Andorra 10/2022
Pas de la Casa 9.10.2022
Ráno se oblékáme a chceme jet na kole do Carcassonne. Alee, Bogdan má defekt. Musel píchnou včera těsně při dojezdu. Vytahuje novou duši, nemůže najít nářadí na výměnu, tak se ji snaží stáhnout a dát zpět pomocí šroubováků. Ale, asi někde šroubovákem udělal do duše díru. A začíná tady být dusno. To byla poslední nová duše. Zkouší ji vyměnit, má ještě 2 zalepené, no nebudu psát ani postup, ani ty kecy kolem. V každém případě kolo je bez duše, Bogdan taky a já hledám nejbližší Decatlon. Ten je naštěstí kousek odsud. Než Bogdan koupí duše, já hledám, jestli máme možnost zaparkovat auto někde u hradu Carcassonne a zajít se podívat pěšky. Parkování by bylo, ale i pravděpodobnost, že nás vykradou. Takže nebudeme riskovat a jedeme dál. I tak nás čeká zhruba 180 km a 4 hodiny cesty. Těsně před Andorou si Bogdan vzpomene, že ta je mimo EU a my budeme bez dat. To vzápětí ověřují a mám zjistit, zda hned za hranicí není obchod, kde by jsme případně koupili kartu. No jo, hledám, hledám, nic nevidím. Zastavujeme, já jdu nakoupit a Bogdan se prý pokusí najít, kde koupíme data. Prý našel, hledím na něho jako tele, ale prý nemáme moc času, v 19 budou zavírat, tak šup a jedeme. Jsme v Andoře a hledáme parkování. Je 18 hodin. Bogdan vyskočil z auta a letí a já se ho snažím držet alespoň na pohled. Vletěli jsme do Olympie jako sprinteři do cíle, už nám tam chyběla jenom ta cílová páska, a co teď. X pater, x obchodů. Jeden obchod s mobily máme, tak se Bogdan ptá pána, co tady pracuje, zda mají karty a když odpověděl, že ne, tak ho vyslýcháme dál, kde by se tady dala karta koupit. Odpověď, že tady ne, že až v Andorra la Vella nás rozhodně nepotěšila. Jsme bez dat, zapomněli jsme to sdělit doma a před námi je neděle, tzn. že data už nikde nekoupíme. Napadá mne, že tu ještě bude mít dosah francouzský operátor, tak to zkouším. No a mám. Bogdan vyletěl z obchodu, jako by někdo vystřelil pistolí na startu, jenom jsem slyšela, že není možné, aby se tady nedali koupit data a jak letěl, tak zakopl a málem se tu vysekal. On málem, mobil zcela jistě, na což jsem samozřejmě zareagovala. Teď by chudák Xiaomi mohlo dělat reklamu pro T-Mobile ( no vidíš a máš to rozlousknutý ). Bogdan řekl, že má vymknutý kotník, že mu tam křuplo. Hned na to mu došla do mozku moje připomínka ohledně mobilu a vyprskl na mne:" Já jsem si málem zlomil kotník a tebe zajímá mobil !" Já říkám, že v tom případě jdeme do nemocnice, ale zakroužil nohou doleva i doprava, a prý se uvidí že zatím se to dá. Ještě že je jenom 5 stupňů , aspoň se mu bude noha chladit. Vezl do dalšího obchodu, kde personál sdělil opět, že tady data nekoupíme, ale pak mu zákazník řekl, prý jo a kde. Takže jdeme, teda letíme kousek dál, tady se nás ujímá Alejandro a máme 3 giga. Teď už nám zbývá posledních cca 6 km nahoru pekelnými zatáčkami. Dnes spíme ve výšce 2400 metrů a hlavu mám jako by mi ji nafoukli a měla prasknout. Snažím se pochopit, jak Bogdan zjistil, že za hranicí je obchod Olympia a prodává karty. Tak prý klikal v mapách cz po všech ikonkách, až trefil na Olympii. A pak si řekl, že tam telefonní karty musí prodávat . Já už tu hledám 5 minut a to vím, že tam ten obchoďák je a pořád nic. O, konečně.
Dnes z postele asi nevylezu, bolí mne hlava a je tu zima. A my sme co, my jsme nenačepovali LPG. Když sme se bavili o tom, že jedeme do států, který má v průměru nejvyšší nadmořskou výškou na světě, tak říkám, že by bylo dobré doplnit LPG, které už pomalu končí. Ale to musí být vzrůšo, jako s benzínem. Vysvětlím, každou dovolenou jsme se vraceli s adrenalinem, zda nám bude stačit benzín na českou benzinku. Teď se to párkrát zopakovalo, asi aby Bogdan nevyšel z cviku. No a tady v Andoře LPG není. Zase adrenalin.
V noci venku evidentně lehce mrzlo a nás čeká trek kolem 7 jezer. Ale naštěstí se má oteplit a být hezky. Všude kolem jsou kopce, hory aaa vleky. Tady je vleků, to jsem ještě neviděla. Už včera když jsme lítali po Pas de la Casa a sháněli mobilní data, město bylo jeden velký hotel, obchoďák a sedačky. Ano, přímo ve městě nasedneš na sedačku a jezdíš na lyžích. Nebo se necháš vyvézt nahoru a tam si vybereš z desítek sjezdovek. Takže jdeme, ještě je chladno, nějakých 5 stupňů, ale bude líp. A navíc jdeme do kopce, tak doufám, že se zahřeju. Hlava mne ještě bolí, ale jak říkal Bogdan, čerstvý vzduch mi pomůže. Ke všemu výšku poznaly i moje plíce a dnes ku podivu i ty Bogdanové. Takže se nám dýchá hůř. Oba funíme jako ježci. K prvnímu jezeru jsme to vzali "tak nějak jinak" mimo značku. Ale jsme tady a je tu krásně, napijeme se, 10 minut aklimatizujeme plíce a šup dál nahoru. Podle tabule nás čeká zhruba 2,5 hodiny stoupání a dalších 6 jezer. Příroda tady je trochu divoká a my jsme tady skoro sami. Kolem jenom kopce, skály, stromy, potůčky a neskutečný klid. Po 3 hodinách jsme u posledního jezera. Přijde tady nějaký pár, udělají si pár selfíček a pak na nás spustí španělsky. Dnes jsem na sebe hrozně pyšná. Rok tvrdé dřiny na Duoling přinesl ovoce a já pohotově odpovídám:" No hablamos espanol", pak se nás pán zeptá jak je daleko refugio, odpovíme, že asi 1,5 hodiny, pán poděkuje a já mu opět pohotově odpovím:" De nada". Sníme svačinu, chvíli odpočineme a jdeme dolů. Teď se jde mnohem lépe. Plíce mají radost, že scházíme a my jsme dole za hodinku. U prvního jezera si dáme cappuccino a nám zůstává poslední 1,5 kilometra k autu. Začíná se zatahovat a vypadá to, že předpověď počasí vyjde. Jsme u auta a ještě chviličku si užíváme sluníčka, než ho přikryje poslední mrak a začne pršet.
Ráno se oblékáme a chceme jet na kole do Carcassonne. Alee, Bogdan má defekt. Musel píchnou včera těsně při dojezdu. Vytahuje novou duši, nemůže najít nářadí na výměnu, tak se ji snaží stáhnout a dát zpět pomocí šroubováků. Ale, asi někde šroubovákem udělal do duše díru. A začíná tady být dusno. To byla poslední nová duše. Zkouší ji vyměnit, má ještě 2 zalepené, no nebudu psát ani postup, ani ty kecy kolem. V každém případě kolo je bez duše, Bogdan taky a já hledám nejbližší Decatlon. Ten je naštěstí kousek odsud. Než Bogdan koupí duše, já hledám, jestli máme možnost zaparkovat auto někde u hradu Carcassonne a zajít se podívat pěšky. Parkování by bylo, ale i pravděpodobnost, že nás vykradou. Takže nebudeme riskovat a jedeme dál. I tak nás čeká zhruba 180 km a 4 hodiny cesty. Těsně před Andorou si Bogdan vzpomene, že ta je mimo EU a my budeme bez dat. To vzápětí ověřují a mám zjistit, zda hned za hranicí není obchod, kde by jsme případně koupili kartu. No jo, hledám, hledám, nic nevidím. Zastavujeme, já jdu nakoupit a Bogdan se prý pokusí najít, kde koupíme data. Prý našel, hledím na něho jako tele, ale prý nemáme moc času, v 19 budou zavírat, tak šup a jedeme. Jsme v Andoře a hledáme parkování. Je 18 hodin. Bogdan vyskočil z auta a letí a já se ho snažím držet alespoň na pohled. Vletěli jsme do Olympie jako sprinteři do cíle, už nám tam chyběla jenom ta cílová páska, a co teď. X pater, x obchodů. Jeden obchod s mobily máme, tak se Bogdan ptá pána, co tady pracuje, zda mají karty a když odpověděl, že ne, tak ho vyslýcháme dál, kde by se tady dala karta koupit. Odpověď, že tady ne, že až v Andorra la Vella nás rozhodně nepotěšila. Jsme bez dat, zapomněli jsme to sdělit doma a před námi je neděle, tzn. že data už nikde nekoupíme. Napadá mne, že tu ještě bude mít dosah francouzský operátor, tak to zkouším. No a mám. Bogdan vyletěl z obchodu, jako by někdo vystřelil pistolí na startu, jenom jsem slyšela, že není možné, aby se tady nedali koupit data a jak letěl, tak zakopl a málem se tu vysekal. On málem, mobil zcela jistě, na což jsem samozřejmě zareagovala. Teď by chudák Xiaomi mohlo dělat reklamu pro T-Mobile ( no vidíš a máš to rozlousknutý ). Bogdan řekl, že má vymknutý kotník, že mu tam křuplo. Hned na to mu došla do mozku moje připomínka ohledně mobilu a vyprskl na mne:" Já jsem si málem zlomil kotník a tebe zajímá mobil !" Já říkám, že v tom případě jdeme do nemocnice, ale zakroužil nohou doleva i doprava, a prý se uvidí že zatím se to dá. Ještě že je jenom 5 stupňů , aspoň se mu bude noha chladit. Vezl do dalšího obchodu, kde personál sdělil opět, že tady data nekoupíme, ale pak mu zákazník řekl, prý jo a kde. Takže jdeme, teda letíme kousek dál, tady se nás ujímá Alejandro a máme 3 giga. Teď už nám zbývá posledních cca 6 km nahoru pekelnými zatáčkami. Dnes spíme ve výšce 2400 metrů a hlavu mám jako by mi ji nafoukli a měla prasknout. Snažím se pochopit, jak Bogdan zjistil, že za hranicí je obchod Olympia a prodává karty. Tak prý klikal v mapách cz po všech ikonkách, až trefil na Olympii. A pak si řekl, že tam telefonní karty musí prodávat . Já už tu hledám 5 minut a to vím, že tam ten obchoďák je a pořád nic. O, konečně.
Dnes z postele asi nevylezu, bolí mne hlava a je tu zima. A my sme co, my jsme nenačepovali LPG. Když sme se bavili o tom, že jedeme do států, který má v průměru nejvyšší nadmořskou výškou na světě, tak říkám, že by bylo dobré doplnit LPG, které už pomalu končí. Ale to musí být vzrůšo, jako s benzínem. Vysvětlím, každou dovolenou jsme se vraceli s adrenalinem, zda nám bude stačit benzín na českou benzinku. Teď se to párkrát zopakovalo, asi aby Bogdan nevyšel z cviku. No a tady v Andoře LPG není. Zase adrenalin.
V noci venku evidentně lehce mrzlo a nás čeká trek kolem 7 jezer. Ale naštěstí se má oteplit a být hezky. Všude kolem jsou kopce, hory aaa vleky. Tady je vleků, to jsem ještě neviděla. Už včera když jsme lítali po Pas de la Casa a sháněli mobilní data, město bylo jeden velký hotel, obchoďák a sedačky. Ano, přímo ve městě nasedneš na sedačku a jezdíš na lyžích. Nebo se necháš vyvézt nahoru a tam si vybereš z desítek sjezdovek. Takže jdeme, ještě je chladno, nějakých 5 stupňů, ale bude líp. A navíc jdeme do kopce, tak doufám, že se zahřeju. Hlava mne ještě bolí, ale jak říkal Bogdan, čerstvý vzduch mi pomůže. Ke všemu výšku poznaly i moje plíce a dnes ku podivu i ty Bogdanové. Takže se nám dýchá hůř. Oba funíme jako ježci. K prvnímu jezeru jsme to vzali "tak nějak jinak" mimo značku. Ale jsme tady a je tu krásně, napijeme se, 10 minut aklimatizujeme plíce a šup dál nahoru. Podle tabule nás čeká zhruba 2,5 hodiny stoupání a dalších 6 jezer. Příroda tady je trochu divoká a my jsme tady skoro sami. Kolem jenom kopce, skály, stromy, potůčky a neskutečný klid. Po 3 hodinách jsme u posledního jezera. Přijde tady nějaký pár, udělají si pár selfíček a pak na nás spustí španělsky. Dnes jsem na sebe hrozně pyšná. Rok tvrdé dřiny na Duoling přinesl ovoce a já pohotově odpovídám:" No hablamos espanol", pak se nás pán zeptá jak je daleko refugio, odpovíme, že asi 1,5 hodiny, pán poděkuje a já mu opět pohotově odpovím:" De nada". Sníme svačinu, chvíli odpočineme a jdeme dolů. Teď se jde mnohem lépe. Plíce mají radost, že scházíme a my jsme dole za hodinku. U prvního jezera si dáme cappuccino a nám zůstává poslední 1,5 kilometra k autu. Začíná se zatahovat a vypadá to, že předpověď počasí vyjde. Jsme u auta a ještě chviličku si užíváme sluníčka, než ho přikryje poslední mrak a začne pršet.
Canillo, Ordino 10.10.2022
Ráno máme v autě nádherných 9 stupňů a zatopit se nedá. Máme málo LPG, jeho malým tlakem se zbláznil počítač a nelze zatopit ani tím zbytkem. Takže teplý čaj a rozmrazováním a odmlžováním okna se auto taky nahřálo. Jedeme zhruba 20 minut do nádherného městečka Canilla a hledáme parkování. Nakonec parkujeme v kempu, kde po nás paní nechce nic zaplatit. V 10 hodin hlásí nádherných 12 stupňů, to už bych snad na kole zvládla . A když ne, tak rozmrznu jen při pomyšlení, že nás čeká 40 km a nádherných 1400 metrů převýšení. Prvně jsem to chtěla vzdát, že to nezvládnu. Pak si říkám, no tak se vrátím. Jedeme. První kilometr projíždíme nádherným městem. Dovolím si tvrdit, že ani ve Švýcarsku se mi tak nelíbilo. Ty nádherné domy z kamene, všude čisto a pořádek, i popelnice v dřevěných budkách, aby tady nehýzdili, kytičky. Pak město opouštíme a začínáme stoupat a budeme ještě 9 kilometrů a za tu dobu vystoupáme 450 metrů. Cestou nám borec, který fresh vysedl z auta ukazuje, že máme šlapat a směje se jako by odešel po léčbě s Bohnic. Ten už od pohledu vypadá, že je kamarád s kolem. Nevím zda ta nádhera všude kolem zablokovala mozek a my nevnímali ani kilometry ani stoupání, ale najednou jsme nahoře. Kocháme se pohledy na město pod námi a krásnou přírodu kolem. Všechno je skoro až kýčovité. Tak a teď 20 km dolů. To co jsme cestou svlékli zase oblékneme. Po 10 kilometrech jsme v nádherné vesničce Ordino a úplně zmrzlí jdeme udělat pár fotek na památku a pak někam na sluníčko na teplé cappuccino. Asi jsem se zamilovala . Říkám Bogdanovi, že si umím představit žít tady a on mne zničil odpovědí, že tady musím mít 20 let trvalý pobyt abych dostala jejich občanství. Sakra. Loučím se s Ordinou a jedeme dál. Zastavujeme na jídlo v Andorra la Villa, což je hlavní město Andory. Teď jsme zhruba v polovině cesty. Sjedeme k řece, kolem které se táhne cyklostezka. Všechno je nádherné. Má to jeden háček. Chodníček nemá parametry přistávací dráhy pro Boing a moje koordinace zápasí s každým centimetrem na milimetry. Párkrát jsem se bouchla o strom a hodněkrát jsem musela z kola kvůli odtokovým žlabům, které tu byly co 2 metry. Což bylo hodně seskoků . Ale bylo tu krásně . No a máme tu posledních 10 km. Tahle část už nebyla záživná tak, jako ta první. Poslední 4 km jsem si vzpomněla na to, jak mi Bogdan tvrdil, že jsem v kondici a že uvažuje, že mi koupi klasické kolo. V životě! Už neví jak by mne zabil! Vždyť já jsem si v životě nemyslela, že někdy sednu na kolo. Se znám, ne? Nebo na lyže. Vždyť já každým sportem ohrožují na životě nejenom sebe, ale i jiné. A já jezdím a ještě vrcholově! . A jsme u auta. Jupii. Nakonec mám radost, že jsem to nevzdala . Balíme se a opouštíme Andorru. Neradi, ale má jednu nedokonalost. Nedá se tady koupit LPG a my už jsme skoro na mizině . Projet hlavní město nám zabralo rozhodně víc času, než ho projet na kole. Tady je totální zácpa. Jsme ve Španělsku a hledáme benzínku, ale ani tady nemají LPG. Víme, ale že na další, za 20 km mají. Parkujeme, je 20 stupňů, takže topit nemusíte . Natankujeme zítra.
Vracím se z koupelny a Bogdan mi říká, že v rádiu prý říkali, že s kozorohem je těžké soužití a dívá se na mne. Odpovídám :" Noo, a klidně bych jim o tom povykládala a mohla bych o soužití s tebou vydat i nějakou knihu". Řekl mi, že až tak hrozné to nemůže být. . Pak čte, co všechno si o svém znamení vyslechl, prý to mají z blesku. Poslouchám a pak mu říkám, že nevím odkud ho znají a všechno o něm vědí, ale ode mne ne.
Ráno máme v autě nádherných 9 stupňů a zatopit se nedá. Máme málo LPG, jeho malým tlakem se zbláznil počítač a nelze zatopit ani tím zbytkem. Takže teplý čaj a rozmrazováním a odmlžováním okna se auto taky nahřálo. Jedeme zhruba 20 minut do nádherného městečka Canilla a hledáme parkování. Nakonec parkujeme v kempu, kde po nás paní nechce nic zaplatit. V 10 hodin hlásí nádherných 12 stupňů, to už bych snad na kole zvládla . A když ne, tak rozmrznu jen při pomyšlení, že nás čeká 40 km a nádherných 1400 metrů převýšení. Prvně jsem to chtěla vzdát, že to nezvládnu. Pak si říkám, no tak se vrátím. Jedeme. První kilometr projíždíme nádherným městem. Dovolím si tvrdit, že ani ve Švýcarsku se mi tak nelíbilo. Ty nádherné domy z kamene, všude čisto a pořádek, i popelnice v dřevěných budkách, aby tady nehýzdili, kytičky. Pak město opouštíme a začínáme stoupat a budeme ještě 9 kilometrů a za tu dobu vystoupáme 450 metrů. Cestou nám borec, který fresh vysedl z auta ukazuje, že máme šlapat a směje se jako by odešel po léčbě s Bohnic. Ten už od pohledu vypadá, že je kamarád s kolem. Nevím zda ta nádhera všude kolem zablokovala mozek a my nevnímali ani kilometry ani stoupání, ale najednou jsme nahoře. Kocháme se pohledy na město pod námi a krásnou přírodu kolem. Všechno je skoro až kýčovité. Tak a teď 20 km dolů. To co jsme cestou svlékli zase oblékneme. Po 10 kilometrech jsme v nádherné vesničce Ordino a úplně zmrzlí jdeme udělat pár fotek na památku a pak někam na sluníčko na teplé cappuccino. Asi jsem se zamilovala . Říkám Bogdanovi, že si umím představit žít tady a on mne zničil odpovědí, že tady musím mít 20 let trvalý pobyt abych dostala jejich občanství. Sakra. Loučím se s Ordinou a jedeme dál. Zastavujeme na jídlo v Andorra la Villa, což je hlavní město Andory. Teď jsme zhruba v polovině cesty. Sjedeme k řece, kolem které se táhne cyklostezka. Všechno je nádherné. Má to jeden háček. Chodníček nemá parametry přistávací dráhy pro Boing a moje koordinace zápasí s každým centimetrem na milimetry. Párkrát jsem se bouchla o strom a hodněkrát jsem musela z kola kvůli odtokovým žlabům, které tu byly co 2 metry. Což bylo hodně seskoků . Ale bylo tu krásně . No a máme tu posledních 10 km. Tahle část už nebyla záživná tak, jako ta první. Poslední 4 km jsem si vzpomněla na to, jak mi Bogdan tvrdil, že jsem v kondici a že uvažuje, že mi koupi klasické kolo. V životě! Už neví jak by mne zabil! Vždyť já jsem si v životě nemyslela, že někdy sednu na kolo. Se znám, ne? Nebo na lyže. Vždyť já každým sportem ohrožují na životě nejenom sebe, ale i jiné. A já jezdím a ještě vrcholově! . A jsme u auta. Jupii. Nakonec mám radost, že jsem to nevzdala . Balíme se a opouštíme Andorru. Neradi, ale má jednu nedokonalost. Nedá se tady koupit LPG a my už jsme skoro na mizině . Projet hlavní město nám zabralo rozhodně víc času, než ho projet na kole. Tady je totální zácpa. Jsme ve Španělsku a hledáme benzínku, ale ani tady nemají LPG. Víme, ale že na další, za 20 km mají. Parkujeme, je 20 stupňů, takže topit nemusíte . Natankujeme zítra.
Vracím se z koupelny a Bogdan mi říká, že v rádiu prý říkali, že s kozorohem je těžké soužití a dívá se na mne. Odpovídám :" Noo, a klidně bych jim o tom povykládala a mohla bych o soužití s tebou vydat i nějakou knihu". Řekl mi, že až tak hrozné to nemůže být. . Pak čte, co všechno si o svém znamení vyslechl, prý to mají z blesku. Poslouchám a pak mu říkám, že nevím odkud ho znají a všechno o něm vědí, ale ode mne ne.