Rumunsko 6/2022
27.5.2022 Buzau, Paclele Mari
Opouštíme Bulgarsko a přijíždíme do Rumunska. Dnes máme namířeno do Buzau, na hřbitov, kde je pochován příbuzný, který tady zemřel ve 2. sv. válce. Dovídáme se od nějakého pána, který tady pracuje, že je tady společný hrob a né všechny jména jsou tady vypsaná. Pak nám radí, kde zjistíme, zda tady padl a Bogdan mu říká, že ví, že tady leží, že to už dohledal. Chodíme a říkáme si, jak málo stačí, aby všude po světě leželo tolik zbytečně mrtvých. Jeden blb, který tuhle nesmyslnou válku rozpoutal. Jaká pararela s dnešními událostmi na Ukrajině. Jedeme dál, do Paclele Mari kde je největší bahenní sopka Evropy. Lokalita se nachází na plošině Meledic v jižní části Východních Karpat. Lidé o ní věděli po staletí a roku 1924 byla vyhlášena přírodní památkou, včetně nedaleké menší bahenní sopky, Paclele Mici. Oba vulkány se nacházejí v nadmořské výšce mezi 300–350 metry. Jdeme kolem tabulí, na kterých je namalován nějaký drak. A vzhledem k tomu, že mne už třetí den bolí noha a pajdám a chodím pomalu, u ostatní tabule už má Bogdan všechno nastudované, tak z povzdálí mi hlásí, že jestli jsem si všimla toho draka na těch tabulích, tak to nebyl drak, ale had, který tady pořád žije. Je velmi vzácný, nejedovatý, dorůstá až do 2 metrů, je chráněný a potkáme ho pouze pokud budeme mít štěstí. Tak já mít to štěstí, tak je po mně. Ani ne po půl minutě něco vedle mne zašustí a já zařvu jak tarzan. Bogdan se směje, já mám pulz 200. Jednak od strachu a jednak, že si ze mne dělá srandu. Jsme na místě. Místo připomíná měsíční krajinu. Kupujeme lístky. Pán nás upozorňuje, že se odteď nesmí kouřit kvůli vyvěrajícímu plynu. V kráterech tekuté bahno totiž probublává plyn. Pak nám ještě ukazuje keř, který v Evropě roste jenom tady. Čemu vděčíme ta tento zvláštní úkaz? Nad tepelným zdrojem v zemské kůře se koncentruje plyn, což se v případě sopek u Bercy děje přibližně v hloubce 3 000 metrů. Plyn stoupá vzhůru spolu s podzemní slanou vodou a rozpouští jílovité usazeniny.
Tohle místo nám trošku připomíná Chiméry, které jsme viděli v Turecku.
Opouštíme Bulgarsko a přijíždíme do Rumunska. Dnes máme namířeno do Buzau, na hřbitov, kde je pochován příbuzný, který tady zemřel ve 2. sv. válce. Dovídáme se od nějakého pána, který tady pracuje, že je tady společný hrob a né všechny jména jsou tady vypsaná. Pak nám radí, kde zjistíme, zda tady padl a Bogdan mu říká, že ví, že tady leží, že to už dohledal. Chodíme a říkáme si, jak málo stačí, aby všude po světě leželo tolik zbytečně mrtvých. Jeden blb, který tuhle nesmyslnou válku rozpoutal. Jaká pararela s dnešními událostmi na Ukrajině. Jedeme dál, do Paclele Mari kde je největší bahenní sopka Evropy. Lokalita se nachází na plošině Meledic v jižní části Východních Karpat. Lidé o ní věděli po staletí a roku 1924 byla vyhlášena přírodní památkou, včetně nedaleké menší bahenní sopky, Paclele Mici. Oba vulkány se nacházejí v nadmořské výšce mezi 300–350 metry. Jdeme kolem tabulí, na kterých je namalován nějaký drak. A vzhledem k tomu, že mne už třetí den bolí noha a pajdám a chodím pomalu, u ostatní tabule už má Bogdan všechno nastudované, tak z povzdálí mi hlásí, že jestli jsem si všimla toho draka na těch tabulích, tak to nebyl drak, ale had, který tady pořád žije. Je velmi vzácný, nejedovatý, dorůstá až do 2 metrů, je chráněný a potkáme ho pouze pokud budeme mít štěstí. Tak já mít to štěstí, tak je po mně. Ani ne po půl minutě něco vedle mne zašustí a já zařvu jak tarzan. Bogdan se směje, já mám pulz 200. Jednak od strachu a jednak, že si ze mne dělá srandu. Jsme na místě. Místo připomíná měsíční krajinu. Kupujeme lístky. Pán nás upozorňuje, že se odteď nesmí kouřit kvůli vyvěrajícímu plynu. V kráterech tekuté bahno totiž probublává plyn. Pak nám ještě ukazuje keř, který v Evropě roste jenom tady. Čemu vděčíme ta tento zvláštní úkaz? Nad tepelným zdrojem v zemské kůře se koncentruje plyn, což se v případě sopek u Bercy děje přibližně v hloubce 3 000 metrů. Plyn stoupá vzhůru spolu s podzemní slanou vodou a rozpouští jílovité usazeniny.
Tohle místo nám trošku připomíná Chiméry, které jsme viděli v Turecku.
28.5.2022 Sinaia
Zase máme pár kilometrů a hodin jízdy před sebou. Odpoledne jsme na místě a jdeme se podívat na Zámek Peleș v Sinai v podhůří Transylvánských alp. Jak Pelés tak Pelisor postavil král Karel I. Rumunský, Peles jako svoji rezidenci a Pelisor jako rezidenci pro svého synovce a následníka trůnu.Výstavba probíhala v letech 1873 až 1914, slavnostní otevření se konalo 7. října 1883. Poblíž zámku nechal král vybudovat také elektrárnu, takže se Peleș stal prvním zámkem na světě plně zásobeným vlastní elektřinou. Šlo rovněž o první evropský zámek s ústředním topením. Vznikl tady i první kinosál v Rumunsku. Na stavbě se podílel i český architekt Karel Zdeněk Líman, který je autorem hlavní věže a menšího zámečku Pelisor. Luxus neskutečný, vždyť stavba by v přepočtu na dnešní peníze vyšla na skromné cca 3 miliardy . Byla to opravdová podívaná a moc jsme si tu prohlídku užili. Ty nádherné vyřezané dřevěné prvky z místních i exotických dřevin, vitráže - těch bylo na 800, jedna hezčí než druhá , nádherné krby....a na tu všechnu krásu nepadl ani jeden Rumunský dinár z veřejných rozpočtů.
Trochu historie
Dynastie Hochenzollernů, z které pochází právě Karel I. vládla v německy mluvících zemích. Po vyhnání Aleksandra Jana Cuzy ( první vládce spojeného Rumunska) zůstalo Rumunsko v chaosu a zavolali na pomoc princi Karlu Eitelovi von Hohenzollern-Sigmaringen. Těžko říct, jak moc byl nadšený z nabídky obnovy zaostalé země. Jak moc bylo Rumunsko zaostalé, o tom svědčí historický záznam, kde je uvedeno, že na hranicích musel přesednout z pohodlného vlaku do nepohodlného povozu. Nebyly koleje . Když konečně dorazil do Bukurešti, párkrát zamával na pozdrav poddaným a pak když se chtěl ubytovat, tak zjistil, že jeho palác je asi tak velký jako dům pro služebnictvo v jeho domovině. Asi chudák zaplakal . Neutekl, zreformoval zpustošený kraj, začal rozvíjet průmysl, budují se pracoviště, zakládají se úvěrové instituce a tím se posiluje měnový systém, rozrůstají se města, stavějí se cesty, koleje. Ochránil Rumunsko před útoky Turků a v roku 1881 se stal prvním rumunským králem.
Zase máme pár kilometrů a hodin jízdy před sebou. Odpoledne jsme na místě a jdeme se podívat na Zámek Peleș v Sinai v podhůří Transylvánských alp. Jak Pelés tak Pelisor postavil král Karel I. Rumunský, Peles jako svoji rezidenci a Pelisor jako rezidenci pro svého synovce a následníka trůnu.Výstavba probíhala v letech 1873 až 1914, slavnostní otevření se konalo 7. října 1883. Poblíž zámku nechal král vybudovat také elektrárnu, takže se Peleș stal prvním zámkem na světě plně zásobeným vlastní elektřinou. Šlo rovněž o první evropský zámek s ústředním topením. Vznikl tady i první kinosál v Rumunsku. Na stavbě se podílel i český architekt Karel Zdeněk Líman, který je autorem hlavní věže a menšího zámečku Pelisor. Luxus neskutečný, vždyť stavba by v přepočtu na dnešní peníze vyšla na skromné cca 3 miliardy . Byla to opravdová podívaná a moc jsme si tu prohlídku užili. Ty nádherné vyřezané dřevěné prvky z místních i exotických dřevin, vitráže - těch bylo na 800, jedna hezčí než druhá , nádherné krby....a na tu všechnu krásu nepadl ani jeden Rumunský dinár z veřejných rozpočtů.
Trochu historie
Dynastie Hochenzollernů, z které pochází právě Karel I. vládla v německy mluvících zemích. Po vyhnání Aleksandra Jana Cuzy ( první vládce spojeného Rumunska) zůstalo Rumunsko v chaosu a zavolali na pomoc princi Karlu Eitelovi von Hohenzollern-Sigmaringen. Těžko říct, jak moc byl nadšený z nabídky obnovy zaostalé země. Jak moc bylo Rumunsko zaostalé, o tom svědčí historický záznam, kde je uvedeno, že na hranicích musel přesednout z pohodlného vlaku do nepohodlného povozu. Nebyly koleje . Když konečně dorazil do Bukurešti, párkrát zamával na pozdrav poddaným a pak když se chtěl ubytovat, tak zjistil, že jeho palác je asi tak velký jako dům pro služebnictvo v jeho domovině. Asi chudák zaplakal . Neutekl, zreformoval zpustošený kraj, začal rozvíjet průmysl, budují se pracoviště, zakládají se úvěrové instituce a tím se posiluje měnový systém, rozrůstají se města, stavějí se cesty, koleje. Ochránil Rumunsko před útoky Turků a v roku 1881 se stal prvním rumunským králem.
30.5.2022 - Bucegi
Ještě nad ránem pršelo ale teď už dokonce svítí sluníčko. Dnes nás čeká celodenní cyklovýlet. Původně jsme měli z Sinaii vyjet lanovkou nahoru i s kolama, ale včera nám prvně za celou dovolenou zapršelo, takže jsme nikam nejeli a trochu pozměnili cyklotrasu. Nepojedeme lanovkou, ale celou trasu od jezera Bolboci. Před námi je 30 km s převýšením 1025 m. Cesta je parádní, ani jsme nedoufali, že vůbec pojedeme po asfaltu. Ten skončil ve výšce 1900 metrů a nás čeká posledních cca 300 výškových metrů vzhůru. Zastavujeme u stánku a dáme si kávu a malou svačinku. Ať se nám s plným břichem blbě nestoupá těch posledních pár kilometrů. A taky, oběd plánujeme na chatě nahoře. Nasedáme na kola a ejhle. Sněhový svah. Bogdan bere kola, jedno po druhém. Já mám co dělat v botách na městskou procházku abych se dostala na druhou stranu. Na svojí obhajobu musím říct, že tak blbou obuv jsem zvolila proto, že mne už pár dnů bolí asi achilovka a nemůžu si obout turistickou botu a také jsme rozhodně nepočítali s tím, že se budeme brodit sněhem. Kolem nás prochází pár lidí a klouže jím to taky, takže jenom botami to nebude. Po přebrodění sněhem, jen co jsem nasedla na kolo, tak jsem se s ním na jedné úzké cestičce sklátila do výmolů asi 40 -50 cm hlubokého. Večer mi Bogdan řekl, že to byl excelentní pád a že se nesmál jenom proto, že neměl odvahu a taky se bál, jestli jsem v pořádku. Neopomenul dodat, že teď už jsem ten správný biker, protože "kdo nepadá, jezdí pod své možnosti!"
Napáchané škody: psychická újma, obnovené zranění paty, naražená ruka, natlučené levé stehno a odřené pravé koleno, které mi 2 x křuplo a nebyla jsem si první minutu jistá, jestli jsme už nedojeli . Koleno sice bolelo, ale vypadalo funkčně, takže jedeme ještě asi 100 metrů a pak je tu opět zasněžená cesta, takže jsme museli na vedlejší louku a už jsme kola nahoru tlačili a tlačili, zhruba 3 kilometry . Jsme konečně tady a restaurace je zavřená. Je tady nějaký pán, který se omlouvá, že otevírají až v červenci. Tak vytahujeme svačinu u 3 skalních útvarů Babele a že už je hodin jako na kostele, letíme se podívat na kamenný útvar Sfinga a pak nás čeká "sjezd" dolů. Ukázalo se totiž, ze to na kole není sjízdné. A tady musím podotknout, že někdo nahoře nás ochraňoval protože, vyjet včera lanovkou nahoru za cca 1000 Kč za osobu plus kola a pak tahat další 3 kilometry kola dolů, tak jsem prosím pěkně řádně naštvaná. V některých místech jsem měla co dělat abych to sešla po svých i bez kola. Bogdan v nejprudších pasážích snášel svoje kolo a pak se vracel po to moje. Konečně jsme dole a můžeme normálně vyjet. I tady je všude zavřeno, takže jedeme přímo ke klášteru s kostelíčkem Schitul Pestera. Chceme se optat na cestu k jeskyni a Bogdan se při té příležitosti ptá místního popa, zda tady mají restauraci. Ten kroutí hlavou, že tady je klášter, ale že nám může nabídnout pivo a víno. Chvála Pánu . Pak přichází nějaký další pán, který tady evidentně pracuje a umí anglicky a nakonec po pochvale výborného klášterního vína ( opravdu bylo moc dobré, suché a lehké) nám ještě ukazuje jejich "sklad" , kde skladují vína z různých končin světa. Dozvídáme se, že jeden kněz je vinař a některá vína odsud získaly medaile. Nakonec ještě dostáváme 2 tipy na výlet, kam zajet tady v okolí a pak už se jdeme podívat na krásný kostelíček a pak k jeskyni s kostelíkem Lalomicioara. Já si letím prohlídnout jeskyni, Bogdan prohlásil že ho to moc nebere a že mám chvátat. Tak já tam po těch vlhkých schodech lítám jako blázen a to tak, že si ani nevšimnu skálu přede mnou a ona i moje hlava se " seznámili " hodně zblízka. V momentě jak se mi kolem hlavy vytvořila světelná girlanda, jsem si vzpomněla, proč že asi u toho vchodu měli ty helmy na hlavu. Určitě ne jako módní doplněk . A když vylezu, tak ještě dostanu vynadáno, že prý jsem tam hodinu a jestli nevím kolik je hodin a co jsem tam dělala! Asi meditovala! Teda tady nekecám, ale pouze minutu po té raně . Naštvaně s dalším šrámem na těle, teda boulí, říkám že jsem tam byla půl hodiny a dokládám důkaz, první fotografii hned u vstupu. Teď už to máme po rovině a z kopce. Přidal se k nám nějaký pes sportovec a zhruba 8 kilometrů s námi běžel. Těsně před dojezdem k autu, se nám stratil.
Jsme unaveni a proto jsme se rozhodli už dnes nikam nejet, zůstáváme u jezera ještě jednu noc.
Ještě nad ránem pršelo ale teď už dokonce svítí sluníčko. Dnes nás čeká celodenní cyklovýlet. Původně jsme měli z Sinaii vyjet lanovkou nahoru i s kolama, ale včera nám prvně za celou dovolenou zapršelo, takže jsme nikam nejeli a trochu pozměnili cyklotrasu. Nepojedeme lanovkou, ale celou trasu od jezera Bolboci. Před námi je 30 km s převýšením 1025 m. Cesta je parádní, ani jsme nedoufali, že vůbec pojedeme po asfaltu. Ten skončil ve výšce 1900 metrů a nás čeká posledních cca 300 výškových metrů vzhůru. Zastavujeme u stánku a dáme si kávu a malou svačinku. Ať se nám s plným břichem blbě nestoupá těch posledních pár kilometrů. A taky, oběd plánujeme na chatě nahoře. Nasedáme na kola a ejhle. Sněhový svah. Bogdan bere kola, jedno po druhém. Já mám co dělat v botách na městskou procházku abych se dostala na druhou stranu. Na svojí obhajobu musím říct, že tak blbou obuv jsem zvolila proto, že mne už pár dnů bolí asi achilovka a nemůžu si obout turistickou botu a také jsme rozhodně nepočítali s tím, že se budeme brodit sněhem. Kolem nás prochází pár lidí a klouže jím to taky, takže jenom botami to nebude. Po přebrodění sněhem, jen co jsem nasedla na kolo, tak jsem se s ním na jedné úzké cestičce sklátila do výmolů asi 40 -50 cm hlubokého. Večer mi Bogdan řekl, že to byl excelentní pád a že se nesmál jenom proto, že neměl odvahu a taky se bál, jestli jsem v pořádku. Neopomenul dodat, že teď už jsem ten správný biker, protože "kdo nepadá, jezdí pod své možnosti!"
Napáchané škody: psychická újma, obnovené zranění paty, naražená ruka, natlučené levé stehno a odřené pravé koleno, které mi 2 x křuplo a nebyla jsem si první minutu jistá, jestli jsme už nedojeli . Koleno sice bolelo, ale vypadalo funkčně, takže jedeme ještě asi 100 metrů a pak je tu opět zasněžená cesta, takže jsme museli na vedlejší louku a už jsme kola nahoru tlačili a tlačili, zhruba 3 kilometry . Jsme konečně tady a restaurace je zavřená. Je tady nějaký pán, který se omlouvá, že otevírají až v červenci. Tak vytahujeme svačinu u 3 skalních útvarů Babele a že už je hodin jako na kostele, letíme se podívat na kamenný útvar Sfinga a pak nás čeká "sjezd" dolů. Ukázalo se totiž, ze to na kole není sjízdné. A tady musím podotknout, že někdo nahoře nás ochraňoval protože, vyjet včera lanovkou nahoru za cca 1000 Kč za osobu plus kola a pak tahat další 3 kilometry kola dolů, tak jsem prosím pěkně řádně naštvaná. V některých místech jsem měla co dělat abych to sešla po svých i bez kola. Bogdan v nejprudších pasážích snášel svoje kolo a pak se vracel po to moje. Konečně jsme dole a můžeme normálně vyjet. I tady je všude zavřeno, takže jedeme přímo ke klášteru s kostelíčkem Schitul Pestera. Chceme se optat na cestu k jeskyni a Bogdan se při té příležitosti ptá místního popa, zda tady mají restauraci. Ten kroutí hlavou, že tady je klášter, ale že nám může nabídnout pivo a víno. Chvála Pánu . Pak přichází nějaký další pán, který tady evidentně pracuje a umí anglicky a nakonec po pochvale výborného klášterního vína ( opravdu bylo moc dobré, suché a lehké) nám ještě ukazuje jejich "sklad" , kde skladují vína z různých končin světa. Dozvídáme se, že jeden kněz je vinař a některá vína odsud získaly medaile. Nakonec ještě dostáváme 2 tipy na výlet, kam zajet tady v okolí a pak už se jdeme podívat na krásný kostelíček a pak k jeskyni s kostelíkem Lalomicioara. Já si letím prohlídnout jeskyni, Bogdan prohlásil že ho to moc nebere a že mám chvátat. Tak já tam po těch vlhkých schodech lítám jako blázen a to tak, že si ani nevšimnu skálu přede mnou a ona i moje hlava se " seznámili " hodně zblízka. V momentě jak se mi kolem hlavy vytvořila světelná girlanda, jsem si vzpomněla, proč že asi u toho vchodu měli ty helmy na hlavu. Určitě ne jako módní doplněk . A když vylezu, tak ještě dostanu vynadáno, že prý jsem tam hodinu a jestli nevím kolik je hodin a co jsem tam dělala! Asi meditovala! Teda tady nekecám, ale pouze minutu po té raně . Naštvaně s dalším šrámem na těle, teda boulí, říkám že jsem tam byla půl hodiny a dokládám důkaz, první fotografii hned u vstupu. Teď už to máme po rovině a z kopce. Přidal se k nám nějaký pes sportovec a zhruba 8 kilometrů s námi běžel. Těsně před dojezdem k autu, se nám stratil.
Jsme unaveni a proto jsme se rozhodli už dnes nikam nejet, zůstáváme u jezera ještě jednu noc.
31.5.2022 - Hrad Bran
Ráno mne po včerejším pádu bolí výrazná část mého těla. Dnes bude rest day, jedeme navštívit nejnavštěvovanější památku Rumunska. Ještě před tím jedeme na doporučení pána z kláštera, který jsme navštívili včera, k vodopádu. První část cesty je sama zatáčka, tu už známe. Táto část byla krátká, následuje lesní cesta s dírami a já jsem se na jedné takové díře polila samozřejmě kávou, kterou jsem tak nějak nestihla vypít do odjezdu . Samozřejmě, že si Bogdan neodpustil pár poznámek. Čekám kdy nám v téhle divočině, nám na okýnko nezaklepe nějaký méďa a zeptá se co my tady . Najednou se před námi objeví dopravní značka zákaz vjezdu a my se rozhodujeme, zda kvůli nějakému vodopádu půjdeme 7 km pěšky v kraji, kde lišky a medvědí rozhodně nejsou považovány za vzácné . A navíc, včera jsem noze moc neodlehčila ani pádem ani chůzí a dnes mne bolí jak ďas. Takže, curiiik. A zase jedeme cestou necestou, nebo spíš po něčem, co se tváří jako cesta. Vedle ní jsou krásné odvodňovací žlaby. Dokonce namalované na bílo. Tak to je paradox. Tak a jsme v Branu a jdeme po stopách Drákuly, na prohlídku hradu, na kterém ale nikdy nežil. Spojení hradu Bran s hrabětem Drákulou je pouhou legendou. Vlad tu maximálně projížděl a pár dní možná na hradě pobýval. Skutečným sídlem knížete byla citadela Poienari dále na jih ve Valašsku. Nicméně gotický hrad Bran s věžemi umístěnými na kopci uprostřed hlubokých lesů splňuje romantickou představu o takovém sídle a rozhodně stojí za vidění. Hrad se tyčí nad městečkem Bran a leží na cestě spojující Sedmihradsko (Transylvánii) s Valašskem. Bran byl vystavěn v letech 1377–82, aby střežil stejnojmenný průsmyk, který byl hranicí mezi Valašskem a Sedmihradskem. V roce 1920 se na něm usídlila královna Marie, vnučka britské královny Viktorie provdaná v roce 1897 za rumunského prince Ferdinanda. Žila zde až do roku 1947, kdy království zaniklo, a k moci se dostali komunisté. A kdopak teda byl známý upír? Vlad III. Dracula ( 1431-1476/1477?) byl trojnásobný valašský kníže. Proslul zejména svou tvrdostí, o níž se vypráví mnoho legend. Jisté je, že jeho oblíbeným způsobem popravy bylo kruté, pomalé a bolestivé narážení na kůl. Vlad je znám především díky románu Brama Stokera Drákula, kde je popisován jako upír. Podle moderních výzkumů Stoker o skutečném knížeti Vladovi mnoho nevěděl a svůj příběh sestavil z jiných legend nemajících s Vladem nic společného. Nesmrtelnost, kterou mu Stoker připisoval, nakonec získal, mluví se o něm dodnes. Pak pokračujeme do kempu v dědině Magura, odkud plánujeme zítra vyjet na kola.
Ráno mne po včerejším pádu bolí výrazná část mého těla. Dnes bude rest day, jedeme navštívit nejnavštěvovanější památku Rumunska. Ještě před tím jedeme na doporučení pána z kláštera, který jsme navštívili včera, k vodopádu. První část cesty je sama zatáčka, tu už známe. Táto část byla krátká, následuje lesní cesta s dírami a já jsem se na jedné takové díře polila samozřejmě kávou, kterou jsem tak nějak nestihla vypít do odjezdu . Samozřejmě, že si Bogdan neodpustil pár poznámek. Čekám kdy nám v téhle divočině, nám na okýnko nezaklepe nějaký méďa a zeptá se co my tady . Najednou se před námi objeví dopravní značka zákaz vjezdu a my se rozhodujeme, zda kvůli nějakému vodopádu půjdeme 7 km pěšky v kraji, kde lišky a medvědí rozhodně nejsou považovány za vzácné . A navíc, včera jsem noze moc neodlehčila ani pádem ani chůzí a dnes mne bolí jak ďas. Takže, curiiik. A zase jedeme cestou necestou, nebo spíš po něčem, co se tváří jako cesta. Vedle ní jsou krásné odvodňovací žlaby. Dokonce namalované na bílo. Tak to je paradox. Tak a jsme v Branu a jdeme po stopách Drákuly, na prohlídku hradu, na kterém ale nikdy nežil. Spojení hradu Bran s hrabětem Drákulou je pouhou legendou. Vlad tu maximálně projížděl a pár dní možná na hradě pobýval. Skutečným sídlem knížete byla citadela Poienari dále na jih ve Valašsku. Nicméně gotický hrad Bran s věžemi umístěnými na kopci uprostřed hlubokých lesů splňuje romantickou představu o takovém sídle a rozhodně stojí za vidění. Hrad se tyčí nad městečkem Bran a leží na cestě spojující Sedmihradsko (Transylvánii) s Valašskem. Bran byl vystavěn v letech 1377–82, aby střežil stejnojmenný průsmyk, který byl hranicí mezi Valašskem a Sedmihradskem. V roce 1920 se na něm usídlila královna Marie, vnučka britské královny Viktorie provdaná v roce 1897 za rumunského prince Ferdinanda. Žila zde až do roku 1947, kdy království zaniklo, a k moci se dostali komunisté. A kdopak teda byl známý upír? Vlad III. Dracula ( 1431-1476/1477?) byl trojnásobný valašský kníže. Proslul zejména svou tvrdostí, o níž se vypráví mnoho legend. Jisté je, že jeho oblíbeným způsobem popravy bylo kruté, pomalé a bolestivé narážení na kůl. Vlad je znám především díky románu Brama Stokera Drákula, kde je popisován jako upír. Podle moderních výzkumů Stoker o skutečném knížeti Vladovi mnoho nevěděl a svůj příběh sestavil z jiných legend nemajících s Vladem nic společného. Nesmrtelnost, kterou mu Stoker připisoval, nakonec získal, mluví se o něm dodnes. Pak pokračujeme do kempu v dědině Magura, odkud plánujeme zítra vyjet na kola.
1.6. Magura
Tak jak nám až do Rumunska nezapršelo, tak teď to vypadá, že déšť bude náš každodenní průvodce. Po nočním dešti, je teď hezky, ale návrat musíme stihnout do 14 hodiny. To má opět pršet. Takže vyrážíme z vesničky Magura, přes Pesteru, národním parkem Piatra Craiului a nestačíme se vynadívat na tu nádheru. Všechno nádherně zelené, pastviny, lesy, k tomu skály, takové Švýcarsko. Projíždíme vesnicí, kde už jsou místo starých domků nové, cihlové. Škoda. Těch pár posledních mohykánů co tady zůstalo, dává tušit, jak to tady kdysi bylo nádherné. Neuvěřitelné, v druhé vesnici je otevřená restaurace, takže hned doplním kofein a cukry ( džus) a pokračujeme dál. Teď už to taková paráda chviličku není. Nemyslím krajinu, ta je naprosto dokonalá, pohádková. Pastviny, kopce, sem tam zapomenutý starý domeček, lesy, potůček . Ale začínám si připadat jako Šrek, bažina a zase bažina . Po předchozích deštích se není co divit. I dnes se k nám přidává pejsek, teda fena. Je vidět, že se nebojí a za kousek šunky by se rozdala. Ale evidentně je celiak, zarputile odmítá kousek chleba. Místo toho se otočí na záda a nechává se hladit. Jsme u auta, něco jsme vypotili, takže můžeme být spokojení. Načasování bylo úžasné, chvíli po dojetí totiž začne lít. Po sprše se posouváme kousíček dál, do Plaiul Foii.
Tak jak nám až do Rumunska nezapršelo, tak teď to vypadá, že déšť bude náš každodenní průvodce. Po nočním dešti, je teď hezky, ale návrat musíme stihnout do 14 hodiny. To má opět pršet. Takže vyrážíme z vesničky Magura, přes Pesteru, národním parkem Piatra Craiului a nestačíme se vynadívat na tu nádheru. Všechno nádherně zelené, pastviny, lesy, k tomu skály, takové Švýcarsko. Projíždíme vesnicí, kde už jsou místo starých domků nové, cihlové. Škoda. Těch pár posledních mohykánů co tady zůstalo, dává tušit, jak to tady kdysi bylo nádherné. Neuvěřitelné, v druhé vesnici je otevřená restaurace, takže hned doplním kofein a cukry ( džus) a pokračujeme dál. Teď už to taková paráda chviličku není. Nemyslím krajinu, ta je naprosto dokonalá, pohádková. Pastviny, kopce, sem tam zapomenutý starý domeček, lesy, potůček . Ale začínám si připadat jako Šrek, bažina a zase bažina . Po předchozích deštích se není co divit. I dnes se k nám přidává pejsek, teda fena. Je vidět, že se nebojí a za kousek šunky by se rozdala. Ale evidentně je celiak, zarputile odmítá kousek chleba. Místo toho se otočí na záda a nechává se hladit. Jsme u auta, něco jsme vypotili, takže můžeme být spokojení. Načasování bylo úžasné, chvíli po dojetí totiž začne lít. Po sprše se posouváme kousíček dál, do Plaiul Foii.
2.6.2022 - Vulcan
Vyrážíme na 70 km okruh na kole rumunskými vesnicemi. První město přes které projíždíme je Zarnesti, tady je klasický městský zmatek, takže šup pryč. Počátek výletu nebyl tak uchvacující, jak jsme po včerejšku čekali. Jedeme celou dobu po asfaltu, což teda nevadí, hlavně mně , ale až na pasoucí se stáda a pár starých domků scenérie nic moc. Zhruba v polovině, ve vesnici Vulcan
doplňujeme kofein v jediné restauraci, kterou jsme v celkem velké vesnici potkali. Asi jsme vyrušili v jednání místní mafie . U stolu v restauraci sedělo 6 zvláštních chlapů, vzbuzujících v nás divné pocity. Po chvíli odešli. Popíjíme kávu a přehodnocujeme cestu. Nechceme se vracet tou stejnou cestou, jak jsme měli v plánu. Takže pojedeme o 10 km navíc. Další část cesty je už krásná. Staré domy, cikánky v dlouhých barevných šatech, povozy, na kterých cikáni vozí zboží k prodeji. Jedeme do kopce do vesnic vesnice Holbav a pak ve vesnici Poiana Marului vidíme nějakou slavnost a muži a ženy jsou v bílo černých oděvech, krojích. Jsme zpět v Zarnesti a zastavujeme doplnit tekutiny. Čeká nás posledních 17 km. Dnes YRovi předpověď moc nevyšla. V podstatě nemělo dnes vůbec pršet, jenom mrholit. A ejhle, lije cca 7 km před dojezdem. Zastavujeme pod nějakým přístřeškem u rodinného domu a snažíme se schovat před tím největším deštěm. Po půl hodině, kdy už nelije jenom prší pokračujeme. Takže jsme se zmyli z potu a prachu. Tak a jsme zpět v Plaiul Foii. Po krátkém restartu, 70 km je 70 km , potřebujeme kávu a sprchu. Potom pokračujeme dál. Teď už autem, dalších 120 km. Cestou nás chytla průtrž i s kroupami. Paráda, konečně máme řádně umyté auto. Jsme v Cartisoara u řeky Cartisoara a řekla bych, že je tu opět krásně .
Vyrážíme na 70 km okruh na kole rumunskými vesnicemi. První město přes které projíždíme je Zarnesti, tady je klasický městský zmatek, takže šup pryč. Počátek výletu nebyl tak uchvacující, jak jsme po včerejšku čekali. Jedeme celou dobu po asfaltu, což teda nevadí, hlavně mně , ale až na pasoucí se stáda a pár starých domků scenérie nic moc. Zhruba v polovině, ve vesnici Vulcan
doplňujeme kofein v jediné restauraci, kterou jsme v celkem velké vesnici potkali. Asi jsme vyrušili v jednání místní mafie . U stolu v restauraci sedělo 6 zvláštních chlapů, vzbuzujících v nás divné pocity. Po chvíli odešli. Popíjíme kávu a přehodnocujeme cestu. Nechceme se vracet tou stejnou cestou, jak jsme měli v plánu. Takže pojedeme o 10 km navíc. Další část cesty je už krásná. Staré domy, cikánky v dlouhých barevných šatech, povozy, na kterých cikáni vozí zboží k prodeji. Jedeme do kopce do vesnic vesnice Holbav a pak ve vesnici Poiana Marului vidíme nějakou slavnost a muži a ženy jsou v bílo černých oděvech, krojích. Jsme zpět v Zarnesti a zastavujeme doplnit tekutiny. Čeká nás posledních 17 km. Dnes YRovi předpověď moc nevyšla. V podstatě nemělo dnes vůbec pršet, jenom mrholit. A ejhle, lije cca 7 km před dojezdem. Zastavujeme pod nějakým přístřeškem u rodinného domu a snažíme se schovat před tím největším deštěm. Po půl hodině, kdy už nelije jenom prší pokračujeme. Takže jsme se zmyli z potu a prachu. Tak a jsme zpět v Plaiul Foii. Po krátkém restartu, 70 km je 70 km , potřebujeme kávu a sprchu. Potom pokračujeme dál. Teď už autem, dalších 120 km. Cestou nás chytla průtrž i s kroupami. Paráda, konečně máme řádně umyté auto. Jsme v Cartisoara u řeky Cartisoara a řekla bych, že je tu opět krásně .
3.6.2022 - Transfagarašan
Od průzračné říčky se posouváme do pohoří Faragaš. Chceme vidět zblízka jednu z nejznámějších silnic světa - Transfagarašan. Silnice je bohužel od 15.10. do 1.7. zavřená, což jsme zjistili až včera večer. Takže jedeme kam až můžeme dojet, parkujeme a uvažujeme co dál. Za hodinu se má zatáhnout a pak má začít i pršet. Cestou jsme si všimli nádherný vodopád, který je 1,5 km daleko, to bych snad mohla moje noha zvládnout. Hned na začátku vidíme jet kabinku nahoru a s námi cuká a víme, že pokud nevyjedeme nahoru a neuvidíme známou klikatící se cestu zhora, tak jakbychom v Rumunsku nebyli. A je jasno. Jedeme i kdybychom se měli projít jenom půl hodiny. Máme štěstí, jsme nahoře, svítí sluníčko, pod náma se roztahují mraky a pohánějí nás k focení, dávají nám najevo, že se tady za chvíli usadí. Hned u lanovky je pleso, které je ještě napůl pod ledovou krůstičkou. Kolem jsou nádherné kytičky, které vidím prvně a pak dorazí mlha a zahalí všechnu nádheru kolem nás. Jdeme na kávu a uvidíme, zda se mlha na chvíli neunaví. Nakonec se jdeme ještě podívat na tunel, vedoucí na druhou stranu pohoří, který je zavalený sněhem a uzavřen železnými vraty. Sníh se tady odklízí ve velkém jak frézama, tak bagry. Ve 12 jede dolů poslední kabinka, pak až v 15, takže jdeme abychom ji stihli.
Že tahle silnice, i když by se dalo polemizovat o jejím významu, není jen taková obyčejná, svědčí fakt, že se o ní nadšeně vyjádřil i Jeremy Clarkson, který silnici navštívil při natáčení jednoho z dílů známého motoristického pořadu Top Gear. Přímo v pořadu se o ní vyjádřil jako o jedné z nejmalebnějších silnic světa. Rumuni ji nazvali Drumul din nori, cesta světa. Práce na výstavbě jednoproudové silnice počaly v prosinci roku 1969. V roce 1971 ale Nicolae Causescu nechal původní plány pozměnit a rozhodl se na místo jednoproudové silnice, která měla sloužit hlavně pro dopravu dřeva z jihu do středu země, zde vybudovat silnici dvouproudou, kdy v obou údolích chtěl následně vybudovat zimní střediska s hotely. Takovýto projekt byl ale pro nedostatek finančních prostředků brzy zastaven a bylo pokračováno ve výstavbě projektu původního. Stavba jednoproudové silnice se proti původním plánům o jeden rok opozdila a tak byla silnice slavnostně otevřena až 20. září 1974 a silnice přes pohoří byla pojmenována Transfagarašan. Asi po dvou letech po slavnostním otevření se začalo s její přestavbou a silnice jak ji známe dnes, byla dokončena v roce 1980. Na silnici Transfagarasan se nachází 833 mostů, 28 viaduktů a 5 tunelů a při její stavbě bylo nutno přesunout několik miliónů tun horniny. Pro toto bylo například použito 6520 tun výbušnin, z čehož 20 tun bylo spotřebováno pro proražení tunelu Capra–Balea. Tak a my jsme zase dole a u spodní stanice kabinky jsou stánky, Bogdan v jednom objevil domácí klobásy a hned se do jedné zamiloval. Už je ruka v rukávu a klobásu si " vede" domů . Usedáme do našeho pašíka a vracíme se k naší říčce Cartisoaře. Dnes neprší, dokonce je teplo jako v Keni , takže vytahujeme lehátka a když máme rest day, tak zbytek dne se vyhříváme a odpočívame.
Od průzračné říčky se posouváme do pohoří Faragaš. Chceme vidět zblízka jednu z nejznámějších silnic světa - Transfagarašan. Silnice je bohužel od 15.10. do 1.7. zavřená, což jsme zjistili až včera večer. Takže jedeme kam až můžeme dojet, parkujeme a uvažujeme co dál. Za hodinu se má zatáhnout a pak má začít i pršet. Cestou jsme si všimli nádherný vodopád, který je 1,5 km daleko, to bych snad mohla moje noha zvládnout. Hned na začátku vidíme jet kabinku nahoru a s námi cuká a víme, že pokud nevyjedeme nahoru a neuvidíme známou klikatící se cestu zhora, tak jakbychom v Rumunsku nebyli. A je jasno. Jedeme i kdybychom se měli projít jenom půl hodiny. Máme štěstí, jsme nahoře, svítí sluníčko, pod náma se roztahují mraky a pohánějí nás k focení, dávají nám najevo, že se tady za chvíli usadí. Hned u lanovky je pleso, které je ještě napůl pod ledovou krůstičkou. Kolem jsou nádherné kytičky, které vidím prvně a pak dorazí mlha a zahalí všechnu nádheru kolem nás. Jdeme na kávu a uvidíme, zda se mlha na chvíli neunaví. Nakonec se jdeme ještě podívat na tunel, vedoucí na druhou stranu pohoří, který je zavalený sněhem a uzavřen železnými vraty. Sníh se tady odklízí ve velkém jak frézama, tak bagry. Ve 12 jede dolů poslední kabinka, pak až v 15, takže jdeme abychom ji stihli.
Že tahle silnice, i když by se dalo polemizovat o jejím významu, není jen taková obyčejná, svědčí fakt, že se o ní nadšeně vyjádřil i Jeremy Clarkson, který silnici navštívil při natáčení jednoho z dílů známého motoristického pořadu Top Gear. Přímo v pořadu se o ní vyjádřil jako o jedné z nejmalebnějších silnic světa. Rumuni ji nazvali Drumul din nori, cesta světa. Práce na výstavbě jednoproudové silnice počaly v prosinci roku 1969. V roce 1971 ale Nicolae Causescu nechal původní plány pozměnit a rozhodl se na místo jednoproudové silnice, která měla sloužit hlavně pro dopravu dřeva z jihu do středu země, zde vybudovat silnici dvouproudou, kdy v obou údolích chtěl následně vybudovat zimní střediska s hotely. Takovýto projekt byl ale pro nedostatek finančních prostředků brzy zastaven a bylo pokračováno ve výstavbě projektu původního. Stavba jednoproudové silnice se proti původním plánům o jeden rok opozdila a tak byla silnice slavnostně otevřena až 20. září 1974 a silnice přes pohoří byla pojmenována Transfagarašan. Asi po dvou letech po slavnostním otevření se začalo s její přestavbou a silnice jak ji známe dnes, byla dokončena v roce 1980. Na silnici Transfagarasan se nachází 833 mostů, 28 viaduktů a 5 tunelů a při její stavbě bylo nutno přesunout několik miliónů tun horniny. Pro toto bylo například použito 6520 tun výbušnin, z čehož 20 tun bylo spotřebováno pro proražení tunelu Capra–Balea. Tak a my jsme zase dole a u spodní stanice kabinky jsou stánky, Bogdan v jednom objevil domácí klobásy a hned se do jedné zamiloval. Už je ruka v rukávu a klobásu si " vede" domů . Usedáme do našeho pašíka a vracíme se k naší říčce Cartisoaře. Dnes neprší, dokonce je teplo jako v Keni , takže vytahujeme lehátka a když máme rest day, tak zbytek dne se vyhříváme a odpočívame.
4.6.2022 Ocna Sibiului
Od řeky Cartisoary jedeme do Ocna Sibiului. Máme v plánu jet opět na kola. Dnes nás čeká 50 km, nechali jsme se inspirovat CK Alpina - trasa divoké Rumunsko zapadlými vesnicemi. Po předchozích zkušenostech máme nabalenou svačinu. Na pití máme jednu malou láhev s vodou. Druhá je někde na cestě mezi Zarnesti a Holbav . Taky, proč vodu tahat, když doteď byli na každém kroku studánky a restaurace. Tak jak všichni známe přísloví 2 x měř a jednou řež, tak před každou cestou by měla být důležitá příprava a mělo by platit 2 x čti a pak jeď. ZAPADLÉ. Vždyť už ten název napovídá, do jaké super díry pojedeme. Jedeme. Ještě než jsme nasedli na kola, tak už jsme zpocení. Dnes je teplo a dusno. Už na začátku cesty nás čeká rozcvička, stoupání juuj. A začíná opravdová divočina, všude jen pastviny se stády ovcí nebo kráv. Pasáci nám pokaždé s úsměvem zamávají na pozdrav. Projíždíme vesničkami Toparcea, Ludos, kde lidé obdělávají svá polička, vypadá to jako " pracovní sobota". Už bychom si i někde dali kávu a hlavně se napili, ale nikde není ani náznak hospody. A ani studánka . Ve vesnici Alamor na pokraji sil zastavujeme u prvního obchodu po 40 km. Zavřeno . U obchodu stojí nějaký starší pán, který nám něco říká, ale my ani obraz, ani zvuk. Pak zavolá asi syna, který byl kousek za obchodem a ten nám říká, že je zavřeno, že otevřou až v 17( to už bude po nás) a pak se hned ptá, co bychom potřebovali. Říkáme, že jenom vodu a vysvětluje to paní, která přišla s ním. Ta někam odskočila, do minuty se vrátila i s klíčem a odemkla obchod jenom kvůli nám. Neskutečné. Zázrak. Snad 100 x jsme poděkovali za záchranu života. Před námi je posledních 10 km touto divočinou. Nádherně unavení jsme u auta, bereme plavky a osušky a jdeme do slaných jezírek. Prý se máme připravit na pořádné komunistické retro. Tak už se těším. Zaplatíme vstupné a kráčíme kolem sprch, které už teda vysprchovali pěknou hromadu turistů. Jdeme dál a vidíme díru, v které je voda v odstínu bahna a v ní si nadšeně leží lidé a nechají se " nadnášet". Říká se tady tomu „Transylvánské moře “, které se svou slaností vyrovná Mrtvému moři. Lázně jsou obklopeny kopci s dubovými lesy. Nám se víc líbila bahnitá díra ještě trošku dál. Samozřejmě že jsme ihned vyzkoušeli slaný roztok složený z 320-400 g soli na litr vody. Boží. Neskutečný zážitek. Po zmytí potu z kola sprchou a pak slaným roztokem, krásně zmožení a plní dojmů uléháme na lehátka a "meditujeme ". Někteří z nás dvou u toho místo OMM dělali CHRR, ale vždyť to je skoro to samé . Po doplnění tekutin, se mi doplnil také močák a jak si tak jdu na toaletu, zastaví mne strašidlo. Borec namazaný bahnem od hlavy až k patě, tfuj jsem se lekla a ono to na mne začalo něco mluvit. Tak mu suverénně říkám, že nemluvím jejich jazykem a ten Schrek mi odpovídá anglicky. No tak to jsem v koncích, Bogdan daleko a moje introverze v kombinaci s jazykovým analfabetismem mne donutili k srdeční činnosti 200 úderů za minutu a do kolapsu nemám daleko. Borec má naštěstí 3 v žíle a mluví pomalu a výrazně. Prý ho mám zachránit a vytáhnout cigarety z ruksaku, že má ruce od bahna a všechno by zamazal. Říkám OK a jdu za ním. Nakonec prohledáme všechny ruksaky než najdeme balíček cigaret. Pak se mne zeptal odkud jsem a řekl, že byl v Praze, že to byla super pařba. No, klučina tak trochu vypadá jako pařmen už od pohledu. Teda ty jeho oči, víc vidět přes bahno nejde. Pak jdeme s těmi cigaretami a že jestli bych ještě jemu a kamarádkám nevytáhla po cigárku, proč né a hned jim všem i připálím. Děkovali mi nejen za tento dobrý skutek, ale i za to, že jsme navštívili jejich zemi, když jsem jim řekla, že po Rumunsku cestujeme a že se nám tady moc líbí. No vidíš, to jen tak někde nezažiješ.
Od řeky Cartisoary jedeme do Ocna Sibiului. Máme v plánu jet opět na kola. Dnes nás čeká 50 km, nechali jsme se inspirovat CK Alpina - trasa divoké Rumunsko zapadlými vesnicemi. Po předchozích zkušenostech máme nabalenou svačinu. Na pití máme jednu malou láhev s vodou. Druhá je někde na cestě mezi Zarnesti a Holbav . Taky, proč vodu tahat, když doteď byli na každém kroku studánky a restaurace. Tak jak všichni známe přísloví 2 x měř a jednou řež, tak před každou cestou by měla být důležitá příprava a mělo by platit 2 x čti a pak jeď. ZAPADLÉ. Vždyť už ten název napovídá, do jaké super díry pojedeme. Jedeme. Ještě než jsme nasedli na kola, tak už jsme zpocení. Dnes je teplo a dusno. Už na začátku cesty nás čeká rozcvička, stoupání juuj. A začíná opravdová divočina, všude jen pastviny se stády ovcí nebo kráv. Pasáci nám pokaždé s úsměvem zamávají na pozdrav. Projíždíme vesničkami Toparcea, Ludos, kde lidé obdělávají svá polička, vypadá to jako " pracovní sobota". Už bychom si i někde dali kávu a hlavně se napili, ale nikde není ani náznak hospody. A ani studánka . Ve vesnici Alamor na pokraji sil zastavujeme u prvního obchodu po 40 km. Zavřeno . U obchodu stojí nějaký starší pán, který nám něco říká, ale my ani obraz, ani zvuk. Pak zavolá asi syna, který byl kousek za obchodem a ten nám říká, že je zavřeno, že otevřou až v 17( to už bude po nás) a pak se hned ptá, co bychom potřebovali. Říkáme, že jenom vodu a vysvětluje to paní, která přišla s ním. Ta někam odskočila, do minuty se vrátila i s klíčem a odemkla obchod jenom kvůli nám. Neskutečné. Zázrak. Snad 100 x jsme poděkovali za záchranu života. Před námi je posledních 10 km touto divočinou. Nádherně unavení jsme u auta, bereme plavky a osušky a jdeme do slaných jezírek. Prý se máme připravit na pořádné komunistické retro. Tak už se těším. Zaplatíme vstupné a kráčíme kolem sprch, které už teda vysprchovali pěknou hromadu turistů. Jdeme dál a vidíme díru, v které je voda v odstínu bahna a v ní si nadšeně leží lidé a nechají se " nadnášet". Říká se tady tomu „Transylvánské moře “, které se svou slaností vyrovná Mrtvému moři. Lázně jsou obklopeny kopci s dubovými lesy. Nám se víc líbila bahnitá díra ještě trošku dál. Samozřejmě že jsme ihned vyzkoušeli slaný roztok složený z 320-400 g soli na litr vody. Boží. Neskutečný zážitek. Po zmytí potu z kola sprchou a pak slaným roztokem, krásně zmožení a plní dojmů uléháme na lehátka a "meditujeme ". Někteří z nás dvou u toho místo OMM dělali CHRR, ale vždyť to je skoro to samé . Po doplnění tekutin, se mi doplnil také močák a jak si tak jdu na toaletu, zastaví mne strašidlo. Borec namazaný bahnem od hlavy až k patě, tfuj jsem se lekla a ono to na mne začalo něco mluvit. Tak mu suverénně říkám, že nemluvím jejich jazykem a ten Schrek mi odpovídá anglicky. No tak to jsem v koncích, Bogdan daleko a moje introverze v kombinaci s jazykovým analfabetismem mne donutili k srdeční činnosti 200 úderů za minutu a do kolapsu nemám daleko. Borec má naštěstí 3 v žíle a mluví pomalu a výrazně. Prý ho mám zachránit a vytáhnout cigarety z ruksaku, že má ruce od bahna a všechno by zamazal. Říkám OK a jdu za ním. Nakonec prohledáme všechny ruksaky než najdeme balíček cigaret. Pak se mne zeptal odkud jsem a řekl, že byl v Praze, že to byla super pařba. No, klučina tak trochu vypadá jako pařmen už od pohledu. Teda ty jeho oči, víc vidět přes bahno nejde. Pak jdeme s těmi cigaretami a že jestli bych ještě jemu a kamarádkám nevytáhla po cigárku, proč né a hned jim všem i připálím. Děkovali mi nejen za tento dobrý skutek, ale i za to, že jsme navštívili jejich zemi, když jsem jim řekla, že po Rumunsku cestujeme a že se nám tady moc líbí. No vidíš, to jen tak někde nezažiješ.
5.6.2022 Hrad Hunedoara
Odjíždíme od slaných jezírek k hradu Hunedoara neboli Korvín, v podhůří jižních Karpat. Jak již název napovídá, jeho zakladateli byli členové rodiny českého krále Matyáše Hunyadiho, čili Matyáše Korvína. Nejen díky jeho osobnosti má hrad i město mnoho vazeb na střední Evropu. Byl také významným střediskem politického života v 15. století. V 17. století hrad prošel řadou změn. V 19. století tady propukl požár, ale posléze byl znovu opraven a zpřístupněn veřejnosti. Opouštíme hrad a jedeme do hor, do oblasti Apuseni, která dle popisu nenabízí závratné výšky, zato má hloubku. Pohoří v této oblasti jsou většinou vápencová a krasová, není zde nouze o jeskyně, ponorné řeky a další podobné atrakce. Poslední dva kilometry jedeme po horské silnici, tzn. bez asfaltu a velkých výmolech. Přijíždíme na místo, na planinu Padiș a tady je aut, že nevíme, kde a jestli vůbec zaparkujeme. Už podél " silnice" stojí auta oboustranně a mezi nimi je místo abychom tak tak projeli. A pak. Představte si, že vyjedete někam do Krkonoš autem a na obrovské louce si zastavíte, uděláte táborák nebo rozložíte stan . A tohle je realita. Všude kolem nádherná příroda a houf lidí za dohledu policie, která tady jenom kouká a ukazuje, že můžeme pokračovat dál. Večer naprostá většina turistů odjela. Zůstalo tady jenom pár aut.
Odjíždíme od slaných jezírek k hradu Hunedoara neboli Korvín, v podhůří jižních Karpat. Jak již název napovídá, jeho zakladateli byli členové rodiny českého krále Matyáše Hunyadiho, čili Matyáše Korvína. Nejen díky jeho osobnosti má hrad i město mnoho vazeb na střední Evropu. Byl také významným střediskem politického života v 15. století. V 17. století hrad prošel řadou změn. V 19. století tady propukl požár, ale posléze byl znovu opraven a zpřístupněn veřejnosti. Opouštíme hrad a jedeme do hor, do oblasti Apuseni, která dle popisu nenabízí závratné výšky, zato má hloubku. Pohoří v této oblasti jsou většinou vápencová a krasová, není zde nouze o jeskyně, ponorné řeky a další podobné atrakce. Poslední dva kilometry jedeme po horské silnici, tzn. bez asfaltu a velkých výmolech. Přijíždíme na místo, na planinu Padiș a tady je aut, že nevíme, kde a jestli vůbec zaparkujeme. Už podél " silnice" stojí auta oboustranně a mezi nimi je místo abychom tak tak projeli. A pak. Představte si, že vyjedete někam do Krkonoš autem a na obrovské louce si zastavíte, uděláte táborák nebo rozložíte stan . A tohle je realita. Všude kolem nádherná příroda a houf lidí za dohledu policie, která tady jenom kouká a ukazuje, že můžeme pokračovat dál. Večer naprostá většina turistů odjela. Zůstalo tady jenom pár aut.
6.6.2022 Cetatile Ponorului
Jsme v pohoří Apuseni, konkrétně v části Bihor. Dnes nás čeká turistika, do jedné z největších krasových oblastí v Evropě. Jdeme na místo zvané Cetatile Ponorului neboli Ponorné hrady. Táto oblast je známá třemi impozantními krasovými komplexy propastí a zřícených jeskyní ojojoj, už hodně dávno, hlubokých přes 120 metrů a k tomu ještě zajímavým vodním systémem. Nejvyšší portál má prý 76 metrů, takže jde o jednu z největších skalních bran v Evropě. Už na začátku cesty mne Bogdan "lehce" zneklidnil otázkou:" Ty jo, slyšíš to??". Ty jo, slyšela jsem. Nějaké zvláštní zvuky a ať jsem se sebevíc modlila, ať to jsou stromy, tak bylo úplné bezvětří a špičky stromů nejevily ani náznak pohybu. Okamžitě jsem si vzpomněla na Káju, která mi napsala při sdělení, že pojedeme do Rumunska:" Bacha na medvědy." Stisklo mi pozadí, zrychlil se pulz na mé životní maximum a Bogdan jen s přitajeným hlasem prohlásil, že tady včera šlo 1000 turistů, že to musí být v klidu. Aha, takže prvně mi sdělí, že tady chrápe medvěd, možná dva, znělo to totiž jako duet, ale pán je v pohodě protože včera z té hromady turistů nikoho ani nesežral ani mu neudělal bububu.
Moje turistika se od teď odehrávala ve znamení totálního stresu. A to tak, že jsem úplně zpocená odmítla se zastavit a sundat si bundu, ani jsem si nevzala ventolin (raději se udusím než bych se tu měla seznámit s mackom), ani se nenapila a o svačině ani nemluvím. Prostě rychlo-turistika. Cestou jsem paranoidně koukala všude kolem sebe a poslouchala všechny zvuky a nad jednou šílenou propastí jsem doumala, kam bych skočila, kdyby se tady to chlupaté zvíře objevilo. Pak mne napadlo, že pokud by na nás zaútočil, tak nás tady nikdo nenajde. Totiž, v aplikaci záchranka, o které pochybuji, zda tady vůbec funguje, je uveden jako kontaktní osoba Bogdan a ten nám asi pomoc nezavolá. A chytré hodinky budou s mojí maličkosti v břichu medvěda a ty určitě žádný nouzový signál nezašlou. Lehce se mi ulevilo, když jsme tak v 1/3 cesty potkali další 2 živé turisty. Na zpáteční cestě " něco " shodilo ze svahu kameny, takže, opět se mi zrychlil pulz a krok, ale asi po půl hodince jsme potkali další 3 turisty a jedna paní z trojice to vzdala a vracela se zpět s námi. Prý už tady byla a bolí ji koleno. Paní je rodilá Rumunka žijící v Maďarsku. Když jsme jí řekli, že jedeme na 2 dny do Maďarska, jenom prohodila, že Maďarsko není hezké. Krásy dnešního výletu jsem si užila nejvíc až následně z fotek na googlu . Když už jsem rozdýchala plíce a dnešní turistiku obecně, jak si tak sedíme v křesle a kocháme se nádhernou krajinou kolem uvažuji, jak odeslat zprávu z hodinek, když je můj mobil "nalepený" na předním okně v autě a snaží se ulovit alespoň nějaký náznak signálu. Tak si tak hraju s hodinkami, najednou šup a vyskočí na mne nějaká informace, že se odesílá nouzové volání o pomoc. Snažím se to ihned vypnout a pak čtu, že zprávu se nepodařilo odeslat. Ještě že tak. No ale do minuty mi volal Bobo, co se děje, jestli jsem v pořádku. Když mu vysvětlují, že po roku a půl zjišťuji funkce na hodinkách jenom prohlásil:" Kristova noho, já jedu v autě a málem to se mnou švihlo". A za 5 minut volala Verča. Od té jsem se dozvěděla, že takové věci jako funkce hodinek, se zkouší před odjezdem doma. Ty jo, už vím, jak donutit děti, ať se ozvou . Ale jsou hodné, že zavolali .
Dnes už jsme tady skoro sami. My a 3 Poláci, noo, ale ti jsou teda slyšet víc než kdyby tady parkovalo dalších 10 aut.
Jsme v pohoří Apuseni, konkrétně v části Bihor. Dnes nás čeká turistika, do jedné z největších krasových oblastí v Evropě. Jdeme na místo zvané Cetatile Ponorului neboli Ponorné hrady. Táto oblast je známá třemi impozantními krasovými komplexy propastí a zřícených jeskyní ojojoj, už hodně dávno, hlubokých přes 120 metrů a k tomu ještě zajímavým vodním systémem. Nejvyšší portál má prý 76 metrů, takže jde o jednu z největších skalních bran v Evropě. Už na začátku cesty mne Bogdan "lehce" zneklidnil otázkou:" Ty jo, slyšíš to??". Ty jo, slyšela jsem. Nějaké zvláštní zvuky a ať jsem se sebevíc modlila, ať to jsou stromy, tak bylo úplné bezvětří a špičky stromů nejevily ani náznak pohybu. Okamžitě jsem si vzpomněla na Káju, která mi napsala při sdělení, že pojedeme do Rumunska:" Bacha na medvědy." Stisklo mi pozadí, zrychlil se pulz na mé životní maximum a Bogdan jen s přitajeným hlasem prohlásil, že tady včera šlo 1000 turistů, že to musí být v klidu. Aha, takže prvně mi sdělí, že tady chrápe medvěd, možná dva, znělo to totiž jako duet, ale pán je v pohodě protože včera z té hromady turistů nikoho ani nesežral ani mu neudělal bububu.
Moje turistika se od teď odehrávala ve znamení totálního stresu. A to tak, že jsem úplně zpocená odmítla se zastavit a sundat si bundu, ani jsem si nevzala ventolin (raději se udusím než bych se tu měla seznámit s mackom), ani se nenapila a o svačině ani nemluvím. Prostě rychlo-turistika. Cestou jsem paranoidně koukala všude kolem sebe a poslouchala všechny zvuky a nad jednou šílenou propastí jsem doumala, kam bych skočila, kdyby se tady to chlupaté zvíře objevilo. Pak mne napadlo, že pokud by na nás zaútočil, tak nás tady nikdo nenajde. Totiž, v aplikaci záchranka, o které pochybuji, zda tady vůbec funguje, je uveden jako kontaktní osoba Bogdan a ten nám asi pomoc nezavolá. A chytré hodinky budou s mojí maličkosti v břichu medvěda a ty určitě žádný nouzový signál nezašlou. Lehce se mi ulevilo, když jsme tak v 1/3 cesty potkali další 2 živé turisty. Na zpáteční cestě " něco " shodilo ze svahu kameny, takže, opět se mi zrychlil pulz a krok, ale asi po půl hodince jsme potkali další 3 turisty a jedna paní z trojice to vzdala a vracela se zpět s námi. Prý už tady byla a bolí ji koleno. Paní je rodilá Rumunka žijící v Maďarsku. Když jsme jí řekli, že jedeme na 2 dny do Maďarska, jenom prohodila, že Maďarsko není hezké. Krásy dnešního výletu jsem si užila nejvíc až následně z fotek na googlu . Když už jsem rozdýchala plíce a dnešní turistiku obecně, jak si tak sedíme v křesle a kocháme se nádhernou krajinou kolem uvažuji, jak odeslat zprávu z hodinek, když je můj mobil "nalepený" na předním okně v autě a snaží se ulovit alespoň nějaký náznak signálu. Tak si tak hraju s hodinkami, najednou šup a vyskočí na mne nějaká informace, že se odesílá nouzové volání o pomoc. Snažím se to ihned vypnout a pak čtu, že zprávu se nepodařilo odeslat. Ještě že tak. No ale do minuty mi volal Bobo, co se děje, jestli jsem v pořádku. Když mu vysvětlují, že po roku a půl zjišťuji funkce na hodinkách jenom prohlásil:" Kristova noho, já jedu v autě a málem to se mnou švihlo". A za 5 minut volala Verča. Od té jsem se dozvěděla, že takové věci jako funkce hodinek, se zkouší před odjezdem doma. Ty jo, už vím, jak donutit děti, ať se ozvou . Ale jsou hodné, že zavolali .
Dnes už jsme tady skoro sami. My a 3 Poláci, noo, ale ti jsou teda slyšet víc než kdyby tady parkovalo dalších 10 aut.
7.6.2022 Planina Padis
Bača ráno asi odháněl medvědy, ty zvuky nápadně připomínaly jelena v říji. Chrk sem, chrk tam, ale to jsem ještě neslyšela. A doufám, že neuslyším. Dnes máme v plánu kola. Celou cestu je co pozorovat. Nádherná divoká příroda, do toho zakomponované pasoucí se stáda tu ovcí, tam kráv nebo koní, salaše... Na jednom místě zastavujeme, usedáme do trávy a koukáme a koukáme. I dnes bylo tradici učiněno za dost a na spátečni cestě v lese kola snášíme . Jsme u auta a před odjezdem sedíme a vychutnáváme si kávu za dohledu stáda kráv, které se pasou hned vedle nás . Loučíme se s Platem a Rumunskem. Bylo to tady mega nádherné. Odjíždíme do Maďarska. Před náma je hezkých pár kilometrů cesty. Vzpomněla jsem si ma větu Rumunky žijící v Maďarsku, když jsme jí u Ponorných hradů řekli, že tam jedeme na 2 dny. :" Maďarsko není hezké". Po opuštění Rumunska, jedeme kolem roviny plné kukuřice, slunečnic, obilí. Žádná hora, jen rovina. Na místě, v Tiszafured, jsme večer a hledáme, kde strávíme noc. Místo, které jsme si vybrali, je zpoplatněno a tak musíme vybrat maďarské " valuty" . Teď pro změnu hledáme bankomat a pak musíme někde změnit peníze na kovové mince do parkomatu. Než Bogdan zaplatil za parkování, tak ho málem sežrali komáři. Jenom slyším:" Auu, ty svině, zavírej to okno, tady je to sám komár." Během chvilky, kdy nasedl zpět do auta, jsme jich měli v autě jak nas...O zábavu máme večer postaráno . Když už jsme si mysleli, že jsme všechny komáry zlikvidovali a téměř spali, ozvalo se:" Bzzz".
Bača ráno asi odháněl medvědy, ty zvuky nápadně připomínaly jelena v říji. Chrk sem, chrk tam, ale to jsem ještě neslyšela. A doufám, že neuslyším. Dnes máme v plánu kola. Celou cestu je co pozorovat. Nádherná divoká příroda, do toho zakomponované pasoucí se stáda tu ovcí, tam kráv nebo koní, salaše... Na jednom místě zastavujeme, usedáme do trávy a koukáme a koukáme. I dnes bylo tradici učiněno za dost a na spátečni cestě v lese kola snášíme . Jsme u auta a před odjezdem sedíme a vychutnáváme si kávu za dohledu stáda kráv, které se pasou hned vedle nás . Loučíme se s Platem a Rumunskem. Bylo to tady mega nádherné. Odjíždíme do Maďarska. Před náma je hezkých pár kilometrů cesty. Vzpomněla jsem si ma větu Rumunky žijící v Maďarsku, když jsme jí u Ponorných hradů řekli, že tam jedeme na 2 dny. :" Maďarsko není hezké". Po opuštění Rumunska, jedeme kolem roviny plné kukuřice, slunečnic, obilí. Žádná hora, jen rovina. Na místě, v Tiszafured, jsme večer a hledáme, kde strávíme noc. Místo, které jsme si vybrali, je zpoplatněno a tak musíme vybrat maďarské " valuty" . Teď pro změnu hledáme bankomat a pak musíme někde změnit peníze na kovové mince do parkomatu. Než Bogdan zaplatil za parkování, tak ho málem sežrali komáři. Jenom slyším:" Auu, ty svině, zavírej to okno, tady je to sám komár." Během chvilky, kdy nasedl zpět do auta, jsme jich měli v autě jak nas...O zábavu máme večer postaráno . Když už jsme si mysleli, že jsme všechny komáry zlikvidovali a téměř spali, ozvalo se:" Bzzz".