.
Nedalo mi to a večer jsem začala dohledávat víc informací, o kterých mluvil ráno průvodce. A něco málo jsem zjistila. Proč je v Řecku tolik modrých střech, okenic a uliček je ten, že modrá barva měla za úkol odhánět zlo. Druhým méně poetickým důvodem je to, že v Řecku byla modrá barva snadno dostupná. Vše je podpořeno bílou barvou na fasádách, která má za úkol odrážet světlo a chránit tak místní obyvatele před nesnesitelným horkem.
Geologickým průzkumem bylo zjištěno, že nynější kaldera leží na třech starších, které se vytvořily před 180 000, 75 000 a 3 600 lety. Výbuch vyvolal i obrovské vlny tsunami s výškou až 35 m, které zdevastovaly pobřeží Kréty. Výbuch vytvořil sloup popela asi 35 km vysoký a celkový objem vyvržených sopečných produktů se odhaduje na 63 mld. m³. Jen na samotném ostrově se nachází asi 60 m silná vrstva tefry, a podobné, i když mnohem menší, vrstvy se dají nalézt v celém Středomoří.
Každý den tady přistává několik letadel přivážejících a odvážejících turisty na vojenské letiště.
Některé vinné sklepy jsou vyhloubeny v tufu přímo nad přístavem Athinios proto, aby z nich bylo možné stáčet víno do lodí potrubním vedením. Místní odrůda Assyrtiko je prastará a vyniká odolností proti mšici révokazu. Vláhu si na tomto extrémně suchém ostrově réva bere svými až 15 metrů hluboko vedoucími kořeny, druhým zdrojem vláhy je rosa. Výnosy jsou úměrně tomu nízké, ve srovnání s Francií pětinové.
15.5.2022
Dnes nás čeká poslední den na Santorini. Bogdana pořád trápí záda, takže si je bude nahřívat na sluníčku . Než tak učiníme, zastavíme se podívat na maják Akrotiri, který postavila francouzská společnost v roce 1892, čímž se řadí k nejstarším majákům v celém Řecku. Jeho provoz přerušila druhá světová válka. Následně, v roce 1945 proběhla rekonstrukce stavby pod dohledem řeckého námořnictva. Až do roku 1988 byl poháněn benzinovým motorem, poté bylo rozsvěcení světla majáku zautomatizováno. Jediné co na Santorini vynecháváme, je Akrotiri. Jednak už jsme viděli Knosos, Pompeje, nejsme až tak " zažraní" do historie a nevím, kolik Bogdan bude schopen ujít.
Ale alespoň pár řádků z googlu. Sláva města trvala až do roku 1 600 př. n. l., kdy ostrovem Santorini otřásly mohutné výbuchy místní sopky a celé město pokryla několik metrů silná vrstva žhavého popele. Osud Akrotiti tak připomíná italské Pompeje. Díky tomu však bylo město prakticky zakonzervováno ve své tehdejší podobě a minimálně základy a struktura uliční sítě se nádherně zachovala dodnes. Na rozdíl od Pomejí se nenašli lidské mumie. Lidé po pár zemětřeseních, které předcházely katastrofě, ostrov opustili. Zda dopluli do bezpečí, to se nikdy nedovíme. Sopečným popelem bylo zasypáno a tím zakonzervováno přes 30 budov ( 12 ha). Město bylo před výbuchem vzdáleno od moře pouhých 100 m a přilehlá zátoka vytvářela přirozený úkryt pro lodě. Prvotní osídlení zde bylo od poloviny 5. tisíciletí př.n.l. tedy v Neolitu a již v 3. tisíciletí př.n.l. tedy ranné době bronzové zde vznikl významný obchodní přístav. Během svého rozkvětu město provozovalo obchod s mědí mezi Kyprem a Krétou, což mu přineslo značné bohatství. Díky němu zde byl vybudován dokonalý kanalizační systém, v mnohdy třípatrových domech byly splachovací záchody, stěny domů zdobily nádherné fresky na kterých se objevovala cizokrajná zvířata (třeba modré opice). V domech byl pohodlný a zdobný nábytek a lidé si přitápěli v malých keramických kamínkách. Jak jsem se dočetla v komentářích, že tu kanalizaci od té doby moc nevylepšili, když se papír nesmí házet do toalety . A ještě něco mi google nabídl. Po polovině 19. století se zdejší přírodní zdroje využily pro stavbu Suezského průplavu. Za 2. světové války se měl ostrov stát podzemní a podmořskou základnou německých ponorek, přímo ve stylu Vynález zkázy. Roku 1956 přišlo silné zemětřesení. Natáčela se zde bondovka- Jeden svět nestačí.
Název ostrova pochází z latinského spojení „Santa Irini“ neboli „svatá Irena“, která byla ve středověku patronkou ostrova.
Za mne upřímně, kdyby někdo " nevytvořil" Firu, Oiu a Imerovigli, tak by tady žáden turista v životě nepřišel. Tyto města jsou nádherně fotogenická a leží na západním pobřeží. Takže západ slunce je obrovské wau. Jinak to je vyprahlý ostrov, který jsem nazvala fabrika na peníze. Všechno je tady oproti jiným ostrovům několikanásobně předražené. Určitě nikoho nechci odradit protože stojí to za to tady přijet. Bohatě stačí na 2 dny.
Jedeme do přístavu, v 1 nám jede trajekt. Tady he jako po apokalypse. Moře hospod, ale všechny zavřené. V jedné se náma slitovali a udělali nám kávu. Dobře že to hned zavřeli, jinak by to se mnou seklo. Vždyť říkám, že je to tady všechno drahé . Přišla nám sms od naší oblíbené společnosti, kterou plujeme už potřetí ( nemáme totiž na výběr), že posouvají náš odjezd o 3,5 hodiny. No vida. Už byla nervózní, kdyby se neozvali.
Dnes nás čeká poslední den na Santorini. Bogdana pořád trápí záda, takže si je bude nahřívat na sluníčku . Než tak učiníme, zastavíme se podívat na maják Akrotiri, který postavila francouzská společnost v roce 1892, čímž se řadí k nejstarším majákům v celém Řecku. Jeho provoz přerušila druhá světová válka. Následně, v roce 1945 proběhla rekonstrukce stavby pod dohledem řeckého námořnictva. Až do roku 1988 byl poháněn benzinovým motorem, poté bylo rozsvěcení světla majáku zautomatizováno. Jediné co na Santorini vynecháváme, je Akrotiri. Jednak už jsme viděli Knosos, Pompeje, nejsme až tak " zažraní" do historie a nevím, kolik Bogdan bude schopen ujít.
Ale alespoň pár řádků z googlu. Sláva města trvala až do roku 1 600 př. n. l., kdy ostrovem Santorini otřásly mohutné výbuchy místní sopky a celé město pokryla několik metrů silná vrstva žhavého popele. Osud Akrotiti tak připomíná italské Pompeje. Díky tomu však bylo město prakticky zakonzervováno ve své tehdejší podobě a minimálně základy a struktura uliční sítě se nádherně zachovala dodnes. Na rozdíl od Pomejí se nenašli lidské mumie. Lidé po pár zemětřeseních, které předcházely katastrofě, ostrov opustili. Zda dopluli do bezpečí, to se nikdy nedovíme. Sopečným popelem bylo zasypáno a tím zakonzervováno přes 30 budov ( 12 ha). Město bylo před výbuchem vzdáleno od moře pouhých 100 m a přilehlá zátoka vytvářela přirozený úkryt pro lodě. Prvotní osídlení zde bylo od poloviny 5. tisíciletí př.n.l. tedy v Neolitu a již v 3. tisíciletí př.n.l. tedy ranné době bronzové zde vznikl významný obchodní přístav. Během svého rozkvětu město provozovalo obchod s mědí mezi Kyprem a Krétou, což mu přineslo značné bohatství. Díky němu zde byl vybudován dokonalý kanalizační systém, v mnohdy třípatrových domech byly splachovací záchody, stěny domů zdobily nádherné fresky na kterých se objevovala cizokrajná zvířata (třeba modré opice). V domech byl pohodlný a zdobný nábytek a lidé si přitápěli v malých keramických kamínkách. Jak jsem se dočetla v komentářích, že tu kanalizaci od té doby moc nevylepšili, když se papír nesmí házet do toalety . A ještě něco mi google nabídl. Po polovině 19. století se zdejší přírodní zdroje využily pro stavbu Suezského průplavu. Za 2. světové války se měl ostrov stát podzemní a podmořskou základnou německých ponorek, přímo ve stylu Vynález zkázy. Roku 1956 přišlo silné zemětřesení. Natáčela se zde bondovka- Jeden svět nestačí.
Název ostrova pochází z latinského spojení „Santa Irini“ neboli „svatá Irena“, která byla ve středověku patronkou ostrova.
Za mne upřímně, kdyby někdo " nevytvořil" Firu, Oiu a Imerovigli, tak by tady žáden turista v životě nepřišel. Tyto města jsou nádherně fotogenická a leží na západním pobřeží. Takže západ slunce je obrovské wau. Jinak to je vyprahlý ostrov, který jsem nazvala fabrika na peníze. Všechno je tady oproti jiným ostrovům několikanásobně předražené. Určitě nikoho nechci odradit protože stojí to za to tady přijet. Bohatě stačí na 2 dny.
Jedeme do přístavu, v 1 nám jede trajekt. Tady he jako po apokalypse. Moře hospod, ale všechny zavřené. V jedné se náma slitovali a udělali nám kávu. Dobře že to hned zavřeli, jinak by to se mnou seklo. Vždyť říkám, že je to tady všechno drahé . Přišla nám sms od naší oblíbené společnosti, kterou plujeme už potřetí ( nemáme totiž na výběr), že posouvají náš odjezd o 3,5 hodiny. No vida. Už byla nervózní, kdyby se neozvali.
Milos 16.-19.5.2022
16.5.2022 - Klima
Budík zvonil v 3,30 a Bogdan letí vyzvednout rezervované lístky do kanceláře. Jen co otevřel dveře, zaklel a za letu do kanceláře jenom na mne zakřičel, že trajekt už parkuje. Já jsem si zopakovala úplně všechny sprostá slova s poznámkou, že tahle společnost už mne vážně sere. Jedeme s nima potřetí a vždy byl problém. Poprvé odložili odjezd o dva dny. Další odjezd už jenom o pár hodin, ale s chaosem, že i domorodci kouleli očima a rozhazovali rukama. A dnes nám zase posunuli odjezd o 3,5 hodiny a pak přijeli o hodinu dříve. Když jsme ale viděli tu hromadu kamionů, hned se nám ulevilo, že úplně v klidu stihneme snídani i kávu a možná i druhou kávu. Po poslední zkušenosti se dnes pochlapili. Byla tu část minulé směny, která dnes asi měla za úkol nic nedělat, jen sledovat a učit se. Po hodině a půl vyplouváme. Já mám jasno, 3 hodiny spánku mi nestačili, takže hned jak se odrazíme od břehu, tak se ukládám na další 2 hodiny k spánku. Pak opět zakikirikali z amplionu kyríes kai kýrioi a byla jsem na nohou. No nic. Šli jsme na palubu a sledovali všechnu tu krásu kolem. Dnes se nám poštěstilo vidět delfína a možná tu nejhezčí scenérii ze všech plaveb. Ty nádherné ostrovy těsně před Milosem . Jsme na místě a jdeme v přístavu něco malého nakoupit a pokračujeme do Klimi. Klima bývala ve starověku hlavním přístavem ostrova. Zbytky antického mola jsou dodnes na břehu k vidění, z větší části jsou však již pod vodou.
Tady můžeme vidět pestrobarevné domečky místních rybářů, které se nazývají Syrmata. Jsou to dvoupatrové domky, kde dole za vraty parkuje místo auta loďka a v patře s balkonem bydlí rybář. Dnes jich je část krásně zrekonstruovaných a turisté mají možnost se v nich ubytovat. To musí být asi zážitek. Po restartu v podobě mikrospánku jedeme dál. Do vesničky Plaka, s úzkými uličkami a bílými domky. Prostě krása. V místní restaurace na chvíli posedíme u vína a kávy a opět jedeme dál. Pro dnešek poslední cesta a to do Firopotamosy. I tady jsou nádherné Syrmaty, krásné barevné skály typické pro Milos a úplně dokonalé průzračné moře. Večer si jdeme ještě sednout k moři a počkat na západ slunce, když z auta vylezou dva kluci. Jeden si oblékne nějaký pracovní oděv a rukavice a jde nad naše auta posouvat velký kámen. Tak si říkám, že mu asi hráblo. Bogdan poznamenal, že doufá, že ten kámen nespadne na naše auto. Jsem z toho nervózní a říkám Bogdanovi, jestli by nebylo lepší auto přeparkovat. Chvíli tam borec tančí kolem kamene, pak zase s kamenem, pak k němu přišel i ten druhý, ale tahají a tahají ani ťuk. Pak to vzdávají a mladší z dvojice letí pod zbytky ...
s kartonu a rozevírá ho a mává ním. Prvně jsme tipovali, že se jedná, podle pracovního oblečení, rukavic a tašky, o nějaké geologi. Ale teď už vypadá na uprchlíky z psychiatrie nebo producenty hledající vhodné místo k natáčení . Zvedáme se a jdeme do auta. Já začínám připravovat jídlo, když nám mladší borec klepe na dveře a snaží se nám ve francouzštině vysvětlit, že by potřeboval přeparkovat auto, že tu dělají divadlo. No vida, záhada je vyřešena, Bogdan může klidně spát. Už měl v plánu se jich zeptat, co že to tady dělají, že jinak neusne . Škoda, že nemám video. Protože ani po pořádném jointu by nikdo z nás takhle neřadil . Kluk tady házel kartón o zem a pak vydával různé skřety. Zhruba po hodině skončili, poděkovali nám, že jsme museli přeparkovat a odjeli.
Budík zvonil v 3,30 a Bogdan letí vyzvednout rezervované lístky do kanceláře. Jen co otevřel dveře, zaklel a za letu do kanceláře jenom na mne zakřičel, že trajekt už parkuje. Já jsem si zopakovala úplně všechny sprostá slova s poznámkou, že tahle společnost už mne vážně sere. Jedeme s nima potřetí a vždy byl problém. Poprvé odložili odjezd o dva dny. Další odjezd už jenom o pár hodin, ale s chaosem, že i domorodci kouleli očima a rozhazovali rukama. A dnes nám zase posunuli odjezd o 3,5 hodiny a pak přijeli o hodinu dříve. Když jsme ale viděli tu hromadu kamionů, hned se nám ulevilo, že úplně v klidu stihneme snídani i kávu a možná i druhou kávu. Po poslední zkušenosti se dnes pochlapili. Byla tu část minulé směny, která dnes asi měla za úkol nic nedělat, jen sledovat a učit se. Po hodině a půl vyplouváme. Já mám jasno, 3 hodiny spánku mi nestačili, takže hned jak se odrazíme od břehu, tak se ukládám na další 2 hodiny k spánku. Pak opět zakikirikali z amplionu kyríes kai kýrioi a byla jsem na nohou. No nic. Šli jsme na palubu a sledovali všechnu tu krásu kolem. Dnes se nám poštěstilo vidět delfína a možná tu nejhezčí scenérii ze všech plaveb. Ty nádherné ostrovy těsně před Milosem . Jsme na místě a jdeme v přístavu něco malého nakoupit a pokračujeme do Klimi. Klima bývala ve starověku hlavním přístavem ostrova. Zbytky antického mola jsou dodnes na břehu k vidění, z větší části jsou však již pod vodou.
Tady můžeme vidět pestrobarevné domečky místních rybářů, které se nazývají Syrmata. Jsou to dvoupatrové domky, kde dole za vraty parkuje místo auta loďka a v patře s balkonem bydlí rybář. Dnes jich je část krásně zrekonstruovaných a turisté mají možnost se v nich ubytovat. To musí být asi zážitek. Po restartu v podobě mikrospánku jedeme dál. Do vesničky Plaka, s úzkými uličkami a bílými domky. Prostě krása. V místní restaurace na chvíli posedíme u vína a kávy a opět jedeme dál. Pro dnešek poslední cesta a to do Firopotamosy. I tady jsou nádherné Syrmaty, krásné barevné skály typické pro Milos a úplně dokonalé průzračné moře. Večer si jdeme ještě sednout k moři a počkat na západ slunce, když z auta vylezou dva kluci. Jeden si oblékne nějaký pracovní oděv a rukavice a jde nad naše auta posouvat velký kámen. Tak si říkám, že mu asi hráblo. Bogdan poznamenal, že doufá, že ten kámen nespadne na naše auto. Jsem z toho nervózní a říkám Bogdanovi, jestli by nebylo lepší auto přeparkovat. Chvíli tam borec tančí kolem kamene, pak zase s kamenem, pak k němu přišel i ten druhý, ale tahají a tahají ani ťuk. Pak to vzdávají a mladší z dvojice letí pod zbytky ...
s kartonu a rozevírá ho a mává ním. Prvně jsme tipovali, že se jedná, podle pracovního oblečení, rukavic a tašky, o nějaké geologi. Ale teď už vypadá na uprchlíky z psychiatrie nebo producenty hledající vhodné místo k natáčení . Zvedáme se a jdeme do auta. Já začínám připravovat jídlo, když nám mladší borec klepe na dveře a snaží se nám ve francouzštině vysvětlit, že by potřeboval přeparkovat auto, že tu dělají divadlo. No vida, záhada je vyřešena, Bogdan může klidně spát. Už měl v plánu se jich zeptat, co že to tady dělají, že jinak neusne . Škoda, že nemám video. Protože ani po pořádném jointu by nikdo z nás takhle neřadil . Kluk tady házel kartón o zem a pak vydával různé skřety. Zhruba po hodině skončili, poděkovali nám, že jsme museli přeparkovat a odjeli.
17.5.2022 Mandrakia
První vesnička, do které jsme dnes zavítali byla Mandrakia. Jsem úplně unešená. I tady jsou domky Syrmaty. Pozoruji, jak pán chodí po vodě a najednou má chobotnici a hodil ji na břeh starému pánovi, asi otci, který tady natíral nějaký tajný vstup do podzemí . Jdeme kousek dál a každý krok nás vede za další a další krásou. Tento ostrov je nádherný. Stojíme u moře, po levé straně rybářské domečky v útesu a po pravé nádherné bílé útesy. Nejsou to klasické skály, které známe, ale hladké útesy, které jakoby někdo různě formoval. Jako z pohádky. Najednou přijede auto, vedle něho běží holka. Auto zastavilo u moře. Vylezla řidička a otevřela kufr. Tam sedí borec s kerou na stojanu. Když procházíme kolem slyšíme, že mluví francouzsky. Oba dva vyhrkneme, další teatr .
Následující zastávkou je Sarakiniko. Wau. Jsme na jiné planetě ? Nedá se popsat všechna ta nádhera. Něco podobného tureckým schodům v Itálii, ale ve velkém. Krásné bílé vulkanické útesy s křídovým povrchem, které jakoby někdo opracoval a udělal z nich umělecká díla. V některých jsou dole vysekané otvory. Nádhera. Jdeme a kocháme se. Já jsem určitě zapomněla v tom úžasu zavřít pusu . Při procházce jsme potkali Poláky. Samozřejmě, že o nich vědělo celé Sarakiniko . Když jsme se míjeli, zaslechli jsme, že tam nechali chladit piva. Uložíme se na vyvolené místečko ( vedle prsaté bohyně bez podprsenky ) a jdeme se okoupat. Když se vracíme, Bogdan si všimnul, že nějaká aziatka vyhodila Polákům piva na břeh. Po chvíli jsme podle kraválu detekovali, že se Poláci vrací. Najednou borec letěl jako Mitch Buchannon zachránit 6 piv a pak řval na celou početnou skupinu:"Někdo nám vyhodil z moře pivo, kuva, kolaboranti". Pak všichni zalezli pod strom a šup po wodeczce. Za chvíli slyším, zavolej Ani, nemáme už chlast . Pak že se tolik Poláků utopí v Baltu. Sedím si tak v moři a rybky si moje nohy spletli se zarostlým útesem. Nejvyšší čas oholit si je . Balíme a jedeme o kousek dál, do Mitakas. Tady jsme jenom přistavili na hodinku a zase se kousek posunuli. Nakonec ještě jedeme na Alogomandra beach.
Vidíme děti, které skáčou do moře. Já chodím po maličké pláži a našla jsem poklad, nádherné kamínky. Když děti odešly, Bogdan vyleze na útes a také skáče do moře. Pak se koupeme na Adama a Evu, plavky jsou v autě a tady i tak nikdo není. Vracíme se do auta, vedle nás parkuje auto a v něm sedí pán, který má evidentně hlídat ty dvě děti, co skákaly z útesu. Věk cca 8-12 let? Teď děti visí dolů hlavou na stromě . Šťastné dětství . Po chvíli odjíždí a my máme i tuhle pláž jen pro sebe .
První vesnička, do které jsme dnes zavítali byla Mandrakia. Jsem úplně unešená. I tady jsou domky Syrmaty. Pozoruji, jak pán chodí po vodě a najednou má chobotnici a hodil ji na břeh starému pánovi, asi otci, který tady natíral nějaký tajný vstup do podzemí . Jdeme kousek dál a každý krok nás vede za další a další krásou. Tento ostrov je nádherný. Stojíme u moře, po levé straně rybářské domečky v útesu a po pravé nádherné bílé útesy. Nejsou to klasické skály, které známe, ale hladké útesy, které jakoby někdo různě formoval. Jako z pohádky. Najednou přijede auto, vedle něho běží holka. Auto zastavilo u moře. Vylezla řidička a otevřela kufr. Tam sedí borec s kerou na stojanu. Když procházíme kolem slyšíme, že mluví francouzsky. Oba dva vyhrkneme, další teatr .
Následující zastávkou je Sarakiniko. Wau. Jsme na jiné planetě ? Nedá se popsat všechna ta nádhera. Něco podobného tureckým schodům v Itálii, ale ve velkém. Krásné bílé vulkanické útesy s křídovým povrchem, které jakoby někdo opracoval a udělal z nich umělecká díla. V některých jsou dole vysekané otvory. Nádhera. Jdeme a kocháme se. Já jsem určitě zapomněla v tom úžasu zavřít pusu . Při procházce jsme potkali Poláky. Samozřejmě, že o nich vědělo celé Sarakiniko . Když jsme se míjeli, zaslechli jsme, že tam nechali chladit piva. Uložíme se na vyvolené místečko ( vedle prsaté bohyně bez podprsenky ) a jdeme se okoupat. Když se vracíme, Bogdan si všimnul, že nějaká aziatka vyhodila Polákům piva na břeh. Po chvíli jsme podle kraválu detekovali, že se Poláci vrací. Najednou borec letěl jako Mitch Buchannon zachránit 6 piv a pak řval na celou početnou skupinu:"Někdo nám vyhodil z moře pivo, kuva, kolaboranti". Pak všichni zalezli pod strom a šup po wodeczce. Za chvíli slyším, zavolej Ani, nemáme už chlast . Pak že se tolik Poláků utopí v Baltu. Sedím si tak v moři a rybky si moje nohy spletli se zarostlým útesem. Nejvyšší čas oholit si je . Balíme a jedeme o kousek dál, do Mitakas. Tady jsme jenom přistavili na hodinku a zase se kousek posunuli. Nakonec ještě jedeme na Alogomandra beach.
Vidíme děti, které skáčou do moře. Já chodím po maličké pláži a našla jsem poklad, nádherné kamínky. Když děti odešly, Bogdan vyleze na útes a také skáče do moře. Pak se koupeme na Adama a Evu, plavky jsou v autě a tady i tak nikdo není. Vracíme se do auta, vedle nás parkuje auto a v něm sedí pán, který má evidentně hlídat ty dvě děti, co skákaly z útesu. Věk cca 8-12 let? Teď děti visí dolů hlavou na stromě . Šťastné dětství . Po chvíli odjíždí a my máme i tuhle pláž jen pro sebe .
18.5.2022 - Milos
Ráno se " skočíme" podívat hned na vedlejší zátoku. Opět krása. Pak jedeme do Polonii - přístavního města. Tady už je živěji. Na pláži je hromada dětí. A kousek za náma sedí asi pán učitel, který na ně sem tam zapíská. Snad když udělají něco co neměli. Po občerstvení jedeme do Voudhia, na místo, kde se těží nevím co, nepodařilo se mi dohledat. Fabrika sice nevypadá krásně, ale nic tady nesmrdí a ani moře není znečištěné. Kvůli těžbě tady nejsme, ale proto, abychom obdivovali nádherné barevné skály u moře. A samozřejmě průzračné moře. Tady už něco smrdí a nemá to za následek fabrika, ale síra, která tady přitéká z horkých pramenů. Místy je v moři znatelně tepleji. Tenhle ostrov je barevný a moc zajímavý a za to vděčí právě nerostnému bohatství ostrova, které zde bylo nebo stále je těženo. Kaolin, pemza, baryt, bentonit, perlit, pucolán, mangan, síra, obsidián. Nachází se tady největší bentonitový lom v Evropě , perlitový lom nad pláží Tsigrado a pucolánový lom v Xylokeratii nad pláží Gerondas jsou stále funkční.
Až nám je líto, že zítra odjíždíme . Pak se vracíme na Alogomandra beach a po cestě ještě zastavujeme a fotíme jednu zátoku. Dnes už na pláži nejsme sami. Objevilo jí pár dalších lidí, ale i přesto když večer všichni odjedou, stihneme večerní koupání u zapadajícího slunce. Jen tak, bez plavek .
Ráno se " skočíme" podívat hned na vedlejší zátoku. Opět krása. Pak jedeme do Polonii - přístavního města. Tady už je živěji. Na pláži je hromada dětí. A kousek za náma sedí asi pán učitel, který na ně sem tam zapíská. Snad když udělají něco co neměli. Po občerstvení jedeme do Voudhia, na místo, kde se těží nevím co, nepodařilo se mi dohledat. Fabrika sice nevypadá krásně, ale nic tady nesmrdí a ani moře není znečištěné. Kvůli těžbě tady nejsme, ale proto, abychom obdivovali nádherné barevné skály u moře. A samozřejmě průzračné moře. Tady už něco smrdí a nemá to za následek fabrika, ale síra, která tady přitéká z horkých pramenů. Místy je v moři znatelně tepleji. Tenhle ostrov je barevný a moc zajímavý a za to vděčí právě nerostnému bohatství ostrova, které zde bylo nebo stále je těženo. Kaolin, pemza, baryt, bentonit, perlit, pucolán, mangan, síra, obsidián. Nachází se tady největší bentonitový lom v Evropě , perlitový lom nad pláží Tsigrado a pucolánový lom v Xylokeratii nad pláží Gerondas jsou stále funkční.
Až nám je líto, že zítra odjíždíme . Pak se vracíme na Alogomandra beach a po cestě ještě zastavujeme a fotíme jednu zátoku. Dnes už na pláži nejsme sami. Objevilo jí pár dalších lidí, ale i přesto když večer všichni odjedou, stihneme večerní koupání u zapadajícího slunce. Jen tak, bez plavek .
19.5.2022 - Milos
Dnes v noci byl opět fičák. Jen co jsme usnuli začlo foukat. Prvně jsem šla pozavírat okýnka, aby nám je neurvalo a po chvíli jsem si vzpomněla, že jsme venku sušili karimatky. Naštěstí foukalo z opačné strany a chráněné celým autem zůstaly na kapotě. V noci byla evidentně nad mořem nějaká bouře protože z klidné mořské hladiny je úplně rozbouřené moře. Bogdan po probuzení prohlásil ty....to jsi neviděla, máme moře skoro u auta. Jediná újma je Bogdanovo chybějící spodní prádlo, které sušil na zpětném zrcátku. Moje nevyspání se už nepočítá. Dnes odjíždíme, teda doufám, když tak vidím to moře . Jedeme do Adamantasu. Musíme nakoupit a vyzvednout lístky na trajekt. Dnes se mi podařilo po 2 týdnech poslat pohlednice . Už jsem si myslela, že je dovezu až domů . Trajekt má zpoždění, jak jinak . Ale dnes tomu tady šéfuje nějaká blondýnka a to je same " PAME PAME!" pro obě lodi . Žádné prostoje, za chvíli plujeme. Z klidného chráněného přístavu na rozbouřené moře. Po 5 minutách plavby jsem Bogdanovi řekla:" Tys mne zas vyvez " ( to je taková naše " hantýrka, podle filmu Slavnosti sněženek. Když jsme totiž dorazili někam, kde bylo hezky, tak mi Bogdan vždy řekl tuhle větu ). Jeho to moc pobavilo, můj žaludek ta vyhlídková plavba moc né. Asi tak, kdybych měla zažít bouřku na moři, tak sa zabiju alkoholem . Mne stačilo i tohle. Žaludek mám v krku všechno se tu houpá, slyším jak někde ze stolu spadla sklenice a podle zvuku při dopadu bylo po ní . Tohle mi vůbec nedělá dobře. A když si vzpomenu, jak jsem nadšeně řekla Bogdanovi, že alespoň uvidíme další ostrovy, když vybíral, zda pojedeme společnosti, která nás pokaždé vytočila nebo touhle. Mělo to jenom jeden háček. Jede o dvě hodiny déle. Pane bože .
Po cestě zastavujeme na maličkých ostrovech.
Sifnos - tady prý jezdívá bohatší klientela. Je to zelený ostrov plný olivových a mandloňových hájů, bylinek a keramiky.
Kdysi se tady těžilo zlato a stříbro. Místní, bydlící ve vesničkách, o davy cizinců moc nestojí. Nehledají novoty, moderní techniku. Kdo se neobejde bez mobilu a wifi, ať sem raději nejezdí . Tolik strýček Google.
Serifos - Ostrov příliš neoplývá zelení. To asi psal někdo, kdo nebyl na jiných ostrovech. Co by napsala o Santorini??? Je tady mnoho klášterů, k nejdůležitějším patří Chrisostrómos – kde roste palma a šeřík z roku 1653. Zde krásná Danaé porodila Diova syna Persea, jednoho z největších antických hrdinů.
Kythnos - přímo v přístavu vyvěrá do vody termální pramen. Stačí přístav oběhnout kolem nádherných taveren a na konci malé písčité pláže je pramen s horkou vodou.
No a jsme na pevnině, v Pyreusu. Snažíme se co nejrychleji odjet z tohoto chaosu a někam se uložit k spánku.
Dnes v noci byl opět fičák. Jen co jsme usnuli začlo foukat. Prvně jsem šla pozavírat okýnka, aby nám je neurvalo a po chvíli jsem si vzpomněla, že jsme venku sušili karimatky. Naštěstí foukalo z opačné strany a chráněné celým autem zůstaly na kapotě. V noci byla evidentně nad mořem nějaká bouře protože z klidné mořské hladiny je úplně rozbouřené moře. Bogdan po probuzení prohlásil ty....to jsi neviděla, máme moře skoro u auta. Jediná újma je Bogdanovo chybějící spodní prádlo, které sušil na zpětném zrcátku. Moje nevyspání se už nepočítá. Dnes odjíždíme, teda doufám, když tak vidím to moře . Jedeme do Adamantasu. Musíme nakoupit a vyzvednout lístky na trajekt. Dnes se mi podařilo po 2 týdnech poslat pohlednice . Už jsem si myslela, že je dovezu až domů . Trajekt má zpoždění, jak jinak . Ale dnes tomu tady šéfuje nějaká blondýnka a to je same " PAME PAME!" pro obě lodi . Žádné prostoje, za chvíli plujeme. Z klidného chráněného přístavu na rozbouřené moře. Po 5 minutách plavby jsem Bogdanovi řekla:" Tys mne zas vyvez " ( to je taková naše " hantýrka, podle filmu Slavnosti sněženek. Když jsme totiž dorazili někam, kde bylo hezky, tak mi Bogdan vždy řekl tuhle větu ). Jeho to moc pobavilo, můj žaludek ta vyhlídková plavba moc né. Asi tak, kdybych měla zažít bouřku na moři, tak sa zabiju alkoholem . Mne stačilo i tohle. Žaludek mám v krku všechno se tu houpá, slyším jak někde ze stolu spadla sklenice a podle zvuku při dopadu bylo po ní . Tohle mi vůbec nedělá dobře. A když si vzpomenu, jak jsem nadšeně řekla Bogdanovi, že alespoň uvidíme další ostrovy, když vybíral, zda pojedeme společnosti, která nás pokaždé vytočila nebo touhle. Mělo to jenom jeden háček. Jede o dvě hodiny déle. Pane bože .
Po cestě zastavujeme na maličkých ostrovech.
Sifnos - tady prý jezdívá bohatší klientela. Je to zelený ostrov plný olivových a mandloňových hájů, bylinek a keramiky.
Kdysi se tady těžilo zlato a stříbro. Místní, bydlící ve vesničkách, o davy cizinců moc nestojí. Nehledají novoty, moderní techniku. Kdo se neobejde bez mobilu a wifi, ať sem raději nejezdí . Tolik strýček Google.
Serifos - Ostrov příliš neoplývá zelení. To asi psal někdo, kdo nebyl na jiných ostrovech. Co by napsala o Santorini??? Je tady mnoho klášterů, k nejdůležitějším patří Chrisostrómos – kde roste palma a šeřík z roku 1653. Zde krásná Danaé porodila Diova syna Persea, jednoho z největších antických hrdinů.
Kythnos - přímo v přístavu vyvěrá do vody termální pramen. Stačí přístav oběhnout kolem nádherných taveren a na konci malé písčité pláže je pramen s horkou vodou.
No a jsme na pevnině, v Pyreusu. Snažíme se co nejrychleji odjet z tohoto chaosu a někam se uložit k spánku.
20.9.2022 - Delphi
Včera jsme se rozloučili s řeckými ostrovy a dnes se zase posouváme blíže k domuvu. Z přístavu v Pireu jedeme kolem továren a povrchových dolů. Takže výhledy zatím nic moc. Pak se objevily vysoké hory a nádherné scenérie. První zastávkou na naší cestě je vesnička Arachova. Taková obyčejná řecká vesnička. Šlapeme po schodech nahoru, no pár schodů to bylo . Tady se naskýtá nádherný výhled na celé údolí. A že jsme vysoko 970 metrů nad mořem, tak je to božský výhled. Vždyť taky hned vedle nás je kostel Agios Georgios . Pak jdeme opět dolů a kolem cesty se prodává všechno možné. Vidíme domácí těstoviny a fakt hlasitě volaly, ať je tam nenecháme ležet. Vešli jsme do obchůdku a Bogdan říká pánovi, že bychom rádi koupili "pasta" , jestli jsou domácí. Pán se usmál a řekl, že ano, že Řekové je naučili dělat Italy a že jsou tak výborné jako od jeho babičky. Pak se nás zeptal odkud jsme, řekli jsme že z Česka a on prý " Putin? " Bogdan se pořádně nadechl a vydechl a řekl, že všechno co je ruské nenávidíme. Pán si nadšeně plácl s Bogdanem a pustili se do debaty. Hned nám začal vysvětlovat, že Rusové od Řeků přijali křesťanství a že ty barbary prakticky naučili dobrým mravům. No to teda nevím, asi chodili za školu. Na což Bogdan odvětil, že Kiril (ruský patriarcha) je Putin's slut a to už mu pán prodavač téměř radostí skočil kolem krku. Bogdan z toho měl asi taky dobrý pocit protože přikoupil ještě kozí a ovčí sýr a šli jsme dál. A že to byla cesta daleká a diskuse hluboká musíme se posílit. Jdeme na kávu a svačinu do místní taverny. Cestou ke druhé zastávce nás trochu zlobila navigace a proběhla nějaká diskuse kolem toho a tu Bogdan ukončil větou:" To je umělá inteligence, to je o stupeň horší než ty". No dovol . Druhou zastávkou je Delphi - antický pupek světa. Když Zeus hledal střed světa, vypustil dva stejně rychlé orly z opačných břehů oceánů. Místo, kde se setkali bylo právě v Delfách a označil jej kamenem pojmenovaným omfalos – pupek. Podle legendy zde bývala věštírna a svatyně bohyně Gé - Gaii, střežená dračim bohem Pýthónem. Pýthón byl přemožen a zabit bohem Apollonem, který si následně ponechal i původní svatyni. Největšího významu dosáhla zdejší věštírna v 7. - 6. stol. př. n. l.. Její význam byl především politický. Žádný král ani jiná významná osoba se neodvážila začít válku, uzavřít sňatek, nebo přijmout jakékoliv důležité rozhodnutí bez věštby z Delph. Už v klasické době však význam věštírny postupně slábl a definitivní konec představoval zákaz pohanských kultů ve 4. stol. n.l.. Plní dojmů pokračujeme v cestě a při diskusi mi Bogdan sdělil, že se nespokojí s průměrnosti a proto je tak dlouho se mnou . Nojo, co se všechno nedovím . Na cíl dnešní cesty Bogdan natrefil úplně náhodou a na českých stránkách se o něm moc nepíše. Tavropos lake. U místních je toto místo známé jako"malé Švýcarsko". Už celá cesta od Delf byla krásná. Ale pak, vysoké zasněžené hory, kolem cesty si jen tak sedí orel. Pak cesta začala mít spíš charakter lesní, ale s asfaltem a já jsem čekala, kdy z lesa vyleze medvěd . Místo toho i přesto, že jsme si všimli dopravní značku upozorňující na divočáky a krávy, tak nás kráva u cesty překvapila. Stálá tam jako policejní hlídka, když má perfektní úkryt na měření rychlosti . No hrklo v nás. A pak vidím ocas, který trochu připomíná kočičku a najednou jsem ji viděla celou. Lišku . Na chvilinku se u cesty zastavila, okoukala si nás a pak v klidu odešla. No a za chvíli ještě na cestě vidíme želvičku jak si v klidu přechází silnici. Dnes jsme viděli takové menší ZOO . Jsme na místě a popis naprosto sedí. Velké jezero a kolem nádherné vysoké zasněžené hory. Jako ve Švýcarsku. Ptáme se majitele restaurace, zda můžeme zůstat přes noc na parkovišti a hned nám ukazuje kde máme zaparkovat. Prý tam budeme mít hezčí výhled. Boží. Takhle nějak si představuji ráj. Pak si sedneme v restauraci na občerstvení a dovídáme se, že jsme první Češi tady. Večer poslouchám koncert v podání parádního chóru, žabek a ptáků.
Včera jsme se rozloučili s řeckými ostrovy a dnes se zase posouváme blíže k domuvu. Z přístavu v Pireu jedeme kolem továren a povrchových dolů. Takže výhledy zatím nic moc. Pak se objevily vysoké hory a nádherné scenérie. První zastávkou na naší cestě je vesnička Arachova. Taková obyčejná řecká vesnička. Šlapeme po schodech nahoru, no pár schodů to bylo . Tady se naskýtá nádherný výhled na celé údolí. A že jsme vysoko 970 metrů nad mořem, tak je to božský výhled. Vždyť taky hned vedle nás je kostel Agios Georgios . Pak jdeme opět dolů a kolem cesty se prodává všechno možné. Vidíme domácí těstoviny a fakt hlasitě volaly, ať je tam nenecháme ležet. Vešli jsme do obchůdku a Bogdan říká pánovi, že bychom rádi koupili "pasta" , jestli jsou domácí. Pán se usmál a řekl, že ano, že Řekové je naučili dělat Italy a že jsou tak výborné jako od jeho babičky. Pak se nás zeptal odkud jsme, řekli jsme že z Česka a on prý " Putin? " Bogdan se pořádně nadechl a vydechl a řekl, že všechno co je ruské nenávidíme. Pán si nadšeně plácl s Bogdanem a pustili se do debaty. Hned nám začal vysvětlovat, že Rusové od Řeků přijali křesťanství a že ty barbary prakticky naučili dobrým mravům. No to teda nevím, asi chodili za školu. Na což Bogdan odvětil, že Kiril (ruský patriarcha) je Putin's slut a to už mu pán prodavač téměř radostí skočil kolem krku. Bogdan z toho měl asi taky dobrý pocit protože přikoupil ještě kozí a ovčí sýr a šli jsme dál. A že to byla cesta daleká a diskuse hluboká musíme se posílit. Jdeme na kávu a svačinu do místní taverny. Cestou ke druhé zastávce nás trochu zlobila navigace a proběhla nějaká diskuse kolem toho a tu Bogdan ukončil větou:" To je umělá inteligence, to je o stupeň horší než ty". No dovol . Druhou zastávkou je Delphi - antický pupek světa. Když Zeus hledal střed světa, vypustil dva stejně rychlé orly z opačných břehů oceánů. Místo, kde se setkali bylo právě v Delfách a označil jej kamenem pojmenovaným omfalos – pupek. Podle legendy zde bývala věštírna a svatyně bohyně Gé - Gaii, střežená dračim bohem Pýthónem. Pýthón byl přemožen a zabit bohem Apollonem, který si následně ponechal i původní svatyni. Největšího významu dosáhla zdejší věštírna v 7. - 6. stol. př. n. l.. Její význam byl především politický. Žádný král ani jiná významná osoba se neodvážila začít válku, uzavřít sňatek, nebo přijmout jakékoliv důležité rozhodnutí bez věštby z Delph. Už v klasické době však význam věštírny postupně slábl a definitivní konec představoval zákaz pohanských kultů ve 4. stol. n.l.. Plní dojmů pokračujeme v cestě a při diskusi mi Bogdan sdělil, že se nespokojí s průměrnosti a proto je tak dlouho se mnou . Nojo, co se všechno nedovím . Na cíl dnešní cesty Bogdan natrefil úplně náhodou a na českých stránkách se o něm moc nepíše. Tavropos lake. U místních je toto místo známé jako"malé Švýcarsko". Už celá cesta od Delf byla krásná. Ale pak, vysoké zasněžené hory, kolem cesty si jen tak sedí orel. Pak cesta začala mít spíš charakter lesní, ale s asfaltem a já jsem čekala, kdy z lesa vyleze medvěd . Místo toho i přesto, že jsme si všimli dopravní značku upozorňující na divočáky a krávy, tak nás kráva u cesty překvapila. Stálá tam jako policejní hlídka, když má perfektní úkryt na měření rychlosti . No hrklo v nás. A pak vidím ocas, který trochu připomíná kočičku a najednou jsem ji viděla celou. Lišku . Na chvilinku se u cesty zastavila, okoukala si nás a pak v klidu odešla. No a za chvíli ještě na cestě vidíme želvičku jak si v klidu přechází silnici. Dnes jsme viděli takové menší ZOO . Jsme na místě a popis naprosto sedí. Velké jezero a kolem nádherné vysoké zasněžené hory. Jako ve Švýcarsku. Ptáme se majitele restaurace, zda můžeme zůstat přes noc na parkovišti a hned nám ukazuje kde máme zaparkovat. Prý tam budeme mít hezčí výhled. Boží. Takhle nějak si představuji ráj. Pak si sedneme v restauraci na občerstvení a dovídáme se, že jsme první Češi tady. Večer poslouchám koncert v podání parádního chóru, žabek a ptáků.
21.5.2022 - Plastiras lake
Po 2 týdnech lenošení na plážích jedeme na kolo kolem jezera Plastiras. Toto jezero je umělá vodní nádrž vybudovaná v záplavové oblasti řeky Tavropos. Stavba přehrady trvala pět let a byla dokončena v roce 1960. Rozkládá se na ploše 24 km2 a zadržuje 400miliónů krychlové vody. Slouží k zavlažování a jako zdroj vody pro město Karditsa. Jezero vděčí za svůj vzhled řeckému generálovi Nikolai Plastirasovi a je jedno z nejvyšších v Evropě. Čeká nás cca 60 km a 1500 m převýšení. Ještě že jsem netušila, co tyto 2 veličiny znamenají protože jinak bych souhlasila s verzí Bogdana, že bychom objeli jenom část jezera. Ale né. Já jsem toužila vidět celý. Cesta úžasná, pohledy, panoramata nepopsatelné. Kolem nás jsou nádherné ještě trochu zasněžené hory, lesy, domky, kolem cesty želvičky. Po 25 km zastavujeme ve vesnici, kde se zastavil čas tak v 70 létech minulého století. Nevrlý číšník, který evidentně nebyl zvyklý, že by se tady zastavil někdo cizí a tudíž nemluví žádnou cizí řečí . V restauraci seděl nějaký místní stařík a spíš než seděl, tak spíš "pochrupkával". Z dumáni jsme si ho dovolili vyrušit diskusí o tom co bychom si rádi objednali. Vařit tu nevaří, tak se snažíme poptat, zda nemají alespoň sýr. Museli sme použít i ruce. Asi po 5 minutách pán vytáhl nějakou " nápovědu- translator" na malém papíře a ukázal, jestli ten cheese myslíme jako fetu. Hladoví přikyvujeme. Pokračujeme dál, teď jsme dojeli přímo k jezeru a tady už o turistech vědí . Číšník na nás prvně zkouší řečtinu, nevím kolikátý Řek už si myslel, že jsem jejich, pak spustí angličtinu. Vařit tady sice nevařili, ale připravovali sendviče, takže si dáváme nějaký klubový. A teď zpět na kola. A tady to už začalo být náročnější. Posledních 5 km Bogdan pořád mamral, že v mapách už ten kopec není, já jsem už ani nemluvila. A to mi vydrželo ještě tak 2 hodiny po "vypadnutí" z kola. Umřela jsem. Sedím a jen se dívám na všechnu tu nádheru kolem
Po 2 týdnech lenošení na plážích jedeme na kolo kolem jezera Plastiras. Toto jezero je umělá vodní nádrž vybudovaná v záplavové oblasti řeky Tavropos. Stavba přehrady trvala pět let a byla dokončena v roce 1960. Rozkládá se na ploše 24 km2 a zadržuje 400miliónů krychlové vody. Slouží k zavlažování a jako zdroj vody pro město Karditsa. Jezero vděčí za svůj vzhled řeckému generálovi Nikolai Plastirasovi a je jedno z nejvyšších v Evropě. Čeká nás cca 60 km a 1500 m převýšení. Ještě že jsem netušila, co tyto 2 veličiny znamenají protože jinak bych souhlasila s verzí Bogdana, že bychom objeli jenom část jezera. Ale né. Já jsem toužila vidět celý. Cesta úžasná, pohledy, panoramata nepopsatelné. Kolem nás jsou nádherné ještě trochu zasněžené hory, lesy, domky, kolem cesty želvičky. Po 25 km zastavujeme ve vesnici, kde se zastavil čas tak v 70 létech minulého století. Nevrlý číšník, který evidentně nebyl zvyklý, že by se tady zastavil někdo cizí a tudíž nemluví žádnou cizí řečí . V restauraci seděl nějaký místní stařík a spíš než seděl, tak spíš "pochrupkával". Z dumáni jsme si ho dovolili vyrušit diskusí o tom co bychom si rádi objednali. Vařit tu nevaří, tak se snažíme poptat, zda nemají alespoň sýr. Museli sme použít i ruce. Asi po 5 minutách pán vytáhl nějakou " nápovědu- translator" na malém papíře a ukázal, jestli ten cheese myslíme jako fetu. Hladoví přikyvujeme. Pokračujeme dál, teď jsme dojeli přímo k jezeru a tady už o turistech vědí . Číšník na nás prvně zkouší řečtinu, nevím kolikátý Řek už si myslel, že jsem jejich, pak spustí angličtinu. Vařit tady sice nevařili, ale připravovali sendviče, takže si dáváme nějaký klubový. A teď zpět na kola. A tady to už začalo být náročnější. Posledních 5 km Bogdan pořád mamral, že v mapách už ten kopec není, já jsem už ani nemluvila. A to mi vydrželo ještě tak 2 hodiny po "vypadnutí" z kola. Umřela jsem. Sedím a jen se dívám na všechnu tu nádheru kolem
22.5.2022 Nei Pori
Jedeme do Nei Pori a dnes nás čeká rozlučka s mořem. K večeru jsme měli naplánovanou procházku kolem moře. Vzhledem k tomu, že nás legitimovali policajti a ptali se nás , zda jsme si něčeho podezřelého nevšimli, že vedle vykradli auto, tak už jsme se z auta ani nepohli. Přesto, ze je tady lidí habakuk, tak měl někdo odvahu vlézt do cizího auta .
Jedeme do Nei Pori a dnes nás čeká rozlučka s mořem. K večeru jsme měli naplánovanou procházku kolem moře. Vzhledem k tomu, že nás legitimovali policajti a ptali se nás , zda jsme si něčeho podezřelého nevšimli, že vedle vykradli auto, tak už jsme se z auta ani nepohli. Přesto, ze je tady lidí habakuk, tak měl někdo odvahu vlézt do cizího auta .