Arménie 5/2023
Krásná příroda, historické památky, vynikající kuchyně, pohostinní lidé. Toto o Arménii hlasají všechny cestovky. Bude to tak růžové? My doufáme, že ano a že ji případné přízemní neromantické věci rádi odpustíme
12.5.2023 Přejezd přes Gruzii do Arménie, nocleh v Gyumri
V 8 hodin jsme na celnici a čekáme na výměnu služby. Jak podotkl jeden Turek, který jezdí kamionem a jede z Německa do Arménie, prý nebudou spěchat a ukazuje cigárko a čaj. U Turků proběhlo odbavení celkem rychle. Kousek popojedem a jsme u gruzínské celnice. Musíme oba dva z auta k okénku. Bogdan je odbaven jako první, já jdu po něm. Celník si prohlíží můj pas a opakuje si moje příjmení a usmívá se. Budu muset zjistit, co v gruzínštině znamená moje jméno. U nás to není tak hrozné jméno, našla by se i horší. Už od hranic je cesta jako tankodrom. Šílená. Pak máme odbočit a po chvilce přejíždíme přes železniční trať. Tady jsme se trochu sekli a museli to zkusit ještě párkrát pod různými uhly, než jsme ty koleje konečně přejeli. Po chvíli nastoupila cesta z betonových bloků. Bogdan nadával, ale to co přišlo potom...Cesta z hlíny a v ní mega díry. Jsme v nějaké vesnici, kde podle map má být normální cesta. Horší cesty nebyly ani v Albánii. A ta zatím v tohle ohledu vedla. Zastavujeme a ptáme se místního pána, zda tou cestou vůbec někam dojedeme. Ten kroutí hlavou, říká že cesta dál je rozbitá( jako by tahle nebyla), a že se musíme vrátit zpět a jet na Akhalkalaki . Ach můj bože !
Konečně jsme se napojili na něco, co připomíná cestu a jedeme na arménské hranice. Na celnici musím vystoupit a odstát si frontu jako za dávných časů u nás na cokoliv. Bogdan jede na pasovou kontrolu autem. Když už jsem po hodině byla konečně odbavená a bláhově si myslela, že už pojedeme, tak Bogdan teprve jede s autem na váhu a ještě na rentgen. Tady opět čekáme, nikdo tady není. Naštěstí jenom 10-15 minut. Pak přijde celník, řekne nám ať vjedeme autem do nějakého hangáru, tam se nachází velký rtg pro nákladní auta. Pak ať přijdeme za ním. Proces trval asi 5 minut. Po zjištění, že nepašujeme žádné migranty ani chlast (ten už Bogdan vypil) nám s úsměvem sdělil, že už máme jenom zaparkovat auto na parkovišti a vyřídit celní deklaraci a zaplatit zákonnou pojistku. Pak prý už můžeme odjet. Bezva. To UŽ trvalo téměř 2 hodiny. Prohlášení o celních formalitách přijímala pouze jedna paní a u okénka se vytvořila velká fronta. Když se už konečně Bogdan dostal na řadu, paní mu s úsměvem sdělila, že nemá zaplacenou ekologickou daň a temporary import tax. Takže nic, musel zpět do auta pro eura, směnit peníze ve směnárně a v dalším okénku zaplatit ony poplatky. S potvrzením o zaplacení se vrátil zpět k okénku, kde byla stejně dlouhá fronta. To už Bogdan nervově nevydržel a s bojovým pokřikem, "To už znova kurva stát nebudu!", se předběhl a postavil k okénku. Naštěstí nikdo neprotestoval, tak konečně máme, co potřebujeme. Teď už jenom zákonná pojistka, kde se dá naštěstí koupit i datová karta. Jinak bychom museli cestou řešit ještě tohle . Příjezd na hranice ve 12.03, poslední okénko s kontrolou opouštíme 14,56. Aleluja. Bogdan marně doufal, že tady budou cesty v lepší kondici, ale hned za hranicemi jsme pochopili, že to bude dlouhá cesta. Zase abych úplně nekřivdila, byl tady kratičký úsek, který se odobal normální silnici. A pak byl kratičký úsek u parkoviště, kde jsme spali. A že to byl vzácný úsek, museli po něm v noci jezdit a užívat si silnici bez děr nějací místní závodníci. Boží!
Parkujeme pod sochou Matky Arménie v Gyumri
V 8 hodin jsme na celnici a čekáme na výměnu služby. Jak podotkl jeden Turek, který jezdí kamionem a jede z Německa do Arménie, prý nebudou spěchat a ukazuje cigárko a čaj. U Turků proběhlo odbavení celkem rychle. Kousek popojedem a jsme u gruzínské celnice. Musíme oba dva z auta k okénku. Bogdan je odbaven jako první, já jdu po něm. Celník si prohlíží můj pas a opakuje si moje příjmení a usmívá se. Budu muset zjistit, co v gruzínštině znamená moje jméno. U nás to není tak hrozné jméno, našla by se i horší. Už od hranic je cesta jako tankodrom. Šílená. Pak máme odbočit a po chvilce přejíždíme přes železniční trať. Tady jsme se trochu sekli a museli to zkusit ještě párkrát pod různými uhly, než jsme ty koleje konečně přejeli. Po chvíli nastoupila cesta z betonových bloků. Bogdan nadával, ale to co přišlo potom...Cesta z hlíny a v ní mega díry. Jsme v nějaké vesnici, kde podle map má být normální cesta. Horší cesty nebyly ani v Albánii. A ta zatím v tohle ohledu vedla. Zastavujeme a ptáme se místního pána, zda tou cestou vůbec někam dojedeme. Ten kroutí hlavou, říká že cesta dál je rozbitá( jako by tahle nebyla), a že se musíme vrátit zpět a jet na Akhalkalaki . Ach můj bože !
Konečně jsme se napojili na něco, co připomíná cestu a jedeme na arménské hranice. Na celnici musím vystoupit a odstát si frontu jako za dávných časů u nás na cokoliv. Bogdan jede na pasovou kontrolu autem. Když už jsem po hodině byla konečně odbavená a bláhově si myslela, že už pojedeme, tak Bogdan teprve jede s autem na váhu a ještě na rentgen. Tady opět čekáme, nikdo tady není. Naštěstí jenom 10-15 minut. Pak přijde celník, řekne nám ať vjedeme autem do nějakého hangáru, tam se nachází velký rtg pro nákladní auta. Pak ať přijdeme za ním. Proces trval asi 5 minut. Po zjištění, že nepašujeme žádné migranty ani chlast (ten už Bogdan vypil) nám s úsměvem sdělil, že už máme jenom zaparkovat auto na parkovišti a vyřídit celní deklaraci a zaplatit zákonnou pojistku. Pak prý už můžeme odjet. Bezva. To UŽ trvalo téměř 2 hodiny. Prohlášení o celních formalitách přijímala pouze jedna paní a u okénka se vytvořila velká fronta. Když se už konečně Bogdan dostal na řadu, paní mu s úsměvem sdělila, že nemá zaplacenou ekologickou daň a temporary import tax. Takže nic, musel zpět do auta pro eura, směnit peníze ve směnárně a v dalším okénku zaplatit ony poplatky. S potvrzením o zaplacení se vrátil zpět k okénku, kde byla stejně dlouhá fronta. To už Bogdan nervově nevydržel a s bojovým pokřikem, "To už znova kurva stát nebudu!", se předběhl a postavil k okénku. Naštěstí nikdo neprotestoval, tak konečně máme, co potřebujeme. Teď už jenom zákonná pojistka, kde se dá naštěstí koupit i datová karta. Jinak bychom museli cestou řešit ještě tohle . Příjezd na hranice ve 12.03, poslední okénko s kontrolou opouštíme 14,56. Aleluja. Bogdan marně doufal, že tady budou cesty v lepší kondici, ale hned za hranicemi jsme pochopili, že to bude dlouhá cesta. Zase abych úplně nekřivdila, byl tady kratičký úsek, který se odobal normální silnici. A pak byl kratičký úsek u parkoviště, kde jsme spali. A že to byl vzácný úsek, museli po něm v noci jezdit a užívat si silnici bez děr nějací místní závodníci. Boží!
Parkujeme pod sochou Matky Arménie v Gyumri
13.5.2023 Vagharšapat
Městu Vagharšapat se také přezdívá arménský Vatikán. Tady se nacházejí významné chrámy, které jsou od roku 2000 na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Ečmiadzinská katedrála, jedná se o vůbec nejstarší katedrálu na světě. Původní byl chrám postaven v letech 301‒303 n.l. My máme smůlu, pořád se rekonstruuje, takže krásku můžeme obdivovat jenom zvenčí.
A pak další kostel zapsány do dědictví UNESCO, Saint Gayane z roku 630. Gayane byla abatyše , která byla spolu s dalšími jeptiškami umučena Tiridatesem III umučená na místě, kde byl později vybudován právě tento nádherný kostel. Pro dnešek máme kultury dost a jedeme do kempu. Cestou kupujeme jahody a Lavash. Jde o nejrozšířenější chléb v Arménii. Již mnoho století se lavash peče na stěnách rozpálené hliněné pece, která se nazývá tandúr tonir, a která je zapuštěna do země. Placky upečené ve velkém množství pak udržují v suchu a před konzumací zvlhčí vodou.
Přijíždíme do kempu. No teda, tak zrovna tady bych takový luxus nečekala. Kemp vedou manželé z Holandska, kteří tady žijí už 12 let. A mají to tady tip top. No a samozřejmě že nadšení bylo ještě větší po zjištění, že prodávají i pivo a víno. A že mají teplou sprchu. A čísté záchody. A k dispozici automatickou pračku....
Městu Vagharšapat se také přezdívá arménský Vatikán. Tady se nacházejí významné chrámy, které jsou od roku 2000 na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Ečmiadzinská katedrála, jedná se o vůbec nejstarší katedrálu na světě. Původní byl chrám postaven v letech 301‒303 n.l. My máme smůlu, pořád se rekonstruuje, takže krásku můžeme obdivovat jenom zvenčí.
A pak další kostel zapsány do dědictví UNESCO, Saint Gayane z roku 630. Gayane byla abatyše , která byla spolu s dalšími jeptiškami umučena Tiridatesem III umučená na místě, kde byl později vybudován právě tento nádherný kostel. Pro dnešek máme kultury dost a jedeme do kempu. Cestou kupujeme jahody a Lavash. Jde o nejrozšířenější chléb v Arménii. Již mnoho století se lavash peče na stěnách rozpálené hliněné pece, která se nazývá tandúr tonir, a která je zapuštěna do země. Placky upečené ve velkém množství pak udržují v suchu a před konzumací zvlhčí vodou.
Přijíždíme do kempu. No teda, tak zrovna tady bych takový luxus nečekala. Kemp vedou manželé z Holandska, kteří tady žijí už 12 let. A mají to tady tip top. No a samozřejmě že nadšení bylo ještě větší po zjištění, že prodávají i pivo a víno. A že mají teplou sprchu. A čísté záchody. A k dispozici automatickou pračku....
14.5.2023 klášter Geghard
Odjíždíme z nádherného kempu do 5 km vzdálené vesničky Garni. Tady jsme původně měli dojet na kole a zůstat v kempu ještě další den. Kvůli počasí ale jedeme autem a posuneme se zase dál, do vesnice Garni. Ta je proslulá především klášterem dále chrámem a přilehlým údolím Azat tvořícím dominantu celé krajiny. To vše je zapsáno do seznamu UNESCO.
Klášter Geghard je architektonicky unikátní klášter v Arménii. Byl založen již ve 3. století, hlavní kaple však byla vystavěna až v roce 1215. Skalní komplex začali vytesávat shora. Teprve po zhotovení vnitřních prostor byly do skály proraženy vchody a okna. Ze skalního masivu nejsou pouze místnosti, ale i celé klenby a sloupy. Komplex ukrývá řadu hrobek a kapliček. To vše je ukázkou vrcholné křesťanské architektury v Arménii. Podle mne nejhezčí kostel, který jsem kdy viděla. Zážitek umocnil ještě chorálový zpěv. Nepopsatelné. Z každého koutu tohoto místa šla zvláštní energie
Odjíždíme z nádherného kempu do 5 km vzdálené vesničky Garni. Tady jsme původně měli dojet na kole a zůstat v kempu ještě další den. Kvůli počasí ale jedeme autem a posuneme se zase dál, do vesnice Garni. Ta je proslulá především klášterem dále chrámem a přilehlým údolím Azat tvořícím dominantu celé krajiny. To vše je zapsáno do seznamu UNESCO.
Klášter Geghard je architektonicky unikátní klášter v Arménii. Byl založen již ve 3. století, hlavní kaple však byla vystavěna až v roce 1215. Skalní komplex začali vytesávat shora. Teprve po zhotovení vnitřních prostor byly do skály proraženy vchody a okna. Ze skalního masivu nejsou pouze místnosti, ale i celé klenby a sloupy. Komplex ukrývá řadu hrobek a kapliček. To vše je ukázkou vrcholné křesťanské architektury v Arménii. Podle mne nejhezčí kostel, který jsem kdy viděla. Zážitek umocnil ještě chorálový zpěv. Nepopsatelné. Z každého koutu tohoto místa šla zvláštní energie
14.5.2023 - Gami
Vesnice Garni se nachází v údolí řeky Azat. Je proslulá především chrámem zapsaným do seznamu UNESCO z 1. století, zasvěcenému bohu slunce Heliovi. V Arménii je to poněkud neobvyklá památka, protože s příchodem křesťanství ve třetím století byly všechny pohanské chrámy zbořeny a nahrazeny křesťanskými kostely. Chrám v Garni se však velice líbil sestře krále Trdata III. a na její přání zůstal zachován. Později se stal letním sídlem královské rodiny. Dnes může vidět zrekonstruovaný chrám. A to nám dalo odpověď na naši otázku, proč se památky nechávají zchátralé a nepokusí se je "dát" do původního stavu. Samozřejmě, že bylo hodně vidět, že památka není původní. Bogdan je spíše zastáncem toho, ať to nechají tak, jak se památka objevila. Já i přesto, že to není po rekonstrukci moc hezké (ale to je možno jenom můj názor), že lidé mají představu, jak to tehdy vypadalo. Spolu s chrámem je na seznam UNESCO zapsané i celé údolí.
Vesnice Garni se nachází v údolí řeky Azat. Je proslulá především chrámem zapsaným do seznamu UNESCO z 1. století, zasvěcenému bohu slunce Heliovi. V Arménii je to poněkud neobvyklá památka, protože s příchodem křesťanství ve třetím století byly všechny pohanské chrámy zbořeny a nahrazeny křesťanskými kostely. Chrám v Garni se však velice líbil sestře krále Trdata III. a na její přání zůstal zachován. Později se stal letním sídlem královské rodiny. Dnes může vidět zrekonstruovaný chrám. A to nám dalo odpověď na naši otázku, proč se památky nechávají zchátralé a nepokusí se je "dát" do původního stavu. Samozřejmě, že bylo hodně vidět, že památka není původní. Bogdan je spíše zastáncem toho, ať to nechají tak, jak se památka objevila. Já i přesto, že to není po rekonstrukci moc hezké (ale to je možno jenom můj názor), že lidé mají představu, jak to tehdy vypadalo. Spolu s chrámem je na seznam UNESCO zapsané i celé údolí.
14.5.2023 - Chor Virap
Klášter Chor Virap (hluboká studna) má svým způsobem výjimečné postavení v historii arménské apoštolské církve. Nachází se na pláních Araratu, blízko hranic s Tureckem, v areálu naleziště starověkého města Artašat. Kolem roku 300 tady vládl pohanský král Tiridates III. Ten nechal uvěznit svatého Řehoře (v té době Grigora Lusavoriče) za to, že odmítl obětovat pohanské bohyni Anahit. Za trest žil Grigor 13 let v hluboké jámě pod místem dnešního kláštera. Pak ho odtamtud nenechala vyvést králova sestra, protože měla sen, že Grigor je jediný, kdo dokáže krále uzdravit ze šílenství, které ho postihlo. Tak se i stalo a král poté sám konvertoval ke křesťanství a v roce 301 vyhlásil Arménii první zemí, kde se křesťanství stalo národním náboženstvím. Pro Armény je to poutní klášter. Před námi je poslední hodina cesty pro dnešek a my u cesty zastavujeme u stánku s vínem. Pán nás zve na ochutnávku do sklípku a my odcházíme se dvěmi litry vína a 1 litrem 55 % vinovice - samohonky .
Klášter Chor Virap (hluboká studna) má svým způsobem výjimečné postavení v historii arménské apoštolské církve. Nachází se na pláních Araratu, blízko hranic s Tureckem, v areálu naleziště starověkého města Artašat. Kolem roku 300 tady vládl pohanský král Tiridates III. Ten nechal uvěznit svatého Řehoře (v té době Grigora Lusavoriče) za to, že odmítl obětovat pohanské bohyni Anahit. Za trest žil Grigor 13 let v hluboké jámě pod místem dnešního kláštera. Pak ho odtamtud nenechala vyvést králova sestra, protože měla sen, že Grigor je jediný, kdo dokáže krále uzdravit ze šílenství, které ho postihlo. Tak se i stalo a král poté sám konvertoval ke křesťanství a v roce 301 vyhlásil Arménii první zemí, kde se křesťanství stalo národním náboženstvím. Pro Armény je to poutní klášter. Před námi je poslední hodina cesty pro dnešek a my u cesty zastavujeme u stánku s vínem. Pán nás zve na ochutnávku do sklípku a my odcházíme se dvěmi litry vína a 1 litrem 55 % vinovice - samohonky .
15.5.2023 - Noravank
Ráno jsme jako první u kláštera, respektive klášterního komplexu, který nemají žádný příběh, jsou zajímavé "jenom" tím, že jsou v nádherném prostředí. Jsou vystavené na skále nad údolím, na severní straně malebného kaňonu řeky Amagha, pozadí tvoří červené skály. Noravank v Arménštině znamená „nový klášter“, to proto že byl založen "až" ve 13. století, o 600 let později než většina arménských Klášterů. Novější chrám je zajímavý tím, že je dvoupatrový. Pokračujeme v cestě, přes divokou hornatou krajinu divokou cestou. V jednom momentálně se dostáváme do sedla v nadmořské výšce 2300 metrů. Před námi jsou zasněžené hory. Konečně jsme dorazili do místa, kde je náznak života a koupili si jídlo, šarmu. Jejda, to bylo dobré. Arménská kuchyně je známá tím, že je výborná. A my uznáváme že to je pravda. Včerejší špíz z grilu byl také luxusní. Začíná hodně pršet a tak parkujeme hned za Goris a návštěvu visutého mostu necháváme na zítra.
Ráno jsme jako první u kláštera, respektive klášterního komplexu, který nemají žádný příběh, jsou zajímavé "jenom" tím, že jsou v nádherném prostředí. Jsou vystavené na skále nad údolím, na severní straně malebného kaňonu řeky Amagha, pozadí tvoří červené skály. Noravank v Arménštině znamená „nový klášter“, to proto že byl založen "až" ve 13. století, o 600 let později než většina arménských Klášterů. Novější chrám je zajímavý tím, že je dvoupatrový. Pokračujeme v cestě, přes divokou hornatou krajinu divokou cestou. V jednom momentálně se dostáváme do sedla v nadmořské výšce 2300 metrů. Před námi jsou zasněžené hory. Konečně jsme dorazili do místa, kde je náznak života a koupili si jídlo, šarmu. Jejda, to bylo dobré. Arménská kuchyně je známá tím, že je výborná. A my uznáváme že to je pravda. Včerejší špíz z grilu byl také luxusní. Začíná hodně pršet a tak parkujeme hned za Goris a návštěvu visutého mostu necháváme na zítra.
16.5.2023 - Khndzoresk
Ráno jde Bogdan pít kávu a u auta sedí 2 nádherná štěňata. Prvně se snaží být na ně tvrdý a pak přichází, jestli pro ně něco nemáme. Menší je více ofrklá a snaží se sníst všechno i většímu bráškovi, který se nás ze začátku bojí. Loučíme se se štěňaty a jedeme do Khndzoresk, vesnice ve skalách, kde ještě před 50 léty bydleli lidi. Pak přišel příkaz od soudruhů a všichni se museli přestěhovat. Bylo to totiž nedůstojné socialistické představě o úrovni bydlení. Na začátku 19. století tu bylo 1800 domácností, 7 škol, 27 obchodů a 3 kostely. Těsně před mostem je místní pán, který nám za úplatu ukazuje jeden "domek" a říká, že takro žil do svých 5 let. A ukazuje na dobové fotce kde. Ukazuje nám místnost, která sloužila v podstatě na všechno. Byl tam stůl, zvláštní tkalcovský stroj, postel pro děti, a velká díra, v které se pekl arménský chléb Lavaš(zapsány jako nehmotné dědictví v UNESCO). Tímto způsobem se v podstatě nahřívala místnost a také dezinfikovala. Kouřem. Pak nám ukazuje máselnici na výrobu másla. A co nás hodně pobavilo, bylo udělátko pro děti, které se nasadilo na intimní místa a odvádělo moč. No a pak tady byla světnička, v které jak nás poučil pán, se dělali děti . Bogdan pak šel přes visutý most na druhou stranu. Já jsem šla popod most ke hřbitovu a od něho byl nádherný výhled do kaňonu. Mají to tady nebožtíci hezké. Vracíme se k autu a pokračujeme dál. Teď jedeme na protější stranu kaňonu. Všimli jsme si, že tam je stezka. A hned nahoře je kostelík a dům, který se nám líbí, takže se tam rychle zajdeme podívat a udělat nějakou fotku.
Ráno jde Bogdan pít kávu a u auta sedí 2 nádherná štěňata. Prvně se snaží být na ně tvrdý a pak přichází, jestli pro ně něco nemáme. Menší je více ofrklá a snaží se sníst všechno i většímu bráškovi, který se nás ze začátku bojí. Loučíme se se štěňaty a jedeme do Khndzoresk, vesnice ve skalách, kde ještě před 50 léty bydleli lidi. Pak přišel příkaz od soudruhů a všichni se museli přestěhovat. Bylo to totiž nedůstojné socialistické představě o úrovni bydlení. Na začátku 19. století tu bylo 1800 domácností, 7 škol, 27 obchodů a 3 kostely. Těsně před mostem je místní pán, který nám za úplatu ukazuje jeden "domek" a říká, že takro žil do svých 5 let. A ukazuje na dobové fotce kde. Ukazuje nám místnost, která sloužila v podstatě na všechno. Byl tam stůl, zvláštní tkalcovský stroj, postel pro děti, a velká díra, v které se pekl arménský chléb Lavaš(zapsány jako nehmotné dědictví v UNESCO). Tímto způsobem se v podstatě nahřívala místnost a také dezinfikovala. Kouřem. Pak nám ukazuje máselnici na výrobu másla. A co nás hodně pobavilo, bylo udělátko pro děti, které se nasadilo na intimní místa a odvádělo moč. No a pak tady byla světnička, v které jak nás poučil pán, se dělali děti . Bogdan pak šel přes visutý most na druhou stranu. Já jsem šla popod most ke hřbitovu a od něho byl nádherný výhled do kaňonu. Mají to tady nebožtíci hezké. Vracíme se k autu a pokračujeme dál. Teď jedeme na protější stranu kaňonu. Všimli jsme si, že tam je stezka. A hned nahoře je kostelík a dům, který se nám líbí, takže se tam rychle zajdeme podívat a udělat nějakou fotku.
16.5.2023 - Křídla Tatevu
Opět jedeme dál a z tohoto místa je to v podstatě zhruba 5 km na ázerbájdžánské hranice a hranice sporného území Náhorního Karabachu. Navíc celou dobu kolem nás projíždí ruská vojenská auta. Noo. No comment. Jsme u kaňonu řeky Boritan.Tady jsme měli naplánovanou turistiku. Jenomže. Valika u jídla googlila a narazila na stránku, kde upozorňují, že do některých míst je vhodné jít pouze s průvodcem, kvůli medvědům a rozhodně si máme dávat pozor na hady. Žije tady až 7 druhů jedovatých hadů. Prý do některých míst nechodí ani místní. A je po túře . Navíc před autem sedí zvláštní "kluci", tak se rozhodujeme sejít jenom kousek k místu, které se jmenuje se Ďáblův most. Nachází se tady teplé termální prameny. Proč se tohle místo nazývá takhle, jsem se nedopátrala. Pak jedeme ještě kousek, hodně do kopce, k lanovce zapsané do Guinessovy knihy rekordů. Je to nejdelší obousměrná kabinová lanovka postavená pouze v jednom úseku. Arméni jí říkají "létající tramvaj", vzhledem k tomu, že se kabina pohybuje až 320m nad zemí a jede průměrnou rychlosti je 40km/h. Trasu dlouhou 5 752m nad údolím říčky Vorotan kabinka zvládne za necelých 15 minut. Auto po klikaté prašné a rozbité cestě zhruba za hodinu . Jsme nahoře, parkujeme vedle staršího bratra mercedesa a z auta vychází starší Němec, aby nás pozdravil a s Bogdanem si vymění vzájemné zkušenosti ohledně Arménie.
Opět jedeme dál a z tohoto místa je to v podstatě zhruba 5 km na ázerbájdžánské hranice a hranice sporného území Náhorního Karabachu. Navíc celou dobu kolem nás projíždí ruská vojenská auta. Noo. No comment. Jsme u kaňonu řeky Boritan.Tady jsme měli naplánovanou turistiku. Jenomže. Valika u jídla googlila a narazila na stránku, kde upozorňují, že do některých míst je vhodné jít pouze s průvodcem, kvůli medvědům a rozhodně si máme dávat pozor na hady. Žije tady až 7 druhů jedovatých hadů. Prý do některých míst nechodí ani místní. A je po túře . Navíc před autem sedí zvláštní "kluci", tak se rozhodujeme sejít jenom kousek k místu, které se jmenuje se Ďáblův most. Nachází se tady teplé termální prameny. Proč se tohle místo nazývá takhle, jsem se nedopátrala. Pak jedeme ještě kousek, hodně do kopce, k lanovce zapsané do Guinessovy knihy rekordů. Je to nejdelší obousměrná kabinová lanovka postavená pouze v jednom úseku. Arméni jí říkají "létající tramvaj", vzhledem k tomu, že se kabina pohybuje až 320m nad zemí a jede průměrnou rychlosti je 40km/h. Trasu dlouhou 5 752m nad údolím říčky Vorotan kabinka zvládne za necelých 15 minut. Auto po klikaté prašné a rozbité cestě zhruba za hodinu . Jsme nahoře, parkujeme vedle staršího bratra mercedesa a z auta vychází starší Němec, aby nás pozdravil a s Bogdanem si vymění vzájemné zkušenosti ohledně Arménie.
16.5.2023 - Klášter Tatev
Loučíme se a jdeme ke klášternímu komplexu Tatev. Během 30tileté rekonstrukce se podařilo zachránit historickou podobu Tatevu a to hlavně díky sponzorským darům Arménů žijících v zahraničí a výtěžků z provozu lanovky. Bogdan klášter proletí jako Jožka Pribilinec a pak jde obdivovat kaňon a celé údolí z lanovky. Mne nepřesvědčil ani Bogdan ani fakt, že první jízdu riskl i prezident Serž Sargsjan. Já jdu na důkladnou prohlídku klášterního komplexu, o kterém první zmínky sahají až do 4. století. Tatevské hradby ohraničují 3 kostely (sv. Petra a Pavla, Sv. Gregora Osvíceného a sv. Marie), pak je tady knihovna, velká jídelna, zvonková věž, mauzoleum a další církevní a obyvatelné budovy. Potkala jsem tady zvláštní pány v černém hábitu, o kterých jsem se později dočetla, že to jsou místní správci.
Loučíme se a jdeme ke klášternímu komplexu Tatev. Během 30tileté rekonstrukce se podařilo zachránit historickou podobu Tatevu a to hlavně díky sponzorským darům Arménů žijících v zahraničí a výtěžků z provozu lanovky. Bogdan klášter proletí jako Jožka Pribilinec a pak jde obdivovat kaňon a celé údolí z lanovky. Mne nepřesvědčil ani Bogdan ani fakt, že první jízdu riskl i prezident Serž Sargsjan. Já jdu na důkladnou prohlídku klášterního komplexu, o kterém první zmínky sahají až do 4. století. Tatevské hradby ohraničují 3 kostely (sv. Petra a Pavla, Sv. Gregora Osvíceného a sv. Marie), pak je tady knihovna, velká jídelna, zvonková věž, mauzoleum a další církevní a obyvatelné budovy. Potkala jsem tady zvláštní pány v černém hábitu, o kterých jsem se později dočetla, že to jsou místní správci.
17.5.2023 - Jermuk
Před námi je cesta do Jermuku. Tohle město je známé termálními prameny a nejdelším vodopádem Arménie. Nenechali jsme se odradit ani "varováním", že k pramenům je lepší si objednat průvodce, který turisty odveze autem 4x4 . Čili ladou. Prý kvůli vlastnímu bezpečí protože tady jsou medvědí a jedovatí hadi. Jestli je to pravda nebo jenom možnost vydělat si v téhle chudé zemi peníze, lze těžko odhadnout. V každém případě, dorazíme na místo a pak se rozhodneme. Jsme ve městě, které neumím ani popsat. K tomu stačí odpověď kamaráda, který tady žil a pracoval. Bogdan mu napsal, že tady máme v plánu jet, co on na to. Odpověděl, že tohle místo je:"takové makové". Teď už víme, co to znamená. Město celkem rozbité, sloužící ruské klientele k lázeňským pobytům. No teda nic moc. Bogdan naplánoval procházku kolem řeky, ke které podle map cz máme sejít po schodech dolů a k řece a pak okruh kolem řeky. No a ty schody tam sice teda byly, ale tak nějak nepoužitelné. Podobně jako v mapách dopravní označení dálnic, které svět neviděl. Spíše je tady nikdo neviděl. Navíc se u mne po obědě opet zhoršili týdenní zažívací potíže, takže jsme se rozhodli vrátit do auta a zajet jenom k vodopádu. Tady máme opět problém s mapou, je v ní špatně označené místo. Respektive jsou označená dvě místa a jedná se o stejný vodopád, ale to jsme zjistili až později. Takže hurá, jsme u vodopádu Mermaidine vlasy. Jedná se o nejvyšší (64 m) kaskádovitý vodopád v Arménii. Musíme uznat, že jsme viděli už dost vodopádů, ale tenhle byl jiný. Jedinečný, nádherný. A navíc se k němu váže romantická legenda.
Podle ní, kdysi dávno na vrchole útesu byl hrad a v něm žil šlechtic, který měl krásnu dceru. Mnoho urozených nápadníků žádalo o její ruku, ale ona se zamilovala do místního pastevce. Každou noc se spolu tajně scházeli. Když se o tom otec dověděl, velice se rozzlobil a řekl, že když se setkají ještě jednou, pak ji promění v mořskou pannu. Samozřejmě, že neposlechla a když scházela do údolí, tak se její vlasy postupně měnily ve vodopád. Stala se mořskou pannou a její vlasy jsou vodopád.
Před námi je cesta do Jermuku. Tohle město je známé termálními prameny a nejdelším vodopádem Arménie. Nenechali jsme se odradit ani "varováním", že k pramenům je lepší si objednat průvodce, který turisty odveze autem 4x4 . Čili ladou. Prý kvůli vlastnímu bezpečí protože tady jsou medvědí a jedovatí hadi. Jestli je to pravda nebo jenom možnost vydělat si v téhle chudé zemi peníze, lze těžko odhadnout. V každém případě, dorazíme na místo a pak se rozhodneme. Jsme ve městě, které neumím ani popsat. K tomu stačí odpověď kamaráda, který tady žil a pracoval. Bogdan mu napsal, že tady máme v plánu jet, co on na to. Odpověděl, že tohle místo je:"takové makové". Teď už víme, co to znamená. Město celkem rozbité, sloužící ruské klientele k lázeňským pobytům. No teda nic moc. Bogdan naplánoval procházku kolem řeky, ke které podle map cz máme sejít po schodech dolů a k řece a pak okruh kolem řeky. No a ty schody tam sice teda byly, ale tak nějak nepoužitelné. Podobně jako v mapách dopravní označení dálnic, které svět neviděl. Spíše je tady nikdo neviděl. Navíc se u mne po obědě opet zhoršili týdenní zažívací potíže, takže jsme se rozhodli vrátit do auta a zajet jenom k vodopádu. Tady máme opět problém s mapou, je v ní špatně označené místo. Respektive jsou označená dvě místa a jedná se o stejný vodopád, ale to jsme zjistili až později. Takže hurá, jsme u vodopádu Mermaidine vlasy. Jedná se o nejvyšší (64 m) kaskádovitý vodopád v Arménii. Musíme uznat, že jsme viděli už dost vodopádů, ale tenhle byl jiný. Jedinečný, nádherný. A navíc se k němu váže romantická legenda.
Podle ní, kdysi dávno na vrchole útesu byl hrad a v něm žil šlechtic, který měl krásnu dceru. Mnoho urozených nápadníků žádalo o její ruku, ale ona se zamilovala do místního pastevce. Každou noc se spolu tajně scházeli. Když se o tom otec dověděl, velice se rozzlobil a řekl, že když se setkají ještě jednou, pak ji promění v mořskou pannu. Samozřejmě, že neposlechla a když scházela do údolí, tak se její vlasy postupně měnily ve vodopád. Stala se mořskou pannou a její vlasy jsou vodopád.
17.5.2023 -Caravanserai
Pokračujeme v cestě k jezeru Sevan, kam bychom měli dorazit až zítra vzhledem ke stavu silnic a množství serpentin. K večeru dorazíme do sedla Selim, k Orbelian caravanserai (14. století) - odpočívadla, které založil princ Selim Orbelian. To se nachází na trasách bývalé Hedvábné stezky, aby se zde ubytovali unavení cestující a jejich zvířata. Prostě předchůdce motorestu. Arménie byla v dávných dobách spojnici na Hedvábné stezce. Právě přes Selim projížděly kolony velbloudů a slonů na cestě z Asie a Afriky do této části světa. Selim pass jim sloužil od roku 133. Jsme nahoře a tady parkuje auto, prodejní krámek a u něho místní pán a jeho paní. Pán je velice komunikativní a ihned Bogdanovi prezentuje celý svůj sortiment. Nabídne mu k ochutnání místní laskominu, Sujukh (Sudžuch), kterou jsme už jednou koupili v Tatevu. Jedná se o ořechy navlečené na provázku, které se pak se noří do hustého „sirupu“, varem zredukované šťávy z ovoce. Jakmile se dostatečně obalí, vyndají se a nechají usušit. My jsme měli meruňkovou a teď pán nabízí z moruše. V Arménii se této neskutečné dobrotě také říká armenian snickers . Dozvídáme se, že dnes tady byl autobus plný Čechů a že on je placený státem, aby to tady udržoval v pořádku. Kromě toho prodává své produkty. Kupujeme si jeden arménský snickers a odcházíme k autu, když ze dvou parkujících aut na arménských SPZ vystupuje skupinka lidí a pán na nás volá česky. Prý nás viděli včera u Dáblova mostu. V zápětí za nimi přijede auto na pražských značkách. Slet Čechů na Selimu . Bogdan pánu správci daruje jedno pivo a on mu vzápětí přináší samohonku z moruše , tak ta bude plná antioxidantů...
Pokračujeme v cestě k jezeru Sevan, kam bychom měli dorazit až zítra vzhledem ke stavu silnic a množství serpentin. K večeru dorazíme do sedla Selim, k Orbelian caravanserai (14. století) - odpočívadla, které založil princ Selim Orbelian. To se nachází na trasách bývalé Hedvábné stezky, aby se zde ubytovali unavení cestující a jejich zvířata. Prostě předchůdce motorestu. Arménie byla v dávných dobách spojnici na Hedvábné stezce. Právě přes Selim projížděly kolony velbloudů a slonů na cestě z Asie a Afriky do této části světa. Selim pass jim sloužil od roku 133. Jsme nahoře a tady parkuje auto, prodejní krámek a u něho místní pán a jeho paní. Pán je velice komunikativní a ihned Bogdanovi prezentuje celý svůj sortiment. Nabídne mu k ochutnání místní laskominu, Sujukh (Sudžuch), kterou jsme už jednou koupili v Tatevu. Jedná se o ořechy navlečené na provázku, které se pak se noří do hustého „sirupu“, varem zredukované šťávy z ovoce. Jakmile se dostatečně obalí, vyndají se a nechají usušit. My jsme měli meruňkovou a teď pán nabízí z moruše. V Arménii se této neskutečné dobrotě také říká armenian snickers . Dozvídáme se, že dnes tady byl autobus plný Čechů a že on je placený státem, aby to tady udržoval v pořádku. Kromě toho prodává své produkty. Kupujeme si jeden arménský snickers a odcházíme k autu, když ze dvou parkujících aut na arménských SPZ vystupuje skupinka lidí a pán na nás volá česky. Prý nás viděli včera u Dáblova mostu. V zápětí za nimi přijede auto na pražských značkách. Slet Čechů na Selimu . Bogdan pánu správci daruje jedno pivo a on mu vzápětí přináší samohonku z moruše , tak ta bude plná antioxidantů...
18.5.2023 - horské sedlo Selim
Odjíždíme k jezeru Sevan. Kolem cesty míjíme sběračky bylinek, což tady není nic neobvyklého. Každý den jich potkáváme desítky. Dnes sbírají kolem maličké řeky, které jméno se mi nepodařilo dohledat, páč je napsáno v armenštině. Vzpomněla jsem si na řeku Thoma v Turecku. Dnes se nám řeku, která si teče svým divokým způsobem jako i celá země, podařilo vyfotit. Nádhera. Musíme nabrat naftu a zastavujeme u benzinky, kde vidíme čepovat místní a i lepší auta. Tak snad tady bude nafta v pořádku. Byli jsme poučení, že brát naftu máme jen na modernějších benzinkach. Lehce se řekne, hůře se hledá, co to vlastně ta modernější benzinka je. Přichází obsluha a Bogdan řekne, že chceme full a pak se pána zeptá:"Charošyj dizel?". Obsluha odpovídá:"Kaněšno". To víš, že chlap by řekl, že má špatnou naftu a abychom si ji zajeli koupit o kilometr dál . Raději kupujeme euro diesel. Začínáme projíždět kolem jezera a zastavujeme. Bogdan viděl prodávat ryby kolem cesty, tak neodolal a koupil 2. Jednu sušenou a jednu uzenou. Za chvíli vidím u cesty rezivý vagón s vybledlých nápisem Schlafwagon . Škoda, že jsme ho nevyfotili.
Odjíždíme k jezeru Sevan. Kolem cesty míjíme sběračky bylinek, což tady není nic neobvyklého. Každý den jich potkáváme desítky. Dnes sbírají kolem maličké řeky, které jméno se mi nepodařilo dohledat, páč je napsáno v armenštině. Vzpomněla jsem si na řeku Thoma v Turecku. Dnes se nám řeku, která si teče svým divokým způsobem jako i celá země, podařilo vyfotit. Nádhera. Musíme nabrat naftu a zastavujeme u benzinky, kde vidíme čepovat místní a i lepší auta. Tak snad tady bude nafta v pořádku. Byli jsme poučení, že brát naftu máme jen na modernějších benzinkach. Lehce se řekne, hůře se hledá, co to vlastně ta modernější benzinka je. Přichází obsluha a Bogdan řekne, že chceme full a pak se pána zeptá:"Charošyj dizel?". Obsluha odpovídá:"Kaněšno". To víš, že chlap by řekl, že má špatnou naftu a abychom si ji zajeli koupit o kilometr dál . Raději kupujeme euro diesel. Začínáme projíždět kolem jezera a zastavujeme. Bogdan viděl prodávat ryby kolem cesty, tak neodolal a koupil 2. Jednu sušenou a jednu uzenou. Za chvíli vidím u cesty rezivý vagón s vybledlých nápisem Schlafwagon . Škoda, že jsme ho nevyfotili.
18.5.2023 - Noratus
Tak, pro dnešek první zastávka, ve vesnici Noratus. Vesnice má bohatou historickou minulost a je známá hřbitovem Noratus, největším dochovaným hřbitovem na světě s kačkáry. Jdeme k hřbitovu a místní paní se Bogdana ptá:"Historiu znaješ?" Odpovídá, že ano a ukazuje na mobil. Procházíme chvíli kolem kačkarů, když přichází starší dáma s jehlicí v ruce a chceš, nechceš se ujímá role průvodkyně. Jehlici používá jako ukazovátko . Její "foto" a "caman" si budu pamatovat dlouho . Jo ještě "fajf century" a jak to kontrolně přepočítávala na prstech . Připomněla nám moji babičku, té také vždy bylo všude plno. Takže co jsme viděli s paní průvodkyni? Co kačkáry zobrazují najdete v popisu fotorafii.
Pak nás zavedla k rozloženému zboží, které napletla tahle šikovná 80 letá babuška a samozřejmě, ze jsme si museli něco koupit. Jenomže pak ještě hodila přirážku za průvodcovství a tak mám pletenou čepicí za 140 Kč . Sníme svačinu a jedeme dál.
Tak, pro dnešek první zastávka, ve vesnici Noratus. Vesnice má bohatou historickou minulost a je známá hřbitovem Noratus, největším dochovaným hřbitovem na světě s kačkáry. Jdeme k hřbitovu a místní paní se Bogdana ptá:"Historiu znaješ?" Odpovídá, že ano a ukazuje na mobil. Procházíme chvíli kolem kačkarů, když přichází starší dáma s jehlicí v ruce a chceš, nechceš se ujímá role průvodkyně. Jehlici používá jako ukazovátko . Její "foto" a "caman" si budu pamatovat dlouho . Jo ještě "fajf century" a jak to kontrolně přepočítávala na prstech . Připomněla nám moji babičku, té také vždy bylo všude plno. Takže co jsme viděli s paní průvodkyni? Co kačkáry zobrazují najdete v popisu fotorafii.
Pak nás zavedla k rozloženému zboží, které napletla tahle šikovná 80 letá babuška a samozřejmě, ze jsme si museli něco koupit. Jenomže pak ještě hodila přirážku za průvodcovství a tak mám pletenou čepicí za 140 Kč . Sníme svačinu a jedeme dál.
18.5.2023 - Hayravank
Od cesty vidíme klášter, tak rychle hledáme nějaké informace a nakonec zastavuje na rychlou prohlídku Hayravanku, kláštera z 9. až 12. století. Téměř současně s náma vysedají z nákladního auta i armenští vojáci, kteří se tady přišli pomodlit. Je to zvláštní pocit vidět v jejích tvářích pokoru a soustředění na motlitbu. A když si člověk uvědomí jak vratké je příměří mezi Arménii a Azerbajdzanem....
Od cesty vidíme klášter, tak rychle hledáme nějaké informace a nakonec zastavuje na rychlou prohlídku Hayravanku, kláštera z 9. až 12. století. Téměř současně s náma vysedají z nákladního auta i armenští vojáci, kteří se tady přišli pomodlit. Je to zvláštní pocit vidět v jejích tvářích pokoru a soustředění na motlitbu. A když si člověk uvědomí jak vratké je příměří mezi Arménii a Azerbajdzanem....
18.5.2023 - Sevavank
Opět usedáme do auta a nám poštěstilo chvíli jet dálnici. Tzn.2 pruh, svodidla, 2 pruhy, neuvěřitelně . Jsme u kláštera Sevanavank, který je zajímavý tím, že zde byli posílání mniši, kteří se nějakým způsobem prohřešili. Původně byl klášter postaven na jižním břehu malého ostrova. Po vypouštění jezera Sevan, které začalo za éry Stalina, klesla hladina asi o 20 metrů. Ostrov se tak proměnil v poloostrov.
Opět usedáme do auta a nám poštěstilo chvíli jet dálnici. Tzn.2 pruh, svodidla, 2 pruhy, neuvěřitelně . Jsme u kláštera Sevanavank, který je zajímavý tím, že zde byli posílání mniši, kteří se nějakým způsobem prohřešili. Původně byl klášter postaven na jižním břehu malého ostrova. Po vypouštění jezera Sevan, které začalo za éry Stalina, klesla hladina asi o 20 metrů. Ostrov se tak proměnil v poloostrov.
Sedíme, odpočíváme po prohlídce kláštera a za námi slyšíme vyprávět průvodce turistům, že pod náma se nachází bývalá rezidence prezidenta a premiéra, takže jsme zpozorněli a začali na googli vyhledávat informace. Opravdu, pod náma se nachází rarita dávných dob. Spisovatelské středisko, což je komplex dvou budov, z nichž hranatá byla postavena na počátku 30. let 20. století významnými architekty sovětské avantgardy Mikaelem Mazmanyanem a Gevorgem Kocharem. Oba architekti se však angažovali v avantgardních skupinách, proti kterým se Stalin stavěl. Proto byli oba architekti vyhoštěni na Sibiř a rehabilitováni byli až v roce 1955, po smrti Stalina. Po návratu do Arménie byl Gevorg Kochar v roce 1963 pověřen dokončením přerušeného projektu Writers houses. V roce 1965 byla dokončena stavba druhé budovy. Jídelna ve tvaru jazyka, který vyčnívá směrem k jezeru Sevan. Jdeme se podívat na tyto skvosty dávných časů. Budovy jsou už hodně zchátralé, ale svítá jim na lepší časy. Pod dohledem UNESCO se obě budovy opraví. Z jedné bude kongresové centrum a kavárna a z druhé hotel. Když procházíme kolem budovy zobrazující rybí šupinu, vidíme otevřené dveře a Bogdan se ptá pána, zda bychom si mohli něco objednat. Tohle místo pořád funguje jako kavárna a vedlejší jako levný hostel. Usedáme na místo, které je až na maličkosti v interiéru původní a je to zvláštní pocit. Vypijeme čaj, sníme paklavu (něco jako baklava) a vracíme se k autu.
A co dál? Jedeme do o restaurace na sevanského pstruha. Tento pstruh je endemit. Všichni ho moc chválí a my jsme dostali doporučení i na konkrétní restauraci. Objednali jsme si z tohoto pstruha šašlik a kebab, k tomu zeleninu a pečené brambory. Bogdan pivo, já čaj z horských bylin a potom všem se koulím do auta. Navíc za to vše jsme zaplatili jen 380 Kč . Čeká nás poslední úsek cesty pro dnešek, do města Dijidžan.
19.5.2023 Dijijan
Procházka po Dilijanu, po údajně jedné z nejhezčích oblastí, které se přezdívá arménské Švýcarsko. Je to i díky bujnému lesnímu porostu smíšených lesů. Chvíli hledáme kamenné domky z fotografií na internetu a pak si je jdeme vyfotit. Jdeme zpět do auta a jedeme na poslední návštěvu památky v Arménii. Jedeme do Haghpatu, kde se nachází stejnojmenný klášter zapsaný v UNESCO. Ten byl postaven v 10. až 13. století a byl velkým vědeckým centrem s bohatou sbírkou rukopisů a místy pro kopírování a studium. Mniši tady mohli studovat medicínu, astronomii, hudbu, literaturu a další.
Dnešní den je posledním dnem v této krásné zemi, které se přezdívá „Noemova země“. Stát na jihu pohoří Kavkaz s poloviční rozlohou České republiky a třetinovým počtem obyvatel. 90 % území leží ve výšce nad 1000 m.n.m. Úředním jazykem je arménština, většina obyvatel mluví i rusky. Čemu se není co divit, když je tady tolik Rusů. V arménské diaspoře po celém světě žije 7- 8 milionů lidí. Arménie přijala křesťanství jako první stát na světě už v roce 301 n. l. a od 5. století používá arménské písmo, které se dochovalo dodnes. Velká část historické Arménie, včetně posvátné hory Ararat, je dnes na území Turecka. Meruňka je živým symbolem Arménie. Jerevan, hlavní město Arménie, je o 29 let starší než Řím. Nejznámějším exportním produktem je arménský koňak. Ten taky mimo jiné známé osobnosti miloval i britský premiér Winston Churchill. Rád si ho vychutnával se svým doutníkem. Což samozřejmě potěšilo Stalina a ten mu prý každý měsíc posílal 12 lahví té nejlepší kvality .
Tak tohle je Arménie
Procházka po Dilijanu, po údajně jedné z nejhezčích oblastí, které se přezdívá arménské Švýcarsko. Je to i díky bujnému lesnímu porostu smíšených lesů. Chvíli hledáme kamenné domky z fotografií na internetu a pak si je jdeme vyfotit. Jdeme zpět do auta a jedeme na poslední návštěvu památky v Arménii. Jedeme do Haghpatu, kde se nachází stejnojmenný klášter zapsaný v UNESCO. Ten byl postaven v 10. až 13. století a byl velkým vědeckým centrem s bohatou sbírkou rukopisů a místy pro kopírování a studium. Mniši tady mohli studovat medicínu, astronomii, hudbu, literaturu a další.
Dnešní den je posledním dnem v této krásné zemi, které se přezdívá „Noemova země“. Stát na jihu pohoří Kavkaz s poloviční rozlohou České republiky a třetinovým počtem obyvatel. 90 % území leží ve výšce nad 1000 m.n.m. Úředním jazykem je arménština, většina obyvatel mluví i rusky. Čemu se není co divit, když je tady tolik Rusů. V arménské diaspoře po celém světě žije 7- 8 milionů lidí. Arménie přijala křesťanství jako první stát na světě už v roce 301 n. l. a od 5. století používá arménské písmo, které se dochovalo dodnes. Velká část historické Arménie, včetně posvátné hory Ararat, je dnes na území Turecka. Meruňka je živým symbolem Arménie. Jerevan, hlavní město Arménie, je o 29 let starší než Řím. Nejznámějším exportním produktem je arménský koňak. Ten taky mimo jiné známé osobnosti miloval i britský premiér Winston Churchill. Rád si ho vychutnával se svým doutníkem. Což samozřejmě potěšilo Stalina a ten mu prý každý měsíc posílal 12 lahví té nejlepší kvality .
Tak tohle je Arménie